Z Jaroslavic nejen na "šnicl" do Želechovic

Od mé výpravy na Provodovsko uběhl týden a následující sobotní kuropění nás opět přivítalo slunečním jasem. Plán dnešního dne byl následující: nejprve asi tříkilometrový přesun z točny v Jaroslavicích do centra Želechovic nad Dřevnicí, kde bude nejen manželka za tu předjarní procházku přírodou odměněna pořádným kusem svého oblíbeného pokrmu – šniclu. V restauraci U Vágnerů se totiž konal Týden řízků. Poté se přesuneme do Zlína a v bývalém hotelu Moskva (po vpádu Ruska na Ukrajinu bylo z jeho neonového nápisu ubráno posledních šest písmen a v současnosti je přejmenován na Hotel Zlín) navštívíme právě probíhající mineralogickou výstavu a burzu.

 

Nenáročná procházka mezi oběma obcemi nás obohatila poznatky o terénu pod vrchem Lysá (387 m) a jeho řídkém pasekářském osídlení s menším rančem s koňmi. Nedopřála ale bohužel z jeho odlesněného hřebene ni jednoho pořádného výhledu do okolní krajiny, neboť modravé obzory byly zamženy oparem a ten se rozpustil až při sestupu do poněkud nevábného centra Želechovic.

 

Jsou velmi rozlehlou dědinou, jejíž abnormálně dlouhá zástavba dala vzniknout úsloví, že „sú dlúhé jak týdeň před výplatú“ a žije zde na dva tisíce obyvatel. V roce 2009 se Želechovice proslavily také tím, že se trhly od Jeho Majestátu – krajského města Zlína a staly se znovu samostatnou obcí.

Bohužel tato neoplývá množstvím památek.

 

Kromě několika křížů a barokního kostela sv.Petra a Pavla je zde na návsi už jen pozoruhodný Pomník padlým pro vlast a v cizích službách, vystavěný v roce 1920. Jeho autorem se stal místní rodák a v Praze žijící kamenický mistr František Svoboda. Za svou práci si kupodivu žádnou odměnu nevzal (jen za režii), bohužel krutou hrou osudu právě v den slavnostního odhalení pomníku zemřel. Slavnost byla natolik úspěšná, že se z jejího výtěžku podařilo zaplatit všechny náklady. K památnému okamžiku pak došlo v červnu 1928, kdy se u něj zastavil i kolem projíždějící „tatíček“ Masaryk.

 

Ke jménům padlých vojínů a legionářů na italských, francouzských a ruských frontách za I.světové války později přibyly iniciály místních občanů, kteří zahynuli ve světové válce druhé.

Byli to členové odbojové skupiny napojené na organizaci Pro Vlast. Zatčení proběhlo až zjara roku 1945 a oni pak zemřeli v plynových komorách koncentračního tábora Mauthausen.

Jména statečných vlastenců – Václava Praxle, Josefa a Ladislava Světlíkových a Františka Vaculíka, byla připomínána při májových veselicích a později i při kladení věnců k pomníku, konané každoročně 28.října. Už v roce 1946 jim byla slavnostně odhalena i pamětní deska na místní Sokolovně.

 

Nejvýraznější a také nejstarší historickou památkou je v Želechovicích kostel svatého Petra a Pavla. Jeho opravená žlutobílá fasáda výrazně září z návrší nad obecním úřadem a radostně vítá nejen ty věřící návštěvníky. Typická okna a hlavně okázalé vstupní průčelí pod nízkou hranolovou věží s hodinami (a zdobené nikami se sochami obou svatých mužů) nezapře svůj barokní původ. Stalo se tak roku 1737, kdy byl v tomto slohu přestavěn či renovován původní středověký gotický kostelík, což dokazují dodnes zachovalé stavební prvky. Kostel má velmi hezký starobylý interiér, ale zde se návštěvník setká s jistým zádrhelem. Buď bývá vstup uzamčen anebo je nakouknutí umožněno jen přes vchod s mřížemi a síťovinou, což neumožňuje pořízení kvalitního fotografie… a navíc odsud ani neuvidíme průsvit nádherně opravenými vitrážemi, zdobícími okna kostela.

 

Po obhlídce obou památek už jsme s ženou zamířili do sympatické restaurace U Vágnerů. Při pohledu od hlavní silnice je ozdobena věžičkou, jejíž kruhový prostor je součástí stravování. Avízovaný Týden řízků přilákal spoustu dalších labužníků, ale ti sem přijeli vlastními auty.

 

Nám bohužel nezbylo, než se po božském napapání dopravit zpět do Zlína busem. Cestou tam nás naše nafouklá bříška přesvědčila, že jít na výstavu minerálů v takovém stádiu přežranosti by nespíš bylo životu nebezpečné, a tak jsme v centru města přestoupili na trolejbus a zamířili raději k domovu...