Loading...
Turistické cíle • Památky a muzea • Chrám
Katedrála sv. Jakuba, nacházející se na náměstí Chorvatské republiky (Trg Republike Hrvatske), byla postavena v letech 1433 až 1555 a bývá považována za nejcennější příklad přechodu gotiky v renesanci v celém Chorvatsku. Také její stavitelé bývají přirovnáváni k „tvůrcům“ středověké části katedrály na Pražském hradu. Jen tentokrát nejde o Matyáše a Petra, ale o vrcholné dílo významného chorvatského sochaře a stavitele Juraje Matijeva Dalmatince, nazývaného „básník kamene“, a jeho pokračovatele a spolutvůrce plastické výzdoby, tedy Itala Nikoly Firentinace. Vzhledem k tomu, že se jednalo o žáka valkého Donatella, byl to Dalmatincův nástupce více než důstojný. Právě tento florentský umělec vtiskl katedrále renesanční část její podoby.
Celokamenná stavba je dlouhá 39 metrů a vysoká 32 m. V roce 2000 byla pro svou jedinečnost zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Za skutečný unikát katedrály jsou považovány zejména systém zaklenutí do sebe zapadajícími kamennými deskami, věnec 74 portrétních bust v životní velikosti, Lví portál a nádherná „podzemní“ křestní kaple. Cenný je také vnitřní mobiliář, který přežil dokonce i zásah katedrály dělostřeleckým granátem při srbsko-chorvatské válce na počátku posledního desetiletí minulého století. Ten totiž naštěstí nevybuchl, a tak platilo známé rčení Lasicy a Satínského „priletel, preletel a škody nenarobil“.
Pokud budeme chtít popsat stavební vývoj katedrály blíže, musíme ho rozdělit do tří fází. Ta první probíhala v letech 1431 až 1441 a bývá nazývaná „Pulšićova katedrála", protože stavba chrámu byla zahájena biskupem Boganem Pulšićem. Z tohoto období pochází základy katedrály a část výzdoby hlavního portálu. Je přitom zajímavé, že prvotní myšlenka na vybudování katedrály pochází již z roku 1298. Druhá etapa, nazývaná „Jurajova katedrála" končí rokem 1473 a bývá považována za dvojfázovou. Tehdy vzniká trojapsidová svatyně s křestní kaplí v základech jižní apsidy a část dekorativních prvků. Později se také zvyšují polygonální zdi chrámu a objevují se zde první raně renesanční dekorativní malby. Závěrečná stavební část bývá označována jako „Nicolova katedrála“. Je zahájena po smrti Juraje Dalmatince v říjnu roku 1473 nebo lépe řečeno o necelé dva roky později. Katedrálu tak v roce 1536 dokončuje Florenťan Niccolo di Giovanni Fiorentino. Tehdy vzniká konečná podoba celé horní části katedrály i systém bočních kaplí.
Zaklenutí dlouhými kamennými deskami je přitom dokončeno již v roce 1479. Valené klenby a křížení lodí s osmibokým bubnem s lucernou a kupolí však pochází až z roku 1499. Předchozí informace ovšem nejsou ve všech bodech tak úplně pravdivé. Nikola totiž zemřel v roce 1506 nebo 1507 a stavbu podle jeho projektu definitivně dokončili až Bartolomeo z Mestre a jeho syn Jacob. Ti mají na svédomí například dokončení západního průčelí. Ani tím však není stavební vývoj hlavní šibenické památky u konce. Od 16. století zde neustále probíhají četné drobné úpravy, zejména v souvislosti s problémy s onou životodárnou tekutinou (ano, voda je i v rumu …). Až v polovině 19. století je do Šibeniku přizván architekt Paolo Bionija, který v letech 1843 až 1860 zajistí důkladnou a komplexní obnovu chrámu. Po II. světové válce byla ještě kompletně restaurována sakristie a bylo provedeno statické zajištění objektu.
Kamenná krása katedrály sv. Jakuba v Šibeniku mě osobně nadchnula. Nejen objevem busty mého oblíbeného – a dnes už bohužel zesnulého – švagra Slávka na jejím chóru a pozoruhodným interiérem, ale zejména podzemní křestní kaplí a svými portály. V domě mé návštěvy (září 2011) se zde oficiálně nesmělo fotografovat, ale moc se to nedodržovalo. Já osobně jsem byl dokonce jedním z mála, kdo se snažil nevyužívat výhody blesku. Z výše uvedených důvodů je tentokrát Fotogalerie ještě obsáhlejší než obvykle (prostě jsem nevěděl, co ještě vynechat). Tato goticko-renesanční katedrála je od roku 2000 nezpochybnitelně plným právem zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.