Z Plzně přes Přerov na přechod Beskyd

Cestopisy

Česká Třebová - Rotunda sv. Kateřiny • Fotografie (4) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (4 fotografií)

Česká Třebová - Dolní náměstí

Česká Třebová - Kostela sv. Jakuba většího

Vstoupit do fotogalerie (4 fotografií)

Sobota 19.9.2009
Je ráno, jsme v Plzni na nádraží a začíná nám týden dovolené. Cíl dnešního dne je Přerov, rodiště mého partnera, kde stále žije jeho sestra.

Původní plán byl zůstat v Přerově a zajet se podívat i do Beskyd. Ale byl trochu problém domluvit se, kam. Já se chtěla zajít podívat na Pustevny, kudy jsem jako studentka procházela - tehdy byly v žalostném stavu. Ráda bych viděla Hukvaldy a Štramberk. Přítel toužil navštívit Lysou horu, kde dosud nebyl, a Příbo, kam jezdil v dětství za babičkou.

A tak jsme to vše změnili, nastudovali trasy, zajistili si levnější ubytování, zjistili na trase zajímavosti (samozřejmě se nám podařilo najít i několik místních pivovarů), zabalili nejnutnější věci a vyrazili, nejdřív do Přerova, ale pak samozřejmě do Beskyd.

Zakoupili jsme si výhodnou jízdenku SONE+ za 450,- Kč - to znamená, že oba můžeme jezdit celý den vlakem - osobákem i rychlíkem po celé ČR a vystupovat si, kde je libo. Takže do večera času dost.

První k krátkou zastávku jsme udělali hned v Berouně. Když jsem v úvodu psala o místních pivovarech na trase, tak hned jeden je právě tady - pivovar Berounský medvěd. Ten známe, prodávají zde vynikající nefiltrované pivo - světlou 11 a 14, tmavou 13, polotmavý speciál 18 - Gryzzly. Pivovar je kousek od nádraží a dokonce ve vrátnici prodávají pivo v Petkách nonstop. Ve vlaku jsme se rozhodli pro tuto krátkou zastávku - v Přerově je překvapíme dobrým pivem, které neznají.

Kdo to zde neznáte, nesmíte se cestou nechat odradit. Pivovar je v nějakém bývalém výrobním objektu, takže si myslíte, že jdete někam na šrotiště. Ale když vydržíte, dojdete k velmi hezky zařízené pivnici, která otevírá již v 9 hodin ráno.

Zakoupili jsme 3 Petky a za chvilku nám jel další vlak do Prahy, kde po chvilce čekání pokračujeme dalším vlakem do České Třebové, další zastávky na naší trase, kde přítel studoval. Batohy jsme nechali na nádraží a vydali se na prohlídku města. Přes starší Dolní náměstí jsme se vydali k Rotundě sv. Kateřiny, malému kostelíku v hezkém parčíku na severovýchodním kraji města. Je to kousek na kopečku za řekou. Cestou zpátky jsme se zastavili u mohutného Kostela sv. Jakuba většího. Překvapilo mne, že kostel není přímo na náměstí. Pokračovali jsme přes sídliště (napojili jsme se na zelenou tur. značku) na kopec zvaný Hory - západně nad městem, abychom si mohli prohlédnout Českou Třebovou shora. Pohled jako z rozhledny. Tam byla otevřena dokonce i restaurace. Uvědomili jsme si, že jsme vlastně ještě neobědvali, tak jsme to rychle napravili. Dokonce nám nabídli novinku - dožínkové pivo se zajímavou, ale skutečně osvěžující chutí.

Na nádraží jsme se vrátili akorát, abychom stačili přímý spoj do Přerova.

Neděle a pondělí 20. a 21.9.2009

Další dva dny jsme prožili v Přerově, návštěvou známých, příbuzných, procházkou po nám známých, ale stále krásných místech. Samozřejmě jsme neopominuli navštívit další malý pivovar, který byl v Přerově otevřen počátkem roku a najdete ho opět kousek od vlakového nádraží. Jmenuje se Parník, jeho interiér skutečně přimoníná parník a stylová jsou i jména piva světlá 10 - Námořník, světlá 12 - Kapitán, polotmavá 13 - Pirát. Příjemné posezení - v přízemí je možno zahlédnout oknem varnu, v patře je další možnost posezení, a to uvnitř i venku na terase.

Úterý 22.9.2009

Trošku jsme si přivstali a v 8 hodin už jedeme vlakem do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme se rozhodli zahájit vytoužený přechod.

Po prohlídce kostela, náměstí a nutném občerstvení pokračujeme dál směrem k řece s tím, že musíme narazit na červenou turistickou značku směr Radhošť, která nás dovede i ke skanzenu. Povedlo se, jen dřívější vchod do Dřevěného městečka je zrušen - funguje už jen jako východ. Skanzen musíme obejít k hlavní silnici, kde je hlavní pokladna všech skanzenů. Je možno si vybrat ze 3 okruhů - Dřevěné městečko, Mlýnská dolina, Valašská dědina.

My jsme zvolili ten nejstarší - Dřevěné městečko - s krásným kostelíkem a valašským Slavínem, kde jsou pomníky spousty slavných lidí. Nejvíc mne zaujal Karafiátův s broučkem a Zátopkův. Radnice se bohužel rekonstruovala. Ale jinak to byla příjemná procházka, ale krátká. Při příští návštěvě musíme zvládnout další okruh.

Pokračujeme dál na Radhošť po červené značce hezky upraveným parkem podle řeky. Přecházíme velkou křižovatku a pokračujeme vpravo okolo kempu a sportovního centra dál z města pryč. Zpočátku po mírně stoupající silnici, později odbočujeme vpravo do lesa. Konečně klídek. Cesta stoupá po kamenité cestě čím dál víc. A musím se přiznat, že jsem si říkala, co jsem si to vymyslela, když mne první kopec odrovná. Jak zvládnu ty ostatní? Supím dál, když dorážíme na křižovatku s asfaltkou. Konečně kousek roviny. Dali jsme si pauzu, trošku něco pojedli, hlavně se napili a chystali se dál. Já šikulka jsem si přišlápla sluneční brýle a bylo hotovo - ulomila jsem si pacičku. To mne málem dorazilo, protože bez slunečních brýlí téměř nefunguju ani ve stínu. Ale naštěstí přítel - elektrikář, vytáhl z batohu izolační pásku, nožičku přilepil, mně zlepšil náladu a já plna optimismu vyrážím podle ostružiní (samozřejmě se na cestě ostružinami občerstvuju) do dalšího kopečka.

A stoupáme a stoupáme. Mineme rozcestí s modrou (do Frenštátu). Máme za sebou 6,5 km. A před sebou ještě stoupání. Po dalším km přicházíme k vyhlídce Velká polana. Tento název je na mapě, ale na trase jsme nic nenašli. Ale tušíme, kde to má být. Je odtud krásná vyhlídka na kapli i chatu na Radhošti - na místo, kde dnes končíme. Oboje je zatím stále poměrně vysoko nad námi, ale před námi je krásná rovná planina. Takže se nechá aspoň chvilku vydechnout.

Závěrečné stoupání skutečně stálo za to - jen vidina, že už musíme být nahoře a že se brzo zbavím batohu mne držela při životě. Už jsme nešli lesem , sluníčko stále hřálo. Ale stačilo se na chvilku otočit a podívat se do krajiny. To byla krása. Sedm hřebenů hor bylo vidět v dálce. Úžasný. Cesta lehce zatáčí doleva a najednou se před námi objeví kaple. Stálo to za to. Zde končí trasa dlouhá 9 km, při převýšení 750 m.

Už nám zbývá jen seběhnout krátký kopeček k chatě. Počasí nám přálo, bylo slunečno, jasno. Jen údolí jsou lehce zamlžena. Ani se příliš nerozhlížíme, docela to tu fouká, tak se nechce ani z propocených zad sundavat batoh. Nejdřív se ubytujeme, osprchujeme, občerstvíme a ten kousek se sem ještě vrátíme. Jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Chata na Radhošti je krásně zrekonstruovaná, hlavně v přízemí objektu je krásná dřevem obložená restaurace. Pokoje jsou jednoduše vybavené, ale čisté, sprchy a WC na patře. Za cenu 300,- Kč na osobu v nejvýše položeném hotelu Beskyd - co jsme si mohli víc přát. A s výhledem do údolí - na zapadající slunce. Fantastické. Za tu cenu neseženete leckdy ubytování ani ve městě, jak jsme si to později potvrdili.

Takže stále za slunečného počasí se vracíme ke kapli, abychom si ji prohlédli - čerstvě ji před zimou natírají, takže okna a kříž jsou zalepeny igelitem. Nízké slunce vše krásně nasvěcuje, červené jeřabiny dodávají všemu nádherné kouzlo. Jdeme na večeři a plánujeme ještě jednu cestu ke kapli při západu slunce. Bohužel sluníčko večer zapadlo do lehkého oparu, takže západ slunce na Radhošti se nekonal. Ale přesto za tmy ještě vyrážíme ven podívat se na večerní osvětlené údolí. Odpoledne se dole zdál lehký opar, ale teď tam všude svítí tisíce světel. A my na to vše shlížíme z výšky 1129 m.

Všude je klid, ticho, personál je v restauraci snad jen kvůli nám. Tak jsme se podívali na zprávy a příjemně utahaní zapadli do postele. Musíme trochu využít ten krásný pocit spát na Radhošti.

Česká Třebová - Dolní náměstí • Foto: jircak

Středa 23.9.2009
Probouzíme se na chatě na Radhošti do slunného rána, abychom se vypravili na druhou trasu našeho přechodu. Po snídani začínáme tím, že se jdeme naposledy podívat na kopeček ke kapli, abychom zvládli ještě ranní pohledy. Loučíme se s krásnými výhledy i příjemným majitelem hotelu a vyrážíme na trasu dlouhou cca 21,5 km, která má poměrně velké terénní vlny. Postupně musíme nastoupat ještě 450 m, abychom nakonec celkově klesli do Ostravice o 1150 m. Naštěstí mne v krásném ránu ani nenapadly chmurné myšlenky z předcházejícího dne, že ty kopce nezvládnu.

Ráno vyrážíme po pohodlné cestě téměř po rovině směr Pustevny. Vpravo směrem na Dolní Bečvu se nám naskýtají hezké pohledy do údolí. Stále se otáčíme, abychom se pohledem rozloučili s kaplí a horskou chatou. To ještě netušíme, že tento pohled nás bude doprovázet téměř celý týden. Cesta je stále pohodlná, vlevo míjíme sjezdovky, odkud je krásný pohled do údolí na druhou stranu. Dokonce jsme si všimli, že je možno v dálce zahlédnout i Pustevny. K Radegastu cesta malinko stoupá.

A už stojíme před mohutnou sochou pohanského boha Radegasta, který stojí otočen směrem k vrcholu Radhoště. Na planince je postaven srub, který by dle otevírací doby měl být otevřen, ale je září - všední den, a tak to asi už neplatí. Je pravda, že cestou jsme potkali jen jednoho turistu.

Pohodlná cesta nás dovedla až kousek nad rozhlednu Cyrilka. Je to malá kruhovitá stavba z roku 1893 a jako rozhledna naprosto netypická, místo nahoru se k ní schází kamenitou cestou dolů. Ale jako správná rozhledna je opatřena tabulemi, co vše je možno z rozhledny vidět. My jsme se přesvědčili, že skutečně v dálce vidíme vrchol Lysé hory, cíl naší cesty následujícího dne. Před námi se rozkládají Pustevny, ke kterým scházíme kamenitou, ne příliš pohodlnou cestou. To už najednou potkáváme doslova davy lidí. Podle obuvi a vybavení jen návštěvníky Pusteven, kteří si vyrazili na krátký výlet. Patrně přijel nějaký zájezd či autobus. Pustevny jsou dostupné po silnici, jezdí sem i pravidelná autobusová linka.

Máme za sebou 4 km a před sebou krásně opravené Pustevny. Když jsem tu byla před mnoha lety, bylo to tu opuštěné, zchátralé. Dnes to tu žije. Staré budovy opravené, přibyly nové stavby - stánky s občerstvením, hotely, ale je to pěkně řešeno, hezky to sem zapadne.

Ze zvědavosti, zda vypadají původní staré stavby taky tak pěkně uvnitř, jsme se rozhodli občerstvit se v chatě Libušín. A nezklamalo nás to. Byli jsme asi prvními návštěvníky, tak jsme si to mohli všechno prohlédnout, nafotit. Jsou tam krásně opravené původní malby, které pro restauraci navrhl Mikoláš Aleš.

Po posezení v příjemné prostředí pokračujeme dalším výstupem na Tanečnici. Kdo si chce cestu trošku zkrátit a trošku ulehčit, může se vydat po zelené přímo na sedlo Tanečnice. Původně jsem to měla v úmyslu, ale stále ještě plná ranního elánu, netuše, co mne čeká, to zavrhuji.

Tanečnice má vlastně vrcholy dva. Po nepříliš dlouhém stoupání staneme na plošince a pokračujeme z mírného kopce. Že by to byl už vrchol? Rozhled zde není, nemá tu být ani žádné rozcestí, není tu ani žádná cedule. Ale což, pokračujeme dál, abychom po chvilce zjistili, že přece jen ještě kousek stoupáme. A už jsme skutečně na tom správném vrcholu, správně označeném. Přečetli jsme si pověst o vílách tanečnicích, podle kterých tato hora vznikla - takže cestou máme i literární zážitky. A nyní dolů z kopečka úzkou cestičkou v lese do Tanečnice - sedlo - na křižovatku zelené a červené značky.

My se držíme naší červené a tak nám nezbývá nic jiného než se připravit na mohutné stoupání na Čertův mlýn. Na 1,5 km máme nastoupat 185 m. Ale cesta zatím vypadá velice příjemně, vede lesem, ale ne dlouho. Poslední 1 km stoupání opravdu stál za to - bylo to ještě horší než včera ke kapli. Zase už začínám pochybovat o tom, zda byl dobrý nápad tohle vymyslet. Ty kopce mi nějak nesedí. Ale sláva - jsme na vrcholu a další pověst o vzniku této hory. Něco jsme pojedli, popili.

Po krátkém odpočinku se vydáváme lesem příjemnou cestou z kopce. Od rána jsme ušli 7 km, ale teď už bychom měli převážně klesat. Cesta vede většinou lesem. Počasí je velice příjemné, slunečné, ale je vidět, že je po sezoně, téměř žádné turisty na trase nepotkáváme. Mineme rozcestí Kněhyně, Malá Stolová a stále klesáme pohodlnou širokou cestou. Už si říkáme, že je snad lepší stoupat než klesat. Ale co jsme chtěli, to máme. Po cestě dlouhé 14,5 km jsme doklesali k silnici. Jsme na kraji Horní Čeladné.

V protějším kopečku je penzion. Jsem už nějaká utrmácená, tak posílám přítele, ať zjistí, zda mají otevřeno. Představa, že tam půjdu zbytečně mne doslova děsí. Pokyn shůry mi dodal sílu a už jsem tam taky. Posadili jsme se venku na terasu. Byli jsme opět jedinými návštěvníky. Trochu jsme si odpočinuli, dali jsme si polévku a pivo a duševně jsem se připravila na stoupání do posledního kopečka. Na svahy hory Smrk. Odpočinek a občerstvení pomohlo. Cítím se fakt bezvadně. Navíc mne potěšil cyklista, který váhal na silnici pod penzionem. Až když jsme mu potvrdili, že mají otevřeno, se rozhodl kopec vyšlápnout. Takže jsem nebyla sama, komu se do kopce nechtělo.

Scházíme kousek po silnici k malé drevěné kapličce a odbočujeme po cestě vpravo do kopce. Zde vede červená, ale už i modrá značka. A tak si musíme dávat pozor, abychom nepokračovali po červené. To bych už opravdu nezvládla.

Je to dobré, rozcestí jsme neminuli a tak pokračujeme mírnou cestou do kopce k rozcestí Pod Smrčkem. Cesta stoupá ještě více, ale já už se těším, až budeme nahoře a pak za chvíli v cíli. Už se to krátí. Jen batoh na zádech těžkne. Tak konečně - po celkových 18 km už víme, že stoupat bychom už neměli, za to nás čeká 3,5 km klesání. Počasí nám přeje, blížíme se k městečku, naproti se nám otevírá pohled na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd - Lysou horu, kterou chceme zítra pokořit. Cesta už vede přes louku a my občas zahlédneme i ty kopce, které mi dnes dali tak zabrat.

Zbytek cesty klesáme obcí Ostravice, prohlížíme si chaloupky, zahrádky a těšíme se na sprchu a teplou večeři. Je pravda, že toho už máme oba docela dost. Ubytování máme zajištěno za rozumnou cenu (asi 170,- Kč na os.) v jedné ze zdejších ubytoven kousek vpravo od nádraží (za řekou), nebyl problém to najít. Paní bydlí nedaleko, takže po chvilce čekání nás přišla ubytovat. Je to klasická, dříve asi podniková ubytovna. Byli tam ubytovaní nějací dělníci, ale ubytovna je částečně rozdělená, takže my jsme polovinu patra měli vlastně pro sebe. Navíc paní byla úplně zlatá. Dovolila nám nechat si druhý den věci na pokoji, vzít si klíče s sebou a večer se pro věci vrátit. Takže sláva - druhý den vyrážíme bez báglů.

Ubytovali jsme se, osprchovali a vyrazili do města na pořádnou večeři. Už jsme měli hlad. Vybrali jsme si restauraci při hlavní třídě kousek za nádražím. Je to vlastně hotel, mají svoji restauraci, pivnici a myslím že i vinárnu. A ceny velice lidový. Nevím jestli to bylo běžné, ale měli velký výběr bramboráků v různé úpravě za cenu 59,- Kč. Já si ho objednala s pikantní směsí kuřecích jater, přítel se zelím a s uzeným. Samozřejmě jsme se domnívali, že za tuto cenu porce nebude velká a tak si hned objednal ještě topinku za cenu ještě nižší. A to neměl dělat. Bramboráky by nám úplně stačili. A tak jsme poseděli ještě u piva, dali si trochu na čas, nakonec to skoro dojedli, zapili slivovičkou na vytrávení a šli spát.

Čtvrtek 24.9.2009
Brzy ráno mne probudilo asi auto pekáren, které přivezlo pečivo do obchodu, který je v budově ubytovny. Naštěstí ihned zavládl všude klid a tak jsme nerušeně spali skoro do 8. Po snídani v kantýně naší ubytovny se chystáme na další etapu. Čeká nás 8,5 km stoupání na vrchol Lysé hory (převýšení 900m) a klesání 11,5 km (klesneme o 950 m) do Frýdlantu nad Ostravicí. Zlí jazykové tvrdí, že pěší výstup na vrchol trvá 4 hodiny. Trochu mne to děsí, přítel zjišťuje, kde bych si trasu mohla zkrátit. Ale já tvrdím, že vytrvám. Přece mne třetí den v Beskydech neodrovná. Naštěstí svítí sluníčko, den se zdá pěkný, věci necháváme na ubytovně, máme s sebou jen lehčí zavazadlo s pláštěnkou, pitím a svačinou a tak vyrážíme k nádraží ČD, kde je rozcestník.

Současně s červenou vede na Lysou horu naučná stezka. Cesta vede od nádraží přes trať po asfaltce rovnou do kopce, zatím docela příjemného. Po 2 km odbočujeme z asfaltky vpravo do lesa, kopec je trochu prudší, ale cesta stále příjemná. Předcházíme hlučnou, naštěstí pomalu jdoucí společnost a doufáme, že je brzy necháme vzadu.

Došli jsme na rozcestí na Butořanku, hlučná společnost zůstala skutečně kdesi za námi. Začínáme zpochybňovat jimi uvedené 4 km. Zvládli jsme to cca za 3/4 hodiny. Na to, že je to do kopce, by to byl velice dobrý výkon. Po chvíli vycházíme z lesa a otvírá se před námi nádherný pohled na prosluněnou pláň. Už se těšíme na ty krásné výhledy. Cesta stále stoupá, stromy řídnou, sluníčko začíná hřát. Díváme se na protější kopce, kudy jsme chodili včera. Je to nádhera. Je po sezóně, nikoho dalšího jsme už nepotkali.

Nyní se nám začíná otevírat i pohled na vrchol, ale začíná se zatahovat. Kdo ví, jak to bude nahoře vypadat. Mineme veliký kříž, který je zde postaven jako vzpomínka na lidi, kteří v Beskydech zahynuli.

Zbývá nám tak 1 km, na vrchol si už sedli mraky. Vysílač už není vidět. Právě jsem potkala turistu, který se z Lysé vrací. Prý před 1/4 hodinou nahoře ještě svítilo sluníčko. Škoda. Ale já stále věřím, že se mraky ještě roztrhají. Posledních asi 300 m pospícháme, ať zvládneme vyfotit aspoň chatu, dokud je vidět.

Lysá hora, 1323 m/n.m. - a jsme na vrcholu. Výstup nám netrval ani 2,5 hodiny. Bez báglů se přece jen jde lépe. Vysílač vidět není, chata naštěstí ano. Bohužel výhledy se nekonají. Nefouká to tu a tak přestávám věřit v zázraky.

Zašli jsme si na pivo a já výjimečně na čaj do chaty. A čekáme přece jen na ty zázraky. Máme čas, spěchat nemusíme. Dopadlo to dobře. Trochu se to roztrhalo, a tak se nám naštěstí náš sen splnil. Výhledy nejsou sice ideální, ale dostačující. Asi na 3 místech vrcholu jsou tabule, co vše se nechá vidět. Tatry sice nevidíme, ale je asi 5 - 6 hřebenů vidíme. Někde vidíme lépe, někde hůře, ale sláva, vidíme. Dokonce vidíme i ten vrchol vysílače. A nejen to, vidíme i kapli na Radhošti. Takže super. Pro jistotu jsme to vše obešli dvakrát, protože se přece jen rozjasňuje, a tak abychom o nějaký výhled nepřišli.

A tak můžeme vyrazit zpět. Proti mapě je značená cesta trochu změněná. Musíme kousek zpátky a pak až odbočujeme z červené na modrou. Asi i tady řádí kůrovec, jsou tu převážně nízké porosty, ze kterých tu a tam trčí suché stromy. Ale k těm mrakům se to hodí. Jdeme dál z kopce pohodlnou příjemnou cestou a těšíme na na další zastávku Ivančeno, o které jsme už tolik slyšeli. Otáčíme se, zda stále vidíme Lysou horu.

Tentokrát 2 km od rozcestí byly hodně dlouhé. To značení fakt nějak neodpovídá. Už jsme se bály, že jsme to snad minuly. Naštěstí ne a přiznám se, že skutečnost překonala naše očekávání. Ivančena je kamenná mohyla vystavená na památku popravených skautů účastnících se protinacistického odboje. Mohylu založil 30. oddíl Junáka z Moravské Ostravy, a to 6. října 1946 na památku pěti členů „Odboje slezských Junáků" , kteří byli 24. dubna 1945 popraveni v polském Těšíně na židovském hřbitově. Do roku 1989 byla mohyla i symbolem odboje proti nesvobodě. V době komunismu k ní dělali pochody skauti a v době ilegálního skautingu i trempové. Pochody byly sledovány státní bezpečností. Zakázat je nemohli, protože mohyla dosáhla světového věhlasu. Zabírá asi 40 metrů čtverečních a 195 metrů krychlových. Sahá do výšky 4 metrů. Mohyla se stále rozrůstá a je složená z kamenů z různých koutů světa. Mezi nimi je i kamínek z Měsíce od astronauta Armstronga.

V blízkosti mohyly je odpočívadlo, kde jsme si trochu odpočinuli, dali svačinku. A samozřejmě po chvíli pokračujeme v sestupu po modré značce až do Malenovic. Už jdeme po asfaltce, skoro po rovině, procházíme obcí a prohlížíme si domky, zahrádky. Tu a tam jsme potkali nějaké turisty, dokonce i odvážné cyklisty, ale cesta byla příjemná, klidná.

Narážíme na mapu a cyklostezku a zjišťujeme, že nemusíme do Frýdlantu na nádraží, že můžeme po cyklostezce, která se údolím vrací zpátky k Ostravici přes Novou Dědinu, kde je taky zastávka, kde buď počkáme na vlak do Ostravice, abychom si vyzvedli batohy, a nebo třeba dojdeme pěšky. Jízdní řád máme, vlak jede každou hodinu a tak o nic nejde. Cesta vede po rovině. Když dojdeme do Nové Dědiny, zjišťujeme, že na vlak to nestačíme. Tak ani na nádraží nezacházíme a pokračujeme dál k Ostravici. Jdeme po vedlejší silnici, kde je provoz minimální, a tak nám to ani nevadí. Je na co koukat, hezká příroda, občas nějaký domek. Další nádraží je Ostravice-zastávka. Cestou mineme srub Petra Bezruče - už je však zavřeno. Když docházíme k zastávce, do města zbývají 2 km, vlak přijede skoro za půl hodiny. Takže další změna. Já to vzdávám a jdu na nádraží. Přítel pokračuje, bohužel lehce zmokne, ale vše zvládne, vyzvedne batohy a akorát stíhá vlak nazpátky do Frýdlantu. Prozvoněním na mobil mi dal znamení, že je ve vlaku a že mám dát paní z ubytovnu zprávu, že jsme jí tam zanechali klíče. Přistupuju k němu do vlaku a jedeme do Frýdlantu nad Ostravicí.

Tentokrát bydlíme v sokolovně - naštěstí je to taky kousek od nádraží - kousek od náměstí, takže pohoda. Je tam pár pokojů, ale jsme tam sami. Koupelna sice o patro níž, ale WC blízko, na patře i kuchyňka. A cena opět okolo těch 150,- Kč na osobu. Na to abychom přespali, žádný komfort nepotřebujeme. Jen jsme hodili batohy na zem a jdeme na náměstí na večeři. Hlady už opět skoro nevidíme.

Trochu jsme si to proti plánu protáhli, takže opět toho máme víc než dost. Okamžitě po večeři ještě osprchovat - ta koupelna o patro níž nám dává zabrat - nějak nám oběma bolí nohy cestou ze schodů. Ale zvládli jsme to. Uléháme a usínáme. Nejprudší kopce máme za sebou.

Pátek 25.9.2009
V sokolovně byla k dispozici kuchyňka, kousek od sokolovny potraviny, takže jsme si udělali dobrou snídani a vyrazili na překonání téměř posledního kopce našeho přechodu. Jsme na cestách 4. den a krize se naštěstí ještě nedostavila. Ale přiznám se, že jsem ráda, že už ty největší kopce máme za sebou. Po večerní spršce je zase krásně, snad to vydrží.

Tentokrát máme naplánováno spoustu zajímavostí - malý pivovar v Kozlovicích, zříceninu hradu v Hukvaldech a další malý pivovar má být v Dolním Sklenově. Trasa měří 21 km - to by neměl být problém.

Jen jedna starost nám to vše kazí. Večer jsme měli spát v hotelu v Příboře - bohužel zavolali, že rezervaci ruší. Uvidíme, snad někde něco seženeme. A tak vyrážíme, na starosti je času dost.

Jdeme po modré na chatu Ondřejník. Během prvních 3 km nastoupáme 360 m a pak už to je téměř rovina nebo z kopečka. Musíme zpátky k nádraží, podcházíme koleje a jsme na křižovatce. Za křižovatkou se silnice začíná zvedat, sluníčko hřeje a my se koukáme, kde nás značka zavede ze silnice do přírody. Provoz je poměrně velký. Kdesi v kopci vidíme nějaké věžičky - myslíme, že je to nějaká kaplička, ale není těch věžiček moc? Hurá, už jsme se silnice zbavili.

Po poměrně prudkém výstupu, zčásti podle potoka, podle zajímavých stavení jsme stanuli na louce - tady jsou ty věžičky - jinak chata Ondřejník. V bezprostřední blízkosti se nachází ještě kaple sv. Ant. Paduánského.

V chatě je restaurace, na patře pokoje, venku letní posezení. Po pár schůdkách se kouknete oknem do restaurace a příjemný hostinský vám donese objednané pivo. Naběhá se - výčep má na druhé straně, ale zjevně mu to nevadí. Po příjemném posezení s výhledy na část Beskyd (vidíme Lysou horu i Radhošť) a usušení propocených triček, se vydáváme na další cestu přes sedlo na Ondřejníku po žluté do Kozlovic. Těšíme se na místní malý pivovar, o kterém jsme slyšeli jen samou chválu.

Zhruba po 4 km z chaty pod Ondřejníkem jsme se dostali k pár chatkám. Žlutá pokračuje za cestou přes louku a opět do kopečka, my se vydáváme do Kozlovic přímo po silničce vpravo mírně z kopečka. Kozlovice jsou vsí tzv. silničního typu. Údolím protéká řeka Ondřejnice, vedle ní je silnice a okolo z obou stran domy. Kozlovice jsou dlouhé 8 km, naštěstí se nechá jít po cestě po druhé straně říčky - nemusíme po silnici.

Nutno podotknout, že nemusíme pěšky - jezdí zde autobus. Ale my zase až tak nespěcháme - aspoň si to myslíme - a tak jdeme pěšky a pozorujeme zdejší architekturu. Přicházíme na náměstíčko, kde je fojtství a tam i místní pivovar. Hladoví a žízniví se moc nerozhlížíme a hrneme se dovnitř. První dojem je bezvadný.

Kozlovický pivovar najdete v původních hospodářských budovách starého fojtství, jehož hlavní budova má ve svém štítě letopočet 1822. Mezi malými pivovary má své zvláštní postavení, kouzlo a specifikum. K základním rysům interiéru patří zachování původních cihlových klenutých stropů. Zázemí kamenné pivní restaurace, obohacené pestrou sbírkou historických pivních džbánů, dýchá atmosférou první republiky a nabízí kapacitu 80 míst. Na stěnách naleznete mezi originálními akciemi a dobovými pivními etiketami našich nejvýznamnějších pivovarů také výuční listy sládků sahající až do 18. století. Cech řádu pivovarnického tak drží pomyslné oko nad kvalitou místního kvasničáku. Obřadní sál v prvním patře pivovaru je zajímavostí i raritou. Vstup do patra je volně přístupný, takže doporučuju k prohlédnutí. Podle zájmu a požadavků snoubenců prý zde oddává kozlovický starosta.

Vyrábí se zde kvasnicové nefiltrované ležáky - světlý Valašský vojvoda a tmavý Kozlovický fojt. Samozřejmě jsme neodolali a obě piva ochutnali. Nevím, zda jsme byli tak žízniví, utahaní, ale pivo nám skutečně zachutnalo. A k tomu i dobrý oběd.

Jen s ubytováním to bylo horší. V blízkosti je zrekonstruované stavení bývalého mlýna s možností ubytování. Krásně zrekonstruované - krásné ceny. Ale abychom večer přišli, ulehli a ráno vstali a odešli? Zkusíme to jinde.

A tak pokračujeme podle plánu dál po žluté značce na most a odbočujeme vlevo po zelené značce. Zhruba po 700 m jsme u rozcestníku a odbočujeme po žluté ze silnice vpravo. Kdesi v dálce a výšce jsme zahlédly Hukvaldy. A jsme u vstupu do obory. Jdeme oborou, vidíme daňky, muflony. Jsou tu krásné stromy, příjemný stín, je na co koukat. My si začínáme uvědomovat, že jsme vzdálenosti podcenili a že hrad asi neuvidíme. Stále přesně nevíme, jak jsme daleko. A poslední možný vstup do hradu je v 16,30 hodin. Asi jsme se moc v pivovaře zasekli. Ale aspoň si prohlédneme oboru. Ta fakt za to stojí.

Na chviku jsme kousek nad sebou hrad spatřili, jenže nevíme, kudy vede cesta nahoru. A jak je dlouhá. Obora přechází do parkové úpravy, vlevo je přírodní amfiteátr, vpravo socha Lišky Bystroušky s pamětní deskou Leoši Janáčkovi, hukvaldskému rodákovi, a odbočka 1 km na hrad. Hurá, zdá se, že by se to nechalo stačit. Ale cesta je do kopce a max. tak 15 minut času. Tak honem.

Hukvaldy - hrad - hurá, zvládli jsme to, ještě nás vpustili dovnitř. Cestou jsme zahlédli kořeny stromů, o kterých se povídalo i v Toulavé kameře. Ještě jsme je stačili vyfotit. V současnosti je Zřícenina hradu Hukvald otevřená veřejnosti. Zakonzervované a na několika místech opravené zdivo hradu si je možno prohlédnout buď samostatně nebo s průvodcem. Nízké slunko nám krásně zříceninu nasvítilo, z horních ochozů byly stále ještě krásné výhledy, samozřejmě opět na Radhošť a Lysou horu, takže jsme ještě něco nafotili, vše si v klidu prohlédli a po 17. hodině opouštěli hrad.

Po jedné z mnoha cest jsme seběhli dolů do Hukvald a v prním pohostinství se začali zajímat o to, jak je to zde s ubytováním. Špatně. Jsou tam dva hotely s cenami pro normálního smrtelníka zdálo se nám přemrštěnými a tak jsme se rozhodli přesunout se na noc do Frýdku Místku. Tam musíme sehnat něco levnějšího. Autobus jel večer po 20. hodině. A tak dojdeme do Dolního Sklenova, kde se má točit další místní pivo. Modrá značka odbočuje ze silnice, ale my už pokračujeme po silnici.

Jsme v Dolním Sklenově a míříme k hostinci, u kterého má být i zastávka autobusu. Ještě jednou jsme zkontrolovali odjezd autobusu a jdeme do hostince. Pivovar se nachází v prostorách bývalého pohostinství. Po zkušenostech s Kozlovickým pivovarem jsme silně zklamáni. Kdo si nevšimne nenápadné cedule a netuší, že tu má být pivovar, po vstupu do hostince na to určitě nepřijde. Vypadá to tu stejně, jako v obyčejné vesnické hospodě. Jen cestou na toalety jsou na zdi 2 malé obrázky - fotky kvasných kádí. Krom místního piva tady točí ještě asi další dva druhy. Navíc zde nevaří. Vedle výčepu je ještě jedna stroze vybavená místnost, kde se naštěstí nekouří. Takže aspoň máme kde počkat na autobus. A trošku něco pojíst z našich malých zásob. S tím jsme nepočítali.

Naštěstí fungujou mobily a internet, napadlo nás zavolat domů dětem, informovat je o našich problémech a než jsme odjížděli do Frýdku, už jsme tam - v ubytovně v bývalých kasárnách - měli domluvené ubytování. Takže už jen tam dojet a najít to. Autobus naštěstí přijel, zvládli jsme vystoupit na správném místě u Tesca, vyrazili jsme správným směrem - směr Frýdlant nad Ostravicí, jenže jsme minuli nějaký podchod a tak jsme si pěkně zašli. Ubytovna je na kraji Frýdku v lese, ale asi po 3/4 hodiny, s mírným blouděním, ale s o to větší oklikou jsme to zvládli. Dali si tatranku, osprchovali se a zapadli do postele. Ani jsme nepomysleli na to, jak se druhý den přiblížíme k naší trase.

Sobota 26.9.2009
Začíná pátý - předposlední den našeho přechodu Beskyd. Probouzíme se v ubytovně ve Frýdku Místku v Palkovické ulici. I zde cena za noc byla velice přijatelná - 150,- Kč na osobu. Horší to je s jídlem. Krom tatranky a čokolády už nic nemáme. Všude je zavřeno. Uvařili jsme si aspoň čaj a nějak se musíme dostat do Příbora nebo Kopřivnice - zpátky na naši trasu. Plán chceme dodržet. Snad to vyjde.
A tak vyrážíme cestou, která si myslíme, že je nejkratší cestou někam do civilizace a na autobus. Po necelém km jsme narazili na modrou značku, která místo do města vedla okolo chat k přehradě Olešná a k hlavní silnici směr Příbor. A protože jsme stejně nevěděli, kdy autobus jede, zdála se nám tato varianta příjemnější.

Po cca 3 km jsme dorazili na hlavní silnici u přehrady Olešná. Cesta vedla okolo chat, přes louku, okolo přehrady. Pohodlná cesta, hezké prostředí. A co autobus? Měli jsme štěstí - za půl hodiny jel ten den 1. autobus naším směrem, a to dokonce až do Kopřivnice. Co víc si přát. Ještě že jsme si dopřáli tuhle ranní procházku.

Vystupujeme v Kopřivnici. Chtěli jsme jet na nádraží ČD (spali jsme v hotelu u zimního stadionu, což mělo být kousek), tak jsme si tam lístek zakoupili s tím, že nám musí řidič říct, kde vystoupit. Než jsme ale přes Příbor do Kopřivnice dojeli, tak to řidič popletl a vysadil nás až na autobusovém nádraží, což je na druhém konci Kopřivnice. A tak se vracíme pěšky a máme to i s prohlídkou města. Bylo to tak asi 1 km, což zase nebylo tolik.

V hotelu nás doslova náš potěšili. Bylo asi 11 hodin, ale už nás ubytovali. Konečně spíme v pokoji se sociálním zařízení za velice slušnou cenu 475,- Kč za dva lidi. V hotelu byla svatba, pro veřejnost nevařili a tak jsme se najedli v blízké restauraci a konečně vyrazili jen na lehko, s pitím a malou svačinou Štramberskou naučnou stezkou na rozhlednu na Bílé hoře a na Trůbu. Naučná stezka odbočuje z hlavní silnice vpravo. Vycházíme ven z města přes louku do kopečka.

Po 3 odpoledních km přicházíme k zajímavému skalnímu útvaru - přírodní památce Váňův kámen . Tato oblast byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1993 na ploše 0,77 ha. Od skalního útvaru je pěkný výhled na město Kopřivnici. Chvilku se díváme na město, chvilku pozorujeme tatínka s malým synkem - ještě předškolákem, jak ho trpělivě učí základům horolezectví. A vydáváme se vzhůru k rozhledně.

Modrá značka najednou klesá. Šipku k rozhledně jsme skoro přehlédli. Ale jen skoro. A tak stoupáme ještě kousek a zhruba po 1 km od Váňova kamene přicházíme k rozhledně na Bílé hoře. Věž je moderní architektonickou konstrukcí a využívá symbolu struktury DNA . Rozhledna slouží také pro telekomunikační účely. Výstupem až na vyhlídku se dostanete do nadmořské výšky 583 metrů. Otevírá se z ní pohled na Kopřivnici a dále pak na Příborsko a obce směrem ke Frenštátu pod Radhoštěm. V případě pěkného počasí je možné vidět do Ostravy a nejvyšší vrcholy Beskyd a Jeseníků. Počasí sice nebylo ideální, ač bylo slunečno, obzory byly lehce zamlžené. Přesto v dálce vidíme nám známou Lysou horu a Radhošť. Co víc si můžeme přát.

Značení dle mapy je trochu odlišné od značení zde u rozhledny. Původně jsme mysleli, že se musíme vrátit k původní modré značce a pokračovat po původním značení, ale najednou vidíme, že dolů vede odtud další cesta. Proč ji nezkusit? A Bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Cesta se hezky klikatila, byla značena nejen modrou značkou, ale navíc na kamenech byly pro nás zajímavé značky. Netušili jsme, co to je. Jednou jsme typovaly na řeckou abecedu (ale proč by tu měla být?), pak na znamení zvěrokruhu. Později jsme se o tom dočetli. Byla to tzv. "Měsíční cesta", klikatící se romantickou lesní cestou podél dvanácti zastavení zvěrokruhu.

Takže ještě že jsme si této cesty všimli. Navíc nás dovedla k pískovcové soše Panny Marie, která stojí ve stínu nádherné lípy a shlíží na Štramberk - na Zámecký vrch i na historické náměstí. Je to další zastávka na naučné stezce. Lavička pod lípou láká k malé zastávce.

Od sochy Panny Marie jsme seběhli z kopečka na kraj městečka a už šlapeme na zámecký vrch krásnou úzkou uličkou - štramberskou "Zlatou uličkou" - ulicí Jaroňkovou s původními roubenými nádherně udržovanými domky, které částečně zakrývají zachované části Městského opevnění. Domky i studna s dřevěným roubením a rumpálem navozují kouzlo dřívějších dob. Bohužel i tady žijí majitelé aut a tak to trochu ruší ten idylický pohled.

Procházíme branou ke hradu Trůba. Okolo opravené chaty dr. Hrstky, dříve nazývané Rašínovy, která je dnes využívaná jako stylová restaurace. Přicházíme k původní stylové Jaroňkově útulně, která dnes slouží pro občerstvení, odpočinek turistům, je zde možno zakoupit upomínkové předměty a samozřejmě vstupenku na věž - na Trůbu. Už z ochozu jsou pěkné výhledy a tak hurá nahoru. Schody jsme nepočítali a už se nám otevřel další krásný výhled na okolní krajinu. Trůba je sice nižší než rozhledna na Bílém vrchu, ale zase se otevřel nádherný pohled na historické náměstí s kostelem, které je přímo pod námi.

Sešli jsme po kamenných schodech od areálu hradu přímo na náměstí. Stezka vedla okolo fary a amfiteátru. Po prohlídce kostela, náměstí a téměř povinné ochutnávce štramberských uší jsme ze zašli osvěžit do hostince místního vyhlášeného pivovaru.

Po vstupu do pivovaru najdete v přízemí pivovarskou restauraci a výčep s měděnými varnami. Ve sklepení se nachází Kamenný šenk, v patře pak moderní sport&dance bar Apollo Burn Club s velkoplošnou projekcí. Vaří zde světlý nefiltrovaný ležák plzeňského typu Trubač a tmavý nefiltrovaný ležák flekovského typu The Troobacz. Ochutnat prý můžete také některé ze speciálních piv s višňovou nebo švestkovou příchutí. To jsme tedy nezkoušeli. Ale samozřejmě jsme poseděli, nejdříve na sluníčku na předzahrádce, kdy jsme se kochali pohledem na náměstí a Trůbu. Ke stolu si přisedli manželé z Mladé Boleslavi, taky velcí turisté a protože sluníčko zalezlo, tak jsme se nakonec všichni přestěhovali do sklepení, které nás doslova uchvátilo. Opravdu moc hezké prostředí, dobré pivo, příjemná společnost a tak se nám posezení trochu protáhlo a trochu narušilo naše plány, kdy jsme se chtěli do Kopřivnice vrátit po Štramberské naučné stezce. Ale což, už jsme toho viděli dost. Ale protože stále ještě sluníčko nezapadlo, rozhodli jsme se alespoň projít ještě kousek naučné stezky - přes bašty Horní a Dolní.

Byl to velice dobrý nápad. Vůbec jsem netušila, jaká se tu skrývá nádhera. Nízké sluníčko nádherně nasvítilo roubené domky. Bohužel, když jsme chtěli udělat poslední krásný snímek zapadajícího slunce, vypověděla technika. Baterka už odmítla tento snímek vyfotit. Škoda. A tak máme aspoň tento krásný pohled v paměti. Na Horní Baště se dochovalo mnoho původních roubených domů na kamenných podezdívkách. Složité podmínky daly vzniknout malebné kompozici chudých i bohatších domů, mnohde přilepených na skalách jako vlaštovčí hnízda, šplhajících do prudkého svahu až k městským hradbám. Zachovalé členění na hrad, město a podhradí a vzájemné urbanistické uspořádání jednotlivých rázovitých roubených staveb tvoří dnes již ojedinělý celek, dokreslený ovocnými zahrádkami. Tento fakt vedl v roce 1969 Ministerstvo kultury k vyhlášení Štramberka za Městskou památkovou rezervaci. Celkem je zde zapsáno 132 památek lidové roubené architektury. Sedlové střechy jsou pokryty šindelem. Starší domy byly stavěny z neotesaných klád. Spáry mezi trámy se vycpávaly mechem, zajišťovaly klíny z tvrdého dřeva a omazávaly hlínou.

Nakonec jsme se vrátili zpátky na hlavní třídu a začíná se stmívat. Skutečně by nemělo cenu pokračovat po naučné stezce. Kdo ví, zda bychom nezabloudili. A tak šupem rovně do Kopřivnice. Přešli jsme hlavní silnici a ještě kousek pokračovali ve směru od Štramberka. U nádraží jsme zatočili vlevo a mezi domky a pak parkem už za tmy pokračovali do města.

Ještě jsme nevečeřeli a tak jsme chtěli spojit dvě věci dohromady. I v Kopřivnici mají točit místní pivo. Pivovarskou restauraci tu nemají, ale zato se nám pracným způsobem podařilo zjistit, že místní kopřivnické pivo točí v pivnici Žaba a že to je kousek od našeho hotelu.

Žabu jsme našli, skutečně to není Žába, asi to je v jejich nářečí. Velká zelená žába sedí před pivnicí. Je to klasická pivnice - restaurace, nic zvlášť stylového. Chybí i reklama na místní pivo. Ale točí ho zde - je to světlé pivo, které nás po té dobrotě ve Štramberku příliš nezaujalo. Ale dobře jsme se navečeřeli. Poměrně pozdě jsme se vrátili do hotelu, ale konečně se dá říct, že nejsme ani příliš unavení jako předcházející dny. Ale zase už je spousta hodin. Tak honem spát.

Nakonec nám to dnes vyšlo jen cca na 14 km.

Neděle 27.9.2009
Ráno vstáváme opět do slunečného dne. Naproti přes silnici je Albert (nebo Penny? - ta skleroza) - takže nebyl problém si skočit pro něco k jídlu. Balíme a vyklízíme pokoj. Musím pochválit paní recepční. Umožnila nám ponechat si u ní bágly a tak nás čeká další den chůze nalehko. Musíme se zajít podívat ještě do Příbora a chceme zvládnout prohlídku Technického muzea Tatra. A večer domů do Plzně.

Vyrážíme přes Kopřivnici po modré - směr Kopřivnice zastávka ČD. Pokračujeme přes trať stále po modré. Prošli jsme okrajovou čtvrtí Kopřivnice, přešli přes hlavní silnici z Kopřivnice. Přešli jsme přes silnici Příbor - Frenštát a přicházíme na další křižovatku. Modrá pokračuje rovně přes řeku. My odbočujeme vlevo po vedlejší silničce mimo značenou cestu . Ušli jsme celkem skoro 4 km.

Procházíme okolo zrenovované kapličky k mostu přes řeku Lubina. Přítel sem jezdíval k babičce na prázdniny, kdysi tady býval hostinec. Dnes je v domě prodej ponožek. Pamatoval si, že musíme přejít přes most, dojít na kopeček, abychom se mohli podívat ještě naposledy na Hukvaldy. A tak hurá do posledního kopečka Skutečně - Hukvaldy vidíme před sebou. Dolů se vracíme cestičkou přes louku.

Přešli jsme most a za mostem pokračujeme vpravo po prašné neznačené cestě okolo řeky až k nádraží. Cestou míjíme jezy, kde se jako malí kluci koupali. Ty vzpomínky jsou stále živé i po tolika letech.

Jsme na nádraží v Příboře, ale samozřejmě si nemůžeme nechat ujít prohlídku města. Z daleka je vidět farní Kostel Narození Panny Marie. A tak naše první cesta vede k němu. Je to impozantní značně členitá stavba s velkou zahradou a křížovou cestou. Bohužel kostel byl zavřený. Prošli jsme si Náměstí Sigmunda Freuda, pojmenované po místním rodákovi - lékaři, psychiatrovi a neurologovi světového věhlasu. Je to obdélníkové náměstí lemované domy s širokými podloubími. Nejstarší domy jsou ze 16. století. Ještě jsme se zašli podívat na starý hřbitov, kde je kaplička Panny Marie Lurdské.

Cestou po městě jsme ještě zjistili, že i v Příboře je malý místní pivovar. Pracně jsme našli hospůdku, kde mají pivo točit - bohužel zrovna tuto neděli byla zavřená. Takže tohle místní pivo jsme neochutnali. Ještě jsme zvládli oběd v hotelu u Freuda a už jsme pospíchali zpátky na nádraží. Poslední procházka byla asi 10 km.

Do Kopřivnice jsme jeli vlakem, abychom měli dostatek času na prohlídku Muzea Tatra. Už teď jsme si koupili naši oblíbenou jízdenku SONE+. Do půlnoci chceme být stejně v Plzni - tak to musíme zvládnout. Navíc od našich přátel ve Štramberku jsme zjistili, že na prohlídku muzea 3 hodiny stačí.

Technické muzeum Tatra je v centru - kousek od informačního centra a kousek od nádraží. Součástí výstavy je i expozice věnovaná manželům Zátopkovým, doplněna i videozáznamy. K tomu myslím, že není, co dál dodávat. Jen ji doporučit.

A Tatra? Na šedesát osobních a nákladních automobilů ze všech etap výroby doplňují podvozky, motory, modely, designérské návrhy, trofeje ze sportovních klání, dobové fotografie a různé rarity. Spoustu zajímavých a vyčerpávajících informací poskytují vícejazyčné videoboxys filmovými sekvencemi automobilových skvostů. Součástí výstavy je i vítězný kamion 10. ročníku rallye Paříž - Dakar z r. 1988 i jejich expediční vůz.

Vše jsme zvládli. Už nám zbývá jen pro batohy, zajít na poslední pivo a na vlak. Ještě však cestou nás čeká jedno příjemné setkání. Na nádraží v Hranicích máme domluvenou schůzku s přítelovou sestrou z Přerova. Jsou na cestě od dcery a tak nám přišli zamávat. Přivezli nám ještě tašku jablek a štrůdl. Pustila jsem se do něj hned na nádraží. Skvělý závěr.

Ještě jeden problém se cestou vyskytl - ale tentokrát musím dráhy jen pochválit. Vlak do Prahy nabral zpoždění už na Slovensku, bohužel cestou do Prahy ho nezmenšil. A tak vše vypadalo, že vlak z Prahy do Plzně ujede a my budeme muset čekat 2 hodiny v Praze na další přípoj. Ve vlaku však bylo hodně cestujících, kteří potřebovali další přípoje a tak na nás vlak v Praze počkal, dokonce nám už ve vlaku ohlásili na jaké nástupiště máme pospíchat. Takže v půl jedenácté večer jsme už byli v Plzni. Utahaní, ale spokojení z nádherné dovolené.

Závěr

Všechny trasy (od úterý do neděle), které jsme prošli, jsem původně zpracovala do kapitoly Trasy, kdy každý den má svoji trasu. Ale protože jsem fakt prožila nádhernou dovolenou, poznala nádherná místa naší republiky, rozhodla jsem se to ještě částečně přepracovat do tohoto cestopisu.

V jednotlivých trasách je víc o historii, víc zajímavostí o jednotlivých místech, tady je víc osobních postřehů. Je pravda, že některé věci jsou v obou kapitolách stejné. Nejvíc rozdílů je v závěru čtvrtka, kdy trasu jsem ponechala podle původního plánu, cestopis je dle skutečnosti. Ale to nejsou jediné rozdíly. Snad to někomu nebude vadit. Pokud ano, omlouvám se. U jednotlivých tras jsou další fotky.

Poslední aktualizace: 8.4.2020

Z Plzně přes Přerov na přechod Beskyd na mapě