Ze světa pozoruhodných skal Hrubého Jeseníku - 3.část

V závěrečné části navštívíme další lokality s krásnými ukázkami bizarního jesenického kamení, které se vypínají nad údolím Střední Opavy v blízkosti osady Bílý Potok. Osada je místní částí Vrbna pod Pradědem a my své putování začneme od zdejší autobusové zastávky. V okolí se nachází množství skalních útvarů majících místy charakter malých skalních měst anebo tvořících dlouhé pásy, z nichž na ty první – Karliny kameny – žádná turistická trasa nevede. Ale nevěšme hlavu. Namísto toho k nim v dolině Bílého potoka za posledním domkem osady odbočuje z „hlavní“ komunikace nalevo lesní asfaltka. Po ní se několika serpentinami brzy vyšvihneme vysoko nad údolí. Jelikož je všude okolo les, nebudeme mít ani v parném létě díky hvozdu nouzi o chladivý stín. Po následné prudké zákrutě přicházíme k rozcestí a dál budeme pokračovat asfaltkou vlevo. Zanedlouho přicházíme pod bývalé lomy a skalní útvary Jeleních kamenů.

 

O kousek výš je vlevo u umístěna cedule, upozorňující na horní hranici přírodní rezervace Skalní potok. Pokračujeme ostřejším stoupáním po silničce do vrchu, přičemž můžeme vpravo v lese pod korunami smrků pozorovat různá skalní seskupení přináležící k Jelením kamenům. Brzy poté se stoupání zmírní (vlevo mineme vyhlídkový ostroh zpřístupněný pěšinkou) a pokračujeme už pohodlně po vrstevnici na mýtinu s křižovatkou lesních cest. Vybereme si tu, mířící odtud do hvozdu severovýchodním směrem a za mírného stoupání dorazíme po kilometru chůze pod první skaliska Karliných kamenů.

 

Stejně jako útvary, které jsme mohli virtuálně navštívit v minulém díle, jsou i ony tvořeny horninou nejvíce příbuznou fylitu či rule, která je dnes označována slovem blastomylonit.

 

Karliny kameny tvoří několik set metrů dlouhý pás až dvacet metrů vysokých skalních útvarů. Už temena prvních nabídnou na několik vrcholů Medvědské hornatiny a město Vrbno pod Pradědem moc pěkné výhledy. Krom toho se můžeme očima popást také na okolní detailně provrásněné skalní stěny a baculatou a notně proděravělou „vyhlídkovou“ skalní věž. Pěšinou vedoucí ve vysoké trávě stoupáme kolem dalších zajímavých bloků a skalních stěn až pod nejvyšší bod Karliných kamenů (1079 m) tvořený mohutným pyramidovým skaliskem. Pokud se za nezbytné opatrnosti vyškrábeme až na samotný vrchol, čeká nás skvělý a nezapomenutelný kruhový výhled: obdivovat můžeme jak Praděd, Lyru, Žárový vrch a Plošinu, Jelení Loučky, tak i ten pod našima nohama prudce padající sráz k odloučené skalní věži a v neuvěřitelné hlubině pak dno doliny Bílého potoka, od něhož nás dělí převýšení přibližně 460 m!

 

A samozřejmě také hornatou výseč před námi s desítkami dalších skalních útvarů vykukujících z odlesněných svahů a mýtin. Ty už ale patří mohutnému masívu Medvědího vrchu (1216 m). Za dobrého osvětlení je všude kolem nás „krása vesmírná,“ ale obrázky z tohoto tuláckého ráje vám bohužel nenabídnu: při první návštěvě Karliných kamenů se fotografie pořízené Practikou bohužel moc nevyvedly...a když jsem tu byl podruhé s manželkou, byla hlavní vyhlídka obsazena nějakou opalující se dvojicí.

 

(Při pohledu shora je vidět široký lesní průsek klesající strmě dolů na asfaltovou lesní silničku, ale tuto zkratku nedoporučuji. Průsek je totiž zarostlý vysokou travou, v níž se ukrývají neviditelné balvany a zbytky stromů po lesních polomech. My se raději nazpět vrátíme cestou, po níž sem naše nožky přišly. Dolů k Bílému Potoku (kde je i možnost občerstvení), jsou to necelé 4 km a možná se sami podivíte, jak vám po těch krásách, které jste nahoře viděli - cesta dolů rychle uběhne.)

 

K dalším přírodním pozoruhodnostem (a také dvěma hradním ruinám) nacházejících se v údolí Bílého potoka se dostaneme, pokud zamíříme po silničce vzhůru údolím proti toku horského potoka. Za posledním stavením mineme protipovodňový jez a dál už je v dolině jediným prvkem civilizace pouze asfalt silničky, po níž kráčíme. Naše kroky doprovází až pod první, asi 1 km vzdálenou hradní zříceninu, nové modré turistické značení. Čím dál výš proti proudu se příroda rychle zbavuje načichlosti civilizací a vystavuje na odiv kolemjdoucím reprezentativní vzorky přírodních krás. Okolo nás se rozkládá původní horský les s bizarními kmeny stromů, z nichž ty s chůdovitými kořeny vypadají, jako by pocházely z jiného světa!

 

Pak už přicházíme pod výraznou blokovitou skálu, na jejíž témě se zbytky malého strážního hradu Weissensteina vede modře vyznačená odbočka. Stezka se svahem proplete mezi několika bizarními skalisky a na vrcholovou plošinu hradní skály se dostaneme za pomoci železného žebříku. Weissenstejn (rovněž Pustý zámek) je spodním dvojčetem ojedinělého dvojhradí, jež mělo za úkol kontrolovat starou kupeckou cestu vedoucí dnem údolí. Asi o 300 metrů výš se ve větší množině mnohem výraznějších skal nachází horní část souhradí – ruiny Rabenštejna, který strážil vrchní obchodní stezku, procházející vysoko nad údolím potoka. Vede k nim sice i odsud skalnatým terénem téměř neznatelný chodník, ale ten je poněkud krkolomný a já vám k jeho návštěvě nabídnu sice trochu delší, ale mnohem pohodlnější variantu.

Ještě než tak ale učiníme, potěšíme se z uměle zarovnané vrcholové plošiny hradu Weissensteina od zbylé nízké hradní zdi pohledem na masív Zámecké hory s Plošinou a Žárovým vrchem, jehož masa bohužel brání výhledu na krále jesenických hor, a vrátíme se dolů k potoku.

 

Ten se výš proti proudu prodírá skalnatým terénem a jeho tok zdobí četné malé kaskádky a peřeje, které dobře uvidíme ze silničky procházející vzhůru údolím. Zhruba o kilometr výš se tok potoka zklidňuje a my tady ze silnice odbočíme vpravo na lesní komunikaci (nazývanou Příčná silnice), která velmi mírně stoupá napříč lesním svahem a jež po 1.5 km chůze vyústí na horní lesní silničku. V minulosti tudy procházela Solná stezka, dnes je asfaltka lemována zeleným turistickým značením.

 

Zříceniny Rabenštejna se odtud nachází jen co by člověk několikrát kamenem dohodil (200 m) a od silničky se k nim dolů spouští z hlavní trasy odbočka, značená ikonkou hradu.

Chodník sestupuje prudkým zalesněným svahem a proplete se mezi okolními působivými skalisky až k jednomu nižšímu skalnímu bloku. Na jeho vrcholku bychom nalezli nepatrné zbytky hradu. Rabenštejn tady vysoko nad dolinou ve skutečnosti tvořil jen jakousi předsunutou pozorovací věž významnějšího spodního dvojhradí a sloužil jako strážní hrádek na ochranu staré horní obchodní stezky, vedoucí do Polska. Strážní věž Rabenštejna byla umístěna na vrcholku menšího, jen asi 5 m vysokého skaliska, ale tohle se nám jeví jen při pohledu shora, neboť ze spodní strany dosahuje skalní stěna výšky několikanásobně vyšší.

 

To málo, co se do dnešních časů zachovalo z ruin středověkých pevnůstek, nám bohatě vykompenzuje okolní příroda, která je absolutní skalní divočinou, jakou by tu návštěvník, neznající toto „jesenické specifikum" určitě nečekal . Okolní skalní věže a útesy nejvíce ze všeho připomínají obří skalní kazatelny. Nejvyšší stěny dosahují až dvacetimetrové výše a rozložení útvarů v terénu má podobu menšího, zato hodně členitého skalního města. Jeho nejhořejší část tvoří defilé skalních stěn s mohutnými převisy. Pod jedním se ukrývá i romantické trampské tábořiště.

 

Při prohlídce skal pak budeme překvapeni jejich členitostí a zajímavými geomorfologickými jevy. Pískovcová skalní města mají sice výzdobu stěn mnohem rozmanitější a pro lidské oko působivější, ale i skály tvořené prastarými horninami mají svůj půvab. Nespatříme na nich voštiny a jiné známé jevy vznikající při zvětrávání pískovců, ale zase jsou jejich stěny pokryty zajímavými vrásami a svými profily navozují podoby různých lidských tváří, zvířat či bájných bytostí.

Ve skalním městečku u hradu Rabenštejna ale narazíme i na velmi unikátní „vyjímku potvrzující pravidlo“: čelo jedné skalní stěny je totiž celé celičké provrtáno otvory, dutinami a podélnými žlábky, což je u těchto hornin zvaných blastomylonity naprostá rarita!

 

Svahy údolí Střední Opavy jsou pokryty překrásnými hvozdy, ve kterých se před zrakem poutníků ukrývají stovky skal. Velmi výrazným útvarem je divoké rozervané skalisko zvané Vyhlídka, nacházející se v prudkém svahu nad trasou zelené značky vedoucí od Rabenštejna do Vrbna pod Pradědem, a které je od hradní ruiny vzdáleno asi 3 km.

 

Turista kráčející touto krajinou bude možná pohledy na nesčetné skály v okolních strmých lesních stráních už natolik přesycen, že v určitém ročním či denním období tuhle skálu ani nezaregistruje a mine ji bez povšimnutí. Pokud tudy ale prochází za slunného odpoledne, vše je najednou jinak: sluneční paprsky mazlivě pohladí a pozlatí stěny mohutného skaliska a poutník s úžasem zjistí, že se dívá na něco, co nepochybně patří do zlatého fondu neživé jesenické přírody!

 

A bližší průzkum mu dá za pravdu: z lesní cesty vybíhá do prudké skalnaté stráně pěšinka, která ho velkým obloukem přivede na témě třicetimetrové skalní stěny, z níž trčí ještě čtyřmetrová nádstavba v podobě půvabné skalní věžičky. Temeno skály tvoří rovná plošina (připomíná romantické hradní nádvoříčko) ohraničená od severu další asi sedm metrů vysokou skalní stěnou. Plošina umožňuje výhled na protější Zámeckou horu se zbytky hradu Furstenwaldu, na sousední dvojvrcholovou Plošinu a část Žárového vrchu.

Možná, že právě kvůli tomuto pohledu trempové a horolezci skále dali název Vyhlídka, ale je pravdou, že kopec, na kterém se tento útvar nachází, je součástí mnohem vyšší hory Na vyhlídce, která kdyby „vyrostla" o pouhých 22 m, mohla být další hrubojesenickou tisícovkou!

 

A jen tak mimochodem, za excelentní jesenickou skálu Vyhlídku pro její pevnost označují i horolezci. Ti její masív dělí na Hlavní, Severní a Malý blok a skalní věžičce dali jméno Hříbek.

A zcela určitě se okolní divoké skalnaté prostředí líbí i majitelům starých chat Na Vyhlídce a Na Výsluní, vypínajících se nedaleko odtud nad břehy Střední Opavy...