Za pamětihodnostmi slováckých Březolup
Z Bílovic jsem se v Březolupech autobusem ocitl coby dup. Jejich střed je od sousední obce vzdálen sotva 2.5 km, ale obyvatelé obou velikých slováckých dědin si na sebe nemůžou ani na dálku zahalekat. V tom jim totiž brání holé kopčisko (na temeni s menším průmyslovým areálkem) od sebe je oddělující, na které jsme se „jeďa“ z Bílovic napřed museli s busem vyšplhat. Při klesání do Březolup vynikl i zcela jiný ráz obce. Je sice kol dokola rovněž lemována táhlými svahy Vizovické vrchoviny, ale tyhle už nejsou využívány pouze k pěstování zemědělských plodin a chovu dobytka a hlavně na sever od dědiny jsou porostlé rozsáhlejšími hvozdy.
Území Březolup bylo obýváno již v době před dvěma tisíci lety, jak dokládají archeologické nálezy lidu s keramikou zvoncových pohárů.
V análech se o vsi objevuje první zmínka roku 1261, kdy ji brumovský kastelán Smil ze Střílek věnoval vizovickému cisterciáckému klášteru. Ve 14.století byly Březolupy rozděleny mezi několik majitelů. Sjednotit panství se podařilo o sto let později třem bratrům z ořechovské tvrze a ti je pak prodali pánům z Kunštátu. Tak jako celá východní Morava, byly i Březolupy nejprve postiženy nájezdem uherských „Bočkajovců“ a značné škody utrpěly i za třicetileté války. Jakoby to nestačilo, následoval nájezd Turků a později i kuruckých povstalců. Pak už se život místních postupně zlepšoval (nepočítaje v to období obou světových válek) a dnes populace obce čítá okolo 1700 obyvatel.
Z autobusu jsem vystoupil před místní restaurací U Zámku, ale chuť na nějaké tekuté občerstvení jsem si nechal zajít. Šikmé parsky slunce klanějícího se čím dál rychleji západu osvicovaly sousední zámecký areál a je nutno si pospíšit a nafotit všechnu tu nádheru (spolu s dalšími památkami obce) dřív, než zapadne za obzor. Listopadové dny jsou při jeho konci už hodně krátké... no a na pivečko se můžu stavit až před odjezdem k domovu. Teď už ale s potěšeně chrochtajícím fotoaparátem rychle ke vstupu do zámeckého parku, ať si ten nadrženec taky ještě něco užije...
O tom, kdo zde nechal vystavět trojkřídlovou tvrz, si historické trochu prameny protiřečí. Předpokládá se, že to byl Volf Lorant z Inky a stalo se tak na konci 16.století. Roku 1650 ji odkoupil hrabě František Horecký z Horky (měl manželku Markétu pocházející z rodu Serenyiů) a vzápětí rozhodl tvrz přebudovat na jednopatrový raně barokní zámek. Přitom bylo dostavěno čtvrté křídlo původního objektu a tím vzniklo uprostřed zámku malé intimní nádvoří. Renesančního ducha ještě částečně kopírovala uzavřená dispozice s nádvorními chodbami vstupního a protilehlého křídla s válcovými věžicemi na východním a severním nároží. Rovněž portály s erby naznačují přechodné období mezi manýrismem a barokem. Stavba zámku dokončena LP 1685 a obytné místnosti byly přístupny arkádovými chodbami či venkovními pavlačemi.
Současná podoba objektu je klasicistní (z přelomu 18. a 19.století) a průčelí je členěno římsami a pilastry. V té době byl založen i sousední krajinářský park. V půli „století páry“ původní šindelovou střechu nahradila krytina z břidlice. Začátkem dvacátého století bylo jihozápadní křídlo navýšeno o patro a přestože byly fasády sjednoceny, dostavba narušila symetrii budovy. Tuto část zámku musely v rozích zpevnit masivní opěrné pilíře. Na hlavním průčelí přibyla atika s hodinami a dřevěným balkonem, ten později nahradil balkon zděný.
Roku 1929 se březolupský zámek stal majetkem Baťova podpůrného fondu a byl využíván jako zotavovna. V roce 1949 se stal vlastníkem stát a krom kanceláří MNV zámek plnil funkci kulturního domu. Po sametu přešel do majetku obce a ta započala s jeho dlouhodobou rekonstrukcí. Při ní proběhl archeologický výzkum a zámek byl zapsán mezi nemovité kulturní památky ČR.
Interiéry jsou v současnosti využívány jako kanceláře obecního úřadu, archív, sklady a obřadní síň. Mimo to je zde půjčovna krojů „Tanečního souboru Botík,“ ateliér akademického malíře Pavla Trucla, další místnost využívá „Letecký a modelářský klub“ a část zámku si pronajala soukromá firma. Zámek má klenuté sklepy, v patře jsou zbytky štukové výzdoby a je tu i malá kaple, která prý byla zbudována na ochranu před čerty.
Ti v minulosti znepříjemňovali jednomu hraběti život. S jedním podstoupil zápas, a když jej přitiskl ke zdi, zůstal po satanášovi na zdi nesmytelný flek a na schodech otisk kopyta. Díky vystavěné kapli pak údajně čerti zámek už nenavštěvovali.
Další pověst nás zase informuje o tom, že zde po soumraku na chodbách a v komnatách vládlo tak strašidelné a absolutní ticho, že se tu v noci nedalo vůbec spát.
Součástí zámeckého areálu je objekt barokní sýpky na předzámčí a zámecký park, který jsem si z velké části prošel a mohl se v něm potěšit pohledy na mnoho zajímavých stromů i průhledy na zámek. Tohle je dnes vlastně jen polovina původní rozlohy parku. Rozdělilo jej zbudování hlavní silnice ze Zlína do Uherského Hradiště. Severní část parku za cestou a potokem krášlí lipová alej.
Od zámeckého areálu jsem se vrátil okolo restaurace k odbočce ze silnice do vlastní obce. Vedla po mostku přes potok Březnici a za ním mne na okraji dětského hřiště zaujala pískovcová skulptura sv.Jana Nepomuckého, pocházející z období vrcholného baroka.
Celková podoba díla je vcelku obligátní – sv.Jan je oděn do trojdílného kanovnického roucha a nechybí ani klasický biret s hvězdnou kovovou svatozáří na hlavě. Neobvyklé je ale precizní ztvárnění jednotlivých prvků a je vidět, že si s nimi neznámý mistr sochař skutečně pohrál. Velmi zručně vystihl jak tvář světce a detaily jeho rukou, tak i splývající roucho s veškerými jeho záhyby... takže pokud by mučedník jen na okamžik změnil svoji polohu, možná by mne to nijak nepřekvapilo, neboť socha opravdu vypadala skoro jako „živá!“
Odtud už to nebylo daleko k březolupskému kostelu, předtím mi ale bylo minout nároží místní ZŠ, kde postávala větší skupina školáků, čekajících zřejmě na nějaký kroužek.
K mému velkému překvapení nedrželo ani jedno děcko v rukou dnes pro ně už nezbytný mobil, naopak se mezi sebou bavili, a když jsem je míjel, tak mne všechny slušně pozdravily. Poněvadž jsem z toho zůstal v šoku, tak tak, že jsem jim cosi vykoktal v odpověď – tohle by se mi u nás ve Zlíně určitě nestalo! Je vidět, že jsou místní děti řádně vychovávány a na rozdíl od těch zlínských musí doma rodičům i pomáhat, což napomáhá slušnosti a projeví se pak třeba i při styku se zatoulaným postarším turistou...
Dříve než jsem si pořádně obhlédl kostel stojící na březolupské návsi, zastavil jsem se u dvou památníků.
Pomník padlým v I.světové válce byl u východního nároží chrámu zbudován až roku 1927. Zda-li to bylo kvůli kvůli chybějícím obecním financím anebo proto, že po skončení války byli oslavováni hlavně legionáři a ti, co padli v boji za císaře pána byli upozaděni, mi není známo. Faktem ale je, že se na ně dlouhých devět let jakoby pozapomnělo. Přitom bylo přímo z Březolup odvedeno 273 mužů, z nichž 29 na frontě dezertovalo a přidalo se k legiím a 44 se ke svým blízkým už nikdy nevrátilo.
Pomník sestává z pískovcového podstavce s reliéfem umírajícího vojáka a z něj vystupuje štíhlý černý žulový obelisk se jmény padlých, po stranách doplněný i jejich portréty v medailoncích.
Památník obětem II.světové války se skládá se ze soklu ze světlého pískovce a černé žulové pamětní desky a stojí pod jižní stranou chrámu. Kvůli rozdrolení kamene a popraskané desce prošel v nedávné době restaurací. Nová černá žulová deska se jmény a daty narození a úmrtí devíti březolupských občanů a jedenácti rumunských vojáků padlých při osvobozování obce, je přesnou napodobeninou té původní.
Po obhlídce pomníků už přišel na řadu vlastní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Založit v Březolupech farnost a vystavět svatostánek pojal olomoucký kanovník a děkan Jan Ferdinand z Loqueval, jež tohle panství zakoupil LP 1749. K realizaci kostela přistoupeno 1774, ale ještě o 14 let později svatostánku chyběla okna a dveře a nad jeho střechou se tyčila jen malá dřevěná věžička. Přesto zde byl v témže roce dosazen první duchovní - kaplan P.M.Gottwald ze Zlína. Výstavba kostela byla dokončena 1802, na farnost Březolupy povýšeny o 55 let později a hranolová věž zvonice s hodinami, vystupující nad vstupním průčelím, ku chrámu přistavěna až roku 1873. Kostel byl zbudován na půdorysu obdélníka s presbytářem na východní straně, k jižní je přilípnuta malá sakristie a venkovní jižní fasádu zdobí sluneční hodiny.
Od otevřeného vchodu jsem si mohl interiér chrámové lodi dobře prohlédnout. Na bočních stranách jsou na zdi umístěny obrazy křížové cesty, vnitřní omítka hýří teplou žlutou barvou a strop je zkrášlen malbami, vyvedenými v poněkud naivním stylu. Na oltáři stojí socha Panny Marie s Ježíškem, společnost ji po stranách dělají skulptury sv.Cyrila a Metoděje.
Od kostela jsem ještě po návsi zamířil k nedalekému pomníku s bustou T.G.Masaryka umístěnou v pěkně upraveném parčíku... no a pak už se za posledních paprsků zapadajícího slunce vydal k zastávce busu u restaurace „U Zámku.“ Protože mi spoj ze Zlína jel kupodivu už za pět minut, průzkumu interiéru a zjištění pohostinnosti tohoto restauračního zařízení mi nebylo dopřáno. Snad tedy někdy příště...
Přidat do oblibených uživatelů
Březolupy
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Za pamětihodnostmi slováckých Březolup
