Zážitky z plavby po Jadranu 3. - 10. 9. 2011

Z plavby mezi Drvenikem a Trogirem  •  Fotografie (81)  • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (81 fotografií)

Z plavby mezi Drvenikem a Trogirem

Z plavby mezi Drvenikem a Trogirem

Vstoupit do fotogalerie (81 fotografií)

I letos jsme se vypravili na pravidelnou zářijovou plavbu. Původně jsem neměla v úmyslu si nic zapisovat, ani fotit a jen odpočívat. Ale nakonec jsme měli tolik zážitků, že jsem neodolala, zpětně si vše poznamenala a začala i fotit.

Jachtu jsme sháněli vlastně až skoro na konci prázdnin, tím víc jsme uvítali možnost pronájmu stejně jako vloni v Marině Jezera na ostrově Murter. Moc se nám tam líbilo a doufali jsme, že nám vítr umožní dostat se tentokrát víc na jih.

Začátek byl stejný. Seznamovací večírek byl skoro zbytečný. Jeli jsme téměř ve stejném složení jako vloni (Milan s Mirkou, Já s Otou, Láďa a již také z dřívější doby známá plavčice Drahuška), ale přátelské posezení při pivu je vždy příjemné. Ve čtvrtek jsme nakoupili zásoby jídla a samozřejmě i pití a na pátek 2.9. na 20. hodinu naplánovali odjezd.

Bohužel už tady nastaly první problémy. Ota se v práci zdržel – domů přišel v době, když už jsme měli vyzvedávat natočené víno a téměř odjíždět. Ale naštěstí to byl jediný problém. Situaci zachránila Drahuška - pro víno zajela a my všichni jsme vyjeli sice s hodinovým zpožděním, ale o to lépe naladěni na společnou dovolenou. V Plzni bylo teplo, ale hlásili ochlazení, na jihu předpovídali poměrně teplé letní počasí, které se sice na severu Chorvatska mělo uprostřed týdne trochu zkazit, ale my chceme na jih, tak snad to vše vyjde.

Máme svoji oblíbenou trasu, kdy se snažíme v mezích možností co nejvíce vyhnout placeným úsekům. Takže z Plzně přes Budějovice do Rakouska. Dálniční známka na 10 dnů stojí 239,- Kč, takže tady není co řešit a jinak to ani nejde. Přes Linz, odbočit na Graz a kousek před hranicí se Slovinskem na Mureck, kde se přejíždí hranice. V Rakousku jsme ještě projeli dva tunely, kde se za oba letos (ale i vloni) zaplatilo 12 Euro.

Slovinskem projíždíme mimo dálnici přes Lenart a Ptuj a pak už je směrovka Zagreb/Maribor. Tak se dostaneme poměrně bez problémů do Chorvatska, kde se už dálničním poplatkům na dvou úsecích nevyhneme. Jedeme dál na jih – na Zágreb, Karlovac (zde končí 2. úsek dálnice – dohromady jsme letos zaplatili 91 kuna), a dál přes Plitvická jezera, Gračac, Obrovac, Benkovac, Pirovac, Murter.

Trasu jsme si vytáhli na Maps.google.cz a bylo to fajn. Tři řidiči se střídali pravidelně vždy po dvou hodinách, i v noci bylo poměrně teplo, všechny odbočky jsme vždy dobře našli i bez navigace, nic jsme nepřehlédli a tak se nám podařilo naprosto bez problémů dojet až do cíle. Jediné, co bylo trochu méně příjemné, bylo horko, které se v sobotu s každou hodinou stupňovalo. Bohužel náš Tranzit nemá klimatizaci a ani proudění vzduchu otevřenými okny moc nepomáhalo. Ale přesto jsme to přežili a odpoledne, okolo půl druhé jsme byli na místě.

Na převzetí jachty Bavaria 36 MUNA byl ještě čas, tak jsme se ještě šli vykoupat a hlavně zchladit na naši oblíbenou pláž. Je to kousek od maríny, pozvolně klesající kamínková pláž a hlavní je, že se nechá posedět i ve stínu. Kapitán Milan se po čase vypravil podívat se, jak to s jachtou vypadá, Ota a Láďa se vydali za ním. Když se nikdo nevracel, podezírali jsme je, že už někde v hospůdce splachují prach z cesty, ale mýlili jsme se. Když jsme je šli hledat, už se chystali pro nás zajít, abychom společně přeložili věci z auta na jachtu.

A pak už to šlo jedna radost – ovoce, zelenina a pití šlo do prostoru pod lavičkami na palubě, něco do Lednice a zbytek, kde bylo místo. Na lodi jsme něco málo pojedli – v tom horku ani nebyl hlad - a rozhodli se, že marínu opustíme až ráno. Měli jsme žízeň, naše pivo bylo teplé a byli jsme přece jen docela utahaní a ospalí. A tak jsme se ještě vyrazili vykoupat, vybrali si příjemnou hospůdku, s hodně otevřeným posezením, aby to aspoň lehce protahovalo. Sice jsme si původně chtěli dál vyzkoušené místní pivo Karlovačka, ale tam, kde ho měli, bylo naprosto nedýchatelno. A tak jsme zkusili jiné – dánský Tuborg. České pivo to nebylo, bylo lehčí, ale osvěžující, ale určitě nebylo horší než Karlovačka. Posezení s výhledem na jachty bylo skutečně příjemné, a tak jsme k údivu servírky dali ještě druhé pivo (údiv neskrývala již při objednávce prvních šesti velkých piv), zaplatili a šli spát. Bylo vidět, že se mění posádky na lodích, v přístavu bylo živo, veselo.

Naši jachtu jsme dobře našli, ještě chvilku poseděli pro změnu při sklence červeného vína, ale brzy jsme opravdu odpadli a za chvilku už spali.

Neděle 4.9.

Vstáváme poměrně brzy a ještě před snídaní odplouváme. Chceme se najíst někde na moři, vykoupat se a prostě si užívat. Odplouváme na jih, respektive na jihovýchod. Vytahujeme plachty a pomalu směřujeme k východnímu pobřeží ostrova Kaprije - k ostrovu Oštrica. Snídaně se chystá za jízdy. Kotvíme na 5 metrech, moře je klidné, koupání nádherné a tak jsme domluveni, že se zdržíme až do oběda.

S Otou máme sice službu, ale času je dost, oběd není náročný a tak vyrážíme do vnitrozemí ostrova. Na břeh jsme doplavali a po cestě se vydali do kopečka, až jsme se dostali na vrchol - přímo snad do středu městečka Kaprije. Vlála tam nějaká místní vlajka, takže snad někde mohlo být něco jako obecní úřad, ale ceduli jsme na žádném domku neviděli. Zato se nám otevřel pohled na moře na druhé straně ostrova. Tyhle pohledy miluju. Všude je řada malých ostrůvků a pohled shora na moře je nádherný. Zdálo se, že pokud se vydáme ještě kousek vlevo, otevře se nám další pohled na moře. A tak jsme neodolali a ještě kousek vyrazili. A musím říct, že už tady mne mrzelo, že jsem si nevzala foťák. Na kraji města nad mořem stál na zdejší poměry poměrně větší kostelík s velkým hřbitovem. Již jsme viděli několik chorvatských hřbitovů, ale něco takového skutečně ne. Nebyl to hřbitov s klasickými hroby, ale spíš zde byly hrobky, zda se to tak nechá nazvat. Prostě poměrně velké stavby z kamene nebo mramoru se čtyřmi uzamčenými otvory, kam se pravděpodobně ukládali urny. Ale také opravdové zdobené hrobky – podle toho by se dalo říct, že se jedná alespoň o dříve bohaté městečko, i když vlastní město tomu nyní nenasvědčovalo. Ale už jsme se museli přestal udivovat a raději myslet na rychlý návrat. Začal foukat příjemný větřík, takže cesta zpátky byla docela fajn.

Posádka na lodi se trochu nudila a tak uvařili alespoň polévku a protože vítr zesiloval, bylo rozhodnuto, že na celý oběd se čekat nebude a odplujeme, abychom využili větru a užili jsme si trochu plachtění. Vytáhli jsme obě plachty, plulo se proti větru, takže jsme odborně řečeno křižovali. To znamená neodborně, že jsme jeli cik cak - občas se musela gena přehodit, aby nabrala vzduch z druhé strany a tím změnila jachta směr. Náklon byl někdy docela pěkný, ale odpovídala tomu i rychlost plavby. Bylo to super. Sice bylo trochu složitější při tom dodělat oběd, ale měli jsme jen bramborovou kaši z pytlíku a trochu opečená uzená kuřecí stehna. Když teď nad tím přemýšlím, tak nevím, proč mi to dalo tolika práce. Jenže když se loď střídavě naklání na obě strany, tak je skoro problém se udržet na nohou, natož při tom ještě vařit. Ale povedlo se, posádka se postupně nakrmila, nic se nerozbilo, ani nespadlo z paluby do moře.

Z východní strany obplouváme ostrov Žirje a v 16 hodin vplouváme do zátoky Velká Stupica, kde chceme zůstat přes noc. Je poměrně brzy a tak si můžeme vybrat bójku, ke které se přivážeme. Kapitán Milan doporučuje bójku více vlevo – takže západně, kde podle jeho zkušeností bude větší klid, bude té méně foukat, méně houpat. Ale my se těšíme, že si večer budeme moct zazpívat, že nebudeme muset brát ohledy na sousední jachty a tak si prosazujeme bójku ve východní části zátoky, kde je bójek výrazně méně. Už večer jsme kapitánovi v duchu dali za pravdu. Naše jachta se se zatím ještě krásně pohupovala na vlnách, zatímco jachty na opačné straně zátoky se téměř nehnuly. Večer jsme si krásně zazpívali a spokojeně šli spát. Ale spaní bylo trochu horší. Houpalo to trochu víc, než je na spaní příjemné.

Pondělí 5.9.

Už v noci v dálce blýskalo, ráno bylo zataženo, nad pevninou se blýskalo stále, bouřilo a byla vidět pěkná dešťová clona. Ale bylo teplo, bouřka byla daleko, tak jsme se ještě koupali a nikam nepospíchali. Bouřka nás minula, ale směřovala dál k jihu a tak jsme nakonec před polednem vyrazili. Z jihu jsme obepluli ostrov Žirje a zamířili při západním břehu k severu. Na oběd jsme zůstali v zátoce Tratinska – opět na bójce. Po obědě celá posádka naprosto odpadla a dospávala noční houpání.

K životu jsme se probrali až okolo 16. hodiny. Dali jsme si ještě kávu, a protože nebe se vyčistilo, vyrazili jsme zpátky okolo zátoky Velká Stupice a pak na severovýchod okolo ostrova Mažirina. Proti všem pravidlům plachtíme, ale na malé otáčky máme zapnutý i motor, protože nám špatně chladí Lednice. Pivo se nám nestíhá vychladit, ale nejen pivo. Máme strach, aby se nám potraviny v tom horku nezkazily, ani máslo tam moc neztuhne.

A najednou koukáme, v moři plavou kousky lodě – dveře, kuchyňské skřínky, a další vnitřní vybavení z jachty. Není to příjemný pohled. A pak to vidíme - u majáku Bakul, který upozorňuje na nebezpečí skoro uprostřed moře, jsou dvě záchranné motorové lodě, jeden záchranný vodní skútr a Trosky čehokoli. Původně jsme z dálky mysleli, že je to převrácená motorová loď, ale když jsme přijeli blíž, zjistili jsme, že je to rozlomená jachta, už bez stěžně. Opatrně jsme toto problémové místo objeli a samozřejmě jsme se neustále otáčeli. Až jsme viděli, že motorové čluny zbytky jachty stáhly do hloubky, tím ji potopili a místo opustili. Těžko říct, co se stalo, zda posádka nastavila autopilota a víc si nevšímala, kam loď jede. To se asi už nedozvíme.

Trochu zaražení plujeme dál na sever okolo ostrova Zmajan k ostrovu Tijat. V 19. hodin v zátoce Tijaščica konečně spouštíme ve 13,5 m kotvu. Ale protože na této jachtě není skoro nic stoprocentního, tak jsou problémy i s kotvou. Jeden problém je, že se jí nechce dolů, vždy se jí musí pomoci nakopnutím, ale je také trochu křivá, takže se špatně chytá dna. Ale nakonec se na 3. pokus povedlo. Sice pro jistotu na palubu připravujeme ještě rezervní 2. kotvu, ale snad to bude stačit. Naštěstí to tu nefouká.

Po večeři jsme si zase zazpívali při kytaře - ostatně dá se říct, že zpíváme často i přes den. Je až neuvěřitelné, kolik písniček známe. Kolikrát se stane, že se o něčem zmíníme a již někdo spustí písničku k danému tématu, s daným slovem. A je jedno, jestli je to lidovka, country, dechovka nebo jiná písnička. Zpíváme vše, rádi, i když občas i někteří jedinci (já obzvlášť) falešně. Ale parta je perfektní, nikdo mi neříká, že jim to kazím a tak je nálada stále super.

Úterý 6.9.

Ráno je v zátoce opět krásně, ale na otevřeném moři je vidět nějaká divočina. Některé jachty odjely už ráno dřív, ale americká jachta, která odjela později se po chvíli vrátila do bezpečných vod zátoky. To nás utvrdilo v tom, že není kam pospíchat. A tak jsme se rozhodovali vyrazit na procházku na pobřeží. Kromě malého občerstvení na břehu byla nedaleko na kopci vidět nějaká mohyla. Tentokrát se k nám (ke mě a k Otovi) přidal i kapitán - ten to vlastně tentokrát i vyprovokoval. Ostatní odradilo sálající slunce. Nás ne. Naštěstí v divočině vedla úzká cestička, sice se občas ztrácela a my museli hledat jinou, ale nakonec jsme došli bezpečně k malé kovové "rozhledně" kousek pod mohylou. Samozřejmě jsme na ni vylezli a již se nám opět otevřel pohled do další zátoky na druhé straně ostrova. Ještě jsme sešli kousek níž na druhou stranu, ale tam již cestičky nevedli a tak jsme se raději zase vrátili. Samozřejmě jsme si vymysleli, jak krásná to byla cesta, ve stínu stromů, na cestě že byly lavičky, že nám tam nabízeli zmrzlinu. A že jsme se jen vrátili pro Irish Cream Baileys, kterým jsme si vylepšovali kávu, to že bylo to jediné, co nám tam k té zmrzlině chybělo. Dokonce jsme si nechali Baileys podat do člunu a vyrazili jsme zpět ke břehu. Ale protože se to neshledalo s nějakou velkou odezvou (což nás samozřejmě trochu zamrzelo), tak jsme jen objeli jachtu a vrátili se zpátky k posádce.

Ta mezitím připravila oběd, tak jsme se najedli, vykoupali a odpoledne ve 14 hodin vypluli již na klidné moře. Tentokrát míříme už konečně zase k jihu. Chceme doplout až k ostrovu Rogoznica, kde je nedaleko malá zátoka Gradina. Údajně je tam pěkně a nechalo by se tam přespat. Zátoka je ale opravdu malá a tak je prý otázka, zda tam bude místo. Je to tak pro 3 - 4 jachty.

A cestou máme další zážitek. Už ráno se nám zdálo, že kdesi na jihu asi hoří. K nebi stoupal šedivý dým. Nebylo to prvně, v Chorvatsku hoří dost často a tak jsme tomu nevěnovali moc pozornosti. Až když jsme vypluli mezi ostrovy Zmajan a Zlarin na otevřenější moře, najednou přiletělo hasicí letadlo, prohlídlo si požár, nabralo v moři vodu a začalo hasit. Po chvíli mu na pomoc přiletělo ještě druhé letadlo. Hořelo v údolí nedaleko od obce Primošten. A tak jsme při plavbě – opět na plachty – pozorovali, jakým způsobem hašení probíhá. Bylo to docela zajímavé, protože letadla nalétávala z různých stran a jak se oheň zmenšoval, nalétávala čím dál níž, dokud požár nebyl uhašen.

V té době jsem již převzala kormidlování i já a docela si to užívala. Čím víc jsme se blížili k jihu, vítr zesiloval a jachta nabírala na rychlosti, ale samozřejmě i na náklonu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že zvládnu jachtu dovést až k zátoce, ale vítr byl nárazový, jachtou si docela pohazoval a tak jsem raději kormidlování v závěru plavby přenechala zkušenějším. Bylo to přece jen jistější.

Do zátoky Gradina na jihu poloostrova připlouváme až kolem půl šesté, ale je to super. Jsou tu jen motorové čluny a i ty se chystají odjet. A zátoka v zapadajícím slunci je nádherná. Ženská posádka se vrhá do moře, abychom si ještě užily posledních slunečných paprsků, chlapi si jdou hrát s přední plachtou - gemou. Nějak se jí nechce úplně se smotat. Kotvíme na 4,5 m a chlapi pro jistotu dávají ještě druhou kotvu. Zátoka je úzká, kotva všelijaká a tak ať raději pořádně držíme.

Po koupeli byla navrhnuta procházka do Rogoznice. Já s Otou jsme se dobrovolně přihlásili, že na lodi zůstaneme. Hrozně se mi zátoka v zapadajícím slunci líbila a najednou se mi vůbec nechtělo jít někam do města. Motorové čluny odpluly a my tam zůstali sami. Po chvíli připlula ještě jedna menší jachta, ale v zátoce byl stále nádherný klid. Když se již téměř setmělo, naše posádka se konečně vrátila. Už jsme začínali mít strach, zda v lese zvládnou po tmě najít tu správnou cestu. Ale dobře to dopadlo. Společně jsme povečeřeli. Ani se nám nechtělo ten nádherný klid rušit zpěvem, bylo trošku chladněji a tak jsme v podpalubí hráli karty.

Naší oblíbenou hrou na jachtě je hra Chuj. A nyní se musím vrátit na chvilku k naší sobotní cestě do Chorvatska. Tato hra se hraje s mariášovými kartami a Milan slíbil, že je vezme s sebou. Jenže je zapomněl doma. A tak aby to napravil a nepřipravil nás o tuto zábavu, rozhodl se je obstarat cestou. Když jsme zastavili již v Chorvatsku na malém odstavném parkovišti k povinné odpočinkové zastávce, najednou se Milan zničeho nic rozhodl stopnout první české auto, které směřovalo od moře na sever, bylo tedy jasné, že jim skončila dovolená a že se vrací domů. Nikdo jsme nechápali, co se děje, ale k našemu úžasu auto skutečně zastavilo. Milan na nás jen zavolal: „No, sháním ty karty!“ a rozeběhl se k autu. K úžasu všech mladá paní z auta vystoupila, karty po chvilce našla a Milanovi je podala. Nakonec si vzali i finanční náhradu, i když se tomu bránili. A Milan – ten se vrátil se šťastným výrazem. A my – my jsme se z toho šoku nějak nemohli stále vzpamatovat. Takže kdyby tohle náhodou četli původní majitelé karet, tak jim tímto ještě jednou děkujeme.

Středa 7.9.

Večer se nám nechtělo jít spát, ráno se nám nechtělo vstávat. Je fakt, že jsme tentokrát i v noci dost často kontrolovali polohu jachty, jak se někdo trochu probral, už vyrazil. Nechali jsme kvůli tomu celou noc i rozsvícený hloubkoměr. Přece jen to ke břehu bylo docela blízko. Ale kotva byla jak přikovaná, jen vítr jachtu v noci otočil na druhou stranu od kotvy.

A tak než jsme se nasnídali, vykoupali, bylo půl dvanácté. Vítr na otevřeném moři docela pofukoval a tak jsme vytáhli plachty a směřovali dál na jih. Chtěli jsme objet poloostrov a na noc zajet do maríny v TROGiru. Oběd jsme naplánovali ve velké zátoce u města Vinišče u ostrova Veliki Drvenik. A právě zde jsme zažili docela horké chvilky. Do zátoky je vhodné připlout vždy na motor se staženými plachtami. Jenže gema tentokrát nechtěla jít stáhnout vůbec. Ota vyrazil na předek, myslel, že se mu podaří roll fock odblokovat a plachtu ručně stáhnout, což bylo u větrem napnuté plachty nemožné. Milan proto jachtu trochu pootočil, aby vypnutí povolilo a šlo to lépe, jenže to dopadlo zcela jinak. Doslova během mžiku se plachta snad zauzlovala – tak se mi to aspoň jevilo. Prostě se nějak zamotala, vítr s ní lomcoval a ručně se s ní nedalo dělat vůbec nic. Milan otočil loď zpátky k zátoce, doufal, že tam se snad vítr utiší. Otovi už šla pomoct na příď i odvážná Mirka, ale zatím tam nebyli moc platní. Jediné na chvilku klidnější moře bylo v místě, kde bylo zakázáno kotvit, ale v zátoce klid nebyl, zamotaná plachta se zase vzdouvala. A tak jsme se otočili zpátky, že proti všem zákazům zakotvíme tam, ale najednou se stal snad zázrak. Otočením jachty se uzel na plachtě na chvilku trochu uvolnil, Mirka vystihla tento okamžik, na plachtu se snad okamžitě pověsila a s Otou se jim pak společnou silou podařilo ji narovnat a ručně natočit na stěh. Všichni jsme si oddechli. Plachta záškuby vydržela, nepotrhala se, Ota s Mirkou to taky ve zdraví přežili. A tak jsme vrátili zpátky do zátoky, kde jsme zakotvili, abychom si mohli dát zasloužený oběd. Ještě jsme zajistili plachtu, aby se nerozmotala. Zjistili jsme, že roll fock se zcela rozlomil. Teď jsme jen doufali, že alespoň vydrží motor, abychom se mohli vrátit zpátky na sever do naší mateřské maríny. Tahle jachta se nám tedy letos moc nepovedla.

Aby toho nebylo málo, kotva nás ve větrné zátoce neudržela a my ještě museli během jídla 2x překotvovat, abychom ještě nenabourali do ostatních lodí. Tentokrát jsme měli službu opět my s Otou, k obědu jsme udělali brambory, vaječnou omeletu s pórkem a rajčatový salát. Dle mého názoru docela obyčejný oběd, ale pravděpodobně po tom všem prožitém vypětí si všichni oběd pochvalovali, jakoby se stravovali v prvotřídní restauraci. Než jsme umyli nádobí, zbytek posádky se trochu prospal.

Do TROGiru jsme odjeli až po 17. hodině a během hodinky jsme tam byli. I když na lodi je možno se vždy osprchovat sladkou vodou, přece je nutno trochu šetřit a tak jsme všichni uvítali možnost pořádně se v maríně osprchovat a umýt si hlavu. Dali jsme se tedy všichni do gala (tedy v mezích možností) a vyrazili na prohlídku starého města. Také jsme si chtěli dát zdejší zmrzlinu. Jediný, kdo zde ještě nebyl, byla Drahuška, ale i my jsme si to užili. Procházeli jsme starými úzkými uličkami, které jsme při naší minulé návštěvě zde ani neobjevili. Je to moc hezké staré městečko s pevností.

Dlouho jsme se ve městě nezdrželi. Protože jsme pozdě obědvali, večeři jsme odložili na pozdější dobu, ale žaludky se již hlásili o svůj příděl. Vraceli jsme se už za tmy, měsíc se blížil k úplňku – ale mělo okolo sebe hodně výrazné kolo. Že by byla změna počasí? Říká se do tří dnů, tak třeba nám to vydrží.

Po večeři jsme zase hráli karty. Tentokrát byla změna - pili jsme rum s colou, chlapi samozřejmě v poměru 1:1. A když si šli na palubu dát jednu kuřáckou, tak jsem rychle do jedné lahve od rumu uvařila čaj. Hodně silný jsem zchladila a zředila studenou vodou, barva se mi docela povedla, ale nepatrně to v lahvi napěnilo. Takže Láďa, který si první chtěl nalít další dávku, si po otevření toho všiml, ale nakonec ani nenadával a všichni jsme se tomu srdečně zasmáli. Ale Láďa překvapil – čaj vypil (samozřejmě se skutečným rumem) a domáhal se další dávky čaje. A protože mi tam zbyl ještě zbytek toho silného čaje, tak jsem mu to opět naředila do lahve od rumu. Láďa zvládl vypít i druhých půllitru čaje, karty jsme vydrželi hrát do jedné a šli spát.

Čtvrtek 8.9.

V noci bylo trochu zataženo, takže ranní východ slunce neměl chybu. Dokonce to bylo tak hezké, že Ota, který si chtěl ráno odskočit na WC, se nakonec vrátil i pro foťák. Tím mne vzbudil, že jsem se nakonec přinutila se probrat a jít se taky podívat. Ale stálo to za to. A nejlepší na tom bylo to, že jsme ještě mohli zalehnout a spát dál.

Nakonec jsme vstali všichni poměrně dlouho, ale už do krásného slunného rána. Jen Láďa se přiznal, že po tom velkém množství silného černého čaje nemohl večer usnout a spal hodně mizerně. Po snídani v maríně jsme už vyrazili zpátky na sever. Bylo klidné moře a tak nás ani nijak zvlášť nemrzelo, že nemůže vytáhnout plachty. Počasí se přece jen trochu změnilo, na otevřeném moři byl vidět v dálce mlžný opar, sluníčko zdaleka tak nepálilo. Jak jsme jeli proti slabému větru, na chvíli jsme vytáhli i trička.

Vraceli jsme se přibližně stejnou cestou do nám již známé malé zátoky Gradina nedaleko ostrova Rogoznica. Tentokrát Mirka připravila k obědu vynikající rizoto a pro Milana to byl další kulinářský zážitek, který stejně jako předcházející den musel zapsat i do lodního deníku. Když jsme viděli ceny jídel v místních restauracích, museli jsme uznat, že si žijeme absolutně nad poměry.

Unaveni "nočním životem", plaváním a asi i horkem jsme po obědě téměř všichni zase usnuli. Počasí se vybralo, sluníčko prorazilo lehký opar a zase bylo nádherně. Kotva pořádně držela, plachtit jsme nemohli, nebylo kam spěchat a tak jsme se rozhodli zde zůstat přes noc. A tak jsme se tentokrát na ostrov vydali my dva, já s Otou. Člunem jsme se přeplavili na břeh, kousek lesem přes malý kopeček jsme se dostali na druhou stranu poloostrova - do velké maríny v Rogoznici. Přes moře byl vidět stejnojmenný ostrov se starým městem, který byl s pevninou spojen pouze "náspem" se silnicí. Po břehu jsme prošli přístavem i městečkem a po silnici na ostrov. Již z dálky byl vidět na kopečku kostelík a tak jsme se za mostem vydali vlevo úzkými uličkami do kopečka. Ani se nedá říct uličkami, spíš to byli úzké chodníčky, které vedly mezi starými domky. Zpočátku jsme měli obavy, že skončíme u někoho na dvorku, ale nakonec jsme došli rovnou ke kostelíku. A měli jsme štěstí, zrovna otevřeli a chystali se na mši. A protože tam bylo teprv pár jedinců, mohli jsme si vnitřek v klidu prohlédnout i nafotit. Ke kostelu vedlo z města široké schodiště, ale my raději zvolili pro cestu zpátky další z mnoha úzkých křivolakých chodníčků. Na pobřeží jsme neodolali, koupili zmrzlinu a již se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát jsme dorazili o chvilku dřív než minulá parta, ale do setmění už také nebylo daleko.

Na lodi na nás čekali s připravenou večeří a jak jinak i se skoro připravenými kartami. Láďa provokoval, že chce opět uvařit čaj, ale to už měl smůlu. Drahuš nebylo nějak dobře, tak si šla dřív lehnout, nakonec odpadl i Milan, ale my jsme vydrželi hrát opět až do půlnoci. Naši odpočívající kamarádi měli bohužel trochu smůlu, při hře Chuj neumíme být ticho, i když jsme se o to snažili. Vždycky jsme propukli v nehorázný chechtot, ale Drahuš i Milan byli fajn a vůbec nám nepřišli vynadat, i když spát se při tom skoro nedalo. A když už jsme se konečně rozhodli, že se uklidníme a půjdeme taky spát, tak Láďa při poslední kuřácký pauze celý rozradostněný vrazil na palubu, kde si ve tmě neuvědomil, že není složený palubní stolek a řádně ho nabral a samozřejmě pochroumal. Jenže to jsme zjistili až ráno - za světla. Teď měl zatím jen pocit, že má díru v noze.

Pátek 9.9.

Vstáváme poslední ráno na volném moři a nezvládáme se radovat. Večer a v noci padala rosa tak silně, že bylo vlhko všude - i pod stříškou. Jak Láďa prohlásil, rosa padala šikmoidně a strašně se divil, že tento výraz neznáme. Ale ráno nás zase vítá sluníčko a slibuje opět hezký den. Jen pohled na pochroumaný stolek nám a hlavně kapitánovi trochu pokazil dobrou náladu. Ale Láďa je šikovný chlap a po snídani se pustil do opravy. Drahušce se podařilo někde najít i šroubeček a než jsme se vykoupali, už se podávala ranní káva na opraveném stolku.

V 10,40 odplouváme, moře je klidné - úplný rybník, ale jen v zátoce. Na volném moři už to trochu fouká a tak jako jedni z mála nejedeme na plachtu. Na oběd jsme se zastavili v další nám již známé zátoce Tijaščica na ostrově Tijat. A protože jsme snad problémy přitahovali, tak ani zde se zakotvení neobešlo bez problémů. V poledne zde bylo hodně lodí, ale naštěstí dvě odplouvaly a tak jsme si vybrali jedno uvolněné místo. Naše pochroumaná kotva opět vypovídala poslušnost a při skluzu se zachytila o kotvu obrovské motorové jachty. Samozřejmě si toho všimla dřív posádka zmiňované jachty, ale byli fajn. Kotvu vytáhli, tím se naše uvolnila a byli jsme všichni spokojení. Nakonec jsme zakotvili poměrně blízko u břehu, kde se konečně na 3. pokus zasekla. Vítr s námi točil na všechny směry a tak jsme se střídali a poctivě hlídali, kdyby se kotva uvolnila. Ale tentokrát vydržela.

Po odpočinku a poslední koupačce okolo 15. hodiny jsme vyrazili do naší domovské mariny Jezera. Vítr foukal, to by se to plachtilo. A my museli na motor. Řada lodí, se kterými jsme se potkávali, se podivovali, proč nejedeme na plachty a pracně jsme na dálku gestikulovali, že plachta není OK. A aby toho nebylo málo, službu vypověděl i měřák rychlosti. Naštěstí aspoň motor nás nezradil a tak již před 17. hodinou jsme doplňovali naftu do nádrže a zakrátko jsme se přivazovali u mola.

A protože ještě byli v přístavu i pracovníci maríny, tak ještě večer loď převzali, smířili se s rozlomeným roll fockem a my mohli již druhý den kdykoli opustit loď. Bylo to poprvé, co jsme předávali loď večer. Zatím vždy jsme ji předávali ráno, když už jsme byli sbalení a čekali jsme na ně, abychom mohli odjet. Takže konečně nějaká výhoda. Až se vyspíme, nasnídáme a sbalíme, můžeme odjet.

Jen ještě jedna věc nás trošku zamrzela. Když jsme spali v maríně v TROGiru, měli jsme zaplatit poplatek jen ve výši 50 % běžné ceny, protože se jednalo také o marínu ACI. Ačkoli si vzali veškeré papíry k jachtě, tak nám naúčtovali poplatek ve výši 100 %. To jsme zjistili až zde v Jezerech, kde visel ceník. Kapitán tedy požadoval vrácení poloviny ze zaplacené částky, ale protože je binec všude, tak samozřejmě i tam. V TROGiru nám nevystavili řádný daňový doklad a my měli smůlu. Sice nám doporučili si to do TROGiru zajet vyřídit, ale co bychom ušetřili na poplatku, to bychom projeli na naftě a ještě ztratili spoustu času. Takže tohle je poznatek pro příště.

Po večeři jsme ještě vyrazili na krátkou večerní procházku. Ve srovnání se sobotou, zde byl úžasný klid, hospůdky zely prázdnotou. Řada lidí již jachty opustili a odjeli domů, ostatní balili a chystali se na ranní odjezd. Již žádné bujaré veselí. I my se brzy vrátili na jachtu, chvilku poseděli při pivku, kapitán dopsal lodní deník, zjistil, že jsme 70 mílí pluli na motor a 35 mílí plachtili. Shrnuli jsme zážitky a již v 10 hodin jsme zalehli.

Sobota 10.9.

V noci bylo neskutečné horko, ale naštěstí klídek. Vstáváme v půl sedmé, snídáme, balíme. Ještě jsme se zašli naposledy zaplavat na nedalekou pláž a v 9 hodin dle plánu odjíždíme. Ještě jsme se zastavili cestou v jednom trochu větším marketu něco nakoupit - olivy, víno a pod. Ani jsme nevěděli, že mezi 9,00 a 9,30 se v Tisně zvedá most, který spojuje ostrov s pevninou. Vyšlo to tedy úplně akorát - nečekali jsme ani 5 minut a už jsme mohli vyrazit na cestu domů.

Držíme se naší známé trasy, ale tentokrát nás potkává jeden problém za druhým. V Chorvatsku musíme přes dva úseky dálnice, poplatek se platí vždy při výjezdu. Na prvním jsme čekali asi 20 minut, na druhém to vypadalo hrozně. Vždy se 10 minut stálo, kousek pomalu popojíždělo a takhle to bylo asi 4x. Problém byl nejspíš na hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem, která je těsně za 2. dálničním výjezdem, kde vůbec nestíhali. No hrůza. A přitom jsme ještě viděli, že v opačném směru - při vjezdu do Chorvatska - probíhá mohutná policejní razie. Kontroly vozidel, osobní kontroly lidí - podle toho to vypadalo, že pravděpodobně hledali drogy. Ještě že mi při cestě na dovolenou jsme nic podobného nezažili.

Po hodinovém zpoždění nakonec projíždíme hranicí a doufáme, že už bude vše bez problémů. Nebylo. V Rakousku byl pravděpodobně nějaký problém na úseku Graz – Liezen, a tak jsme museli tento úsek objíždět po rychlostních komunikacích. Sice jsme ušetřil za průjezd tunelem, ale časová ztráta to byla velká. A další objížďka na nás čekala u nás, i když už zdaleka ne tak dlouhá. Z Budějovic do Plzně jsme jeli přes Horažďovice. Takže místo plánovaného příjezdu okolo jedné hodiny ranní jsme domů dorazili až po čtvrté. Ale naštěstí dorazili v pořádku a spokojení z nádherné dovolené. A to bylo to nejdůležitější.

Autor: jircak

Další články autora: 1681

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli