Z Hané až na Valašsko... aneb ze Žeranovic přes Rackovou do Zlína

Cestopisy

Fotografie (96) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (96 fotografií)

krajina u Žeranovic

Vstoupit do fotogalerie (96 fotografií)

S nadcházející změnou klimatu budeme my, Valaši, muset vymyslet příhodné rčení i k těm novodobým horkým létům. Čím dřív, tím Líp. A při pohledu z okna na okolní „vánoční“ krajinu nezbývá než konstatovat, že i to známé úsloví – Venku je zima jak sviňa – by si rozhodně zasloužilo inovaci. Nyní se ale vraťme k parným dnům letošního léta, kdy mi bylo úderem poledne umožněno opustit poněkud přetopený byt a po následném vylískání od slunečních paprsků vyrazit v čase zdravotní vycházky na zajímavou túru do zlínského okolí. K přesunu z bodu Z (Zlín) do bodu Ž (Žeranovice) využívám linku neklimatizovaného busu. Když si člověk odmyslí tu temperaturu krematoria, nabízí se z jeho oken zajímavý výhled, neboť cesta probíhá členitou krajinou: ze Zlína se vyšplháme do dědiny Mladcová a za ní – po cestě po nezalesněném hřebeni – se před našimi zraky rozprostře hezké okolí krajského města. Pak se bus po komunikaci, plné serpentin, vnoří do lesa Mladcovských vrchů. Silnička je tak úzká, že protijedoucí řidiči musí brzdit i očima.Následuje sjezd do Rackové, kde si všimnu pána, kterak si zdobí zeď před svým domkem malůvkami, připomínajícími naivní umění. Bus se poté vyšplhá na holý kopec a překulí se do dalšího údolíčka, v němž se rozkládají daleko větší Žeranovice. A já hned na první zastávce hledám tlačítko výstup. Marně – aha, vždyť nesedím v trolejbuse – to to horko...

Vilovou čtvrtí s prvky podnikatelského baroka zamířím k úpatí zalesněného pahorku, na jehož vrchol strmě stoupá lesní cesta. Ještě z poloviny kopce slyším jednoho strýce, který se, stoje u svého domu, zakecal se dvěma tetkami. Strejda disponuje neskutečně zvučným hlasem. Docela si dovedu představit, jak by se s ním daly zbořit brány bájného Jericha a myslím, že by se dal úspěšně využít i při výpadku hlášení místního rozhlasu. Temeno vrchu je odlesněné a vlevo nabídne hezký výhled na Fryštáckou brázdu a část vrchů Hostýnských. Pohled vzad umožní shlédnout krajinu v okolí Holešova, ale dvě největší dominanty Žeranovic – kostel sv.Vavřince a zámek, stojící v místech bývalé tvrze, jsou překryty lesním stromovím. A pohled vpřed umožní zor na zalesněné údolíčko, v němž se skrývají místní rybníky. V tom lesíku pod holým temenem většího kopce se stožárem telekomunikací se někde ukrývají zbytky první žeranovické tvrze.

Napřed ale zamířím dolů k rybníkům. Jsou dva, seřazeny v uzoučkém údolí hezky za sebou. I když jejich šíře není nic moc, každý je dlouhý přes sto metrů a nad jejich břehy, vyztuženými bedněním, se nachází spousta laviček k odpočinku. Ony sice slouží hlavně místnímu spolku Petrova cechu, ale proč by na ně nemohl usednout i uondaný turista?

Místní rybářský spolek začal s budováním prvního rybníka hned po převratu. O něco později k němu přibyl druhý a na břehu vyrostla stylová dřevěnice, sloužící jako sídlo spolku. Je využívaná hlavně v době konání rybářských závodů. Každý rok se před nimi do rybníků stěhuje asi deset metráků ryb a zájemci o rybolov (samozřejmě s platnou povolenkou) si zde při čekání u udice mohou představovat, zdali dnes chytí kapra, candáta, sumce, tolstolobika, lína.

Anebo něco úplně jiného...

Od břehů druhé, intimnější vodní plochy, zamířím na blízký lán a stoupám k protějšímu lesíku, v němž se skrývají zbytky středověké pevnosti.

Nad zaniklými hrady a tvrzemi, po nichž zůstaly v terénu zachovány pouze reliéfní zbytky, ohrnuje většina veřejnosti nos. Milovníkům těchto památek - „hradologům“ se ale radostně rozzáří očička – neboť kde jinde se může nechat člověk unášet fantazií a představovat si, jak to na nich kdysi vypadalo a jak se zde žilo?

Jedna takováto středověká lokalita se nachází na táhlém vrchu, oddělujícím od sebe katastry obcí Racková a Žeranovice a nesoucím výstižný název Hrádek. Shrňme si o ní historická fakta: v análech se připomíná už Léta Páně 1297 a tehdy byl jako majitel zmiňován Matouš ze Žeranovic. Ten ji roku 1342 prodal markraběti Karlovi. K dalším majitelům patřil Pardus ze Žeranovic, Hynek z Bouzova či bratři z Vitčic. Koncem patnáctého století ji vlastnil Jindřich ze Sezenic a začátkem toho dalšího už se připomíná jako pustá. Žádná zpráva o jejím zániku (či se tak stalo v důsledku války anebo z jiné příčiny) se bohužel nedochovala.

Po všech těch letech se nám ale až do dnešních časů dochovaly velmi výrazné stopy v terénu, z nichž nejmarkantnější je dodnes mohutné oválné jádro tvrze a příkop, obkružující jej kol dokola ze všech světových stran. Při návštěvě tvrziště pro vás možná překvapením, že se nenachází na vrcholku nyní holého a zemědělsky využívaného kopce, ale asi 150-200 metrů směrem na severoseverozápad od siluety ocelového zesilovače... a o kus níž v lese!

Ze strategického hlediska se nám dnes zdá takovéto umístění těžko pochopitelné, ale musíme si uvědomit, že v době vzniku tvrze z palných zbraní dosud existoval jen luk a šíp. A že na ochranu níže položeného objektu stačil pořádný příkop s palisádou a dostatečné vnější opevnění s dřevěnými ambity. Nezbytným předpokladem k přežití delšího obléhání samozřejmě byla i dostatečná zásoba proviantu... a především vlastní studna.

A co z ní návštěvník spatří dnes? Hned na okraji lesa jsem narazil na hluboký příkop, za nímž se vypíná jádro tvrze. A po okružní cestě příkopem si všimnul, že je místy široký až pět metrů a ta masa zeminy nad ním, na níž stála obytná stavení, dosahuje výšky až sedm metrů. Od jihu příkop překlenoval padací most a tudy také vede hlavní vstup do objektu. Plošina na vrcholovém temeni jádra dosahuje rozměrů přibližně 25 x 30 metrů a je mezi kmeny lesních stromů rozbrázděna množstvím prohlubní. Znalci hradů jihovýchodní Moravy v mysli zřejmě proběhne Deja vu a on si vzpomene na naprosto stejný tvar jádra a příkopu, který viděl na Starém Světlově. Ale rozměry tohoto hradu jsou samozřejmě mnohem větší než zbytky žeranovického hrádku. A to množství prohlubní nesvědčí o tom, že se v nich všude nacházely základy nějakých stavení, ale spíše, že se tu odreagovávali tzv.„hledači pokladů“...

Podle lidových pověstí totiž odsud měla vést tajná podzemní chodba až na Hrad Lukov. Říká se, že na každém šprochu bývá pravdy trochu, ale tady opravdu zvítězila lidová fantazie nad rozumem – vždyť jak daleko odsud leží královský Hrad Lukov - a proč, proboha, by z nevýznamné tvrze někdo takovou dlouhou chodbu kopal?

Při pátrání po odborné sondě, která kdysi při archeologickém průzkumu zachytila podezdívku jedné srubové stavby, budete - asi jako já, neúspěšní, ale po projítí zbytků opevněného areálu si nejspíš spokojeně řeknete, že návštěva stála za to!

Po průzkumu jsem přes pole doklopýtal k samotnému vrcholu Hrádku, obratně se vyhnul traktoru s rozprašovačem a zamířil na blízkou polní cestu, odkud se přede mnou rozprostřel krásný výhled nejen dolů na Rackovou, ale i na pěkné okolí, jemuž dominuje masa Zadního vrchu. Další polní cesta vedla ve stínu trnkové aleje velmi sympatickým vrstevnicovým směrem k hlavní silnici a okraji obce.

Racková je obec s více jak 800 obyvateli. Je vystavěna v údolí a ve svazích terénní vlny nad Fryštáckou brázdou a chlubí se přídomkem "poslední Hanácká dědina." Obecní znak zdobí hlava divokého kance. První zmínku o Rackově Lhotě (jak se tehdy nazývala) bychom nalezli roku 1397, kdy ji držitelům hradu Lukova podstoupili Petr z Kravař a Markvart ze Šternberka. Před koncem 18.století v jejím těsném sousedství vyrostla nová obec Franckovice a obě tehdy samostatné obce splynuly až v roce 1949. Zdejší krajina, vhodná k zemědělskému využití ale zlákala osídlence už v 6.století před Kristem, jak dokládají nálezy keramiky a kamenných Brusných nástrojů. Na památky je obec chudší – nalezneme zde jen několik křížů a kapli.

Přitom má Racková ještě jednu památku, o které ale nenaleznete nikde ani zmínku: pod „mojí“ polní cestou se nacházel ovocný sad. Když jsem do něj sestoupil, abych si vyfotil jeden zajímavý kmen, narazil jsem tu na pomníček Krista. Na sousední jabloni mne překvapila zavěšená stará malba s nápisem, připomínající rodinnou pouť, konanou zde (možná že tajně?) na samém sklonku II.světové války.

Nejstarší pamětihodností (kromě kaple) je kříž z roku 1889, který stojí na konci Rackové v zákrutě cesty směrem na Žeranovice. Jen o čtyři roky mladší (ale možná hezčí) je kříž, stojící v centru obce hned vedle Obecního úřadu - ten nechali zhotovit tehdejší soukromníci.

Ve středu obce jsem v otevřené hospůdce nejprve urychleně vyhledal pivní pomoc a teprve poté se vydal za dalšími zajímavostmi obce. Jsou jimi dva Pomníky padlým. Ten první se nachází v centru obce v místech, kde se hlavní ulice rozšiřuje a volné prostranství zdařile imituje vesnickou náves. Poněkud opožděně (až v roce 1938) byl postaven na paměť spoluobčanů, kteří přišli o život v I.světové válce.

(Druhý pomník najdeme na okraji lesa na konci obce, kudy stoupá hlavní silnice směrem do Zlína. Od cesty je pomník vzdálen asi 150 metrů. Na členitém soklu z umělého kamene se tyčí nižší obelisk, mezi ním a podstavcem je umístěna černá deska s fotografiemi a jmény třech obětí nacistické zvůle za II.světové války.)

Před návštěvou toho druhého jsem ale napřed zamířil ke konci obce za hřištěm, odkud to nebylo daleko k tomu nejhezčímu, co je zde v dědině k vidění. I když Racková není zrovna nejmenší obcí, kostel v ní nenaleznete a občané musí na mše svaté dojíždět do okolí - nejblíž to mají do chrámu sv.Vavřince v sousedních Žeranovicích. Přesto se tato "poslední Hanácká dědina" může pochlubit jednou velice půvabnou sakrální stavbičkou, zasvěcenou protipožárnímu patronu - sv.Floriánkovi. Prostá zděná kaple ale není k vidění (jak by se slušelo) uprostřed širokého travnatého prostranství, nahrazujícího náves, ale musíte za ní 400 m odtud směrem na východ ven z obce. Za hřištěm silnička pokračuje mělkým údolíčkem mezi lány. Pak přiijde Ostrá levotočivá zatáčka a vy stanete před prostou zděnou kaplí, jejíž Ostrá bělost v kontrastu s červenou střechou svítí mezi poli skoro jako mořský maják. Kaplička, napodobující oblíbený barokní sloh, zde byla vystavěna už v roce 1843 a jistě mi dáte za pravdu, že její stavitel byl určitě estét, neboť obohatil okolí o významný krajinotvorný prvek.

Od kaple nezbylo, než se vrátit nazpět k hřišti a odtud vystoupat za humny na okraj lesa, v němž se ukrývá ten druhý Pomník padlým obětem. Díky zkratce lesem jsem se brzy ocitnul na hlavní komunikaci, která v nesympatickém úhlu stoupá k tur. rozcestí Soudná. Cesta v tom úděsném horku zpestřena jen sporadickými výhledy na protější Hostýnské vrchy a uskakováním před projíždějícími auty. Konečně dosažen vrchol stoupání a po chvíli dávám frekventované komunikaci vale a po žluté mířím po bočním hřebeni hlubokými lesy do Zlína. Tady už těch zajímavostí není tolik, zaujmou jen tři mýtiny, za nimiž se tyčí pokaždé jiná hradba lesních stromů. Po chvíli se vzdávám i dobrodiní žluté trasy, která do Zlína míří zbytečně velkou oklikou, kdežto já tu znám slušnou zkratku, vedoucí také po zpevněné cestě. Nejspíš slouží i jako cyklostezka, nebo´t je zde na velmi příjemném místě vybudováno sympatické odpočívadlo.

Když se z lesů konečně vynořím, stojím na okraji velkého lánu a přede mnou se otevírá pohled na krajské město, okolní sídliště a městské části. Přes pastvisko sestoupím až k silničce, procházející vysoko nad údolím mezi novostavbami čtvrti Paseky, a o chvilku později už po klikatícím se chodníku klesám k jedné zajímavé stavbičce.

Zlín není zrovna městem kostelů... a sakrální památky v centru města by člověk na prstech jedné ruky hravě spočítal. O něco lepší je to v "přidružených" částech města, z nichž některé byly před připojením samostatnými obcemi a dosud se v nich nacházejí původní kaple. Jedna z nich zdobí svah poblíž točny MHD Paseky, kudy právě sestupuji a zespoda je přístupna strmou ulicí, nazývající se U kaple.

Hezké stavbičce dělá společnost venkovní posezení s lavičkama a opravený kříž, který tak svítí novotou, že se jednomu ani nechce věřit, že pochází už z roku 1893. Kříž původně stával v místech, kde se dnes vypíná budova 17. základní školy a sem na Paseky byl přestěhován r.1985. Jeho sokl ze všech světových stran zdobí porcelánové portréty místních paseckých občanů, kteří padli za císaře pána. Mezi nimi se ukrývá i podobenka stavitele původní dřevěné kaple, která zde stávala v letech 1896-1935, pak byla přestavěna do dnešní zděné podoby.

Zvon kaple je původní, neboť se jej za II.světové války před německou konfiskací podařilo místním ukrýt do blízké stodoly. Když nastal konečně zase mír, zvon se vrátil do věžičky kaple na své místo. Ale ozdobný křížek v nice nad vstupem do kaple je jen replikou, neboť originál hned po "převratu" někdo odcizil...

Dalším důležitou pamětihodností pod kapličkou je starobylá hospoda U Singrů, jejíž tekuté produkty poutníka zachrání od smrtí žízní. Konzumaci moku doporučuji vychutnat si ve stínu sympatické zahrádky, zdobené rákosovými výrobky. A jen díky tomuto přísunu tekutin si pak ještě poutník (před návratem k domovu) může vychutnat pohled na zdařilou ukázku novodobého obytného stavení, stojícího poblíž točny MHD...

Poslední aktualizace: 26.12.2015

Z Hané až na Valašsko... aneb ze Žeranovic přes Rackovou do Zlína na mapě