ZLATÉ HORY 2020 - 4.Návštěva lázní Jeseník

Cestopisy

Fotografie (42) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (42 fotografií)

Jižní svah s Cestou života

pod Balneoparkem

Vstoupit do fotogalerie (42 fotografií)

Už za procházky Jeseníkem venkovní ovzduší ovládlo vcelku přívětivé počasí a sluneční paprsky se okny probíjely i do interiéru Ekobusu, který nás po obědě odvážel do městských lázní. Od ostatních moravských a slezských se odlišují nejen svou polohou (rozkládají se totiž vysoko nad Jeseníkem ve svazích Studničního vrchu - bezmála tisíc metrů vysoké hory, na katastru bývalé osady Grafenberg), ale hlavně svými prameny. Ty jsou prosty minerálů, jedná se „jen“ o obyčejnou pramenitou H2O, zato se jich tady upravených dodnes vyskytuje více jak čtyřicet! (A to, prosím, bývaly doby, kdy jich bylo jednou tolik, jenže po druhé světové válce některé vyschly anebo byly zapomenuty.)

Lázně Jeseník patří do čtveřice moravskoslezských, které máme s Janou nejradši (ty další nám milé jsou Luhačovice, Teplice nad Bečvou a Karlova Studánka) a už jsme v nich byli vícekrát. Při každé návštěvě jsme ale vždy překvapeni něčím novým a neznámým... a nejinak tomu zřejmě bude i dnes.

Vlastní areál lázní není sám o sobě nijak rozsáhlý, ale okolí je protkáno bohatou sítí turistických i lázeňských pěšin a cest, které návštěvníka zavedou k různým pramenům, skalkám, vyhlídkám a jiným atrakcím a není v silách člověka vše poznat za jediný den.

Vznik lázní Jeseník možná připomíná pohádku o tom, kterak chudý nevzdělaný chalupník ku štěstí a slávě přišel, ale kam se hrabou báchorky na skutečný životní příběh Vincenze Priessnitze!

Narodil se roku 1799 v nejvýše položené chalupě osady Grafenberg, která byla od počátku součástí blízkého Frývaldova a už od svých dvanácti let se musel mladý Vinca starat o maminku, sestru, slepého tatíka a veškeré hospodářství. I při tom frmolu si ale dobře všímal koloběhu přírodního života kolem sebe. Jednou pozoroval srnu, která si ve studánce léčila své zranění, což zkusil využít při svých dvou úrazech. Ten druhý byl natolik těžký, že nad ním lékař zlomil hůl, ale Vincenz se nevzdal a na samoléčbu použil studené vodní zábaly. A světe, div se – ono to zafungovalo!

Jako zázrakem vyléčený mladík tuhle metodu s úspěchem zopakoval na nemocném dobytku sousedů, pak i na samotných hospodářích... a když se zprávy o těch divech roznesly po širém okolí, neuběhlo ani moc času a začali k němu s prosíkem jezdit choří měštané z Frývaldova a dokonce až daleké Vídně.

Místním felčarům nebylo po chuti, že Vincenz lidi léčí zadarmo a házeli mu klacky pod nohy. První vodoléčebný ústav na světě vznikl sice už roku 1822 (to nechal mladý léčitel přestavět rodné stavení na patrovou budovu, v jejímž přízemí byly pro pacienty umístěny necky s vodou), ale plnohodnotný léčebný ústav a oficiální lázně začaly fungovat až v roce 1837. Tehdy konečně úřední šiml přestal rozhořčeně ržát nad tím, že Priessnitz nemá pražádného lékařského vzdělání a vytoužený schvalovací štempl přišel od samotné císařské komise.

Následoval strmý vzestup lázní a do Grafenbergu se jezdilo léčit kolem půldruhého tisíce pacientů ročně... nepočítaje v to zástupy lékařů z celé Evropy, přijíždějících na vlastní zraky prostudovat to „šarlatánství“, kteréžto dalo tolik na frak jejich těžce vydřeným titulům a celoživotnímu vzdělávání.

Vždyť základní princip léčby Vincenze Priessnitze (zakladatele hydroterapie) spočíval pouze v léčbě čistou horskou vodou, pobytem na čerstvém vzduchu a fyzické práci!

Jenže i když se jim tahle metoda zdála nadmíru prostou, výsledky hovořily za vše a počet vyléčených pacientů každoročně vzrůstal. Což ocenili zvláště ti zámožnější, různí baroni a dokonce i jedna rumunská „hlava pomazaná.“

Ti totiž následovali příkladu úspěšně vyléčeného maďarského barona Miklóse Wesselényiho, který roku 1839 svými těžce vydřenými penízky přispěl na výstavbu prvního zděného pramene a Maďarského pomníku. Gróf tímto v podstatě mezi zámožnými klienty a příslušníky různých národů odstartoval soutěž, který z nich zde bude mít pramen s pomníkem okázalejší a lepší jak ti druzí. Češi s Poláky poněkud zaspali, neboť jejich příspěvky do „Miss Springs“ byly zbudovány až v posledním čtvrtletí století „páry.“ Od roku 1836 až do čtyřicátých let dvacátého století bylo takto upraveno 88 pramenů...

Od té doby čas trhnul oponou.

Lázně Jeseník dál vzkvétají a prosperují a nyní se v nich léčí nemoci krevní, bronchitida a nemoci z povolání. První léčebný dům – bývalé to přestavěné rodné Priessnitzovo stavení - byl přeměněn na muzeum a z těch ostatních je nejdominantnější Priessnitzovo sanatorium. Bylo vystavěno roku 1910 dle plánů vídeňského architekta Bauera a je v něm 300 pokojů.

Právě nad tímto sanatoriem se nacházela konečná zastávka ekobusu a my od ní po modré a zelené tur.trase vyrazili na můj pečlivě naplánovaný lázeňský okruh.

Tentokrát jsme Jižní svah s Cestou života minuli, spokojili se na něj jen pohledem z povzdálí a naší první zastávkou se stal umělý vodopádek pod Balneoparkem. Cestu nahoru k 60 cm hlubokým vodním bazénkům s kameny na dně a trasami na brodění jsme si rovněž odpustili, neboť je známe už z minula. Bazénky jsou sice příjemnou relaxací a mají blahodárný účinek na lidský nervový systém, jenže jejich voda má teplotu odmražované ledničky, a tak jsme je dnes z itineráře raději vypustili.

Další atrakce nás čekala jen o pár desítek metrů dál. Byla jí Obří výhledovna, asi 5 metrů vysoká rozhlednička. Podstavec byl zbudován z kamene dodaného z Ondřejovického lomu a na něj byla nasazena železná koruna zrobená uměleckými kováři. Výhledovna má tu zvláštnost, že z ní v současnosti téměř už nic neuvidíte, neboť ji okolní stromy téměř celou přerostly.

Ono to ale až tak moc nevadí: rozhlednička je totiž součástí vedlejšího Háje víly Ozdravy s mnoha atraktivními prvky, z nichž ten nejvýraznější neokouzlí jenom děti, ale i jejich rodiče. Nám se domeček Hejkala Zurčaly, který připomíná obydlí hobitů, také moc líbil.

Pěšinou jsme se vrátili na tur.trasu, která nás vyvedla do kopce ke dvěma upraveným pramenům s pomníky. Ten první Slovenský se původně jmenoval Stříbrným pramenem (Siber Quells) a připomínán je už roku 1845. Sousední Žofiin pramen nacházející se výš byl prý zbudován jako zásnubní dar pro Priessnitzovu dceru. I z něj jsme voděnku ochutnali a poté se naše cesty na nějakou dobu rozdělily.

Žena totiž hodila vzpura, a že prý už dál do žádného kopce nepoleze... no a já jsem sice romantik, ale taky tak trochu cholerik, takže jsem jí beze slov mávl na pozdrav a celý naježený vyrazil na zbytek okruhu sám.

Samozřejmě že ne na celý, ale jen zkrácený... samozřejmě, že mne ta rozepře mrzela... ale když už jsem tady, tak si návštěvu Rumunského pramene přece ujít nenechám! Kdo ví, kdy se sem zase dostanem...

Z modré jsem po pár minutách chůze odbočil na zelenou značku, která mne nejprve přivedla k Bezručovu prameni. Byl od něj hezký výhled na Zlatý chlum a další kopce Zlatohorské vrchoviny. A také na jakýsi miniareál s dalším Balneoparkem – Gyulovou kaskádou a velkým přístřeškem podoby otevřené stodoly s posezením. Součástí areálu je další pramen, Annin, jehož pomník má tvar kamenné pyramidy. Prý v těchto místech kdysi stávala výletní restaurace a přes letní sezónu v ní „naživo“ hrála hudba.

Můj okruh pokračoval lesem a strmě stoupajícím úbočím nad kamenitým korytem potůčku, kde jsem o kus výš narazil na Dášin pramen. Zdobí jej prostá mohyla z nasucho naskládaných kamenů a štítek s jmenovkou.

Pak už chodníček překročil potok, vyhoupl se do svahu a vyústil na lesní cestu zakončenou prostranstvím, ozdobeným snad tím nejkrásnějším zdejším pomníkem nad upravenou studánkou – Rumunským pramenem.

Jako vděk za své uzdravení jej tady nechal zbudovat rumunský král Karel I. Stalo se tak roku 1888 a byl na něj použit mramor ze Schindlerových lomů a vlastní realizaci provedla dle návrhu Eduarda Zelenky stavební firma z Velkých Kunětic. Veřejnosti začal po slavnostním vysvěcení sloužit od června roku 1890.

(Musím uznat, že je tento kamenný panovníkův vděk za uzdravení velmi působivý, jen by mne zajímalo, jestli král poctivě dodržoval veškerou Priessnitzovu léčbu a byl ochoten vykonávat i nějakou fyzicky náročnější práci. Například takové štípání dříví by Jeho Veličenstvu jistě moc slušelo...)

Od Rumunského pramene mne modrá značka po lesní cestě svedla nejprve na docela hezkou vyhlídku na Zlatohorské vrchy, o kus níž se opět spojila se zelenou a mně už známá klesající cesta mne dovedla k venkovnímu posezení u Priessnitzova sanatoria.

Tady jsem narazil i na moji už téměř odpučenou manželku, no a aby byla její proměna v milující ženu plně dokonána, trochu jsem se kál a pozval ji do blízké kavárny na žejdlík černé horké tekutiny se smetanou. Omluvila se i Jana, prý netušila, že bude mít po těch třech operacích (2 x ostruhy na patě a 1x koleno) s nohama stále takové problémy... a že opravdu není schopná ujít víc jak 10 km, takže budu muset po příjezdu „domů“ do penzionu všechny další naše výlety zase překopat a zkrátit.

Venku jsem ji ještě nechal na chvíli samotnou a vyrazil okolo Hudebního pavilonu k Českému pomníku, stojícímu na začátku okružní Ripperovy lesní promenády, který vznikl roku 1874 a sochou Hygie jej vyzdobil sám J.V.Myslbek.

Pěšina vedoucí od něj po hřebeni vrchu Kopa mne přivedla k Priessnitzově hrobce.

Tahle kamenná stavba ležící částečně ve svahu, která se stala místem posledního odpočinku zakladatele lázní, je ozdobena pouze menšími hlavami dvou lvů. V její spodní části se nachází krypta s rakvemi a nahoře se vypíná kaple. Interiér zdobí oltář sv.Josefa, stěnu vlevo busta zakladatele lázní a napravo pak jeho pamětní deska.

Podle zápisů z kronik měl Wincenz Priessnitz (1799 – 1851) pohřeb, jaký by mu mohl závidět leckterý významný státník.

To kvůli neuvěřitelně dlouhému pohřebnímu průvodu: zatímco ti nejbližší pozůstalí s rakví a knězem už vcházeli do ulic Frývaldova, nahoře v lázních ještě poslední truchlící čekali, až se budou moci zařadit na konec průvodu!

O dva roky později (1953) byla na zalesněném nižším hřebeni vrchu Kopy (641 m) dokončena výstavba novogotické kaple a hrobky. Poté do ní byly přeneseny z frývaldovského hřbitova v kovové rakvi Priessnitzovy pozůstatky. O pár let později také tělo jeho ženy Sophie (zemřela roku 1854 v uherském Budimíru u Košic) a dcery Karolínky, která se nedožila ani svých tří let.

Od hrobky jsem pak už sestoupil na promenádu, vrátil se za ženou a společně s ní vyčkal příjezdu ekobusu nazpět do Jeseníku. Protože byl do odjezdu spoje do Zlatých Hor ještě čas, udělali jsme na autobusovém nádraží v Penny marketu nezbytný nákup, při kteréžto činnosti jsme „ukořistili“ i jedno celé grilované kuře, určené k dnešní večeři.

No a co nespapáme dnes, přijde vhod zítra, neboť nás čeká cesta do Račího údolí, na hrad Rychleby a do města Javorníku...

Poslední aktualizace: 9.1.2021

ZLATÉ HORY 2020 - 4.Návštěva lázní Jeseník na mapě