Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 1. den – okruh po části NS Blovickem pěšky i na kole (Seč – Rohatá skála – Zdemyslice – zřícenina hradu Vlčtejn – Chlum – Únětice – Seč)

Když jsme počátkem května vyrazili za kamarády do Brd, měli jsme v plánu venku ještě nějaký čas zůstat a dojet až do Nepomuku, jenže se ochladilo a slibovali déšť a vichřici. Nakonec jsme to po čtyřdenním putování otočili a jeli domů. Udělali jsme dobře, mohutně se ochladilo, někde i mrzlo. Teď by snad pár dnů mělo být hezky. Tak uvidíme, co vše zvládneme projet.

Vyjíždíme ráno, před desátou to však nezvládáme. A to mám kávu v thermohrnečku s sebou. Doma bych ji v klidu už nevypila.

Na dnešní den máme v plánu docela dlouhou tůru — okruh ze Seče po části NS Blovickem pěšky i na kole v délce 19 km s převýšením 280 metrů. Převýšení není tak velké, času je dost, tak to snad zvládneme. Třeba i nějakou zkratku objevíme.

Parkujeme v Seči, jen kousek od kostela Nanebevzetí Panny Marie. Obcházíme ho a nadáváme, že tu něco nemohou napsat o jeho historii. Až pak si všimneme, že jen o kousek dál je malý parčík, který je nejen dětským hřištěm, ale i přírodním informačním centrem. Asi na 6 informačních tabulích je zapsána historie obce, kostela, popsány jsou i další zajímavosti v okolí, ale také informace z říše zvířat a rostlin.

Tady zjišťujeme, že podle prvních písemných záznamů zde již v letech 1318 – 1319 žili vladykové Oldřich a Předík ze Setče, kteří si r. 1358 postavili kostel. Byl to významný rod - Oldřich ze Setče se později stal děkanem rokycanského kraje a Jan ze Setče plzeňským arciděkanem. Tento rod vlastnil panství až do r. 1437, pak se majitelé často střídali.

Z doby okolo r. 1350 byla 158 cm vysoká gotická soška Madony ze Seče, ke které se konaly poutě, i když záznam o té nejstarší je až z r. 1588. V době baroka se Seč stala vyhlášeným poutním místem. Důvodem byl nový poutní obraz Setecké madony, který zdejšímu kostelu r. 1659 věnoval Karel ze Svárova, majitel Vlčtejna. O obrazu se tvrdilo, že má zázračnou moc. Poutě se konaly i během 18. století.

Během 17. a 18. století byla v obci celá řada řemesel. Byl zde cvokař (později kovář), kolář, krejčí, švec, tesař, tkadlec a zedník, měli svého ponocného, později i školu a špitál pro čtyři chudé. Do dnešní doby se zachoval u Mlýnského rybníka bývalý mlýn. Obecní úřad je v bývalé krčmě, která byla postavena r. 1668 a r. 1692 upravena na faru. Za návsí býval panský hospodářský statek. Dnes je tam jen klasicistní patrová budova sýpky s mansardovou střechou, která byla r. 1760 přestavěna z tehdejší tvrze.

Dominantou obce je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho nejstarší částí je gotická čtyřpodlažní hranolová věž. Její štěrbinová okna jsou původní střílny. Podle dendrologické analýzy bylo dřevo na krov káceno v letech 1540 – 1541. Zvony do ní byly přeneseny ze starší, pravděpodobně dřevěné zvonice – jeden je z 15. století, druhý je z r. 1507. Třetí zvon byl vyroben r. 1549 již pro tuto zvonici. Byl tam ještě čtvrtý zvon, ale ten se nedochoval. Původně gotický kostel r. 1674 vyhořel. Kromě zvonice se zachovala jen část zdiva v prostoru presbytáře. R. 1691 byl postaven barokní kostel. Dnešní stavba je po přestavbách z r. 1737 a 1882. R. 2011 byl silně zchátralý kostel zařazen do Programu záchrany architektonického dědictví, díky tomu konečně došlo k rekonstrukci a vlastně záchraně stavby. R. 1932 bylo ve farní kronice zapsáno, že ve zdech kostela je zazděn velký finanční obnos a zlatá monstrance, které tam nechala ukrýt hraběnka Morzinová na dostavbu druhé kostelní věže, která kvůli válce nebyla postavena. Na půdě má být ukryto tajné znamení, díky kterému se poklad najde. Zatím se nepodařilo najít znamení, natož poklad. Je to pravda nebo pověst?

To vše jsme se dočetli v malém parčíku. Ale zdaleka jsme si nepřečetli vše. Informací tam bylo hodně.

Z obce odcházíme po vedlejší silnici okolo kostela. NS nemá žádné značení, kdybychom neměli mapu, asi ani nevíme, kudy jít. Na rozcestí Podhájí NS odbočuje po modré přes Rohatou skálu do Blovic, odkud se stáčí do Zdemyslic. Skálu jsme ze silnice viděli, připomíná hlavu šelmy. Zajímavé je, že na rozcestí není upozornění na NS, ani na Rohatou skálu. Je to k ní jen kousek do kopečka, takže skálu nevynecháváme. Před odpočívadlem vede pěšina ke skále, ale opět bez nějakého upozornění. Kdo o ní neví, snadno by ji minul. Odtud skála vidět není. Je to několik buližníkových skal, zhruba do poloviny se nechá v pohodě vylézt. Shora je hezký výhled na Seč a na skutečně velký kostel. Menší výhledy jsou i na druhou stranu.

Vracíme se zpátky na rozcestí Podhájí a po silnici pokračujeme po modré do Zdemyslic. Provoz je skutečně nepatrný. Značka nevede přes centrum, ale po západním okraji obce. Aspoň nemusíme klesat a vzápětí stoupat.

První písemná zmínka o této obci je z r. 1115, kdy patřila k nepomuckému klášteru. Je tedy pravděpodobně starší než Seč, ale zde se žádné historické události asi neděly. U železniční zastávky z r. 1904 se připojujeme na NS a pokračujeme do kopečka, opět po silnici s nepatrným provozem.

V obci Vlčtejn, jehož historie je úzce spjata s hradem Vlčtejn, se jdeme se podívat ke zřícenině tohoto hradu. Vstup má být volný, je však uzamčený. O původně dřevěném hradu jsou písemné zprávy již z r. 1284, koncem 1. pol. 14. století postavili kamenný hrad Rožmberkové. R. 1421 se ho zmocnil Jan Žižka. V 17. století již nebyl obydlen a chátral. V 1. pol. 19. století byl ještě opraven a zastřešen hlavní palác v patrové budově přes dvacet metrů dlouhé a přes 9 metrů široké. Vznikl tak lovecký zámeček, dlouho však nebyl používán. Stavby v podhradí byly rozebrány a použity na stavbu silnice. Zámeček chátral. U zříceniny vznikl amfiteátr, který je využíván pro koncerty a zábavy pod širým nebem.

Využíváme lavičky na sluníčku a dáváme svačinu. Z obce odcházíme po cyklostezce a NS do Chlumu, kde oboje odbočuje vpravo do Střížovic. Na hodně staré mapě v obci vede silná černá čára do Únětic, což by byla fajn zkratka. Na mapy.cz nic takového však není, i když z obce tím směrem cesta vede, ale kdesi v polích končí. Podobné je to i u obce Únětice. Váháme, ale nakonec věříme, že ta cesta přece nemohla zmizet. Bohužel mohla. Remízky byly už dávno zrušené, cesty rozorané. Vracet se nám nechce. Zpočátku se nechá jít na okraji pole u lesa, pak už ani to ne. Směr se nám daří držet, ale nakonec jdeme po poli, v kolejích, které tam zanechal traktor a kde skoro nic neroste. Je to hrbolaté, místy rozryté od divočáků. Naštěstí je sucho. Kdybychom šli po silnici, bylo by to sice asi o trošku delší, ale o hodně pohodlnější. Tady však byly krásné výhledy.

Když jsme konečně došli k rybníčku, odkud měla vést už cesta do Únětic, zajásali jsme. Dokonce tam i cesta byla. Sice vedla na ten vzdálenější okraj okraj obce, ale byla to konečně cesta a pohodlná.

I v Únětících bývala tvrz, která někdy v 15. století zanikla. Dochovaly se z té doby jen drobné pozůstatky valů v zahradě bývalého panského hostince u rybníka.

Tady jsme měli dvě možnosti. Ta kratší (3 km) vede po silnici, na které je však poměrně velký provoz. Mezi auty se nám jít nechtělo. Druhá trasa (5 km) byla poklidná cyklotrasa přes Chocenický Újezd. Tudy vedla i naše NS, kterou střídavě opouštíme. Při leteckém pohledu na mapy.cz jsem viděla zkratku přes louky, která by to cca o 1 km mohla ještě zkrátit. Není to o tolik delší, ale určitě příjemnější.

Naštěstí vyšla i ta zkratka. Dokonce jsme na cestě z Chocenického Újezda do Seče neminuli kapličku Sv. Barbory. Tato poutní barokní kaplička byla postavena koncem 17. století u pramene, který nezamrzá a má údajně léčit oční nemoci, dokonce prý i zrak vrátí. Až do 50. let 20. století k ní vedly poutě. Během komunistického režimu ji nikdo neudržoval, chátrala, několikrát byla i vykradena, byly ukradeny i kameny z podlahy. Dnes se soukromý vlastník snaží jí navrátit původní krásu. Myslím, že se mu to daří. Jen v pramenu jsme si oči umýt nemohli. Byl zakrytý prkny, takže ten se asi teprve bude opravovat.

Jen o kousek dál je odpočívadlo, kde by se nám to líbilo i jako místo na přespání. Jenže na konci silnice jsme zjistili, že autem se sem smí jen na povolení. Snad najdeme něco jiného.

Když jsme došli na hlavní silnici s mohutnou křižovatkou, dostali jsme se do malého sporu. Já se chtěla vrhnout mezi auta a přejít na druhou stranu, odkud měla vést pěšina do vsi a k autu. Jenže Ota byl přesvědčen, že přejít silnici je životu nebezpečné a donutil mne dokončit NS a bezpečně se dostat k autu oklikou. Nakonec jsem se nechala přesvědčit a poslušně vyrazila. Tím jsme si trasu prodloužili ještě skoro o kilometr. Ale to už jsem mlela z posledního. Hlavně proto, že mi koleno začalo vypovídat poslušnost a poslední 2 km mi cestu silně znepříjemňovalo. Ale jinak dobrý. Nakonec nám to vyšlo na 18 km s převýšením 280 m. Takže o kousek to proti plánu kratší bylo, ale náročnější.

Původně jsem měla vytypované místo na přespání na konci obce, kudy bychom po pěšině přišli do obce. Zjistili jsme jen, že pěšinka tam je, ale to je tak vše. Spát by tam nešlo. Je to moc blízko civilizace. V autě jsme nad mapou přemýšleli, kde hlavu složit. Ráno chceme do Blovic, tak daleko jet nechceme.

Když jsme ráno šli na Rohatou skálu, ze strany Podhájí bylo pár chat a auta tam vjezd zakázaný neměla. Zkusíme to z druhé strany. Kopec je mírnější, chaty žádné. Nakonec jsme po hrbolaté cestě dojeli skoro až k přístřešku pod Rohatou skálou. Kousek před ním byla nádherná rovinka - na sluníčku s pěknými výhledy, jen to sluníčko bohužel brzy zalezlo. Zvládli jsme se umýt, navečeřet, ale po půl deváté už byla taková zima, že jsme to sklidili a šli spát. Bylo 14 stupňů, to na příjemné sezení venku opravdu není.

Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 1. den – okruh po části NS Blovickem pěšky i na kole (Seč – Rohatá skála – Zdemyslice – zřícenina hradu Vlčtejn – Chlum – Únětice – Seč) na mapě