Ze světa pozoruhodných skal Hrubého Jeseníku - 1.část

Tentokrát si Vás dovolím pozvat na třídilnou virtuální procházku po zajímavých skalních lokalitách Hrubého Jeseníku.

Celkově se v něm nachází několik tisíc kamenných útvarů tvořených navíc rozličnými druhy hornin. Skály, které při určitém osvětlení vypadají jako by byly poskládány z dílů stavebnice LEGO, v nich ale pravděpodobně najdeme jen jedny.

 

Lokalita nese jméno Pasák a je dobře přístupná z vlakového nádraží městečka Branná odkud je po trase NS Pasák vzdálena asi 1 600 metrů.

Skály jsou tvořeny kalcitickým amfibolitem. Rozpadem horniny vznikly mimořádně zajímavé útvary. Můžeme tu obdivovat i mohutný skalní hřib, který se jmenuje Kovadlina. (Některé útvary na skalnatém hřebeni mají podobný tvar, takže je tu těch poněkud méně vyvinutých „kovadlin" víc). Plotna nese své jméno podle úžasného převisu trčícího ze skalní masy daleko nad závratnou hlubinu. Naskýtá se otázka, jestli je podle pověstí právě ona tou tajemnou plošinou, na níž při svitu měsíce tančívaly zdejší lesní víly?)

Dále se zde v „přízemí“ mohutného mrazového srubu nachází zajímavé skalní okno, jehož výška se blíží ke čtyřem metrům, šířka přesahuje 2 m a jeho délka 6 metrů, což odstartuje v hlavě myšlenku, jestli se spíše nejedná o skalní tunel.

A pak tu máme na vrcholu skalnatého hřebene skálu, podle níž byla celá lokalita pojmenována a která opravdu připomíná zkamenělou lidskou postavu z pověsti – ano, to je on - skalní věž Pasák! Tato nádherná skalní skulptura se nad srázem tyčí do výše jen asi osmi metrů, ale celková jeho výše dosahuje téměř dvaceti metrů.

 

Skály Pasáku tvoří asi čtvrt kilometru dlouhé pásmo a největší výška skal dosahuje ke třiceti metrům. Stěny jsou pokryty žebrovitými škrapy a mnoha terasami, takže nám při vhodném osvětlení můžou připadat, že byly sestaveny z té celosvětově známé „kostkové" stavebnice. I když třeba budete při návštěvě skal jiného názoru, určitě mi dáte za pravdu alespoň v tom, že tato lokalita patří k nejhezčím ukázkám neživé přírody Hrubého Jeseníku.

 

Až po samotný vrcholek skalnatého hřebene Pasáku v minulosti sahaly horské louky a místo to bývalo velice příjemné a vyhledávané. V současnosti svažité louky kvůli ochraně přírodní památky končí hluboko pod hranicí lesa, který pokryl už i ta dříve travnatá místa, což je přímo učebnicový příklad toho, jak se nechá zarůst lecjaké místo, které bylo po staletí součástí symbiózy člověka a přírody... a také toho, jak připravit kouzelnou lokalitu o podstatnou část její krásy a magičnosti.

 

Od Pasáku si virtuálně odskočíme směrem k východu až tam, kde se poblíž obce Kouty nad Desnou vypíná mohutný rozložitý masív hory Černá stráň.

 

Její nezvykle ploché vrcholové temeno dosahuje výše 1237 m, nevede na něj žádná turistická značka a pro pěšího turistu je dostupné pouze nepřehlednou sítí lesních cest. Mnohem vstřícnější je hora k návštěvníkům na kolech. Po jejím jihovýchodním úbočí se totiž klikatí (v odstupech nad sebou) hned tři vrstevnicové lesní cesty. Po nejnižší z nich, tzv. „Knížecí cestě" vede cyklotrasa č.6157 z Annína do Přemyslova. Cykloturistům slouží rovněž „prostřední" cesta. Ta začíná stoupat do svahů Černé stráně od Poniklého potoka, ve výšce okolo 800 m mění svůj směr na horizontální a vyhlídkově obkružuje četná úbočí hory. Po této cyklotrase Nr.6155 se dostanete až nahoru do Přemyslovského sedla.

Jihovýchodní svahy hory zdobí množství rulových a svorových skalních výchozů. Některé z nich lze spatřit na pasekách, ale většina se před lidskými zraky skrývá v lese. Nejzajímavějším útvarem neživé přírody Černé stráně je Kazatelna se skalním tunelem, o níž se zmiňují starší turistické průvodce a také J.Vítek ve své knize „Tajemný svět skal." Kde přesně se ale zajímavé skalisko nachází, o tom už všichni autoři taktně mlčí.

 

Na mapě KČT je sice nápis Kazatelna s ikonkou skály a místem dalekého výhledu vyznačen pod jednou zákrutou horní vrstevnicové cesty, ale znáte staré mapy...

Jelikož jsme se před lety s manželkou ocitli na kratší dovolené právě v Koutech nad Desnou, umínil jsem si poslední volné dopoledne tuto tajemnou skálu nalézt, ale postupovat při tom shora od temene Černé stráně. Opačným směrem to totiž přede mnou zkusil známý turista ze Šumperka, píšící na Turistice články pod nickem Bobcart, ale ten kromě pásů zajímavých skal na tu opravdickou Kazatelnu nenarazil. Dotazy u starousedlíků, kteří se v restauraci hotelu Pod Sedlem, kde jsme byli ubytováni, večer scházeli jako švábi u piva, nepřinesli žádný poznatek. Hosté byli bohužel poznamenáni jednou z nejhorších známých nemocí neproduktivního věku – Hosipem, a na žádnou takovou skálu na Černé stráni se nepamatovali. Nezbylo tedy, než se spolehnout na mapu a na vlastní intuici.

 

Už v brzké ranní hodině jsem se ocitl na horní okružní vrstevnicové cestě a kochal se z nadmořské výše větší jak 1000 m výhledy na okolní hornatý reliéf. Když jsem dospěl k ohybu cesty, které bylo dle mapy označeno jako místo dalekého výhledu, nezbylo mi než hořce zaplakat. Mezi místem se skálou Kazatelnou a mnou se nacházel téměř pralesovitý porost tvořený převážně 30 let starými smrčky a o nějakém výhledu si odtud může každý nechat akorát zdát! Přesto jsem se odhodlaně vnořil do neprostupných lesních houštin, ale tuto svou „cestu“ můžu bez uzardění na líci vřele doporučit toliko masochistům a všem, kteří zažívají slast, když jim při prodírání se bujnou vegetací prší na hlavu jehličí, do tváří šlehají pružné větve stromů a ještě se musí pod jehličnany místy plazit jak při taktickém výcviku v časech naší základní vojenské služby!

Naštěstí jsem narazil na první balvan a ten mne po svahu navedl k prvnímu výraznému svorovému skalisku ve tvaru jakési přírodní kazatelny. Další velmi výrazný pás podobně tvarovaných skal se nacházel níž po hřebeni na zarostlém palouku. Přes borůvčí, skrývající zrádné prohlubně, jsem se dostal i pod jejich skalní stěny vysoké asi 8 metrů. Stěny to sice byly zajímavé, výhled přes koruny stromů do okolní horské krajiny byl taktéž velmi hezký, ale o skálu s tajemným tunelem jsem tady nikde nezavadil. Pod úpatím stěn jsem narazil na jakýsi lovecký chodníček, probíhající v rozumné horizontální poloze pryč z těchto zarostlých a neprostupných míst.

A tak jsem pokračoval bez nálezu finálního objektu dál chodníčkem, posléze se spustil prudkým svahem hory po zarostlém lesním průseku do bažiny s prameništěm potoka a podél něj klesl až na prostřední vrstevnicovou cestu - na tu, kterou prochází cyklotrasa č. 6155.

Sotva jsem po ní urazil pár set kroků směrem k jihovýchodu, zjevila se nade mnou v lese černá stěna zajímavého skaliska. Já se vyškrábal do stráně, abych si ji ze strany lépe vyfotil a přitom kousek dál zahlédl další skálu, v jejíž čelní stěně se černal tajuplný otvor.

Tato skála s naprosto unikátní „hříčkou přírody" svým tvarem přitom přírodní kazatelnu vůbec nepřipomínala. Při pohledu od severu je to regulérní, asi 8 m vysoká skalní věž. Ze svahů Černé stráně je nižší, ale zase se mi odsud představila ve své nejbizarnější podobě - celek totiž vypadal jako „sáňky samochodky" z filmové pohádky Mrazík! Ta velká skalní hlava přitom jevila úmysl se v nejblížším tisíciletí od mateřské skalní masy zcela oddělit. Na asi dva metry vysoký skalní podstavec vpravo přitom bylo možno se pohodlně vydrápat. Stojíc na jeho plošině jsem si povšiml, že má skála tvořená staurolitickým svorem velmi výraznou břidličnatost, ale nejvíc ze všeho mne zaujal pohled na tajemnou dutinu dosahující až do výše mého pasu.

Tento široký otvor prostupuje napříč celou skálou a má prazvláštní, téměř pravidelný obdélníkový tvar. Jeho parametry jsou impozantní: skalní tunel dosahuje šířky 4 metrů a délky 4.5 metru! S jeho výškou už to bylo horší – při průzkumu na vlastní oči bylo třeba zaujmout polohu na zádech, vsoukat se dovnitř a přitom nade mnou zůstal volný prostor pouze na výšku vztyčeného předloktí ruky. Čímž chci vyjádřit, že výše skalního tunelu nepřesahuje takových 80 cm. Při průzkumu jsem zjistil, že „se světlo na konci tunelu" nachází v maličko vyšší poloze než leží vchod a že vyúsťuje na severní straně v místech „krku", nesoucího ohromnou skalní hlavu. Nutno dodat, že hlavně průběh otvoru ve skalním masívu má téměř dokonalý obdélníkový profil a stěny jsou ze všech stran perfektně vyhlazeny. Člověku se ani nechce věřit, že něco takového nebylo vytvořeno lidskou rukou, ale že toto dílo Máti Příroda vykouzlila opravdu jen za pomoci větru, deště a „chemie!"

 

Za dalším zajímavým místem virtuálně poskočíme do nejhořejší čísti údolí Divoké Desné, kde se 2 km nad dolní nádrží Dlouhých strání nad soutokem potoků vypíná velké skalisko se jménem Zámčisko.

Tohle lidové slovo většinou označuje místa, kde se nacházejí trosky nějakých starých feudálních staveb. Na Zámčisku v Hrubém Jeseníku ale žádné opevnění nikdy nestálo. Možná lidé toto místo v kotlince nad soutokem pojmenovali podle mohutné rozeklané skalní hradby, jejíž „zbytky" i dnes evokují představu romantického hradního sídla. Podle zachovalé fotografie z roku 1984 se v čele skal nad údolím původně zvedal mohutný a členitý skalní útes, od kterého doleva do Medvědího žlebu spadalo několik věžovitých skalních pilířů. Po roce 1989 se bohužel i přes protesty ochranářů pokračovalo v původním projektu výstavby vodních děl Dlouhé Stráně. Čelo skalnatého Zámčiska ležícího uprostřed neporušené přírody CHKO Jeseníky tak navždy zmizelo z povrchu zemského, neboť zde byl zřízen velký lom. Vytěžená hornina pak byla přemístěna hlavně na stavbu horní nádrže vodní elektrárny a na zbudování přístupových cest v okolí.

Návštěvník, procházející dnes vzhůru údolím po zelené tur.značce, zahlédne nepřehlédnutelnou tajemnou siluetu "Zámčiska" už zdáli. Teprve v bezprostřední blízkosti mohutné skalní hradby vidí její, jakoby obřím nožem odříznuté čelo a asi 200 m dlouhou zarovnanou plošinu pod skalní stěnou, která tu zbyla po odtěžení kamene. Tuto ohromnou jizvu na tváři jesenické přírody se rozhodla správa Lesů ČR "zacelit" výsadbou mladých smrčků.

Než virtuálně poskočíme dále k severovýchodu, dovolte mi vyslovit několik nesouvislých vět:

 

Všem milovníkům neživé přírody Hrubého Jeseníku se při delším pobytu v této oblasti do dušiček vloudí červíček nespokojenosti. Zajímavých skalních útvarů je tu sice všude po hřebenech hor a příkrých svazích jak naseto, jenže jsou většinou tvořeny krystalickými břidlicemi. Časem se nám proto začínají připadat všechny tak trošičku na „jedno brdo" a zdá se, že už nás tady nemá co překvapit. Všechny ty rulové, svorové, fylitové či migmatitové stěny mrazových srubů a skalních útesů se totiž vzájemně od sebe liší pouze velikostí a rozeklanými tvary skalních kazatelen. Paralela s pohádkovými a jinými bytostmi se nabízí pouze při pohledu na jejich profily. Tohle vše nám ale brzy zevšední a my pak začneme s nostalgií vzpomínat na návštěvy slavných pískovcových skalních měst...

Ale neklesejte na mysli, vážení, neboť i v prastarých horninách Hrubého Jeseníku lze narazit na takové přírodní raritky, že na ně nebudete stačit „čubrnět!"

 

Jednou z takových krásných vyjímek potvrzujících pravidlo jsou skalní útvary, nacházející se nad mělkým sedlem vrchu Vížka, (na mapách označován též jako Skalnatý), které jej odděluje od mohutného, stoupajícího hřebene Malého Děda. Znalcům Jeseníků teď možná od radosti zajiskřilo v mozcích, neboť velmi správně tuší, že se tento kopec nachází nad hluboce zaříznutým údolím s kaskádami Studeného potoka, jímž prochází modře značená turistická trasa. Ano, je to tak.

Část skalní oblasti je dokonce dobře vidět z míst, kde končí asfaltová silnička a dál pokračuje prudce stoupající lesní cesta. Právě v tomto úseku se lesní komunikace zařezává do úbočí Vížky a vrchol strmé paseky nad našimi hlavami vlevo zdobí několik velikých skalních útvarů. Jsou součástí poměrně velké skalní oblasti. Od sebe vzájemně oddělené a až 400 m dlouhé přerušované skalních pásy (skryty ale už před našimi zraky v lese) zdobí vrcholek a úbočí vrchu Vížka. Se svojí nadmořskou výškou 821 m by byl všude jinde takovýto kopec dominantní ozdobou krajiny, ale tady v Hrubém Jeseníku je to jen naprosto bezvýznamný krtinec, kterým u soutoku Studeného potoka s říčkou Bělou končí mohutný hřeben jesenických tisícovek.

Tato skalní oblast, ležící na dohled od civilizace a tudíž poměrně dobře dostupná, se stala oblíbeným lezeckým terénem a lidu horolezeckému je známa jako Skály u Bělé. Zajímavostí je, že se skládají ze dvou oblastí - tou druhou jsou vzdálenější skaliska u Vysokého vodopádu, kde výška stěn dosahuje až 40 metrů. To zase ty nejmohutnější skaliska Vížky dosahují jen poloviny této výše, ale zase je zde bizarních skalních útesů a věží daleko víc, o čemž svědčí vysoký počet devadesáti vyznačených cest. Všechny útvary jsou tvořeny velmi pevnou rulou, svorem či fylitem (dnes se tyto horniny označují jako blastomylinity) a proto se staly oblíbeným cílem pro různé horolezecké kratochvíle a šprťouchlata. Většinou už to tak bývá, že když se někde někomu moc líbí, brzy začínají takováto místa od lidí dostávat názvy. A tak se dnes už nikdo nepozastaví nad tím, že se tu setká s Převislou, Křemencovou a Klasickou skálou, Puklou věží, Hraniční skálou či Lesní a Cyklistickou věží. (Nutno ale dodat, že všechny tyhle pěkné skály vytvářejí zrovna takové ty „klasické jesenické" patvary, kterých jsme se už dosyta nabažili a které nám zevšedněly).

Stačí ale vyjít z lesa na mýtinu, nacházející se jižně od vrcholu Vížky a našim zrakům se naskytne pohled na velezajímavou přírodní kuriozitku: nad celou délkou paseky stojí řada nadmíru bizarních skalek a věží, z nichž některé připomínají lidské postavy. Vrcholek nejvýraznější skalní věžičky je pak téměř přesnou napodobeninou hlavy slavného korsického vojevůdce! A jako pokrývka vznešené „makovice" nechybí ani ten typický třírohý klobouk! Vedle císaře stojí z obou stran několik odborných vojenských poradců. Hlava Napoleona se nám zdá při pohledu z menší vzdálenosti (a při správně načasovaném úhlu osvitu) naprosto dokonalá a těžko se chce uvěřit tomu, že něco takového vytvořila Matka Příroda už v době, kdy ještě ani nevěděla, že jednou dá popatřit světlo světa i druhu zvanému Homo Sapiens...

 

Já dal skalám na Vížce díky tomuto pitoresknímu útvaru sám pro sebe jméno Napoleon a jeho vojáci. Teď se mne nejspíš zeptáte, kdeže je tedy to vojsko? Vážení a milí, to jsou přece všechny ty veliké skály, bloky a útesy, které jsme minuli cestou v lese, než jsme se dostali na dohled geniálního vojenského vojevůdce a stratéga!

 

Za posledním dnešním zajímavým skaliskem musíme od Bělé hupsnout až na Rýmařovsko.

 

Poblíž Nové Vsi se vypínají Sutě (851 m) se skalnatým vrcholem, který v podobě asi 200 m dlouhého hrbu mírně převyšuje okolní plochý zalesněný terén poblíž křižovatky lesních asfaltek. Prochází tudy i žlutě značená trasa od chaty a nové rozhledny nad Novou Vsí. Skály jsou od ní vzdáleny asi kilometr, od vlastní křižovatky cest pak 150 m chůze příjemným interiérem horského lesa. Jediným pozoruhodnějším objektem neživé přírody, který zde uvidíme, je částečně oddělené skalisko vypínající se na jižním úpatí skalního ostrohu a tvořící do vějířovité podoby rozčepýřenou pitoreskní skalní polověž. Všechny ostatní skály jsou totiž víceméně jen mrazovými sruby, zdobícími v podobě půlvěnce srázy nejvzdálenějšího vrcholku Sutí.

 

                                                                       Pokračování příště