Loading...
Se známými jsme si naplánovali týdenní dovolenou k berlínským jezerům. Doslova nás na to „ukecal“ manželův kamarád, který tam kdysi byl a pěl o nich chválu…Říkal, že je tam krásná, čistá vodička a že bychom zamířili na východní stranu, kde jsou jezera propojeny řekou Sprévou. Informoval nás, že tam jsou borovicové lesy, jež krásně voní, klídeček v kempu od všeho ruchu, zkrátka krásné prostředí … A tak už jen vzpomínka na tu krásu a oddech v tichu lesa a jezer, nám dodávala patřičný elán na cestu.
Bylo rozhodnuto, že pojedeme vozem našich známých, jež ho měli novější než my a tudíž v lepším stavu, než bylo naše starší autíčko.
Je to již dost dávno, můj příběh se dá nazvat, jak se dnes s oblibou říká – retro! Dnes, když o tom píši, a vzpomínám na tehdejší dobu, tak se musím už jen smát, jak jsme tehdy dopadli.
Den „D“ se blížil a tak jsme se pečlivě připravovali. Dovolenou jsme mínili strávit pod stany, ne někde v hotelu, abychom si užili, jak se patří, tamější přírody a taky koupání a v některém kempu, kde není velká návštěvnost. A spát ještě k tomu ve stanech v borovicovém lese, protože jsme byli ještě mladí, to byla pro nás pohádka, jen už když jsme si to představovali, natož, až bychom to uskutečnili a byli v reálu…
Měli jsme ale v hlavě kolotoč myšlenek, jestli se nám vydaří počasí, neboť u nás v Čechách v té době, kdy jsme mínili jet na dovolenou, nebylo zrovna hezky. Bylo chladno, sem tam drobně poprchávalo, sluníčko se kamsi stále schovávalo a tak nám nedávalo naději, že se nám na dovolené bude dařit. Ale řekli jsme si, je to od nás daleko, tak tam bude jistě líp…
Vyráželi jsme s konzervami, paštikami, nějaký ten sýr k tomu a tvrdý salám. Tak, jak se kdysi dávno cestovalo, a někdo cestuje i dnes…Přibalili chleba, nějaké pití a také si vyměnili i nějakou tu marku, abychom si v Německu doplnili naše zásoby, nebo po případě si koupili něco domů.
A vyrazili jsme!
Pršelo! A pršelo stále po celou cestu, jak jsme míjeli hranici s NDR. Tu jsme přejeli a frčeli stále dál…Nějak se nám to vůbec nechtělo líbit, že by se počasí umoudřilo a vysvitlo aspoň z části sluníčko. Byli jsme na cestě, tak jsme jen doufali, že až dorazíme do svého cíle, že bude líp.
Jenže najednou náš známý – Štefan, jež řídil vůz, se začal nějak divně rozhlížet, což nevěstilo nic dobrého, protože za chvíli poznamenal, že jsme asi zabloudili a sjeli z trasy. Takže jsme zamířili k chodníku a čekali ve voze kvůli dešti, kdy se objeví nějaký chodec. Objevila se paní a tak Štefan, ač uměl dobře německy, navigoval mého muže, který německy zas neuměl, aby vystoupil z vozu, protože seděl v autě na straně chodníku a zeptal se té paní, kudy máme jet na Berlín. Řekl mu to německy, aby to tak přesně té paní opakoval. Manžel jí to opakoval…, ale tak, že mu vůbec nerozuměla a on zase jí. Takže musel Štefan nakonec vystoupit z auta a jít se zeptat sám. On se domluvil a krásně. Navíc nám ještě referoval, že si paní myslela, že můj muž je francouz a tak že mu nerozuměla. No, nasmáli jsme se ve voze dost, až to mému muži nebylo milé, neboť to bylo na jeho úkor.
A tak jsem si z něj po dlouhá léta dělala legraci, při případné debatě s přáteli, že umí bezvadně francouzsky.
Po dobrém nasměrování jsme otočili auto, a jeli směr Berlín! My totiž mířili předtím k Lipsku. Nějak Štefan přehlédl směrovky a my ostatní ve voze nedávali pozor. Nechávali jsme to na něm, protože tu již byl, a tak jsme se kochali, byť v dešti, okolním, pro nás neznámým krajem.
Ještě než jsme dojeli na místo určení, tak jsme zastavili a posvačili, ale ve voze. Pořád pršelo…K večeru jsme dorazili na místo. Jeli jsme stále v dešti, pršelo docela fest. V kempu jsme si na určeném místě postavili stany. Byli jsme děsně otrávení, a mysleli na to, jak bude dál…Sem tam jsme viděli také stany, ale zatím jsme známost s jejich obyvateli navazovat nechtěli, abychom se poptali, jak tu dlouho tohle počasí trvá.
Ráno nás rozhodilo to, že i přes podlážku, kterou jsme měli ve stanu, se do něj dostala přes noc voda, jak do našeho, tak do Štefanova a byli jsme v mokru…Vlastně to mokro nás pomaloučku a polehoučku probouzelo do dalšího dne. Sem tam jsme cítili na sobě vlhkost, spacáky byly mokré taky a i věci, které jsme si vzali z auta do stanu. To bylo nadělení, se kterým jsme nepočítali.
V takovémto počasí jsme tedy nemínili strávit dovolenou. To nemělo cenu. To bychom si leda nabalili pořádnou chřipku a o tu jsme neměli zájem. Tak jsme se rozhodli, že se podíváme aspoň po Berlíně, když už jsme urazili tak dalekou cestu.
Jiřka, Štefanova žena, si vzpomněla, že bychom si mohli koupit tady hliníkové nádobí, které tehdy bylo v kurzu, každý ho sháněl a v Německu, které tehdy bylo ještě rozdělené na východní a západní, bylo oproti našemu velmi levné. Takže jsme „vlezli“ do prvního obchodního domu, který jsme viděli a začali si prohlížet zboží. Měli jsme malou tašku, tak jsme si ještě koupili síťovku z bužírky a do ní jsme si dali nádobí. Obě dvě jsme si koupily několik hrnců a kastrolů různých velikostí i s pokličkami. A měly z toho velikou radost. Tašky nosili naši chlapi a s nimi jsme zašli do dalšího obchodu, podívat se ještě po jiném zboží.
Jenže nastal problém a to velký!
Mého muže zastavil v obchodě pracovník s tím, kde vzal tu síťovku, protože je tam zřejmě také prodávali. A protože můj muž neuměl německy, a já tehdy jsem taky ještě neuměla ani ťuk, tak k nám přišel Štefan, aby nám pomohl v domluvě. Z jeho řeči vysvitlo to, že ten pracovník nařkl mého muže, že tašku u nich ukradl. Což byla pro něj nehorázná potupa a taky i lež, protože jsme si ji do obchodu přinesli odjinud. A tak Štefan pracně vysvětloval, že jsme s ní přišli i s tím nádobím a vysvětlil mu, kde jsme ji zakoupili. Naštěstí tam hliníkové nádobí, co jsme si přinesli do obchodu, neprodávali. Zkrátka můj muž byl na mrtvici, navíc vzácný typ člověka, který by si nikdy nic a nikde nevzal, ač by měl k tomu příležitost a nikdo by nic nepoznal. V tomhle on byl skutečně velice poctivý, ač měl zase jiné záporné vlastnosti. Ale kdo je nemá…A ještě k tomu byl policajt a tak se tak naštval, že už o další chození po Berlínu neměl zájem. A protože stále pršelo, my jsme ani deštníky neměli a tak jsme bloumali chvíli po ulici a přemýšleli co dál…Co v tomto počasí, kdy déšť nemá konce, dělat?
Počasí na dovolenou se nám zkrátka nevydařilo a tak jsme se rozhodli, že ukončíme náš pobyt, pakliže se vůbec pobytem daly nazvat 2 dny, které jsme strávily v Německu i s jízdou.
Nasedli jsme všichni do vozu, můj muž naštvaný na nejvyšší míru a zahořklý už vůbec někdy do Německa jet, ač jsme s naším městem a Německem sousedily hranicemi a jeli domů.
Já ale do Německa jezdila dál, jako mnoho našich dalších občanů nakupovat tehdy výborné uzeniny, kterých měli nespočetně druhů oproti nám, dobré masíčko, droby a další jiné potraviny, které u nás nebyly k dostání, anebo jen v malém množství, ale ne takový výběr. A když jsem dovezla domů různé pochoutky z uzenin, které byly opravdu chuťově výborné, tak si můj muž nikdy nic ze zásady nevzal a neochutnal. Takový měl odpor k věcem z Německa po incidentu v obchodě v Berlíně.
Jezdila jsem se známými, anebo i sama do Žitavy na grilovaná kuřátka do Gril-baru, ke kterým jsme si dávali hranolky, nebo zelný salát a chléb. Neservírovali jen čtvrtku, ale půlku kuřete za pakatel ceny. Byla to vyloženě lahůdka, na kterou dodnes vzpomínáme, jak jsme se za pár korun dobře najedli. V tehdejší době byl zákaz převážení z NDR různého zboží, třeba obuvi, povlečení, záclon a různých jiných věcí. Samozřejmě že se to i risklo a zboží se koupilo. A buď to vyšlo, že nás na celnici neprohlíželi, anebo když nás vyhmátli a zboží odebrali, tak nám vystavili potvrzení s tím, že nám peníze vrátí oproti tomuto potvrzení v té prodejně, kde jsme ho zakoupili. Boty se tam kupovali tak, že jsme doma nazuli staré boty, které jsme mohli s lehkým srdcem vyhodit a v Německu nazuli nově koupené, trochu je zaprášili, po případě zablátili, jestliže jsme objevili někde louži, aby se z nich setřel glanc novosti, a se sevřeným zadkem jsme mířili k hranici a čekali, jak to dopadne…Toto naaranžování dopadlo většinou dobře. Horší bylo, když se boty převážely volně v tašce, zarachané až vespod pod nákupem a na hranici z německé strany se objevila celňačka. To bylo pak zle. Ty byly většinou přísné, až komisní. I když chyba byla na naší straně.
Jednou za mnou přijela teta z Karlových Var a chtěla se podívat do Německa. Tak jsem s ní jela. Byla chtivá všeho, co viděla, neboť potraviny měli jiné, než se daly koupit u nás. Byla zkrátka jak v Jiříkově vidění… Ptala se mě taky na boty, které si chtěla koupit. Tak jsem ji řekla, že je na ně zákaz a že je to na ní…No, nakonec si je nekoupila, bála se. Ale já to riskla a koupila si je. A na hranici byla celňačka-Němka a už od pohledu docela nepříjemná. Dopadlo to špatně. Boty mě vyhmátla, vystavila mi sice potvrzení, že mě peníze – tehdy marky, vrátí na prodejně, kde jsem je zakoupila, ale protože jsem měla zrovna rizikové těhotenství, tak jsem se na to vykašlala a marky jsem oželela. Byla to moje chyba. Teta byla nakonec ráda, že si je nekoupila, protože by litovala vydaných peněz.
To je taková nyní už úsměvná vzpomínka na tehdejší dobu…
Po letech se změnila situace v Německu, které se sloučilo. A jak jsme my kdysi jezdili nakupovat do Německa za levný peníz, tak zase Němci jezdili teď k nám se dobře a levně najíst. Nebylo jediného víkendu, aby člověk neslyšel v restauracích, nebo někde v obchodech mluvit německy. Zkrátka jak jsme my kdysi skupovali jejich zboží, tak nám to teď oni zase vraceli a jezdili zase oni k nám…
A tak jsem vyprávěním trochou zážitků odbočila od původního vyprávění o našem plánovaném výletě k berlínským jezerům. Zkrátka jsme jeli domů z Berlína stále v dešti a o berlínských jezerech, a dovolené u nich, jsme si mohli nechat jen zdát. Už jsme se k nim ale nikdy znovu nevypravili.
P.S. Z tohoto zájezdu bohužel žádné fotky nemáme