Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 2. den – Blovice – procházka po zajímavostech města, Smederovská vyhlídka, Ždírec

Večer se rychle ochlazovalo, v noci byla zima. Za svítání bylo 5 stupňů. Pod peřinou se však spalo krásně. Ráno na sluníčku pod Rohatou skálou bylo už příjemné teplíčko.

Dnes nikam nepospícháme. Máme pohodový den. Chceme si projít Blovice se zámkem a zámeckou zahradou. K tomu přidávat další 15 km dlouhý výlet už nechceme. Vyhříváme se na sluníčku, posloucháme rádio, v klidu snídáme, dokonce beze spěchu si mohu vypít i ranní kávu.

Příjemné místo opouštíme až okolo jedenácté. Za chvilku už parkujeme na Masarykovo náměstí v Blovicích.
První písemná zmínka o trhové vsi s právem soudit je z r. 1284. V té době patřila cisterciáckému klášteru v Pomuku. O 100 let později – r. 1384 tu byl založen gotický farní kostel, kde sloužil i zdejší farář. Až do 23. dubna 1420 patřilo město pod klášter. Tohoto dne přestal existovat – husity byl vypálen. Následně se staly součástí strakonického panství.
I když už koncem 14. století byly uváděny jako městečko, až r. 1465 získávají svůj městský znak a až r. 1509 jim král Vladislav II. povolil výroční trh a právo volby purkmistra. Další důležitý rok pro město byl r. 1587, kdy získalo právo volného odkazu majetku a právo vaření piva. R. 1620 tu byly dva pivovary.

Prohlížíme si zdejší domy, některé jsou památkově chráněny (pozdně klasicistní štítové domy čp. 23 a čp. 24), a radnici z r. 1825, která byla r. 1893 přestavěna do pseudorenesanční podoby.

Pomalu se vracíme zpátky ke kostelu sv. Jana Evangelisty. Nynější barokní kostel postavili Kolowratové na místě původního gotického kostela v letech 1760 – 1767. Vnitřní zařízení je ve slohu rokoka a klasicismu. Okolo býval hřbitov, kde byla r. 1833 postavena empírová kaple s hrobkou rodu Kolowratů a Pálffyů. Dveře do kostela byly otevřené, aspoň jsme mohli nahlédnout dovnitř.

Prostor za kostelem, bývalý hřbitov, je upraven na malý parčík. Tudy scházíme k Úslavě. Otu zajímají židovské hřbitovy. Když mu to časově vychází, rád tam zajde. Dnes je na to čas. Potřebujeme se však dostat na druhou stranu řeky, ale po hlavní nechceme. Vracíme se tedy kousek směrem k centru. Za křižovatkou odbočujeme k lávce pro pěší. Hned na rohu nás překvapuje pamětní deska, kde se dozvídáme, že se zde narodil Jaroslav Kursa, tvůrce československé státní vlajky.
U řeky je velká, kdysi parádní, dnes silně zchátrala stavba. Skoro nám to připomíná malý zámek. Když o kousek dál vidíme mlýnský náhon, je nám to jasné. Až později jsem se dočetla, že je to Fröhlichův mlýn. Tento, původně Brodský mlýn patřil mezi největší historické mlýny Plzeňska. Píše se o něm r. 1595, kdy patřil mezi domy, které v Blovicích shořely. R. 1896 ho Josef Karlík zmodernizoval a přestavěl na parní mlýn, byla zde zřízena i pekárna. R. 1930 mlýn koupil Bohumil Fröhlich. 18. září téhož roku byl údajně založen požár a z mlýna zůstala jen budova. Byly zničeny veškeré stroje, zařízení a zásoby, pojištění bylo nepatrné, škodu zdaleka nepokrylo. Přesto ho v letech 1932 – 1933 zrekonstruoval. R. 1949 mu byla budova zabavena, šrotoval se zde ječmen a kukuřice, budova sloužila také jako prádelna a mandlovna, byla tu mateřská školka i loutkové divadlo. Fröhlichovi bydleli v přilehlé vile. Po r. 1990 byl mlýn vrácen jeho vnukovi, který se zde zřídil sklenářskou dílnu. V areálu jsou nyní garáže a sklady.

Po červené jdeme podle potoka Cecima a prakticky opouštíme město. Přicházíme k informační tabuli. Zjišťujeme, že jdeme po tzv. Cestě otevřené, která spojuje židovský hřbitov v Blovicích se židovským hřbitovem ve Spáleném Poříčí. Právě tady odbočuje cestička ke hřbitovu, který si zde vybudovala r. 1683 židovská komunita. Ta zde žila již od poč. 16. století. Je zde cca 350 náhrobků z přelomu 17. a 18. století, většinou pískovcových s hebrejským a později i česko-německým textem. Poslední pohřeb se zde konal r. 1938, těsně před okupací. Hřbitov zarůstal a byl demolován. Až po r. 1990 ho židovská obec vyčistila a částečně upravila. Je zde i malý památník obětem holocaustu.

Zpátky se vracíme podle potoka, ale kousek víc vpravo. Přicházíme k soutoku Cecimy a Úslavy a za chvíli jsme u lávky. Tentokrát pokračujeme rovně směr Bohušov – sousoší Ukřižování. Tím směrem by mělo být Hradiště a zámek. Už mám hlad, jenže k jídlu se nikde nic koupit nedá. Ota mi slibuje zmrzlinu, prý u zámku.

Jdeme proti směru Úslavy. Vlevo u silnice směrem na Bohušov je socha archanděla Michaela z r. 1748, která sem byla přemístěna r. 1943. Na zalesněném kopečku nad ním je barokní sousoší sv. Kříže z r. 1727 s erbem rodu Jeníšků z Újezda. Poslední restaurování je z r. 2014. Nedaleko stojící dřevěná zvonička je z r. 1945.

Vracíme se zpátky, přecházíme Úslavu a vcházíme do zámecké zahrady. Kromě informačních tabulích o historii zahrady tady jsou tabulky pro děti, které je nabádají k pohybu – skákej po jedné noze, po druhé, jdi pozadu, kráčej jak čáp, dělej žabáky apod. Zámek obcházíme z východu, až se samozřejmě dostaneme až k němu.

Pravděpodobně na poč. 15. století zde stávala tvrz, která byla přestavěna na zámek v renesančním slohu, r. 1775 byl upraven v pozdně barokním slohu. R. 1872 ho Pálffyové přestavěli ve stylu anglické gotiky. Současně upravili v anglickém stylu i zámecký park, kde je řada vzácných druhů stromů a keřů, některé ze 17. století. Po válce zde bylo střední odborné učiliště. Od r. 2000 tu sídlí Muzeum jižního Plzeňska, které ho r. 2002 zpřístupnilo veřejnosti.

Všechno jsme si prošli a pročetli, jen ta zmrzlina tu není. Ale prý vždy bývala. Vracíme se na náměstí k autu a najednou hned vedle auta stojí cedule s nabídkou italské zmrzliny. Stojíme totiž před kavárnou, která dopoledne měla zavřeno. Druhů mají hodně a je skutečně výborná.

Odjíždíme přes Bohušov a Smederovskou vyhlídku, kde je skutečně pěkný výhled a hezké posezení. Kdyby nebyl tak silný vítr, bylo by to ideální místo na přípravu oběda. Tady by mi však vařič asi nehořel.

Jedeme až do Ždírce, odkud zítra chceme vyrazit na výlet. Odbočujeme ke gotickému kostelu sv. Václava. Značka Průjezd zakázán se nás netýká. My se chceme u kostela zastavit. Je to nejvýznamnější památka obce z 1. pol. 14. století. Z této doby je také unikátní fresková výzdoba presbytáře, která zachycuje výjevy ze svatováclavské legendy. V jižní zdi je odkrytý původní gotický portál. Kostel je bohužel zavřený. 

Ve Ždírci jedeme k Úslavě, kde snad by se nechalo přespat. Místo je docela fajn, vaříme oběd a konečně v půl čtvrté obědváme. Ve vsi je Ždírecká hospoda s velkým venkovním posezením, jdeme konečně na točené, tedy pokud bude mít otevřené okénko. Jdeme podle tratě - možná zkratkou, možná oklikou, každopádně mimo hlavní silnici. Také proto, že jsme se chtěli zajít podívat na zdejší vlakovou zastávku.

Ota má štěstí, je otevřeno. Na terase sedí pár lidí. Dáváme polotmavou Holbu. Ota ji porovnává se světlou, která mu chutná víc, ale končí Prazdrojem. Je okolo 18. hodiny, provoz venku utichá. Vracíme se proto po hlavní - také proto, abychom zjistili, kde nám zítra naše trasa začíná.

Po večeři si vařím kopřivový čaj, nic studeného nechci, i když se zdá, že je o něco tepleji, než bylo včera. Jsme však kousek od řeky, tak uvidíme. Zatím nás začínají obtěžovat komáři, ale naštěstí repelent je opravdu odpuzuje.

Dlouho jsem nevydržela. Zima mne v 9 zahnala, Ota v zimní bundě vydržel při rádiu asi o hodinu déle.

Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 2. den – Blovice – procházka po zajímavostech města, Smederovská vyhlídka, Ždírec na mapě