Loading...
17.8.2004
Celkem logicky blízkost hor je předurčena k nějaké túře. Pokud možno téměř vysokohorské. Ne celá část zájezdu (valná většina) ovšem buď není fyzicky vybavena, případně se jí nechce. Menší část výpravy snídá o něco dřív, aby skupinu autobus dopravil do Rakouska, kde započne svou výpravu. Musím se přiznat, bylo nás sotva deset, kdo se vypraví zdolat horu Säuling, která leží pěkně na Německo-Rakouské hranici, podnikneme něco jako horský přechod ze státu do státu. Vlastně si tady zvykáme, jak bude u nás za pár let vypadat turistický ruch, až se zavede Schengenský prostor. Tady to mají dávno. Vlastně je to jako bysme u nás šli někde z Dolní Moravy přes Kraličák do Międzgórze v Polsku (v Krkonoších mají vlastní podobné hory, a jinde po republice určitě taky).
Start je nedaleko již zmíněného města Reute, což je vcelku velká a důležitá osada v Rakouském Tyrolsku. Výchozí bod je výšce kolem 800 m n.m. František nás ubezpečuje, že výstup není obzvlášť náročný, prý jako bysme šli údolím Bílé Opavy z Karlovy Studánky na Praděd. Jak počítám, tak mi ty počty nevychází, přece jen ten Praděd je skoro o 600 m nižší než náš cíl. Výchozí výška je zhruba stejná. Prý nejde o převýšení, ale o náročnost stezky. Po prvním asi 1,5 km stezka už stoupá dosti svižně, žádné údolíčko, ale dosti prudká stráň. Dosti dlouho je to lesem, přece jen je v Alpách hranice lesa výš o nějakých 150 m než u nás, jakmile se ale na ni dostaneme, jsou důvody k občasným zastávkám. Pod námi se otvírá široké údolí kolem Reute, horské štíty se týhnou do dáli na východ i jih, na západ se táhne ještě pohraniční hřeben. V dobách antiky tady vlastně bývala hranice Římské říše s nepoddajnou Germánií. U samé hranice lesa, tam kde se začínají zvedat vápencové skály pod vrcholem hory nás čeká příjemná zastávka. Chata Säulinghaus je útulná tak akorát pro naši výpravu. Výčep tady sice nemají, ale lahváčem, byť za značnou sumu nemůžeme pohrdnout.
Nad chatou následuje nejprudší část výstupu, občas se už téměř šplhá kolmo vzhůru – však je tu i pár řetízků, spíš pro jistotu, kategorie ferata to ještě není. Pak přichází zmírnění a travnaté temeno hory. Säuling má vlastně dva vrcholy a protože jsou na nich kříže, znamená to, že jsou dosažitelné. Ten vyšší má asi 2047 m, při správném počtu jsme tedy vylezli něco přes 1200 m. Z vrcholu obsáhneme větší prostor než z úbočí, tak se dohadujeme, který je v okolí ten nejvyšší (měla by to být Zugspitze), jižně pod sebou máme celé údolí řeky Lech, podle řeky se hory jižně nazývají Lechtalerskými Alpami, ty už (podle mapy) dosahují téměř regulérních vysokohorských výšek (2473 m). Potěšila nás poměrná krotkost místních kamzíků, je vidět, že jsou na lidi celkem zvyklí, ale přece jen si vás nenechají dojít blíž než na nějakých 50m. Ovšem vysloveně drzé jsou zdejší kavky (kavče žlutozobé), jak si vybalíme svačinu, zdá se že si přímo uzobnou z ruky.
Severně od nás se díváme na protější vrchol Tägelberg, tam potupně zamířila větší část naší expedice, o tom chvilku později.
Ještě nás totiž čeká sestup. Německá strana je zdá se poněkud strmější, proto při sestupu ani moc nefotím (i když těch hořců je mi líto). Nakonec se mírně zatahuje, tak pro jistotu, abychom nezmokli. Sraz s druhou skupinou máme u Alpsee, vlastně kde už jsme parkovali včera u Hohenschwangau. Tak se dozvídáme veselé perličky. Na zmíněný Tägelberg vede lanovka, takže cesta byla asi lehčí. Nahoře je hospoda a tam narazili dokonce na nějaké číšníky, co znají šumperáky (jezdili sem na brigády vlekaři z Červeňáku). Podle všeho bylo setkání dosti bujaré, zpátky šla sice velká část po svých, nicméně pár účastníků to zmohlo tak aby i dolů jeli lanovkou.
K večeru skutečně sprchlo, nicméně nebyl důvod navštívit Aldi ve městě k doplnění zásob i něčeho na večer.
18.8.2004
Ráno povětšinou dosti cítíme včerejší dávku kilometrů, takže celkem kvitujeme, že první přesun opět podnikáme autobusem. Bohužel podvečerní přeháňka se v noci změnila v regulérní déšť, tak máme určité obavy o výsledek dnešní výpravy. První cíl a odtud se odvíjející program je v Ga-Pa tedy věhlasném souměstí Garmisch-Partenkirchen. Ve městě sice již neprší, zůstává ale zataženo. Až na vyjímky se necháváme vést horským vůdcem, tedy Frantou, jakožto dobrý němčinář vyzví na nádraží, že ve vrcholech je pěkně, a rovnou objedná i jízdenky, protože je nás celkem dost, ukecá i jakousi skupinovou slevu, na nějakých 30eur. Důvodem jsou celkem čtyři dopravní prostředky, (vlastně 5). Nejdřív horský vláček k jezeru Eibsee, před ním ale přestup na zubačku, ta projíždí prudkým svahem, dokonce tunelem, aby vyjela na plošině zvané Sonnalpin, což je široké údolí skoro kar pod vrcholem Zugspitze, tedy nejvyšší horou Německa. Od zmíněné stanice zubačky pak ještě jedna velká lanovka na téměř samotný vrchol.
Než tam ale vyjedeme, procházka po širokém plošině pod velikánem. Výška kolem 2500 naznačuje, že zde bývá již dosti dlouhá lyžařské sezona, ale pravý ledovec to ještě není. Pak tedy tou velkou kabinkou na samotnou nejvyšší stanici. Výška 2962 je udávaná nejvyšší kóta Německa, kolem Platta pod vrcholem je ještě řada kót kolem 2800 m, takže tady máme rovnou několik hodně vysokých vrcholků. Na hoře je dosti místo, takže tu je několik restaurací, meteorologická observatoř a aby toho nebylo málo, vedou sem tři lanovky. Tou jednou jsme přijeli, další (tou pojedeme dolů) míří k jezeru Eibsee, to je ještě Německo, ze západní strany sem jede ještě lanovka z Rakouska. Takže když je hezky je tu celkem mumraj. Hlavní vrchol hory je stranou civilizace, musí se ke kříži po malém žebříčku. Když jsem se pak podíval, na horolezce, kteří sem lezou po svých, vůbec jsem jim nezáviděl. Snad jen škoda, že tu nemají zvyk vrcholových knížek, ale to by musela být rovnou bible a dokážu si představit, že tu v mizerném počasí musí být hnusně, takže by nepřežila.
Sice se nám pěkně vyčasilo, ale abych z téměř stejných kopců poznal, který je Dachstein, Grossglockner nebo dokonce Monte Rosa (to tady slibují), na to tady nemám. Naštěstí dosti dobře rozeznáme včerejší Säuling.
Sjezd lanovkou z velkým převýšením přináší hukot v uších, který ještě dlouho přetvá po okružní vycházce kolem jezera Eibsee (takové malé Štrbské pleso), vláčkem zpět do Ga-Pa a ještě malá vycházka městem. Nemůžeme vynechat olympijskou halu, známé skokanské můstky zahlédneme jen z vlaku a zběžně dojezd slavného Kandaharu. Kdo nejel s námi, prohloupil, cena 30 eur, tedy neclou tisícovku mi vůbec nepřišla přemrštěná (když vezmu, takový Šerák tam a zpět asi za 150 kaček – v té době).
19.8.2004
Návratová cesta byla takovou malou okružní cestou přes Rakousko, protože to bereme zase přes Reute, objíždíme Lechtalerské Alpy, které jižněji dosahují výšek přes 3000 m, u Imstu najíždím na dálnici, která pokračuje údolím Innu, míjíme odpočky do takových údolíček, jako jsou Pitztal či Oetztal (tedy známé nejen lyžařské destinace). Zahlédneme další olympijské středisko Innsbruck.
Už to vypadalo, že Inn nás doprovodí až někam do Pasova, uzavírka ale řidiče nutí odbočit ještě před Kufsteinem tak vlastně neplánovaně uvidíme i jezero Königsee a zdálky i poněkud nechvalně proslulý Berchtesgaden. Neplánovaná zajížďka nám jízdu o nějakou stovku kilometrů cestu prodloužila, do Čech přijíždíme u Dolního Dvořiště, v hospodě u zbytků koněspřežky se můžeme občerstvit (i řidič musí odpočívat). Dojezd v pozdních nočních, spíše brzkých ranních hodinách. Až na pár výjimek to ale nikomu nevadí.