Ze Syrákova přes Papradnou do Trnavy
Poslední neděli loňského roku jsem překonal povánoční lenost, vzbudil se ještě za hluboké jitřní tmy a chystal se vyrazit do přírody. Před odchodem z domova bylo samozřejmě nezbytné na balkóně vypít černý životabudič a přitom jsem si povšiml, že na hradě Buchlově svítí jakési světélko. Ani dalekohled bohužel tutu záhadu neobjasnil – buď byl slavnostně osvícen palác anebo jim tam řádí bludička Julie...
V osm ráno nástup do busu na Vsetín. Venku se rychle rozednívá, a když přijíždíme k Vizovicům, vidím, že okolní kopčiska pokrývá poprašek sněhu, který se o letošních vánocích stal ve Zlíně (jako obvykle) velkou bílou neznámou. V sedle Syrákov, kde vystupuju, je ho už ale nějak moc. K tomu ledový vítr... a jen co jsem se po žluté značce vyšplhal do prvního hrbu, začaly se z nebe snášet ledové vločky a rozšiřovaly řady svých družek, které zemi pokrývaly do výše tak pěti osmi centimetrů.
Nezbylo, než se zahřát rychlou chůzí a díky tomu po chvilce dosáhnout rozcestí Na Strážích.
Jak název lokality napovídá, vechtrovalo se tu kdysi o stošest, hlavně v dobách nepřátelských nájezdů na Moravu. Ve třicetileté válce, kdy začaly rebelovat i valašské dědiny, byl ustanoven sbor sta strážců – portášů, kteří měli za úkol udržovat v oblasti pořádek. Později se z nich stal stálý bezpečnostní sbor, který v té době suploval úlohu dnešní Policie. Na rozdíl od ní ale měli portáši právo těžkého zločince bez jakéhokoliv dodatečného vysvětlování zabít... a já si jen tak pomyslel, jaká škoda, že tito stateční chlapi nemohli být třeba při tom masakru v Uherském Brodě.
Na rozcestí jsem přesedlal na červenou tur.značku a vyrazil k sedlu Hranice. Nejprve moje nožky zdolaly jisté převýšení lesem, a když z něj vylezly, bylo jim dáno kráčeti po hřebeni se zajímavými výhledy. Směrem nalevo do údolí s obcí Všeminou a na vrchy ji obklopující, napravo na část dědiny Liptál a další kopčiska. Objektiv mého fotoaparátu se bohužel z těchto panorámat moc neradoval, neboť na hřebeni to fučelo jak na výstrkově a co chvíli se o něj otřela zběsile poletující sněhová vločka. Ano, zima byla jak sviňa (však mi z ní málem omrzly i zubní protézy) a já musel k tomu sedlu valit jak prchající partyzán. (Bohužel s nulovým obsahem promile alkoholu v krvi...)
Sedélko Hranice jsem protnul směrem od jihu k severu. Od západu k východu jím prochází silnice ze Slušovic přes Neubuz a Všeminu do Liptálu a odtud dál na Vsetín. Sedlo samotné pak odděluje katastr obce Všemina od liptálského, okresy Zlín a Vsetín a podle správného geografického hlediska by jím měla také procházet hranice mezi Vizovickou vrchovinou a Hostýnskou hornatinou.
Tvůrce Přírodního parku Vizovické vrchy ale tento logický fakt nijak nevzrušuje a rozmezí mezi vrchovinami umístili až do údolí Trnávky s téměř stejnojmennou obcí.
Další mé putování bylo trochu krušné. Od sedla bylo nahoru na temeno kopce Kopřivná docela slušné stoupání a jedinou útěchou bylo, že vedlo hvozdem a já tak byl trochu chráněn před ledovým větrem. Vlastní vrchol (625 m) tvořil zajímavý, částečně odlesněný hřeben. Měl délku více jak kilometr a svými hrby připomínal dromedára anebo kus hřbetu lochneské příšerky. Je ale opravdu velmi půvabný a nebýt toho hnusného počasí (tady nahoře chvílemi i se sněhovou chumelenicí jako v Beskydech), ocenil bych krásu místa daleko víc.
(Stejně věřím, že se sem jednou na jaře anebo na podzim vrátím a prohlédnu si všechny přírodní partie s horskými loukami či výhledy na pásma kopečků u Liptálu bez nudle u nosu a zimou cvakajících protéz...)
Na Kopřivné nechybí ani několik pasekářských usedlostí. Nad jednou z nich jsem narazil na stylový dřevěný sloupek a info ceduli, z níž se vlastními slovy pokusím přetlumočit pár zajímavostí:
Kopřivná dostala svůj název podle hojného výskytu rostliny, které bratia Slováci říkají žihlava.
V období druhé světové války v blízkém okolí působila skupina mládežníků z liptálských pasek, jíž vedl Rudolf Kubáň. Ogaři si říkali Komandos a jejich protinacistická činnost spočívala v pomoci osobám ukrývajícím se před Němci, uprchlým válečným zajatcům a v roznášení letáků. Když pak byla část chlapců pozatýkána, zbytek přešel do ilegality.
V okolí operovalo i několik partyzánských skupin. Členem jedné z nich byl Nikolaj Šapošnikov, který upadl do podezření, že spolupracuje s gestapem. Bylo rozhodnuto o jeho zadržení a odvedení na štáb partyzánské brigády. Což se ale neuskutečnilo.
V listopadu 1944 pak liptálští myslivci při honu na Kopřivné objevili jeho mrtvolu, zahrabanou do chvojí.
Nejen již zmínění mladíci, ale i starší obyvatelé liptálských pasek pomáhali partyzánům a lidem na útěku, za což bylo devět občanů nacisty zabito.
Jeden statečný Liptálan – Karel Frýdl, dokonce doma ukrýval dva utečence z transportu smrti do Osvětimi a na jeho počest byl v památném háji Spravedlivých v Jeruzalémě roku 1983 slavnostně vysazen libanonský cedr...
Na vlastním vrcholu jsem žádnou rozhlednu nenašel, ale o kousek dál je na konci hřebene výhledové místo, turistické odpočívadlo a veliký balvan. Do něj je na počest patrona sv.Huberta (a k šedesátiletému výročí trvání mysliveckého sdružení ve Všemině) vetknuta pamětní deska, datovaná do roku 2011.
Výhled se odsud otevírá jen k jihu, takže je i za hezkého počasí kvůli slunci asi dost omezený. Já odtud v těch extrémních podmínkách se zataženým nebem, silým větrem a sněhovou fujavicí neviděl skoro nic.
Další stoupání lesem mne přivedlo k rozcestí Kořené. Tady „přestup“ na žluté značení, které mne zalesněným hřebínkem přivedlo na Papradnou. Na první pohled jakési malé a dobře utajené poutní místo s posezením a novodobou dřevěnou skulpturou Madony. Hlavním prvkem ale byla skromná zděná kaplička, pod kterou se níž ve svahu nacházela zastřešená studna. Ochutnal jsem a zjistil, že má ta voděnka velmi lahodnou chuť. První mou myšlenkou bylo, zdalo nebyla kaplnka postavena na počest nějakého záhadného uzdravení, podobného, jaké je známo např. od Chladné studně.
Jenže historie o jakémkoliv zázraku cudně mlčí a žádný místní pamětník si původní historii místa už nepamatuje. Prý tady – na hranici farnosti liptálské, trnavské a všeminské - odjakživa stávala dřevěná ohrádka, v níž byl umístěn obrázek Panny Marie.
Kaplička tu stojí až od roku 1952, kdy se ji tajně rozhodli postavit místní pasekáři – manželé Škrabanovi. O materiál se postarali sami a kapli vystavěl jejich synovec, zednický učeň L.Kalivoda. Hotové dílo pak tajně, aby se o něm nedozvěděli komunisté, v naprostém utajení a s vyloučením veřejnosti vysvětil farář J.Strakoš.
Manželé Škrabanovi se o kapli dlouhá léta starali, poté přenechali péči o údržbu manželům Smetanovým. Později kaple zchátrala k nepoznání a na místo se v okolí pozapomnělo.
Až přišel rok 2005, ve kterém se trnavský starosta J.Gajdošík spolu s místními lidovci rozhodl Na Papradném vystavět kapli novou. Přitom byla vyčištěna také studna a poté zastřešena. Kaple má malý zvon a zajímavostí je, že ta soška Panny Marie s Ježíškem, kterou přes sklo ve dveřích vidíme, pochází až z dalekého Říma, neboť právě tam ji k výzdobě interiéru objednal trnavský farář E.Matušů.
(Ono vlastně ani není sídlo papeže tak nesmírně daleko, o čemž nás přesvědčí rozcestník se třemi dřevěnými směrovkami na Trnavu, Liptál a Všeminu. Ta čtvrtá ukazuje k Římu, který je vzdálen „jen“ 1370 km!)
Žlutá značka od kapličky pokračovala po hřebeni k nedaleké pasekářské usedlosti. Jen co jsem k ní vyrazil, objevila se na cestě hezká dívčina, která za sebou na bobech táhla mladšího sourozence. Když mi pak za zády nečekaně zaburácel zvon, na který ti dva u kapličky zazvonili, lekl jsem se jak malé děcko. První usedlostí byla farma a z ohrady na mne radostně ržáli koně. O kousek dál zase zpoza plotu štěkali notně ostří psi. Tihle alespoň na poutníka nemohli, zato u druhé usedlosti byl vjezd do dvora otevřen a odtud se na mne zuřivě rozblafal vlkodav, který nebyl k ničemu přivázán. Dušička se mi při obcházení pozemku tetelila „blahem“, naštěstí pes směrem k cestě vyběhl na oplocenou zahradu a použít ten otevřený vstup jej nenapadlo.
Další perličkou byla zledovatělá komunikace mezi pasekářskými obydlími, stojícími každé na hrbu. Silnička zde dvakrát prudce klesala a jelikož to po zledovatělém asfaltu s kanadami nešlo, muselo se jít po okraji cesty lesem. O kousek dál hřeben zmoudřel, přestal s těmi hrby frajeřit a umožnil rychlejší pochod až k dalšímu rozcestí, kde mnou byla naposledy změněna barva značené trasy. Ta moje zelená klesala do cíle mé pouti, do obce Trnavy. Ještě než jsem ale do centra obce doklesal, bylo mi z lučin dopřáno rozhlédnouti se po líbezném kopcovitém okolí... a pak až dolů do dědiny dumat, které kopce jsem to vlastně spatřil, neboť je z téhle odvrácené strany vůbec neznám. Po chvilce klikání v paměti mozku byly ale ty nejvýraznější vyvýšeniny přece jen rozpoznány a určeny.
Centrum Trnavy, jejíž souvislá zástavba se táhne podél stejnojmenného potoka v délce asi 4.5 km, tvořila budova Obecního úřadu, naproti stojící krásný kostel Navštívení Panny Marie a samozřejmě také (jak jinak, že?) - hospoda.
Já ale, jako správný tůrista, vyrazil nejprve k tomu chrámu.
Od hlavní silnice byl oddělen potokem a přístupný po mostě. Kostel Navštívení Panny Marie je z hlediska architektury notně zdařilým stavebním dílem, jehož působivost podtrhuje i ta vysoká věž, která bez 2000 mm dosahuje výše čtyřiceti metrů. Chrám byl zbudován v novorománském slohu a vznikl díky finančním sbírkám a nesmírné aktivitě Dr.Antonína Stojana, jehož obraz zdobí vstupní předsíň chrámu.
Stavět se začalo v roce 1905 a součástí církevního areálu se stala i vedlejší fara a hřbitov.
K dokončení kostela došlo o šest let později a po následném slavnostním vysvěcením arcibiskupem Karlem Wisnarem roku 1911 přibyla k olomoucké arcidiecézi další farnost, neboť Trnavjané už nemuseli na mše svaté chodit do vzdálených Slušovic.
Po obhlédnutí chrámu z několika světových stran (a nasísnutí na mobil, kolik času mi zbývá do spoje) došlo i k návštěvě hospody. Jenže tahle nebyla jen tak obyčejná, neboť se kromě ní v objektu nachází také velký společenský sál a patro slouží jako penzion. Vedle restaurace je umístěna varna „tekutého chleba“ jehož nevelký výstav stačí domácí i návštěvníci odjinud vypít sami. Tenhle malý pivovar nese název Koníček. Funkční je od roku 2014 a k výrobě klasického pivečka i speciálů slouží měděná dvojnádobová vana o obsahu šesti hektolitrů. Ke vzniku zrzavého moku je používán převážně žatecký chmel a slad je odebírán ze Záhlinické sladovny. „Perlou Zlínska 2017“ se stal místní nefiltrovaný světlý ležák.
I já jsem tohle jedenáctistupňové pivo ochutnal a mohu říct, že rozhodně není špatné. Bohužel jsem do stylové restaurace dorazil po túře natolik promrzlý, že moje silně podchlazená huba nedokázala jeho kvalitu patřičně ocenit.
Zato močový měchýř ano.. Naivně jsem předpokládal jsem, že mne spoj do Zlína přiveze nejvýš za půl hodinky. Jenže bus si ze Slušovic „odskočil“ ještě do Hrobic a Březové, a když jsme téměř po hodině konečně přijížděli do krajského města, měl jsem už oči vyvalené jak tenisáky a močák hrozil prasknutím.
Naštěstí vše dobře dopadlo...
Přidat do oblibených uživatelů
Liptál
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Ze Syrákova přes Papradnou do Trnavy
