Za krásami a památkami jižního Valašska

Překrásné a abnormálně teplé počasí v sobotu láká k cestě kamkoliv, ale mne a Janu dnes čeká výlet do rodného Brumova, na novou rozhlednu na Královci a do Valašských Klobouk. A navíc tam nejedeme sami, ale krásy těchto míst ukážu také dvěma našim souputníkům, se kterými se ale setkáme až v Luhačovicích. My dva tam samozřejmě odjíždíme až po návštěvě zlínského nádražního bufetu, neboť před každou velkou cestou má mít člověk základ v podobě chutné snídaně... a dneska to byla znamenitá zelná polévka s klobásou. Linka busu vede místy, kterými jsme dávno neprojížděli: přes Kudlov a Březůvky do Provodova, pak okolo krásné Ludkovické přehrady do Biskupic, a než se nadějeme, vystupujeme na nádraží v Luhačovicích. Do srazu s těmi dvěma dalšími účastníky zájezdu máme ještě půl hodiny čas a tak si jdem na kafíčko. Když pak na ně čekáme na busovém nástupišti, přistaví tam najednou auto. Na řidiče přes sklo nevidím, ale sedí tam nějaká blonďatá madam a já v domnění, že už jsou to oni, vyrazím k vozu. Blondýna na mně vyštěkne: "Co chcete?!" A já se tak leknu, že namísto abych duchaplně odpověděl: "No přece vás!", tak zabreptám něco o trapném omylu a vracím se k manželce, která se svíjí smíchy.

Ale je to dobré, za chvilku už je tady ten pravý červený vůz a v něm sedí ti praví cestovatelé, na které čekáme, a se kterými podnikneme společný výlet. Je na místě, abych vám je, představil: pan řidič se jmenuje Marek, je velmi aktivním přispěvatelem vynikajících článků do webu Turistika, a když prozradím přezdívku, pod kterou píše - (Markýz63) - jistě vám není tento autor neznámý! Vedle Marka sedí jeho manželka Martina, kterou vidím tak jako Jana v reálu poprvé, s "Markýzem" už jsme si poseděli u pivečka tady v Luhačovicích před týdnem. Řeknu vám, že tak vytíženého lázeňského hosta jako je on, jsem ještě neviděl. Namísto, aby si tady v klidu užíval třítýdenního blahobytného lázeňského života a honil ženské, on téměř každý den po procedurách bere fotoaparát, sedá do auta a vyjíždí na výlety do širého okolí! Před týdnem jsme spolu "upekli" ten dnešní výlet, přibrali naň naše drahé polovičky... a protože nám počasí přeje, vyrážíme na cestu: za Luhačovicemi nás čeká výjezd do jednoho z nejprudších silničních kopců v republice - na Petrůvku a pak projíždíme městem Slavičín, kde bychom z historických památek zřeli jen kostel sv.Vojtěcha. Toto město má sice i zámek, ale po všech těch úpravách je prakticky bezslohový, ale v interiéru se ukrývá velice sympatická restaurace U Hugona. To byl prý jakýsi dávný místní slavný rytíř...

Za městskou částí Hrádek vyjíždíme nad železniční tratí do vrchu, odkud se na okamžik vyloupne v dálce silueta hory Chmelová, ležící už na Slovensku. Z další dědinky Jestřabí nás čeká další a nečekaný prudký stoupák. Marek jenom kroutí hlavou, něco takového asi tady na Valašsku nečekal: "Jo, milej zlatej, u vás sú Jeseníky a u nás tady máme takéj hory, šak už sme v Bílých Karpatoch." Na důkaz mého tvrzení se nám z temene kopce otevře super výhled na brumovskou kotlinu, lemovanou pásmem vysokých hor, jimž bezkonkurečně dominuje Holý vrch. Vpravo se v dálce mezi horami otevírá veliká proláklina, zvaná odedávna Vlárským průsmykem. Jím se v minulosti dostávali nájezdy nepřátelé z Uher k nám na Moravu. Jako štít proti těmto nezvaným hostům nechal český panovník vystavět někdy okolo r. 1224 nad Brumovem pohraniční pevnost - Hrad Brumov. Teď ale teprve sjíždíme dolů z kopce do velké obce Štítná nad Vláří, rodiště literární Gabry a Málinky. Markovi a Martině ukazuju místo, kde se tady po převratu usídlil italský filmový štáb a který se po vzoru našeho režiséra Z.Trošky rozhodl natočit komedii z vesnického života s neherci. Bohužel, nových filmových hvězd jsme se nedočkali - pokladník utekl se všemi penězi... a bylo po ptákách! Jinak je Štítná proslulá tím, že zde bývají v zimě naměřeny jedny z nejnižších teplot v republice, však se jí u nás ve Zlíně nepřezdívá nadarmo "Klondyke"...

Za Štítnou přejedeme přes Vláru, několikrát po mostech překřížíme železniční trať z Bylnice do Horní Lidče a pak už projíždíme městem Brumov - Bylnice. Bylnice bývala zemědělskou obcí, která byla k Brumovu připojena až r.1968 a spolu se svatým Štěpánem a Sidonií má město okolo 6 tisíc obyvatel. Nejslavnějšími "brumovjany" jsou dva naprosto odlišní muži - bouřlivý fotbalista Tomáš Řepka a spisovatel a publicista Ludvík Vaculík. Na bývalém rozhraní obou obcí stojí ohromná budova jedné z nejmodernějších škol v našem státě - v komplexu nechybí např.tělocvična a plavecký bazén, ale nesmí se o ní moc psát, neboť by to Pražáci nepřežili... Pak už projíždíme Brumovem, na nově zrekonstruovaném náměstí nezastavujeme, ale auto odstavujeme na parkovišti až na tom dalším - podle blízkého velkého podniku se mu říká "Mezácké". Nad námi se zvedá silueta jednoho z nejstarších hradů u nás, která se stává naším dnešním prvním cílem. Sice ještě není sezóna, ale já jsem po pár telefonátech na "příslušná místa" zjistil, že v současnosti na něm probíhají nějaké stavební úpravy, a tak bude alespoň část přístupna.

Kráčíme tedy nahoru do kopce, obdivujeme se výhledům na město a příhraniční hory... a musím se přiznat, že já se nejvíce obdivuju novým pohledům na hrad z města, které já rodák, vůbec neznám: hradní vrch byl po celou dobu, kdy jsem zde žil, pokryt vysokým jehličnatým hvozdem a mezi smrky byla vidět jen ta nejzachovalejší část hradu - dvě hradní věže, spojené hradbou. Kdežto dnes je vidět zřícenina ze všech světových stran úplně celá. Já si vzpomínám, že právě takový pohled znám ze starých černobílých fotografií z přelomu 19. a 20. století. Tehdy se tu ale ještě do výše tyčily vysoké a mohutné stěny zbytků paláců a hradeb, které přežily ničivý požár z roku 1820. Ruina ale bohužel nepřežila léta pozdější, kdy zdivo bylo použito na výstavbu pivovarských sklepů anebo volně rozebíráno lidmi jako levný stavební materiál. Za časů mého dětství pak brumovský hrad sloužil jako výletiště, v 70. letech se hrad dočkal rozsáhlého archeologického výzkumu, kdy byly zbylé části hradu doslova vykopány ze země. Našly se rozsáhlá sklepení a sýpky, spousta vzácných nálezů z minulosti hradu... a tak se vše zastřešilo, v přízemí paláců a v podzemí vzniklo muzeum a v roce 2000 byl hrad slavnostně otevřen turistické veřejnosti. Kromě muzea jsou zde k dispozici dvě vyhlídkové věže a v sezóně zde probíhá bohatý kulturní program, mimo jiné se zde pořádají i hudební festivaly...

Když všichni vcházíme na první nádvoří, vidíme, že stavební ruch zde neutichl ani v sobotu, ale ke vstupu na hlavní nádvoří nám brání vrata s železnou mříží. Panem stavbyvedoucím je nám sice doporučeno použít ke vstupu žebřík, opřený vedle o hradbu, ale Marek neváhá a šplhá na mříž. Šup a je na druhé straně! Já na něj chvilku jen zírám, protože jsem maličký a nemám tak dlouhé nožičky, ale pak si do mne manželka rýpne: "Pořád se chválíš, jaký jsi byl horolezec..." a já dál neposlouchám, neboť jako by mne píchla šídlem... a hup, jsem na druhé straně a dělám Markovi odborný doprovod. Po návratu za manželkami scházíme dolů k rybníkům, které jsou čtyři. Dva z nich mají hezké ostrůvky, na třetím zrovna probíhají nějaké rybářské závody a u toho posledního - s výhledem na hrad - se potkáváme se zajímavou žábou, která ochotně pózuje před našimi fotoaparáty. Nejlepší snímek se povedl Márovi, který jsi zkusil vyfotit ze "žabí" perspektivy!

Okolo rybníků a starého koupaliště obcházíme místo, kde se za zdí pivovaru narodil L. Vaculík. Druhý nejstarší pivovar na Moravě je bohužel už delší dobu nefunkční, neboť nedlouho po převratu se ho podařilo vytunelovat dvěma novým majitelům - "zlatokopům" z jihu Moravy. Od říčky Brumovky se ale na něj - a na hrad na kopci nad ním - otevírá ten nejkrásnější pohled. Všechny účastníky pak vedu zadem na návrší ke kostelu sv.Václava s vysokou věží, na jehož stavbě jsou vidět všechny stavební slohy - od gotiky po baroko. Moc lituji, že nemohu Markovi ukázat vzácné renesanční náhrobky pánů z Lomnice, které jsou k vidění věřícím při mších v bylnické kapli. Bohužel - mimo ně je kostel uzamčen. Pokocháme se tedy výhledem na hrad, na město, na kapli sv.Anny a ústí brumovského tunelu pod ní. Pak už dolů do města a na náměstí a já jenom zírám - (protože jsem zde už delší dobu nebyl) - kolik zde všude přibylo nových obchodů a jak všechny domy v centru zkrásněly novými fasádami! Kráčíme přes rekonstruované náměstí M.Synkové, u kašny a soch před budovou Městského úřadu ještě několik společných obrázků na památku, a pak už návrat k autu. Další přejezd není dlouhý: na konci Brumova zastavujeme v místě zvaném Traktorka, necháváme Janu hlídat auto a my ostatní svižně vyrážíme do strmého lučinatého kopce, na jehož hřebenu se nachází jediný židovský hřbitov na celém jižním Valašsku.

Po prohlídce a nafocení dolů z kopcek autu a dalším cílem se nám stává nová rozhledna na rekreačním středisku Královec u Valašských Klobouk. Od stylové restaurace Koliba k němu v nespočetných serpentinách stoupá úzká silnička. Od parkoviště je rozhledna vzdálena něco přes půl kilometru. Cesta k ní vede po hřebeni lesem, část cesty slouží jako hlavní silniční tah brablencům z několika obřích okolních mravenišť. Dřevěná rozhledna je jedním slovem - fantastická! Nemyslím tím samozřejmě jen stylovou stavbu, ale především nečekaně krásný rozhled na celé jižní Valašsko a kousek Slovenska, který připomíná pohled na plastickou mapu. I když dnes není ovzduší na daleké výhledy úplně stoprocentní, přece jen je vidět na celé pásmo Bílých Karpat až někam k Hodonínu, na celý hlavní hřeben Vizovických vrchů a Javorníků. Tady nahoře se ale na nás obořil tak ledový vítr, že vrchol po strmém schodišti brzy opouštíme a vracíme se k rekreačnímu středisku. Mají tu zajímavé psy v klecích, jakési křížence husky či čeho... a v restauraci ve výčepu visí originální cedule, co se zde bude dít zlobivým dětem! Dáváme si něco k pití a Martina s Markem zelnou polévku.

Posledním našim cílem je centrum města Valašské Klobouky. V první řadě ale musíme rychle někam na oběd. Já tedy nechávám všechny na náměstí a pádím do jedné blízké restaurace, kde je mi od hezké cérky řečeno: ano, hotová jídla ještě mají, ale jen do půl třetí. Protože už jsou dvě pryč, letím zbytku výpravy zvěstovat tu radostnou novinu a trochu je popohnat. Když si sedneme, tož přichází ta fešná servírka a říká nám, že ty jídla už jsou jenom dvě a obě nám, jen tak z hlavy, prozradí: je to guláš a vepřo, uzené, knedlo,zélo. Po chvilce se cérka vrací, aby nás informovala, že ty guláše jsou dokonce dva druhy - vepřový a Hovězí. My si ale všichni dáváme to "vepřo" a kofolu. Když pak platíme a řekneme, že na polovic, tož to chuděra cérka nedokáže spočítat, a tož jí hodný Marek prozradí, že jsme měli všichni všechno stejné...

Následuje prohlídka náměstí, kde nás zaujme měšťanský Červený dům s venkovním korýtkem. Bývala v něm barvírna, z koryta ven vytékala červená kapalina, připomínající krev... a protože naproti stojí hospoda, dali podnapilí domorodci vzniknout legendě, že zde bydlí Kat a mučí tu své oběti. Krásnou zachovalou stavbou na náměstí je budova staré radnice, ve které sídlí městské Muzeum. Pak vedu Janu, Martinu a Marka vzhůru náměstím do ústí ulice, která nás přivádí k zajímavé Brattmanově vile. Daleko větším zážitkem je ale prohlídka interiéru sousední budovy - kostela Nalezení sv.Kříže, který je v dnešním odpoledni kupodivu otevřen a kromě nás v něm není ani živáčka. Pak ještě z povzdálí dostatečně přes fotoaparáty poobdivovat masivní, původně gotickou kostelní věž, a průchodem okolo Infocentra zpět k autu. Z Klobouk do Zlína Marka naviguji po té největší zkratce - směr Vlachovice, Haluzice, Loučka, kopec zvaný "Barák"... a na druhé straně klesáme serpentinami jak ze střechy dolů k Vizovicím. Před centrem města se s oběma sympatickými Šumperáky loučíme, děkujeme za hezký výlet a doufáme, že jsme se neviděli naposled... Marek s Martinou to pak berou přes Náměstí práce zpět do Luhačovic a já se s manželkou ještě stavuju na pivo v jedné klasické zlínské hospodě jménem "Myslivna".