Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlín a okolí
Z Komárova za zajímavostmi Pohořelic, těch u Zlína
Při plánování dalšího říjnového výletu, který vyplní čas zdravotní vycházky, padl na mapě můj zrak na Pohořelicko. Tato oblast se nachází v jihozápadní části Vizovických vrchů poblíž Napajedel, zdejší lautr zcivilizovaná krajina je prosta jakékoliv divočiny (však proto ji také skoro vůbec neznám), zato je plná drobných i větších památek, takže není co řešit... jedu!
Ve všední den žádný problém, stačilo na zlínském autobusovém nádraží usednout do busu, které mne přes Otrokovice a Napajedla odveze do Komárova, odkud své putování začnu. Během cesty dopravním prostředkem se nic zvlášního nestalo, jen v Napajedlích se do něj nahrnula tlupa dětí dojíždějící do školy z okolních vesnic... a když už jsme byli kus za městem, otevřel se nám směrem napravo pohled na členitá štěrková jezera u Spytihněvi, jejíž rychle se měnící a rozšiřující modré plochy nestačí tvůrci map do kartografických listů zakreslovat.
Pak už přišla odbočka na Komárov, který se oproti okolní rovinatější krajině nachází na pěkně vysokém kopčisku. Cesta do dědiny stoupala mezi hájky, pastvinami a sady mnoha serpentinami až nahoru pod les. Bus pak zastavil na svažité, otevřené návsi. V zimě to tu asi pěkně vyfukuje a od hvozdu tu nakukují lištičky a vlci, v létě tady zase (dle názvu obce) řádí nesympatický a krvelačný bzučící hmyz... ale nyní v říjnu tu bylo hezky.
Komárov je menší zemědělskou vískou, jejichž více jak 300 obyvatel se už řadí k Moravským Slovákům. První písemná zmínka pochází z roku 1349 a chod dědinky byl ovlivněn příkazy a nákazy pánů z pohořelického panství, pod jejichž ochranná křídla se dlouhá staletí choulila.
Dnes už je samozřejmě tohle vše minulost a moderní doba život v obci naprosto změnila.
Ke kulturnímu vyžití Komárovským slouží už od roku 1959 Kulturní dům, v němž se kromě velkého sálu nachází knihovna, pohostinství, sídli zde Obecní úřad a hasiči tady mají zbrojnici.
Co se týče kultury duše... a hlavně víry, bývalo vždy toužebným přáním místních vystavět v obci kostelík nebo alespoň malou kapli. Na začátku minulého století došla občanům trpělivost a r.1906 uspořádali na její stavbu první veřejnou sbírku. Jelikož byli velmi chudí, podařilo se shromáždit dostatečný finanční obnos až o třicet let později.
Stavbu zahájil v říjnu 1937 napajedelský stavitel Alois Dostál podle projektu Kristiána Klofáče, práce postupně pokračovaly a jednu červnovou neděli roku 1940 byl kostel zasvěcený sv.Antonínovi Paduánskému zlínským děkanem P.Teodorem Vavrušou slavnostně vysvěcen.
Roku 1947 byl kostelík elektrifikován. Výměna elektroinstalace proběhla v roce 1968 a podle návrhu F.Peňáze se úpravy dočkal i liturgický prostor, přičemž původní oltář nahradilo mnohem hodnotnější dílo od akademického malíře Karla Soláčka. Začátkem devadesátých let minulého století byla rozšířena sakristie a opravena fasáda kostela.
Od kostelíka jsem zamířil ke konci obce, od nějž směrem k Pohořelicům silnička nejprve klesla až na samé dno hlubokého údolí potoka Buravy. Při sestupu jsem nejprve minul solitérní kříž a v zatáčce nad dnem doliny s rybníky narazil na sochu Madony, jejíž dokonalé estetické zakomponování do krajiny mne naplnilo radostným uspokojením.
Soše dělají - po levici i pravici - společnost dva listnaté stromy, které spolu s ní v okolním trochu fádnějším zemědělském okolí vytvářejí harmonický krajinotvorný prvek.
Při pohledu na ni mi v hlavě naskočila otázka, co tu bylo dřív – socha anebo ty dva stromy?
Ona je totiž ta pískovcová Madona trošku zvláštní. Je umístěna na vysokém soklu, ze kterého září obnovené pole s nápisem MARIA, MATKO MILOSRDENSTVÍ, ORODUJ ZA NÁS.
Vlastní socha má z hlediska disproporce poněkud nedokonalou kynoucí levici, v pravé ruce svírá Ježíška, jehož tvář vypadá na dílo naivního umělce, jenže to vše zase popírá líbezná a propracovaná tvář Panenky Marie. Z čehož vyplývá, že kamenický mistr, který sochu vytvořil nebyl zase až takový břídil.
Je dost možné, že socha byla vytvořena už někdy v pozdním baroku, no a protože obyvatelé blízkého Komárova byli vždy chudí a sami by si finančně něco takového nemohli dovolit, nechal ji sem umístnit pán Pohořelického panství, pod něž komárovská víska spadala. A že současně s postavením sochy zde byly vysazeny i ty dva listnáče.
(Ale třeba se mýlím a nejen stromy, ale i ta socha jsou mnohem mladšího data...)
Od Madony už to nebylo daleko ke Komárovským rybníkům. Chovné rybníky jsou dva a ten větší s ostrůvkem se jmenuje Žlébek. Menší se zase může pyšnit pomyslným titulem toho romantičtějšího. Obě vodní plochy jsou orámovány bohatým vrbovým a olšovým porostem a u hráze Žlébku je umístněno malé stavení, sloužící zřejmě místním rybářům za základnu a „pařeniště.“
Silnice od rybníků proběhla okolo potoka dál údolím, a poté se začala jak niť vinout listnatým hvozdem nahoru na hřeben. Kousek nad údolím z ní vybíhala asfaltová spojnice, vedoucí k jakémusi rekreačnímu areálu Hájenka a střelnici. To vše ale z hlavní cesty nevidět...
Po chvilce funění jsem zdolal nesympatické převýšení, les se najednou otevřel, silnička se protáhla pod dráty stožárů vysokého napětí a ještě než než klesla do pohořelické kotliny, nabídla směrem vlevo pohled ke vzdáleným Chřibům a na stranu druhou na osamělý bělostný kostelík, stojící mezi poli a pastvinami, a zářící jako mořský maják. Jak jsem si ještě všimnul, než jsem k chrámu po vedlejší silničce odbočil, na louce nad ním prováděl jakýsi páníček výcvik svých chlupatých kamarádů - velkých ovčáckých psů.
S těmi jsem naštěstí do bližšího kontaktu nepřišel, zato s interiérem kostelíka ano, v což jsem původně vůbec, ale vůbec nedoufal...
Už doma při studiu map.cz a plánování výšlapu se měl stát tím nejvýznamnějším dnešním viděným objektem. Jenže pak jsem narazil na informaci, že se zrovna opravuje a bylo po radosti.
„Třebas to tak hrozné nebude. Možná že ty lešeniska ze všeckých stran nebudú a půjde vyfotit aj bez nich“ – utěšoval jsem se.
(No a protože jsem byl tento týden hodný a manželku jsem doma vůbec nezlobil, nějaká Vyšší Bytost tam nahoře se nade mnou slitovala... a výsledek předčil veškerá má očekávání!)
Ale seberme to hezky popořadě:
Obklopena pastvinami a položena vysoko nad rybníkem a protější chatovou kolonií svítí tahle bílá sakrální stavba na dálku opravdu jako nějaká stálice a společnost ji dělají jen pomníky hrobů na hřbitově, který ji obklopuje. Shluk stavení blíž u cesty, které jsem předtím minul, bývalo od začátku 19.století panským dvorem s názvem Leopoldov. Předtím tu dlouhá staletí stával jen tenhle kostelík, jediný „pozůstalý“ po dědince Podhradí, která byla zcela zničena v husitských válkách a v roce 1500 se tu - stejně jako na nedaleké tvrzi, jejíž zachovalé valy a příkopy jsou dodnes vidět v lesíku za kostelem - nacházely jen velké shluky kamení.
Původní kostelík z roku 1371 měl gotickou podobu a byl spolu se vsí a dvorem součástí panství, jehož majitelé sídlili na zaniklé tvrzi. Obyvatelé vedlejších, asi 2 km vzdálených Pohořelic (dříve se nazývaly Úhořelice a po zániku Podhradí se rovněž se staly centrem samostatného panství) kameny ze zbytků tvrze i dědiny pečlivě vysbírali, naložili na žebřiňáky a použili na stavbu svých obydlí.
Gotická sakrální stavba pak po půli 18.století prošla přestavbou na hodnotný barokní objekt, který se po dokončení v roce 1760 stal pouze kostelem hřbitovním.
Jeho malá loď je ukončena půlkruhovou presbytáří a na severní straně chrámu se nachází sakristie. Hlavní vchod je orientován od západu a vede přízemím dvoupatrové hranolové věže. Věž je na hranách zdobena pilastry, patro odděleno zdobnou římsou a střechu tvoří cibule s makovicí, na vrcholu s dvouramenným křížem. Střecha chrámové lodě je sedlová, kněžiště ji má valbovou.
Kostelík má z hlediska umělecké úrovně velice cenný interiér: loď je zaklenuta třemi poli valené klenby (v místě oken se segmentovými výsečemi) a klenutý strop nad kněžištěm zdobí nádherný výjev z legendy o sv.Jiljí. Pozoruhodná je i kruchta s varhanami nad vchodem, kterou nesou čtyři pilíře.
Já kostel viděl na dálku nejprve od jihu, kde jej žádné lešení nezdobilo, jenže když jsem se přihnal až přímo před něj, k nesmírnému žalu vzápětí spatřil, že zpráva o jeho rekonstrukci nelhala: severní strana chrámové lodi byla opravdu „zamřížována“ lešením, před hřbitovem na silnici stála stavební buňka a válely se tu hromady suti.
Když jsem vstoupil na vlastní cintorín, viděl jsem, že jsou dveře do kostelíka sice otevřené, ale vstupní chodba je zatarasena stavebním materiálem a vedle věže na chrámové zdi vkleče intenzivně pracují dva mistři zedničtí.
Přesto mi to nedalo a já přistoupil k jednomu pracovníkovi a poníženě vyslovil svou prosbu...
A světe zboř sa – v tom okamžiku se stal jeden dosud v análech nezapsaný zázrak:
Ten sympatický muž vstal a já mohl pod jeho dohledem celý ten nádherný interiér kostelíka a místo vedle místa zrentgenovat vlastními zraky i objektivem fotoaparátu!
S dušičkou tetelící se radostí, jsem pak od kostelíka sestupoval dolů k Oldřichovickému potoku a Pohořelickému rybníku, který mne svou velikostí překvapil. Nechyběl obligátní vodník, ani hejno hladových kačen, které z odstupu po vodní hladině kopírovalo každičký můj krok po asi 200 m dlouhém břehu a 80 metrů široké hrázi.
Pak už zbývalo jen se posledním pohledem rozloučit s rozsáhlou vodní plochou, strání nad ní zaplněnou chatkami a samozřejmě i s těmi ječícími hladovými zobáky se slibem, že až se tu někdy v budoucnu opět vyskytnu, určitě jim nějaké staré pečivo donesu...
Od rybníka už mé nožky zamířily mezi první domy Pohořelic, jejíž zástavba klesá od hřebenu po svahu kopce až téměř k rybníku. Já šel ale pochopitelně směrem opačným a několika uličkami se vyšvihnul na hlavní obecní komunikaci, kde jsem narazil na stavbičku, která jako by z oka vypadla té slavné věži v Pise!
Tahle ale nebyla věží, ale jen trojbokou výklenkovou „Poklonou“, jejíž souměrné dutiny byly vyzdobeny podobiznami třech svatých. Těžko říct, jestli je tahle stavba ještě barokní - spíš už je neo, ale že je víc podezřele nakloněná, tak toho by si všiml i jednooký!
Tento nepopíratelný fakt podtrhl i vedle stojící transformátor, jež ctí zákony pravého úhlu a svislic, takže ona kaplička vypadá tak trochu jako kuriozita.
Jen o pár stovek metrů výš jsem se dostal do centra obce, jejíž jednu stranu zdobí okraj zámeckého parku s bývalým, ale notně přestavěným a už bezslohovým feudálním objektem (dnes sídlo OBÚ), nad nímž se vypíná nádherný barokní sakrální objekt.
Hodnotný barokní chrám má žlutobílou fasádu a je – skoro jak pupeční šnůrou - ve výšce druhého zámeckého patra propojeno krytým koridorem, který ústí do oratoře nad sakristií. Díky jemu se kdysi mohlo pohořelické panstvo „suchou nohou“ účastnit bohoslužeb i za deštivého či zimního počasí a přitom nenavlhl jediný pánský klobouk či dámský střevíček.
Stavba kostela byla dokončena v roce 1739 a v tom následujícím slavnostně vysvěcena hrabětem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejn-Kastelkorumu, kterýžto pán v té době nebyl nikým jiným jak olomouckým biskupem.
Kostel je jednolodní s půlkruhovým kněžištěm a hlavní vchod vede přízemím neobvyklé hranolové vstupní věže. Boční fasáda chrámu je členěna lizénami se dvěma segmentově zaklenutými okenními osami. Průčelí je zdobeno středním rizalitem, po stranách s pilastry s římsovými hlavicemi (o patro výš ionizujícími), které nesou kladí s triglify. Hlavní osa rizalitu je prolomena pravoúhlým vchodem, nad nímž se nachází kamenný portál s erbem Lichteinsteinů. Hned nad erbem je zdivo prolomeno typickým barokním kulatým oknem, v horní části věže jsou umístěny sluneční hodiny, nad nimi pak segmentově zaklenuté okno zvonice a nad ciferníkem „normálních“ věžních hodin je věž zakryta stanovou střechou se špicí tvořenou rovnoramenným křížem.
Vstupní průčelí chrámu je po stranách osazeno sochami dvou světců: napravo se nachází sv.Augustin a nalevo sv.Prokop.
První boční kapli zdobí oltář Všech Svatých a při novější úpravě interiéru byl naproti němu umístěn také oltář s obrazem Panny Marie Svatotomské, jehož plátno není originálem, ale pouze kopií. Druhá kaple se pyšní oltářem Nejsvětější Trojice.
Vlastní chrámová loď je zastřešena sedlovou střechou, nad presbytáří zvalbenou. Její interiér je zaklenut čtyřmi poli valené klenby s výsečemi mezi okny, kněžiště jedním polem rovněž s výsečemi. Pasy lodí a kněžiště zdobí pilastry. Obě boční kaple jsou zaklenuty křížovou klenbou, rovněž kruchta s varhanami a krásným balustrádovým zábradlím je podklenuta jedním polem křížové klenby a nesena dvěma hranolovými pilíři.
Patron kostela sv.Jan Nepomucký je pochopitelně umístěn na oltáři hlavním a má podobu muže klečícího na oblaku a vzhlížejícího k Panně Marii a ke kříži. Autorem velkého obrazu se stal významný barokní umělec Josef Stern. Oltář se může pochlubit ještě jedním malířským dílem – portrétem sv.Jana Křtitele zdobícím jeho nádstavbu.
I když je chrám v současnosti opravován, přesto jsem mohl vstoupit do síně a potěšit se na interiér chrámové lodi pohledem aspoň přes zasklený vchod.
(Pro ty z vás, kteří by si jej ale chtěli prohlédnout - mimo mše svaté - opravdu důkladně, je pak k dispozici průvodcovská služba. Ta funguje o sobotách, nedělích a svátcích v době od května do září.)
Po dostatečném pokocháním se interiérem chrámu jsem zamířil na hlavní křižovatku v centru obce – to Pohořelické se nachází na nejvyšším bodě hřebene kopce – no a odtud se vydal z kopce dolů po silnici do blízkých Napajedel. Cestou se mi „šikl“ hezký výhled na panoráma sousedních průmyslových Otrokovic a po dosažení centra města jsem zjistil, že mám do příjezdu mého spoje k domovu ještě čas i na vypití malého pivečka, které mi bylo vzápětí nabídnuto v restauraci Baltaci.
Když jsem pak vyšel ven a vydal se k zastávce busu, při pohledu na chrám Sv.Bartoloměje, jenž byl posledními slunečními paprsky nádherně osvícen, jsem neodolal a ještě naposled vylovil fotoaparát z batůžku...
Přidat do oblibených uživatelů
Pohořelice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Komárova za zajímavostmi Pohořelic, těch u Zlína
