Za kamenným mostem do Želének, aneb není most jako most...

Nevím, zda tento článek mohu nazvat cestopisem…Podle mě má na to plný nárok, už proto, že to cesta byla, byť začala a skončila úplně jinak, než jsem měla v plánu.

Mám ráda kamenné mosty a tak jsem se za jedním z nich vydala. Na mapě jsem si našla, že se takový obloukový most nachází v obci Želénky, jež přísluší k Zabrušanům. A jsou tam i jiné památky k vidění…

O této obci byly již písemné záznamy okolo r. 1393. Nachází se na místě knovízského sídliště, kde se v třicátých letech našly bohaté archeologické nálezy.

Tehdy král Vladislav předal do vlastnictví tvrz a zemanský statek Jiřímu Želénskému ze Sebuzína. Později byl přikoupen ještě další statek a oba statky byly prodány v letech 1530 – 1545 Václavovi z Lobkovicz, a tím byly připojeny k duchcovskému panství. Z lomu na želénském vrchu byl těžen kámen, jenž byl využit na stavbu duchcovských hradebních zdí. Tolik zhruba k dávné minulosti, ale pojďme dál…

Obec Želénky měla v době okupace stejný osud jako jiné obce. Za války byl zde vybudován pracovní tábor pro francouzské zajatce a východní dělníky. Zkrátka obec Želénky má svoji historii tak, jako každá obec…

Až do r. 1960 patřily Želénky do duchcovského okresu a od roku 1961 jsou obcí teplického okresu a součástí obce Zabrušany. Počet obyvatel je tu jen asi okolo 300.

A tak jsem se vydala na cestu…Vlakem to je kousek od Teplic – čtvrtá vlaková zastávka. Vystoupila jsem, v hlavě nastudováno podle mapy, kudy se zhruba dám, ale pro jistotu jsem se ještě zeptala vystoupivšího mladíka. Musím podotknout, že jsem mluvila o kamenném obloukovém mostě…Přitakal, že ano, ale že bude lepší, když se vydám betonovou silnicí, tam že ho uvidím a přijdu k němu. Cestou, kterou jsem chtěla jít já, mně řekl, že vede ke hřbitovu a že je to oklikou. Poinformoval mě a přešel trať na druhou stranu.

A já šla k silnici, na kterou mě ukázal, jen mi bylo divné, že každých 10 minut jede po té silnici náklaďák s naloženou zeminou. A spousta prachu zpod kol, jak mě míjel a nás tím zahlcoval, tedy mě a mého psa. A tak jsem kráčela s Maxíkem a rozhlížela se do kraje, kde byla pustá krajina. Nikde nic, jen hodně v dáli jsem viděla nalevo buď rypadlo, nebo jeřáb, nebylo to k poznání, byl opar… Zkrátka tu byla vydolovaná krajina, holá, pustá a mrtvá…

Proboha, kam jsem se to dostala? A silnice neměla konce…Napravo jsem viděla za dalekým stromovím nějaké domy a taky zahlédla věž. Že by to byla věž želenského kostelíka? To se mi nezdálo, nebo kostel v Zabrušanech? Zkrátka jsem už začínala mít divný pocit, ale nic jiného mě nezbývalo, než pokračovat stále dál po betonové silnici. Naštěstí náklaďáky za mnou už nejezdily, ty zahýbaly za mnou Doprava, kde byla skládka zeminy. Došli jsme k zatáčce, silnice pokračovala dál do bohapusté KRAJINY. Před námi byla napravo další široká cesta, brázděná vymletými koly aut a tak jsme na ní zatočili, protože jsem tam zahlédla vzadu za ní střechy domů. A další cesta se nám ukázala napravo a to již byla normální ulice a na ní paní se psem a dítětem. Jak já si oddechla… Ale to nebylo vše. Ptám se paní, kde to jsem? A ona mi povídá, že v části starého Duchcova. No, kdyby do mě snad hrom udeřil, tak jsem nebyla více překvapena. Jak to? A kde jsou Želénky? Prý bych se musela zase vrátit nazpátek tudy, kudy jsem přišla. No to snad ne…

Říkala jsem jí, za čím jsem šla, že za kamenným obloukovým mostem. A ona mi povídá: „ Tady je viadukt, vidíte ho?“ Koukám nechápavě, viadukt jsem viděla, to je pravda už cestou, když jsem kráčela na toto místo, ale to byl železniční.

A teď mi to všechno došlo…Ten mládenec, kterého jsem se ptala, kudy se dostanu ke kamennému mostu, myslel tento kamenný viadukt, protože to je důležitý historický monument.

Dne 4. února 1931 se zapsal do historie Duchcova tím, že se tu udál krvavý střet nezaměstnaných s četnickou jednotkou, při níž přišli o život čtyři lidé. Neštěstí tehdy vyprovokoval senátor KSČ Petr Stránský. Tak se stal viadukt významným symbolem pro komunistický režim a tím také zachránil větší část Duchcova před demolicí, kdy se zde mělo těžit hnědé uhlí. To bylo na přelomu 50 a 60. let 20. století. A tak je tento viadukt významným mementem pro Duchcov. A to si zřejmě myslel ten mládenec, když mě za ním poslal, že hledám tento…

No přiznám se, že jsem u něj ještě nebyla, ač jsem město Duchcov navštívila mnohokráte a říkala si, že se k němu musím také podívat. Je dost vzdálen od středu města, až na jeho okraji, zkrátka staré části Duchcova, tak jak mě to naznačila ona paní. Takže jsem jej tedy teď konečně viděla, i když jsem se k němu dostala velkou oklikou přes Želénky tak nějak nechtěně. Byl to zkrátka paradox. Vydala jsem se do Želének za kamenným mostem a došla k jinému. Není zkrátka most jako most…U toho mladíka byl, u mě to je železniční viadukt.

No ale, tak jsem si aspoň udělala další bodík v poznávání historických památek Duchcova a šla dál toutéž silnicí, až jsem došla ke starému nádraží – nyní už ruině.

Tato budova nádraží pochází z let 1873 – 1874. Byla významným dopravním uzlem, neboť já ji pamatuji, když jsem jezdívala pravidelně z Karlových Varů do Rumburku každý týden a zde jsem přestupovala. Těžba uhlí přinesla ale nádraží zkázu a v r. 1968 tu byl pravidelný provoz ukončen. Nějakou dobu tu bydleli zaměstnanci, poté byla budova prázdná a stala se z ní demolice. Nějak okolo r. 2012 koupilo město chátrající budovu, řekla bych ruinu a hledá na ni investora. Spíše to ale vypadá, že se budova dříve rozpadne, protože se propadla už střecha a to její zkázu ještě rychleji uspíší. Je to škoda.

A tak jsem si ji vyfotila a zamyslela se nad tím, jaký osud mně dnešní den přichystal. Ani u této staré budovy nádraží jsem nikdy nebyla, když jsem navštěvovala Duchcov a také jsem se k ní chystala. Musela jsem se sama sobě v duchu smát, co se mi dnes přihodilo. Zkrátka výlet se mi obrátil úplně naruby.

A tak jsem se rozhlížela, kudy se odtud vymotám, protože tuto část starého města jsem neznala. Byly tu úzké ulice a ocitla jsem se také ve čtvrti, která byla proslulá loňskými incidenty s Romy a také zveřejněná televizí. Viděla jsem občany tmavé pleti, a tak jsem koukala co nejrychleji se odtud vymotat, abych ještě nepřišla k nějaké úhoně. Jeden nikdy neví…Míjela jsem jednu uličku za druhou, a rozhlížela se, neboť tu byly moc hezké některé domy. Ale strach mě popoháněl a taky podvědomí mě i dobře nasměrovalo, kudy se vydat, abych došla brzo do živější čtvrti. A jak jsem tak neustále zahýbala z jedné ulice do druhé, natrefila jsem už na dům s pamětní deskou polního maršála generála Radeckého, známého to vojevůdce, kde nějakou dobu pobýval. A to už jsem byla doma, tady jsem to již znala. Odtud jsem již mířila k autobusové zastávce, počkala asi čtvrt hodiny na autobus a odjela do Teplic.

Výlet za kamenným obloukovým mostem v Želenkách se díky informaci mladíka, změnil na výlet za historickým duchcovským viaduktem.

Holt jak pro koho, je most jako most…