Z Plzně do Jizerských hor - 3. část — převážně údolím Jizery a Jizerky — výlety, ale i rozhledny, ....

Je pozdní odpoledne, opouštíme Český ráj a trochu váháme. Druhý den ráno se chceme projít okolo Jizery, ale také se chceme zajít podívat do pivovaru Rezek v obci Zásada. Když trasu projdeme rychleji, může být v pivovaře ještě zavřeno. Navíc by Ota jako řidič odpoledne pivo nemohl ani pořádně ochutnat. Volíme tedy nejdřív zajet k pivovaru a pak zpátky k Jizeře. Kdy? Záleží na tom, kde seženeme místo na spaní. Líbilo by se nám v dosahu pivovaru, abychom tam večer mohli chvilku posedět. Zvedl se ledový vítr, rychle se ochlazuje, venku se sedět už nedá.

Jen asi 400 metrů za pivovarem je parkoviště lyžařského areálu. Tam se s trochou drzosti přespat nechá. V autě dáváme večeři a pěšky se vracíme do pivnice. Těšíme se, že se konečně ohřejeme. Jenže ještě nezačali topit. Uvnitř je snad ještě větší zima než venku. Ale aspoň to zde nefouká. Litujeme cyklisty, kteří se také přišli ohřát. Ráno vyjeli jen na lehko v kraťasech a teď byli pěkně zmrzlí. My jsme se v autě aspoň pořádně oblékli.

Já začala samozřejmě grogem, pak jsme společně ochutnali všechna čtyři piva, světlou desítku, jedenáctku, dvanáctku a speciál jantarovou dvanáctku. Nejvíc Otovi chutnala desítka, která nebyla vůbec řídká, měla i hustou pěnu a byla nejvíc hořká. Ale možná to bylo i tím, že měl děsnou žízeň. Jinak nás piva moc nenadchla.

Naštěstí to mezitím venku přestalo foukat, takže po pobytu v ledové pivnici se nám venku zdálo docela teplo. Také bylo stálých večerních 12 stupňů, ale podle předpovědi se má do rána ochladit. Tak uvidíme. Tentokrát jsme do auta zalezli už v 8. hodin. Pod peřinou je přece jen líp.

Ráno bylo v autě necelých 7, venku 3,5 stupně. Taky jsem si k ránu brala mikinu a přidávala další deku. Ale jinak se spalo docela dobře, ani hluk ze silnice nás nerušil. Na snídani se nám tu však nelíbilo, nebylo tu žádné soukromí a hlavně nám chybělo sluníčko.

Vrátili jsme se zpátky k Jizeře - k nádraží ve Spálově, odkud jsme chtěli vyrazit na výlet. Tam jsme zjistili, že naše večerní rozhodnutí bylo správné. Na autech zaparkovaných ve stínu, byl ještě led. Takže tady by to bylo ještě krutější. Teď už tady však svítilo sluníčko a docela i hřálo.

Po snídani jsme vyrazili - naučnou Riegrovou stezkou podle Jizery, Kamenickou stezkou zpátky. Cesta nebyla dlouhá, určitě byla hezká i zajímavá. A hlavně docela náročná, zvlášť ta zpáteční část. Když jsme se vraceli, vždy jsem viděla cestu, která klesala, už jsem se radovala, jenže ta naše stále stoupala. Kopce nemám ráda a dnes mi skutečně nesedly. Ale co mi zbývalo jiného, musela jsem to zvládnout. Když jsme došli téměř do cíle - na okraj obce a modrá opět odbočovala vpravo do kopce, tak to už jsem odmítla. Vždyť auto máme vlevo a dole. Naštěstí šla nějaká rodinka a poradila nám zkratku, navíc okolo malé hospůdky. Točili tam jen Rohozce desítku, ale i to jsme brali. Trochu jsme si odpočinuli, doplnili kalorie a dolů už to šlo samo.

Když jsme dorazili k autu, došli jsme k názoru, že tady vařit oběd nebudeme. Ani nezjišťujeme, zda je otevřená restaurace. Ráno tu nebyl nikdo, teď tu byly davy. Co nejrychleji mizíme opět někam do klidu, kde si opožděný oběd připravíme sami.  Naštěstí ani moc velký hlad nemáme.

Plánujeme zajít na rozhlednu Černá Studnice. Uvidíme, zda se cestou někde najde sympatické místo na přípravu oběda. Kupodivu bylo na louce jen kousek od rozhledny. Dokonce tam ani moc nefoukalo.

Rozhledna je nádherná, kamenná. Je jasno, výhled je daleký a kruhový. Prostě nádhera. Dlouho jsme se však nezdrželi, spěchali jsme k další rozhledně - k rozhledně Járy Cimrmana, kterou stejně jaku rozhlednu Doubravku projektoval architekt Martin Rajniš. Podle internetu měli mít otevřeno do 17 hodin, měli jsme strach, zda to vůbec stačíme. Naštěstí byly informace na internetu špatné - až do konce září je rozhledna otevřená do 18 hodin. Dole je ještě muzeum, tak si to můžeme krásně a vše v klidu prohlédnout. Výhledy jsou stále opět nádherné.

Jsme spokojeni, jak nám to vše vychází. Jen kousek od rozhledny je minipivovar Čáp s velkou restaurací. Usoudili jsme, že s trochou drzostí můžeme na parkovišti nad pivovarem klidně přespat. Už jsme se těšili, jak se konečně ohřejeme. Jenže je to vyhlášená hospoda, lidí tu bylo moc, navíc od 19. hodin byla skoro všechna místa rezervovaná. Aspoň na chvilku jsme našli dvě volná místa. Servírky nestíhaly. Pro první dvě piva jsme si došli k výčepu a už jsme byli smíření s tím, že v 19 hodin vypadneme. Naštěstí jsme objevili snad jediný z mnoha stolů, kde nebyla rezervace. Přesunuli jsme se tam i s příjemnými spolustolovníky a užívali jsme si to vyjímečně až do půl desáté. Byl to moc příjemný večer – s příjemnou společností a ještě k tomu v teple a s dobrým pivem.

Když jsme přišli k autu, měli jsme uvnitř 4 stupně. Tak tomu mrazu ráno asi neunikneme. Připravili jsme se na větší zimu a šli spát.

V noci to profukovalo, že to bylo slyšet až dovnitř. Do rána jsme to trochu zadýchali, takže se teplota zvedla na 6 stupňů. Není to nic moc, ale naštěstí ještě nemrzne. Čekáme do osmi, až začne vylézat sluníčko a trochu nám přitopí. Na snídani však odjíždíme jinam.

Jíme na sluníčku na lesním odpočívadle cestou na Jizerku. Dokonce to bylo schované i před větrem. Naštěstí vozíme v autě starší zimní bundy, tak nám ani není zima.

Okolo desáté vyrážíme na výlet. Parkování na parkovišti Jizerka - Mořina je hodně zvláštní, vpravo jsou dvě velká parkoviště téměř vedle sebe, vlevo je jedno malé. Přitom na pravé straně to první, spodnější je za 50,- Kč na den a platí se v automatu, to hned vedle je za 100,- a platí se asi v hotelu. Samozřejmě parkujeme na tom levnějším.

Dnes se budeme pohybovat po Jizerském hřbetu mezi Jizerou a Jizerkou, okolo které se vrátíme zpátky. Není zrovna horko, ale je jasno, slunečno a moc to nefouká. Jsme nadšení. Nádherná krajina, skály s vyhlídkami, náhorní plošiny, prostě nádhera. S vypětím všech sil jsem dokonce vylezla i na vyhlídku na Pytláckých kamenech. Výstup byl pěkně náročný, tedy aspoň pro mne. Nahoře to byla ale krása.

Po svačince jsme pokračovali dál po červené. Původně jsme to chtěli zkrátit po neznačené České cestě, ale něco trochu schůdného jsme nenašli. Nakonec jsme byli rádi. Cesta pokračovala po povalových chodnících přes přírodní rezervaci Černá jezírka. Zase to byl další nádherný kus přírody. Nakonec jsme se dostali až k Černé Smědé. Ota nekouká na mapu a trochu se děsí, že jsme nějak daleko, ale uklidňuju ho, tak hrozné to není. Všude je tu krásně, navíc svítí sluníčko. Raději jdeme svižným tempem. Nevíme přesně, o kolik jsme si trasu prodloužili, možná cca o 5 km, ale také nevíme, jaký terén nás čeká. Bez brýlí ty vrstevnice na mapě v tabletu nevidíme. Tak ať dojdeme včas.
Nakonec jsme se pohodlnou cestou dostali zpátky na silnici. Jak víme od rána, je sem zákaz vjezdu, takže jsme občas potkali jen cyklisty, tu a tam pěšáky. Naštěstí ani tady moc lidí není. Byla jsem ráda, že už se blížíme k cíli, ale přesto jsme ještě odbočili k rašeliništi a po chvilce na naučnou stezku Tři iseriny. Zase úžasný kus jizerské krajiny. Jen poslední kilometr do kopce se už loudám. Už víme, že vše stíháme, není kam spěchat. Tak už cestou odpočívám.

Původně jsme se chtěli zastavit na pivu Hendrych, které v jedné chatě dopoledne nabízeli, ale už mají zavřeno. Další zastávku jsme chtěli udělat v hospodě Na Jizerce s tím, že si odpočineme, dokončíme naučnou stezku a dojdeme k soutoku Jizerky a Jizery. Ale ochota personálu nás vyhnala. U výčepu byly čtyři malé stoly - plné. Sedli jsme do místnosti vedle výčepu, kde už také někdo seděl. Když tam obsluha asi pět minut nepřišla, šli jsme si pivo objednat k výčepu. Servírka byla tak otrávená, že musí ten kousek to pivo donést, že jsme se sebrali a raději odešli. A to tam obsluhovali dva.

Měli jsme docela i hlad, k soutoku jsme proto už ani nešli a vrátili se do pivovaru Čáp, tentokrát i na pořádnou večeři a skutečně dobré pivo. Dnes v neděli už tam narváno nebylo, obsluha byla příjemná, takže úplně super. Jen my se těšíme na setmění, abychom mohli jít spát. Oba jsme příjemně unavení.

Ještě nebylo osm, už jsme uléhali. Bylo 7 stupňů, vítr se uklidňoval, tak uvidíme, co nám přinese další den. Už se těšíme na teplou sprchu. Hygiena bere nějak za své, vlhčené ubrousky nebo ledabylé opláchnutí na záchodech nebo v zimě u auta to moc nezachrání.

V noci se nejdřív oteplilo, že jsme odkládali nějaké vrstvy a těšili se, že konečně ráno bude trochu příjemněji. K ránu se ale chladilo opět na 4 stupně. Zázraky se prostě nedějí. Ota spal jak zabitý, já jsem se tentokrát dost budila. Jsem jak rosnička, každou změnu počasí poznám. Něco se asi změní. Jak to dopadlo, o tom se dočtete ve 4. díle.

Z Plzně do Jizerských hor - 3. část — převážně údolím Jizery a Jizerky — výlety, ale i rozhledny, .... na mapě