Za sakrálními skvosty Sazovic, Machové a Míškovic

Fotografie (59) • Foto: Franta

V půli dubna jsem na internetu narazil na článek, až do nebes vychvalující ultra moderní sakrální stavbu, vystavěnou poblíž Zlína – v Sazovicích. Když jsem před lety s manželkou procházel touto končinou, byla v Sazovicích vidět jen kaplička, zasvěcená vévodovi české země – svatému Václavovi. Však ona ta moderna v obci vyrostla až loni. I zahořel jsem touhou tolik opěvovaný skvost co nejdříve vidět... ale podařilo se mi to až poslední den aprílového měsíce.

Ráno jsem stihl bus už v 6.10 a o dvacet minut později jsem byl v centru obce. Protože se v parčíku před před obecním úřadem nacházela sympatická lavička, posloužila k posezu na zkonzumování snídaně. Po ní už jsem práskl do koní a to hlavní vesnickou ulicí, směr sever. Cestou jsem minul již zmiňovanou kapli, o něco dál sazovické minimuzeum... a pak se přede mnou objevilo upravené prostranství, z nějž se k nebesům tyčil ON, tolik opěvovaný kostel!

Podle informace na netu byl u nás vyhodnocen nejlepší sakrální stavbou za rok 2017. Jeho podobizna pak v médiích obletěla jak Evropu, tak i celý svět, a v článcích bylo zdůrazňováno, že má v sobě něco, co promlouvá i k dnešnímu jedinci. Neobyčejná kruhovitá stavba tvaru válce (bez oken) totiž boří zažité stereotypy kostelů, které návštěvník uvidí v jiných obcích Valašska, Slovácka a Hané.

Inspiraci k projektu brněnský architekt M.J. Štěpán prý čerpal v v románské architektuře (i časech prvního tisíciletí) našeho letopočtu a chtěl v něm vyjádřit něco, co už je za hranicí hmotné skutečnosti. Interiér je jednoduchý, má věřícím přinést pocit klidu a míru a raritou je, že se světlo dovnitř nedostává okny, ale zářezy ve stěnách válce.

Přiznám se, že jsem měl při spatření betonového objektu trošku rozporuplné pocity: jistě, stavba je to pěkná... ale už jsem viděl moderní sakrální stavby, které mne oslovily víc (třeba kostel Svatého Ducha ve Starém Městě) a to, že je tento kostel v médiích řazen dokonce mezi 10 NEJ světových staveb, je dle mého skromného názoru jen mediální bublina.

Od sakrální novostavby mé nožky zamířily za humna Sazovic, očka se potěšila pohledem na pasoucí se ovce a koníky, a poté už šlapaly mezi okolními pahorky po silničce k Machové. Kupodivu byl na téhle komunikaci docela rušný provoz, neboť zřejmě místním slouží jako zkratka.

Před Machovou jsem v údolíčku narazil na větší rybník. Krajina na Zlínsku není oživena tolika rybničnými vodními plochami, jaké třeba v jižních Čechách, ale menších chovných rybníků je i v okolí krajského města dost. Machovský je obklopen remízkem, lukami a poli a má rozměry asi 150 x 100 metrů.

Ještě před 11 lety byl prý zanesen tak, že z něj místy z vodní hladiny vystupovalo bahno. Přitom byla jeho původní hloubka více jak 250 centimetrů. Státní meliorační správa jej poté vyčistila a nyní je opět domovem pro různé druhy ryb a břehy rybníka azylem pro rybáře, kteří tady mají pro případ nepohody i chatu. Koupání v rybníku je povoleno jen na vlastní nebezpečí.

Stoupající polní cesta mne pak vyvedla na okraj Machové k ranči s koňmi a následná asfaltová silnice mi po vybrání několika zatáček umožnila pohled na střed obce. Kupodivu jsem zde žádnou hospodu neviděl, jen obchod s míšeným zbožím. Zato ale hezky upravenou náves plnou zeleně zdobila bělostná věž kapličky – zvonice. Je zasvěcena svatému archandělu Michalovi, patronu obce.

Zvonička je bohužel pouhou replikou té původní, která byla pro dezolátní stav v roce 1994 zbourána a znovuvystavěna. Osobně si myslím, že jí to nijak neubírá na kráse...

Machová se vypíná na ploché vyvýšenině nad blízkými Sazovicemi a Mysločovicemi. Je vzdálena od Zlína asi 15 km a v současné době ji obývá více než 500 obyvatel.

Poprvé se připomíná roku 1397. Tehdy se nazývala Machowa lhota, později dwuor Maxhowsky, před koncem 16.století wes Machowan. Machová až od roku 1881. Nejprve spadala pod količinské panství, později patřila Šternberkům, pánům z Morkovic, Podstatským a dalším. V majetku Rottalů se ocitla v roce 1654. Obyvatelé se zde živili převážně prací v zemědělství - dědina je totiž obklopena dobrou a úrodnou hanáckou půdou, později to většina zkusila u Bati ve Zlíně.

Z Machové jsem po okraji rušné hlavní silnice vedoucí z Otrokovic do Holešova vystoupal na temeno návrší s pěkným výhledem a lesíkem a od něj sestoupil do „jámy“ údolí Potoky. Poblíž silnice se měly dle mapy u potoka v řadě za sebou nacházet menší chovné rybníky, já ale obkouknul hladinu jen toho posledního.

Pak ještě se zaťatými zuby posledních deset minut chůze mezi projíždějícími auty a stál jsem na rozcestí u okraje další obce jménem Míškovice. Za rozcestím se nachází místní hřbitov, který vznikl až v roce 1928 podle projektu F.L. Gahury. Kamenný kříž z roku 1858 sem byl po založení hřbitova přenesen odjinud. Před vstupem stojí zděná barokní kaplička z konce 18.století (nyní v rekonstrukci), zasvěcená sv.Floriánovi.

Další pamětihodností je tady Památník obětem z I.světové války. Deska se jmény 14 padlých je orámovana jejich podobiznami v jednotných oválných rámech. Pozoruhodnou sochařskou prací jsou reliéfy na památníku, umístěné nad a pod pamětní deskou. Na spodním je vyobrazena matka s dítětem a vojenskou helmou, na horním vidíme zlomenou lípu. Okolí památníku doplňuje pěkná parčíková úprava.

Míškovice jsou středně velkou obcí, vzdálenou sedm kilometrů od Holešova a deset od Zlína a dnes v ní žije asi 640 obyvatel. Minulost této hanácké dědiny se dá vyjádřit velice stručně: vždy patřívala k holešovskému panství. První zmínka pochází z roku 1397. Před příchodem nových časů, kdy ves začal spravovat starosta, později předseda MNV a pak zase starosta, zodpovídal za její chod místní fojt.

Dnes jsou moderní vesnicí s hezky upravenou a originální návsí. Ta je totiž orientována od západu na východ a prochází v délce téměř půl kilometru napříč celou obcí. Směrem od severu na jih ji přibližně v polovině protíná hlavní silnice a na nároží se nachází sídlo obecního úřadu. Naproti přes ulici stojí sympatická osvěžovna – Hospůdka na Kovárně. Poblíž budovy úřadu se na návsi vypíná socha sv.Josefa z roku 1895, kterou svým spoluobčanům věnovali místní rodáci, manželé František a Cecílie Vybíralovi. Hned za sochou se nachází parčíková úprava.

Východní část návsi, která je krášlena pouze travnatými plochami, vypadá mnohem rozlehleji. Na samém konci se nachází unikátní sakrální stavba s vysokou věží - kostel sv.Antonína Paduánského. Ačkoliv působí velmi současně, stojí tady už devadesát let a na jeho úžasné architektonické podobě se podepsal jeden slavný zlínský architekt.

Patronem míškovických občanů je sice svatý Florián, ale unikátní chrám je zasvěcen jinému světci – Antonínu Paduánskému. I když se tomu ani nechce věřit, začal se stavět už za časů první republiky v roce 1927 a o pouhých dvanáct měsíců později byl slavnostně vysvěcen. Stavba působí i v dnešní době velice moderně (chtělo by se říct až nadčasově), ale čemu se divit – vždyť vznikl podle projektu slavného architekta Františka Lýdie Gahury. (Ano, právě toho Gahury, který panoráma Zlína obohatil např.o siluetu nové radnice, Velkého kina, Památníku Tomáše Bati či dělnických domků z režného zdiva, které vyrostly v nových čtvrtích Letná a Zálešná).

Kostel se stal dominantou východní části dlouhé míškovické návsi. Poněvadž pochází z Gahurova raného období, není ještě funkcionalistický, ale je pojat v konstruktivistickém duchu. Je tvořen podélnou lodí, která je na konci zakončena elipsou kněžiště. Venkovní fasádu tvoří velké bílé plochy, které jsou kombinovány s červeným plochami z lícovaných cihel a člení ji vysoká a úzká okna. Stejně vypadá i průčelí s hlavním vchodem, tvořené barevnými bloky, přičemž ten bílý má při pohledu z dálky tvar římského kříže. Velmi vysoká štíhlá hranolovitá věž je umístěna asymetricky. Má rovněž protáhlá obdélníková okna a pod samým svým vrcholem je oživena obřími ciferníky hodin, mířícími do všech světových stran. Interiér věže byl původně osídlen čtyřmi zvony, ale ty místní naposled viděli v březnu roku 1942, kdy je jako zkonfiskované odváželi Němci. (Ty dva soudobé byly slavnostně vysvěceny až v sedmdesátých letech minulého století.)

Věž je ukončena úzkou a vysokou kuželovitou střechou.

Velkým překvapením je interiér kostela. Chrámová loď i kněžiště mají plochý strop, přičemž je ten v kněžišti členěn čtvercovým kazetovým stropem, v lodi pak barevně sladěnými obdélníkovými kazetami s vnitřním modrým polem. Kněžiště má tvar elipsy a je lemováno řadou sloupů. Na mramorovém oltáři (vyrobila firma Polášek a Urban z Přerova) jsou sochy andělů a za ním je stěna geniálně rozčleněna vysokými barevnými okny. To nejužší (ústřední) je ozdobeno vitráží sv.Antonína Paduánského. Poněvadž sem světlo padá od východu, získává díky němu v první půlce dne interiér kostela až přízračně slavnostní atmosféru.

Boční strany kněžiště zdobí rozměrné nástěnné malby, jejichž autorem je akademický malíř R.Kubíček z Uherského Hradiště. Válcovitá kazatelna je zkrášlena obrazy všech čtyř evangelistů. Velmi zajímavá je i křížová cesta s vysokými zarámovanými reliéfy.

Jenže tohle vše já mohl jen částečně pozorovat přes „zarýglovaný“ vchod - chvilku předtím totiž přijel na úklid chrámu nějaký manželský pár, uvnitř se zamkl a fotit přes mříže bohužel nešlo...

Trošku zklamán jsem se rozloučil s Míškovicemi a prudším stoupáním se vyšvihnul na návrší nad obcí. Silnice pokračuje k Holešovu, ale ta polní cesta odbočující do údolíčka vlevo, by mne měla navést k přírodní rezervaci - zatopenému Kurovickému lomu. Z údolí jsem to sice od oka rubnul po poli přímo nahoru na travnatý hřeben, ale trefil jsem se. Při vydýchání (na to, že je konec dubna, tak už máme teplo jak v parném létě!) jsem se pokochal pohledem na vzdálenou obec Kurovice s tvrzí, no a pak už zamířil do areálu lomu.

K mému velkému překvapení je nyní oplocen, vybaven kamerovým systémem a jediná přístupová cesta do něj vede od Tlumačova. Velký lom lze navštívit přes sezónu denně, ale na jaře a na podzim pouze o víkendech a vstup je zpoplatněn.

K mé smůle je dnes ještě zavřeno, takže pokračuji v silném větru pod podjezdem dálnice do Tlumačova na vlak. Aby mi Osud to nezhlédnutí interiéru lomu aspoň trošičku vykompenzoval a zlepšil náladu, na nádraží jsem zjistil, že mi odsud za tři minuty jede přímý spoj až do Zlína...

Poslední aktualizace: 12.9.2018

Za sakrálními skvosty Sazovic, Machové a Míškovic na mapě