Za hradem Lobkowitzů na Střekov

Před týdnem, kdy jsem procházela pěšky cyklostezku Sebuzín – Brná – Střekov a šla pod hradem, neměla jsem sílu už na něj vyšlapat. Takže teď jsem to napravila. Vydala jsem se opět z Teplic vlakem do Ústí-hl. nádraží a odtud dál jednu zastávku vlakem do Střekova. On ten hrad je od nádraží dost vzdálen, i když to vypadá, že je to kousek. Zvolila jsem si tentokrát trasu přes most, který vede přes železniční koleje hned za nádražím. Jak jsem jej přešla, ucítila jsem omamující vůni akátů…Bylo jich tam hned za mostem několik. Ta vůně byla neskutečná, sála jsem ji do sebe, a ještě mě kousek dál doprovázela…

Pokračovala jsem dál nevábnou ulicí, kde jsem viděla, postávat na chodnících občany tmavší pleti a tak jsem přidala rychle do kroku, abych z toho nepřívětivého místa byla co nejrychleji pryč. Viděla jsem opodál ubytovnu a podle jejího vzhledu a „vyparáděných“ oken to bylo asi jejich bydliště. Vystoupala jsem ještě o ulici výš a to jsem byla už na té správné, neboť ta mě měla dovést až ke hradu. Taky jsem uviděla po nějaké době restauraci s názvem „Restaurace pod hradem“, takže jsem byla neomylně dobře. Pokračovala jsem dál, kde se ulice rozdvojovala, vlevo vedla ke hradu a napravo byla spíš cesta s názvem“ Ovčácká cesta“. O té mě jedna paní informovala, že bych se po ní dostala až do Litoměřic. Možná, že to jednou zkusím, jestli by mě tam moje nožky donesly, ale nevím, myslím si, že je to přece jen dost daleko. Leda kdybych vyrazila časně ráno a do večera po odpočinku a to nemalém, bych tam snad dorazila. A nazpátek bych už ale musela použít vlak.

Pokračovala jsem dál po té mojí silnici, na dohled jsem již viděla skálu, na které by měl být hrad, ale z této strany vidět nebyl. Jen jsem zahlédla dole pod ním Masarykova zdymadla. A to už se silnice zatáčela nalevo do vrchu a po chvíli opět zase napravo do vrchu a za chvíli jsem se již ocitla na parkovišti pod hradem. Zatočila jsem a již jsem stála u první brány do hradu. Vešla jsem na nádvoří, a kdo mě to nevítal…šibenice nainstalovaná na podiu, br…Zřejmě po nějakém představení…Pokračovala jsem dál k druhé bráně po pár schodech a vítala mě pamětní deska na Richarda Wagnera, který zde na hradě hledal inspiraci k jednomu z nejpopulárnějších děl - opeře „Tannhäuser“. Vešla jsem do prostor hradní restaurace „ Wagnerka“, pojmenovanou po něm a ještě než jsem začala prohlídku hradu, usedla jsem ke stolku, abych si dala něco k jídlu a pití. Velký hlad jsem neměla, ale něco málo bych si dala a tak jsem si objednala zeleninovou mísu se sýrem a k tomu malé pivko.

Po nasycení a odpočinku jsem pokračovala dál, zakoupila si vstupenku, mimochodem pro důchodce dost drahou za 50 kč, ale je tu průvodkyně, jenže tu jsem já nepotřebovala. Nemusí se čekat na průvodkyni, neboť Vám zapůjčí u vstupu do samotného areálu hradu jeho popis a já jsem tu byla již několikrát, takže jsem ho ani nechtěla. Vyšla jsem si sem hlavně pro atmosféru místa, kterou hrad vyzařuje a odkud je nádherně vidět do okolí. Ráda se sem po určité době vracívám…

Prohlédla jsem si rytířský sál, a další místa, neboť vždy, když sem zajdu po třech -čtyřech letech, tak vidím, co je tu zase opraveno a jak se hrad mění čím dál víc do své krásy. Zřejmě to vstupné je proto tak vysoké i pro důchodce. Hrad byl vrácen bývalým majitelům – Lobkowitzům a ti jej nechali přístupný návštěvníkům a tak tímto vstupným se čím dál víc zkrášluje. Prochodila jsem jižní palác i severní a koho jsem tam neviděla. Obřího psa rasy vlkodava s příhodným jménem „Kraken“. Majitel jej nechal na volno, bez náhubku, ale je o těchto psech známo, že to jsou dobráci. Však taky byl, jinak by takhle volně chodit nemohl. Zřejmě si taky vychutnával prohlídku hradu, viděla jsem ho po celém hradu a dokonce pak i jak nastupoval do vlaku směr Zubrnice – Velké Březno. Strojvůdce se tomu smál, jak jsem tam tak seděla na lavičce a čekala zase na ten můj vlak a říkal:„Tak mám ve vlaku jedno tele a dvě kola, neboť mu tam ještě vlezli dva cyklisti a to se vlak sestával jen z jednoho vagonu.

Ale abych nezapomněla, o historii hradu psát nebudu, byla jsem tu již vícekrát a tak jsem se o ní zmiňovala v předešlých článcích, jen podotknu, že jej nechal vybudovat Jan Lucemburský v r. 1319 k ochraně labské plavby. R. 1992 byl hrad vrácen v restituci rodu Lobkowitzů, takže je jejich majetkem, ale je celoročně veřejně přístupný.

Prošla jsem si celý hrad znovu, i na věž se vyšplhala, prohlédla si maketu hradu, nainstalované kopie obrazů hradu Střekov, jejichž originály se nacházejí v Lobkowitzském paláci na pražském hradě a různé jiné zajímavosti. Je tu na zdech spousta poučných informací o hradě, a kdo zatoužil vstoupit do stavu manželského, může se zde nechat i oddat. Zkrátka návštěva tohoto hradu je o velké romantice a kdo tu ještě nebyl, určitě to napravte a zajeďte se sem podívat!

Já jsem po prohlídce hradu znovu zasedla do restaurace „Wágnerka“ venku ke stolku a dala si ještě na cestu malé pivko. Z hradu jsem se vrátila tou samou cestou, kterou jsem k němu přišla, i když se dá od něj přejít přes dost rušnou silnici na cyklostezku a jít dál podél Labe. I s cestou na nádraží jsem ušla 7 kiláčků a byla jsem spokojená…