Kolem Branné, pt. 1 (Alojzovské louky i Pasák)

Kam a jak jedeme?

Do Branné. To znamená k úpatí Hrubého Jeseníku. Tam, kde se soutěskou prodírá říčka, nesoucí stejné jméno je náš cíl. Městečko, založili prospektoři někdy ve 13. století a záhy zde vyrostl i hrad, střežící naleziště drahých kovů i stezku, která vedle přes Ramzovou do Slezska. Zlatá ruda dala jméno i hradu a osadě kolem. Goldenstein, později zjednodušeně Kolštejn.

Za čím jedeme?

Horníci už dávno opustili svá naleziště, zůstali tu dřevorubci a zemědělci obdělávající svá kamenité role. Na to vše dohlížely majestátné vrcholy Vozky a Šeráku nebo vzdálenějšího Králického Sněžníku. Kraj drsný, ale nevšedně krásný. Snad proto těch pár obyvatel tvrdošijně zůstává a neopouští svá obydlí, ačkoliv tu je nouze o obživu.

Svoje nadšení a okouzlení krajem kolem Branné už na Turistice vyjádřila řada autorů, když už jsem tu téměř domácí, přicházím taky s troškou do mlýna.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Před výšlapem se posilníme v samotném městečku, nabízí se nám přehršel občerstvoven s hospůdkou U Pytláka u nádraží počínaje až třebas k hotelu Kolštejn, kde dnes vaří i místní pivo Bran.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Když už jednou (kdysi dávno) vyšel krásný podzim, naskytla se příležitost se k Branné vydat. Kolem městečka je vyznačena naučná stezka, nesoucí název skalního útvaru, který určitě nevynecháme. Vlakové nádraží, respektive rozcestník u něj je ideálním východištěm na stezku. Po krátkém úseku lesním porostem se dostaneme na louky. Když už vyjde počasí, ani se striktně nedržíme značky ale na loukách, horských pastvinách vyhledáme občas nějaké fotogenické místo, z louky nám nabízejí široké rozhledy na pásma Hanušovické (Branenské) vrchoviny a majestátu Králického Sněžníku. Než se přiblížíme k lesu, přece jen opět vyhledáme značení naučné stezky, neznalý by přece jen skály mohl minout. Ačkoliv tedy skupina skal Pasáku tvoří poměrně dlouhý pás na hřebeni Pekelce, který tvoří západní svah nad údolí Hučavy, která teče z Vozky. Samotné skály z kalcitického amfibolitu tu byly už popsány nesčetněkrát, nicméně nezvyklá struktura i samotná hornina musí zaujmout každého geologa-amatéra. Proč se skále říká Pasák je jasné na první pohled, i název Kovadlina nezapře svoji inspiraci v pomůcce kovotepce. A to jsou vlastně jen malé skalky. Mohutné skalní stěny (s kamenným oknem) pokračují v délce (i výšce) několik desítek metrů dál podle hřebene. Kdo pokračuje lesem směrem k Pekelci, narazí na řadu skal stejného složení ještě několikrát. Pokud ale svítí sluníčko, vyláká výletníka na kraj lesa a postupovat dál po zdejších loukách. Držíme-li se okraje lesa, nic vážného se nestane, značka není příliš vzdálená, jen je nějakých 100 dál mezi stromy. Louky, kterým se říká Alojzovské jsou skvělou výhledovou, ale i botanickou lokalitou. Kdo sem zavítá někdy koncem května, nebo v červnu, je překvapen pestrou barevností zdejšího porostu. Mimo běžných lučních květů (hvozdíků, kopretin, chrp apod.) tu najdeme i takové skvosty jako lilie cibulkonosná (i stejně krásná zlatohlavá), dokonce střevíčník pantoflíček, místní zemědělec (ekologicky hospodařící) mi ukázal lán vstavačů bílých a pětiprstek žežulníků (tedy orchidejí – kam patří i ten pantoflíček).

Podél luk dorazíme nad Přední Alojzov, za ním se nám otevře i malý průhled na Šerák, Keprník nebo svahy masivu Vozky. Pokud se nechceme již příliš vzdalovat, nad Zadním Alojzovvem odbočíme naučnou stezkou do údolí k Banjaluce a podél říčky se můžeme vrátit do městečka, třebas aby nám neunikl osvětlený kostel a zámek z vyhlídky u cesty do Vikantic. A pokud si chceme užít i dalších skal, nově můžeme kousek za železničním viaduktem zamířit do městečka Ptačí planinou, kde už nějkou dobu vede obnovená turistická trasa.

Ostatní informace

Pokud jsem příliš nehýřili v některé z místních restaurací, přírodní divadlo je zcela zdarma. Vcelku záměrně jsem nuvedl dopravní prostředek, bo tentokrát jde o okruh, tak si to může každý naplánovat dle vlastního gusta...