Z Koryčan přes Chřiby do Medlovic

Můj grandiózní plán - přejítí Buchlovských hor z Koryčan do Buchlovic, spojený s "objevováním" neznámých skalních útvarů - vzal v důsledku intenzivního tropického slunečního záření bohužel zasvé. A nezbylo, než ho podstatně zkrátit. I tak byl ale můj přehřátý mozek po celém tom sedmnáctikilometrovém putování s přísunem nových informací o viděném spokojen, a když se v osvětimanské restauraci zchladil škopíkem piva, ihned plánoval repete. Nemyslel tím objednávku dalšího nazrzlého moku, ale někdy v blízké budoucnosti dokončení objevné cesty. Začínala by tam, kde jsme dneska skončili. Protože svou mozkovnu nejspíš budu ještě sem tam potřebovat, uchlácholil jsem ji tatrankou. A poté, když začala spokojeně příst, pokusil jsem se v ní vyvolat vzpomínky na celou tu dnešní trasu. I klikl jsem v duchu na tlačítko Start. Když se mlha okolo mne rozplynula, viděl jsem postavičku s batohem, vystupující spolu s podobnými - jedním dědouškem a dvěma ženami - na horní zastávce busu Staré Hutě. Jedna madam ji oslovila: "Vy patříte k nám?" A ten valašský přízrak hrdě odvětil: "Nee - já su samostatná jednotka!"

Pak už jsme si vzájemně popřáli hezký den a příjemné putování, a zatímco oni se vydali po zelené směrem k Buchlovskému kameni, já se za pár minut nalodil do dalšího busu, se kterým jsem popojel přes Stupavu na koryčanské náměstí. Když jsem projížděli okolo kouzelné Koryčanské přehrady, se smutkem v srdci jsem zaregistroval, že vodní nádrž navždy ztratila část svého kouzla, neboť pohledu na vodní hladinu ze silnice nebrání jen vzrostlý porost, ale i vysoký plot! Koryčanský rynek mne přivítal příjemnou atmosférou prosluněného rána a pohledem na několik jeho největších zajímavostí. Neodolal jsem a zašel napřed ke krásné kašínce a posadil se u ní na lavičku. Pak ruka z kapsy vylovila zapalovač a cigárko, zrak se vpil do největší dominanty náměstí - kostela sv.Vavřince - a uši pozorně naslouchaly tomu, co jim o něm vyprávěl pramínek vody, zurčící z fontánky.

Tento farní kostel se v análech poprvé připomíná v roce 1350, v průběhu věků prošel několika přestavbami a jeho nynější podoba, na kterou se dívám, pochází z té, která se udála v druhé polovině 17.století. Masivní věž původně s kostelem netvořila jeden celek, ale stála zde samostně, neboť se měla stát součástí městských hradeb. Nakonec se musela spokojit se symbiózou s chrámovou lodí kostela a za to, že proti tomu nikdy nic nenamítala, byla před koncem 19.století odměněna svým navýšením (pozor - neplést si s povýšením!) Interiér kostela není jen tak ledajaký, ale ukrývá jeden skvost, kvůli kterému každoročně začátkem září do Koryčan chvátají davy poutníků. Tím klenotem je gotická socha Panny Marie v životní velikosti, která pochází z hradu Beckova. Kostelu sv.Vavřince jej věnovala Anna Bárffyová. A tekoucí vodička mi pak o městečku Koryčany prozradila ještě několik pikantností - že na návrší za kostelem uvidím ještě trojkřídlý zámek, zbudovaný pány z Cimburka, jejichž ledvinám se znelíbily studené zdi hradu. Ale že se dovnitř nedostanu, neboť je v něm umístěna nějaká střední odborná škola a přístupný je pouze menší park. A že je sice třítisicové městečko známo továrnou na nábytek značky Koryna, ale ve skutečnosti tuto fabriku založil už v r.1856 věhlasný německý podnikatel Michael Thonett a jako první v Evropě zde začal s výrobou ohýbaného nábytku...

Poděkuju vodičce za to krásné povídání, loučím se a vyrážím po silničce, stoupající z Koryčan k rozcestí U křížku, do zalesněných masívů Chřibů. Cestou už ve hvozdu potkávám kříž u potoka (dřevěný) a o něco výš v serpentinách narážím vlevo u cesty na starý lůmek. Nad ním by se měl dle Map.cz a horolezeckého průvodce nacházet skalnatý hřeben Skaliček, dosahující délky až 600 m. Jakési skalky v lesním svahu nad lomem už vidím a moje Kanady radostně zaržou a vyrážejí vpřed. Bohužel se tak neděje v synchronizaci s poněkud ospalým mozkem a výsledkem je pád těla do příkopu u cesty rovnou na držku! Naštěstí je vyplněn listím, a tak se hubě nic vážného nestalo... Koordinovaným pohybem už všichni společně šplháme mezi pitoreskními pískovcovými skalkami na hřebínek, který se táhne dál do zalesněného kopce a má tvar klasického kozího hřbetu. O něco výš se nachází ploché sedlo. Na něm se líně povaluje stádečko skalek a velkých balvanů, z jejichž vyerodovaných čel vystupují žíly voštin, tvořící místy velmi složité obrazce.

Směrem vzhůru u dalších skalních útvarů jejich výše (spolu s bizarností a okolní divočinou) narůstá až do sedmi metrů a u jednoho souskalí se můžu potěšit i pohledem na falešné skalní okno. Za jezevčí dírou a dalším sedlem z hřebene vystupuje obří skalní suk, dlouhý víc jak čtyřicet metrů, jehož plotnovité hladké stěny dosahují výše asi 15 metrů. Na skalkách u jejich úpatí opět ukázkové voštinky. Já se ještě vyšplhám prozkoumat vrchol skály - pod menším převisem se na něm nachází perfektní místo k táboření. Pak se vracím pod skálu a přes poslední kozí hřeben s už jen drobnými skalními výchozky se dostávám k lesní silničce. Ta poutníka po pár stech meterch přivádí k hlavní silnici, ale ta ho nyní nezajímá: on dělá vlevo vbok a kráčí po další lesní asfaltce do hloubi chřibských hvozdů. Cestou bedlivě sleduje její průběh dle náčrtku, který si obkreslil z Map.cz, a když se na silničku napojí zelená značka od Koryčan, hledí do svahu, aby nepropásl odbočku k Pečínkově skále. Ta ale pořád nikde, a tož se tůrista naštve, a když přichází pod jednu mýtinku, vydává se (klíšťata neklíšťata) vysokou travou vstříc vrcholu paseky a pak vpravo do lesa, kde intuivně tuší výskyt nějakého skaliska. A je tam!!

Pečínkova skála má věru prazvláštní tvar: připomíná rozkrojený bochník chleba, přimáčknutý na vrchol zalesněného návrší, přičemž je po celém svém obvodu na úpatí jakoby okousán od myší a výsledkem jsou nízké a místy svislé skalní stěny s bohatou geomorfologickou výzdobou. Obcházím si celý skalní blok proti směru hodinových ručiček hezky dokola, s uspokojením si prohlížím i četné bizarní skalky a balvany, povalující se pod jeho masívem. A s úžasem konstatuji, že mi tato skála ze všeho nejvíc připomíná věhlasný australský Ayers Rock (tam jsem také ještě nebyl), samozřejmě ale v mnohem menším měřítku. Skála nese své jméno po historické postavě - lapkovi Pečínkovi, který se tady spolu se svým druhem Andělem skrýval před vrchností. Protože byli ale oba pánové rozumu poněkud mdlého, při lupu na Buchlově přecenili své možnosti a po polapení a výsleších neváhali prásknout jeden druhého, skončili oba po zásluze dle verdiktu tehdejších zákonů. A ty se na rozdíl od současnosti s žádnými lumpy nemazlily!

Od Pečínkovy skály se vracím po normálním chodníčku k silničce (vede na skálu jen 20 metrů od té zarostlé paseky) a po ní pokračuji skoro 3\4 km do kopce. Pak odbočuji na lesní cestu vpravo. Přivede mne na hřeben s červenou tur.značkou, po níž se brzy dostávám k přírodní rezervaci Moravanské lúky. Jedná se o soubor vzájemně propojených travnatých luk na plochém hřebenu, které jsou obklopeny lesem a v rezervaci je dosud k vidění vzácná fauna i flóra. Další cesta vede lesem až k rozcestníku Koryčanská cesta. Vedle něj je umístěn rozkošný odpočinkový altánek s dřevořezbou sovy, a tak zde na chvilku vydechnu a posvačím. Za chvilku přicházejí dva páry mladých turistů se psem. Jen co zalezou dovnitř, místo aby spolu komunikovali navzájem, každý vytáhne mobil... a co bylo dál, na to už nemám nervy a raději bystře prchám pryč! Ale ten můj úprk má směr a tím je Koryčanská kaple. Jedná se o napodobeninu barokní kaple v jednom sedélku rozložitého skalnatého vrchu Bradlo. Také tato rozkošná kaplička, jejíž omítka má růžovou barvu, je opředena mnoha pověstmi.

Dál pokračuji po 200 m dlouhé odbočce z hlavní značky k Rozštípené skále. Je posledním skalním sukem Bradla, které vystupují z jeho dlouhého hřebene a poznávacím znamením je velká rozsedlina, půlící masív asi 10 m vysoké skály, která je oblíbena zejména horolezci. Turisté budou jejím temenem bez výhledu zklamáni. A aby ze skály něco viděli, musí slézt po krkolomném horolezeckém chodníčku pod její úpatí. Zpátky se nevracím, ale pokračuji v sestupu po krkolomném hřebenu níž do údolí. Na jednom místě se přede mnou otevře zajímavý výhled do kraje, díky čemuž zjistím, že se hluboko pode mnou v hlubokém žlebu nachází lesní cesta. Teď ještě, jak se k ní dolů dostat, že? Když se mi to konečně podaří a já se po spojovací cestě dostanu na tu "hlavní" se zelenou značkou, přicházím k objektům po bývalém lomu. A jak kráčím dál, při zpětných pohledech se ještě loučím se siluetou Bradla.

Dalším mým cílem mělo být Hradiště sv.Klimenta, leč poobědní venkovní teplota (dosahující výše až 37 stupňů Celsia) zapříčinila v mozku zkrat: neznámo jak ztrácím zelenou, a když pak vycházím na silnici, naprosto blbě odhadnu, že by její pokračování mělo vést asi 200 m pode mnou níž v údolí, z něhož do svahu prudce šplhá lesní svážnice. Nakonec se po ní, za zvuků sterea od dvou motorových pil, šplhám do kopčiska i já... ale tudy zelená roozhodně nevede! Cesta končí v lesním porostu s bohatým "bylinným" patrem do ztracena, a mne nezbývá, než poprosit nožky, aby se se mnou pokusily přes tu divočinu probít. Není to dobré, je to moc zlé... dokonce až tak, že mi je najednou celé to slavné hradiště šumafuk a já už jen intuivně mířím někam do civilizace. Než se tak ale stane, potkám se na hřebeni s trávou až do pasu, s udivenou laní. Za ní narazím na jakýsi náznak cesty, který prudce klesá do dalšího údolí a v něm na cestu se žlutou značkou.

Hradiště sv.Klimenta mi dnes souzeno není, vracet se nehodlám, a tak pokračuji dolů údolím. Zanedlouho se dostávám ke kamennému rekreačnímu středisku Radost. Mám z něj také radost, ale otevřenou krčmu zde nikde nevidím, jen jakýsi tábor pro omladinu. Ale ze svahu naproti na mne civí zpoza úkrytu pod krásnou šošolkou z borovic jakási odlesněná mýtina se skalkami. Nevím proč to v tom hicu vůbec lezu prozkoumat - kameny kromě jednoho nic moc, ale aspoň je odsud hezká vyhlídka nejen na tábor, ale i na sousední Klimentský rybník. Když pak okolo něj bystře prchám směrem k Osvětimanům, kromě pohledu na vodní plochu jsem potěšen i pohledem na obnažené poprsí jedné exhibicionistické krásky. Ale na lechtivé myšlenky není čas - přede mnou skoro čtyři kilometry a myšlenka na stihnutí dřívějšího autobusového spoje!

Zázrak se bohužel nekoná: s křížkem po funuse přicházím jen 5 minut poté, co mi bus ufrnknul do Hradiště a to ještě cítím, že mi díky dehydrataci a slunečním paprskům hrozí kolaps! Z posledních sil se doplazím do interiéru osvětimanské restaurace a než to se mnou šlehne o zem, mé okoralé rty zašeptají prosbu o trochu piva. Pozvolna mizející obsah orosené sklenice mne opět vrhnul zpět do života (a to byl prosím jen blbý Kozel) a dál už to ze začátku mého vyprávění znáte... Ale co bylo ještě o chvilku dál, to ještě nevíte: když jsem po sklenici piva a následné velké sklenici kofoly poněkud pookřál, zjistil jsem, že mi z Osvětiman jede další spoj až za dvě hodiny. Normální turistický smrtelník by si dal ještě minimálně jedno pivečko, a pak by se možná šel projít po dědině či ke kostelu sv.Havla. Ale něco tak rozumného u mne nehrozí: já vytáhl mapu a můj zrak padl na nedaleký chráněný areál lomu u Medlovic, který prý má vypadat jak kousek Marsu. A tak jsem zaplatil a znovu vyrazil ven do slunečního žáru.

I když to v tom hicu nebyla procházka růžovou zahradou, to tajemné místo jsem přece jenom navštívil (těžil se v něm krvavě rudý porcelanit, jehož červená drť pokrývá i některé cestičky v buchlovickém zámeckém parku). A kromě něj se potěšil také vyhlídkou na Osvětimany a pásmo Chřibů z jižní strany a u Medlovic viděl mezi lány polí do KRAJINY s velkým estetickým citem zasazený kamenný kříž. Možná, že se vám informace o některých objektech (Skály Skaličky, Pečínkova skála, Rozštípená skála, PP Moravanské lúky, Koryčanská kaple, Klimentský rybník, zmíněné vyhlídky či pasáž o Medlovickém lomu) zdály moc stručné. Ale já sem o nich tady psal už do kategorie Turistické cíle a místa a nerad bych se opakoval...