ZLATÉ HORY 2020 - 2.Návštěva Rejvízu
Deštivé bylo i nedělní ráno, což mne tedy dost nas... naštvalo! Pustil jsem TV, abych se podíval na předpověď počasí, mrkl na Janině notebooku na internet a zjistil, že se má v oblasti Zlatohorska okolo poledne objevit asi tří až čtyřhodinová skulinka, kdy by teoreticky z nebe padat voda neměla.
Tož kam na tu chvilku? Nakonec jsme na manželčino přání vyrazili busem v půl jedenácté na Rejvíz. Trasa vedla přes Dolní Údolí. Od něj jsme se serpentinami vyšplhali až na náhorní planinu, která tady - v lůně jesenických hor, díky proslaveným slatím připomíná kousek pravé nefalšované Šumavy a jíž dominují charakteristické roubenky obce Rejvíz. Ta se vlastně skládá jen z více jak kilometr dlouhé zástavby lemující obě strany hlavní komunikace.
My z busu vystupujeme až na té horní zastávce, odkud vede do NPR s Velkým Mechovým jezírkem naučná trasa s haťovým chodníčkem. Tam ale pod pošmourným nebem dnes naše kroky nepovedou (navíc jsme tam před lety už byli), my se dnes „jen“ projdeme celou tou půvabnou dědinkou a nakoukneme na ekofarmu, jejíž web Jana objevila na netu...
Nejprve jsme samozřejmě zamířili do interiérů protější patrové dřevěné budovy, v níž se nachází druhá největší rejvízská atrakce – slavné vyřezávané židle! Kupodivu se zde nenacházely pouze staré originály, ale také sesle novodobější.
Ale vraťme se na chviličku do minulosti:
Na začátku toho všeho nebylo slovo, ale dva bratři – Alfréd a Josef Braunerovi. Ti si na Rejvízu otevřeli krčmu s názvem U dvora jezerního pastýře, a když se jim začalo dařit, přibyla k výčepu jídelna a nad nimi v patře pokojíčky penzionu pro letní hosty. Oba bráchové nebyli toliko hospodskými, ale rovněž velice šikovnými řezbáři i rozhodli se na začátku minulého století oživit jídelnu stoličkami s portréty místních štamgastů. Ti si je samozřejmě museli zaplatit, ale zato měli výsadu kdykoliv na ty „své“ při návštěvě podniku usednout.
Celkově tak vzniklo okolo 150 židlí. Dnes z nich bohužel můžeme vidět dvacet posledních... a to navíc pouze přes sklo dveří, neboť jsou spolu s původním nábytkem a dalšími dřevořezbami vystaveny v uzamčené vinárničce poblíž hlavního vchodu.
Na vině zkázy stoliček byla změna režimu po poslední světové válce: od roku 1949 až do sametu nesla restaurace s penzionem jméno Noskova chata (to podle tehdejšího ministra vnitra) a poněvadž byly židle štamgastů považovány za buržoázní manýru, byla většina z nich rozkradena anebo se s nimi prachsprostě zatopilo v kamnech.
Zvrat nastal až po roce 1962, kdy byla chata převedena pod ROH a díky tehdejšímu vedoucímu V.Fáberovi byl zbytek židlí zachráněn a umístěn v bývalé vinárničce. Pan Fáber zde vytvořil malé řezbářské muzeum i z dalších prací bratří Braunerových.
I když se dnešní penzion rozrostl do výše tří pater, je od roku 1998 kvůli původnímu zachovanému vybavení kulturní památkou.
Současný pan majitel původní sbírku i vzácný mobiliář odkoupil a snaží se jej doplnit o další zajímavé kousky. Možná právě proto několik let po začátku třetího tisíciletí vznikla smlouva s frýdecko-místeckým řezbářem Tomášem Cidlíkem a tradice vyřezávaných židlí byla na nějakou dobu obnovena. Možnost pořídit si tu svoji měl po uhrazení 8000 Kč jakýkoliv zájemce, ale po nějaké době byla kvůli nějakým neshodám mezi smluvními partnery jejich „výroba“ pozastavena.
Novější židle zdobí jídelnu restaurace, ale musím se přiznat, že jsem jimi příliš ohromen nebyl. Jistě, všechny ty vyřezávané dubové stoličky jsou kvalitní a docela hezké, ale dle mého skromného názoru jsou jen dokonalým „obtiskem“ podoby zákazníka, dílkem téměř komerčním a připadají mi jako práce malíře, který sice portrét namaluje přesně podle fotografie, ale bohužel do něj už nevloží vůbec nic svého...
Staré židle bratrů Braunerových vystavené ve vinárničce jsem úplně zblízka sice neviděl (a navíc tam kvůli venkovní zatažené obloze panovala dost tma), ale znám je z mnoha vyobrazení v článcích v časopisech i na netu, a tak vím, že jsou tyto originály naprosto nedostižné a jako takové nemohou být nikdy překonány.
Řezbářští mistři bratři totiž při tvorbě všech těch slavných postaviček štamgastů – jako např. bláznivě zpívající Betty, písaře, lesního, řezníka, kominíka či kostelníka – dokázali vystihnout nejen jejich podobu, ale díky geniální karikaturní zkratce jim navíc vtiskli i duši!
Od penzionu jsme zamířili na druhý, východní konec rejvízské dědiny, ale bylo nám zakázáno spěchat – oči a čočky našich fotoaparátů se chtěly řádně namlsat pohledu na všechny ty pěkné chaloupky podél silnice.
A my jim v tom samozřejmě nebránili...
Ve spodní části obce jsme minuli domeček se zavřeným muzeem tkalcovství a vedle něj stojící kostelík!
Ale proč se divit? Vždyť i obyvatelé takového odloučeného (leč překrásného) horského hnízda, jakým Rejvíz bezesporu je, toužili po vlastním svatostánku. V tomto přání se zdejší němečtí i čeští usedlíci naprosto shodli a k jeho naplnění uspořádali sbírku. Zvláště nápomocen jim byl frývaldovský děkan a biskupský komisař Johann Rother, který získal povolení ke stavbě u samotné vratislavské Excelence a ta dokonce rejvízským na stavbu zdarma dodala stavební dříví. Dobrou zprávou bylo i to, že se podařilo vybrat daleko vyšší finanční částku, než s jakou se původně počítalo, takže na Rejvízu vyrostl v letech 1808 – 1809 namísto kaple rovnou kostelík!
Byl vystavěn v klasicistním slohu, roku 1876 se stal kostelem farním, rok 1973 mu přinesl „sesazení“ na svatostánek filiální a začátek třetího tisíciletí jej ocenil přídomkem kulturní památka.
Jedná se o jednoduchý jednolodní objekt z lomového kamene. Nad vstupem se tyčí věž zvonice, opticky navýšená neozvykle vysokou jehlancovitou střechou, v níž visí dva zvony. Jeden z nich ulila forma Dyttrych v Brodku u Přerova. Vlastní střecha kostela je valbová a chrání interiér chrámové lodi s trámovým stropem, na jihu s kněžištěm a sakristií na severní straně. Interiér se může pochlubit velmi cenným mobiliářem, pocházejícím z 19.století a který roku 1924 celý vymaloval malíř Emil Brendl.
Mezi nejhodnotnější „kousky“ patří hlavní oltář, jehož autorem se stal Bernard Kutzer. Spolu se synem Raimundem tento umělec pocházející z nedalekého Horního Údolí vytvořil i sochu sv.Floriána a sv.Jana Nepomuckého. Obrazy křížové cesty pocházejí od Franze Templera a od jeho mnohem slavnějšího jmenovce – Rudolpha Templera, obraz Svaté rodiny z roku 1883. Krásné jsou i chrámové varhany. Tyhle (už třetí v pořadí) zhotovila krnovská firma Rieger-Kloss. V roce 2001 na chrámu došlo k rozsáhlejší opravě. Tehdy byla vyměněna část krovu napadená dřevomorkou a střecha pokryta břidlicí.
K areálu kostela patří i malý hřbitůvek, vzdálený jen asi sto metrů od chrámu. Ten jsme dobře viděli, když jsme stoupali od spodní zastávky u hotelu Franz po silničce k ekofarmě zvané Orlí vrch. Komplex s ubytováním a restaurací se nachází na okraji lesa v nadmořské výši 772 metrů. Nás ale při krátké návštěvě Rejvízu nezajímala restaurace farmy s nabídkou domácích jídel a delikates jakými jsou např. pečená selata, grilovaná žebra a kolena, sušené hovězí maso či ochutnávka sýrů vlastní výroby, my byli zvědavi na zde chovaná zvířátka.
Cesta nahoru k farmě nabídla pěkné výhledy do krajiny a míjela pastvinu s pasoucím se koněm a krávou... a když jsme se ocitli v areálu, mohli jsme se spolu s ostatními četnými návštěvníky potěšit pohledem na jakési zdejší „safari.“
V oploceném výběhu se mezi kmeny stromů producírovala domácí a divoká prasata a mezi nimi se procházel i jeden černý pštros. Zdálo se, že k jednomu z čuníků chová velký opeřenec nějaký hlubší cit, neboť z mírného odstupu za jeho zadkem sledoval každý jeho krok a co chvíli prase něžně klovnul do zadní části hřbetu.
K velkému potěšení dětí byla na okraji oplocenky možnost pohladit si malá barevná selátka, což většina nejmenších ocenila radostným výskáním.
Další chovanou zvěř jako kozy a ovce odtud vidět nebylo, ale my se stejně brzy poté museli s farmou rozloučit a spěchat na zastávku, aby nám z ní do Zlatých Hor neujel nedělní busový spoj.
Jak už jsem se zmínil, ekofarma Orlí vrch nabízí kromě nabídky papáníčka také ubytování. A to přímo v chatě anebo ve srubech. Návštěvníci zde ubytovaní nemusí trávit volný čas jen procházkami, pozorováním života kraviček a koní na pastvinách a vysedáváním v restauraci, ale mohou se naučit základům jezdectví a projíždět se pak na koních. No a ti se sedavým zaměstnáním mohou „vypustit páru“ a nadbytek energie např. při úklidu maštalí, dojení koz či štípaní dříví.
Pří cestě dolů k zastávce se nebe nad námi konečně na chvilku smilovalo a vyslalo dolů k zemi několik zvědavých slunečních paprsků.
Říká se, že kdo jednou navštíví Rejvíz, touží dostat se sem znovu a po druhé návštěvě už by tu nejraději zůstal. Něco pravdy na tom bude:
Když slunce na chvilku ozářilo nejen tu rejvízskou planinu, ale i širší okolí, opravdu bylo čím se kochat!
Chvilku jsme jen tak stáli (v zádech zalesněný Orlí vrch s ekofarmou) a těšili se z půlkruhového panorámatu. Želbohu směrem na jih a na pásmo Medvědské hornatiny omezené vypařujícími se vodními párami z lesů. Vrchol Orlíku (1204 m) sice tonul v mlhovině, ale dobře byly vidět pastviny táhnoucí se až po hranici NPR Rejvíz a také pásma kopců, tvořících za ní jakýsi střední horský val. Z něj vlevo vystupovala vyvýšenina Zámeckého vrchu (934 m) s pozůstatky středověkého hradu a zajímavými horolezeckými skálami.
Tady bych chtěl podotknout, že směrem k severu a jihu se očím návštěvníků dosud otvírá panoráma nádherné a nijak nenarušené přírody, což bohužel na zbylých dvou světových stranách už neplatí. Pohled k východu je mnohem smutnější, protože od Zámeckého pahorku (868 m) s Lurdskou jeskyní naše zraky namísto pohledu na hvozd šokuje pásmo nesmírně rozlehlých holin, které tu vznikly po likvidaci kůrovce.
To samé částečně platí i o západním okolí Rejvízu, z něhož je rovněž vidět stráň obnažená těžbou, která odkryla vysokou skalní hradbu pod Bleskovcem (871 m).
Po příchodu ke krásně opravenému Hotelu Franz (dříve chata Svobody) vypínajícího se poblíž spodní zastávky busu nám zbýval do příjezdu spoje ještě nějaký čas, a tak jsme důkladně prošmejdili nejbližší okolí.
Terasu venkovní zahrádky zdobilo několik zajímavých dřevěných skulptur. Narazili jsme tady na sochu zobajícího opeřence, na jakéhosi berana stojícího na balvanu ( nejspíš to byl kamzík), dále na orla zatínajícího drápy do své kořisti a na ležérně o zídku opřený smyčcový hudební nástroj – basu.
Opodál pak stála originální parafráze Sochy Svobody. Na rozdíl od té za „velkou louží“ ale tahle českomoravskoslezská kopie v pravé ruce nedržela nebezpečně planoucí pochodeň, ale svírala v ní předmět daleko mírumilovnější... a to „krýgl“ s napěněnou čepicí piva!
Díky čemuž výraz skulptury nekopíroval poněkud zamračený severoamerický vzor, ale bylo jí lze z očí a ze rtů vyčíst výraz naprosté a blažené spokojenosti...
Po příjezdu do Zlatých Hor jsme nejprve obhlédli nabídku dvou hotových jídel obou restaurací na rynku. Protože nás tentokrát ani jedna nezaujala, rozhodla se Jana, že nám něco k pozdnímu obědu a večeři uklohní sama a my skočili na nákup surovin do krámku k Vietnamcům.
Cestu k našemu penzionu nám záhy „zpříjemnily“na hlavy dopadající kapky další vlny deštových přeháněk...
Přidat do oblibených uživatelů
Zlaté Hory
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí ZLATÉ HORY 2020 - 2.Návštěva Rejvízu
