Ze Lhoty do Karlovic a ke Svaté vodě u Malenovic
Što robiť - pokud jste ve stavu nemocných, máte státem garantovanou šestihodinovou zdravotní vycházku, spodní hnáty pohyblivé a bydlíte ve Zlíně? No co asi – vydejte se jako já na kratší výlet do jeho okolí. Ve všední den je díky dobrým spojům přístupna i ta nejzapadlejší víska, a i když do mnoha z nich turistické trasy dosud nevedou, určitě stojí za průzkum... neboť všude je přece něco!
Blíží se konec března a dnes je takový ten typický předjarní den. Rozhoduji se pro krátký pochoďáček ze Lhoty u Malenovic do Karlovic. A pak přes Svatou vodu do míst, odkud už vedou troleje k domovu. (Jestli znáte pohádkovou říkanku Šel kozel do Lhoty, tak ta není o mně, neb já do ní jel ze Zlína busem.)
V Malenovicích přistoupilo množství žáčků (jak vidno, dítka jsou nyní hodnější jak my anebo dnes už nezůstávají po škole), pak nás dopravní prostředek vyvezl lesem na křižovatku pod odlesněným kopcem, a když se přes něj přehoupl, na druhé straně sjel do středu Lhoty.
Podobných Lhot je prý u nás na pět set, většina má ale nějaký přídomek. Na sousedním Slovensku mají místo Lhot Lehoty. Ale princip, díky kterém tato osídlení vznikla, byl i tam stejný. Lidé si nemohli vystavět vesničku kde se jim zachtělo, ale pouze tam, kde to bylo povoleno panstvem. Spolu s tím se muselo počítat s obvyklými robotními povinnostmi a desátkem, ale v těchto nově vzniklých osadách jim byl díky „blahovůli“ panstva poskytnut několikaletý odklad. Tomu se říkalo „lhůta“, lhota, a takvznikl název mnoha vesnic.
Naše Lhota u Zlína se poprvé připomíná roku 1362. Ještě za první republiky byla zvána Velkou Lhotou a její obyvatelé spadali pod malenovickou farnost. Chvilku před sametem byla místní částí Zlína, ale pak se osamostatnila a dnes v ní žije okolo 800 obyvatel. Což značí, že se jedná o obec středně velikou.
Historie k ní nebyla zrovna přívětivá: roku 1866 se do ní za rakousko- pruské vojny nakvartýrovali Prajzi a celou ji vyjedli, pak Lhotu postihla epidemie cholery a několik velikých požárů. Jeden z nich vypukl zrovna na svátek sv.Anny a zničil školu a dvě třetiny obce!
Na paměť tohoto neštěstí se Lhocané rozhodli, že si postaví svoji kapli. Nakonec plán přehodnotili a zatoužili rovnou po vlastním kostelíku. Díky sbírkám po celé Moravě se v roce 1980 započalo s jeho výstavbou a o deset let později byl dokončen. Slavnostního vysvěcení od olomouckého arcibiskupa Stojana se dočkal o další desítku let později. A protože svěcení proběhlo v listopadu na svátek sv.Kateřiny, slaví se od té doby ve Lhotě Kateřinské hody.
Kostelík je skutečnou ozdobou středu obce a stojí u křižovatky cest. Nad ním vidím další zajímavý sakrální objekt – Boží muka trojhranného typu. Dlužno dodat, že jsou obě památky vzorně zrekonstruované a radost na ně pohledět!
Naproti kostelu se nachází větší modernější stavení, vypadající jako místní kulturák. Sídlí zde OÚ, je v něm společenský sál a v suterénu hospoda. Po prohlídce krčmy ( ale jen zvenčí) zamířím ke konci obce. Ulice prudce klesá do údolíčka, v němž Lhota končí.
Přes místní pasínek vyběhnu k lesu, jím krátce na hřeben a z mýtiny se mi otevře pohled na další dědinku – na Karlovice. Lesní cesta prudce klesá do dolíku, kde dědina začíná a stejně prudce stoupá k jejímu středu, tvořenému docela rozlehlou a pěkně upravenou návsí. Než se na ni vyplahočím, zkouknu ještě pomník Padlým obětem. Na to, že jsou Karlovice poměrně malou obcí a žije v ní jen asi 250 obyvatel, je ta náves fakt velká. Navíc je ozdobená krásnou kapličkou z roku 1903 s poněkud zvláštním názvem – kaple Panny Marie dobré rady. Vesnička se připomíná až roku 1769, kdy o vystavění nové osady na místě bývalého panského dvora Pěnkov milostivě rozhodl majitel malenovického panství – hrabě Karel Vincenc Salm-Neburg. (Bystří čtenáři určitě pochopili, že vesnice dostala jméno po tomto hodném feudálovi.)
Karlovice se staly v letech 1980 až 1991 součástí Zlína a po svém odtržení nejmladší samostatnou obcí na Zlínsku.
Po dostatečném nafocení kaple, světců v jejich nikách a sousedního kříže se napojuji na žlutou turistickou značku, která mne povede na konec dědiny a ke Svaté vodě. S přáním šťastné pouti mi na rozloučenou s Karlovicemi na pozdrav oháňkou zavrtí přátelský černý pes.
Nad obcí stojí vpravo pod lesem stavba malého vodojemu. (Moc nechybělo a možná jsem ho pomáhal stavět i já – pracoval jsem tehdy u firmy VHS a při dostavbě toho rusavského se plánoval právě tento, jenže já pak od firmy odešel. Ale dávno už tomu...)
Před lesem přicházím na křižovatku: cesta vlevo vede do Oldřichovic, vpravo do Salaše, já ale pokračuji přímo po zpevněné lesní cestě ke Svaté vodě. Hned na začátku lesní komunikace narazím na zvláštní pomník Třem obětem. Jména zde nejsou uvedena, ale jednalo se o tři ženy z okolních vesnic, které se po skončení války vydaly do okolních lesů na procházku. Jedna prý zahlédla v příkopu krásné lesní jahody, a když k nim sestoupila, šlápla na skrytou minu a ta celou trojici roztrhala!
Cesta pokračuje k velké lesácké chatě, pak prudce klesá mýtinou s krásným rozhledem do hlubokého žlebu, v němž ve stínu vysokých solitérních stromů matně svítí prostá bělostná kaplička. Stavbička je součástí poutního areálu Svatá voda – Kaménka. Ke kapli vede od spodní lesní cesty schodiště, nad cestou se nachází napodobenina Lurdské jekyně se sochou Panny Marie a pod ní je upravený přístupný pramen s údajně svatou a léčivou vodou. (Jestli se i v dnešní době přičinila o nějaké zázračné uzdravení, tož to nevím, ale mohu potvrdit, že se jedná o voděnku velmi lahodné chuti.)
Nynější kaple vznikla v roce 1963 přestavbou staré a zdevastované původní stavby. Možná se podivíte, že tohle tehdy komunisté dovolili, ale ono se tak stalo bez jejich souhlasu a oni se s tím naštěstí smířili. Však se nazlobili poutníky dost už předtím – v padesátých ůletech byla z Malenovic poutní procesí ke Kaménce zakázána a chodit se k ní smělo jen přes les ze Lhoty. Dnes, kdy se staly všechny zákazy minulostí, se zde každoročně pořádá pouť.
Ale ono je tu hezky i bez ní, neboť místu dodává nepopíratelný Genous Loci i ten okolní nádherný bukový hvozd. Jeho převysoké stromy z lesa trčí jak antické sloupy a snad i pomáhají podpírat tu úžasně modrou báni nebeskou.
Poblíž studánky je rozcestí zelené a žluté turistické trasy. Já si tentokrát vybírám zelenou a velice pohodovou lesní cestou sestupuji pěkným údolím. Tady se lesní cesta rozšiřuje a už po rovině běží okolo hráze nepřístupného rybníka a velké chatové a zahrádkářské kolonie k malenovickému OBI, před nímž na mne čeká trolejbus k domovu.