Loading...
Už při studiu map a plánování mé cesty z Komárova do Pohořelic, se měl stát tím nejvýznamnějším viděným objektem. Jenže pak jsem někde narazil na informaci, že se zrovna opravuje a bylo po radosti.
„Třebas to tak hrozné nebude. Možná že ty lešeniska ze všeckých stran nebudú a půjde vyfotit aj bez nich“ – utěšoval jsem se.
(No a protože jsem byl tento týden hodný a manželku jsem doma vůbec nezlobil, nějaká Vyšší Bytost tam nahoře se nade mnou slitovala... a výsledek předčil veškerá má očekávání!)
Ale seberme to hezky popořadě:
Po obkouknutí Komárovských rybníků mne čekalo převýšení v podobě několika serpentin, prodírajících se do kopce sluncem rozzářeným listnatým hvozdem. Následoval už bezlesý horizont, kde stál v lánu polí pás stožárů velmi vysokého napětí. Pak se krajina doširoka otevřela a nabídla mým zrakům pohled na širokou mělkou dolinu a protější svah kopce zastavěný domy obce Pohořelice. Směrem nalevo do Dolnomoravského úvalu se kvůli slunci dívat nedalo, ale vše vynahradil pohled severovýchodním směrem.
Byl tam!
Mezi poli a pastvinami skoro jako maják do dáli zářila ta osamělá bělostná sakrální stavba, jíž dělaly nebližší společnost jen pomníky hrobů na hřbitově, který ji obklopoval. Shluk stavení blíž u cesty býval od začátku 19.století panským dvorem s názvem Leopoldov. Předtím tu dlouhá staletí stával jen tenhle kostelík, jediný „pozůstalý“ po dědince Podhradí, která byla zcela zničena v husitských válkách a v roce 1500 se tu - stejně jako na nedaleké tvrzi, jejíž zachovalé valy a příkopy jsou dodnes vidět v lesíku za kostelem - nacházely jen velké shluky kamení.
Původní kostelík z roku 1371 měl gotickou podobu a byl spolu se vsí a dvorem součástí panství, jehož majitelé sídlili na zaniklé tvrzi. Obyvatelé vedlejších, asi 2 km vzdálených Pohořelic (dříve se nazývaly Úhořelice a po zániku Podhradí se rovněž se staly centrem samostatného panství) kameny ze zbytků tvrze i dědiny pečlivě vysbírali, naložili na žebřiňáky a použili na stavbu svých obydlí.
Gotická sakrální stavba pak po půli 18.století prošla přestavbou na velmi hodnotný barokní objekt, který se po svém dokončení v roce 1760 stal pouze kostelem hřbitovním.
Jeho malá loď je ukončena půlkruhovou presbytáří a na severní straně chrámu se nachází sakristie. Hlavní vchod je orientován od západu a vede přízemím dvoupatrové hranolové věže. Věž je na hranách zdobena pilastry, patro odděleno zdobnou římsou a střechu tvoří cibule s makovicí, na vrcholu s dvouramenným křížem. Střecha chrámové lodě je sedlová, kněžiště ji má valbovou.
Kostelík má z hlediska umělecké úrovně velice cenný interiér: loď je zaklenuta třemi poli valené klenby (v místě oken se segmentovými výsečemi) a klenutý strop nad kněžištěm zdobí nádherný výjev z legendy o sv.Jiljí. Pozoruhodná je i kruchta s varhanami nad vchodem, kterou nesou čtyři pilíře.
Já kostel viděl na dálku nejprve od jihu, kde jej žádné lešení nezdobilo, jenže když jsem se přihnal až přímo před něj, ke svému nesmírnému žalu vzápětí spatřil, že zpráva o jeho rekonstrukci nelhala - severní strana chrámové lodi byla opravdu „zamřížována“ lešením a před hřbitovem na silnici stála stavební buňka a válely se tu hromady suti.
Když jsem vstoupil na vlastní cintorín, viděl jsem, že jsou dveře do kostelíka sice otevřené, ale vstupní chodba je zatarasena stavebním materiálem a vedle věže na chrámové zdi vkleče intenzivně pracují dva mistři zedničtí.
Přesto mi to nedalo a já přistoupil k jednomu pracovníkovi a poníženě vyslovil svou prosbu...
A světe zboř sa – v tom okamžiku se stal jeden dosud v análech nezapsaný zázrak:
Ten sympatický muž vstal a já mohl pod jeho dohledem celý ten nádherný interiér kostelíka a místo vedle místa zrentgenovat i vlastními zraky!