Ztraceni v Banátu - 1.část

Ztraceni v Banátu – den první

Trávili jsme v rumunském Banátu již třetí den, když jsme se rozhodli oddělit od zbytku naší party a ve skupině čtyř cestovatelů jsme se vydali na cestu z vesnice Bígr do Rovenska, což je nejvýše položená česká vesnice v této oblasti. Vzdálenost mezi nimi je asi necelých 30 km. Dohodli jsme se, že nepůjdeme po značené cestě, ale zkusíme dojít k jezírkům (na mapě byli značená jako docela velká a my jsme si od nich slibovali příjemné vykoupání po třech dnech bez vody) a zavítáme také ke skalnímu převisu. Od jezírek jsme se chtěli napojit na značenou cestu nekratší možnou cestou. To znamenalo, že bychom museli vystoupat kopec s převýšením asi 400 metrů (v této oblasti jsou kopce dost prudké)

Je rozhodnuto. Vycházíme. Na začátku cesta rychle ubíhá, ale to jdeme ještě asi 5 km po červené. Brzy však musíme z této cesty sejít a jít už „na vlastní pěst“. Bohužel si ani nevšímáme, kde opouštíme značenou cestu. Přesto však věříme, že se na určené místo bez problému brzy dostaneme. Jak však zjišťujeme, nečeká nás však nic lehkého. Po pár minutách chůze už musíme překonávat několik potoků, které přecházíme po kládách, přeskakujeme je či si musíme zout boty a potok jednoduše přebrodit. To je však začátek toho, co má ještě přijít. Cesta začíná být čím dál tím horší. Rychlému pochodu brání popadané stromy přes cestu. Neustále se zdržujeme jejich obcházením, přelézáním či podlézáním. Nepříjemné jsou také kopřivy, které se tady vyskytují hojně. Přesto nám to zatím nevadí. Přeci jdeme teprve asi tři hodiny. Naše cesta vede proti proudu potoka. V tuto dobu však už očekáváme skalní převis, který má být kousek z našeho směru. Máme se k němu dostat od místa, kde se vlévá jedno rameno potoka do druhého. To místo jsme ale nikde nepotkali a dle našich odhadů už mělo dávno být anebo jsme velmi blízko něho. Začínají vzrůstat naše pochybnosti o tom, zda jdeme vůbec správně. Po čase nacházíme místo, které by se dalo považovat za to, které hledáme. Ale, čas běží a musíme se rozhodnout, jestli to zkusíme nebo ne. Po chvíli dohadů to vzdáváme. Uvažujeme tak, že se musíme dostat k jezírkům do setmění a to bychom asi s dalšími čtyřmi kilometry nestihli. Krom toho není úplně jisté, že jsme opravdu na místě, na kterém si myslíme, že jsme. Jak se později ukázalo, udělali jsme správné rozhodnutí. Jdeme tedy dál. Cesta vede bahnem mírně do kopce. Dle mapy zjišťujeme fakt, kterého jsme si předtím nevšimli. A to, že u potoka jsou staré doly (v této oblasti se dříve těžilo černé uhlí). Ty nám slouží jako orientační bod a jsou také skoro v přímce s jezírkama, což pro nás znamená dojít k dolům a pak se jen stočit směrem k jezírkům. To však není tak lehké. Doly jsou ještě daleko. Cesta se zhoršuje. Při pochodu potkáváme vytrhané kolejnice i starý bagr. Jdeme podél potoka údolím pořád nahoru. Jsme obklopeni kopci. Neustále se vyhýbáme popadaným stromům. Hledáme vhodnou cestu na obou březích potoka. Občas si někdo z nás „ustele“ v kopřivách, načež následuje smích ostatních a několik nadávek upadnuvšího. Nohy máme všichni téměř celé popálené od těchto léčivých rostlin… Dostavuje se únava a my jsme ještě pořád nenašli ty doly! Sem tam někdo vybíhá na kopec, aby se podíval na to, jak vypadá okolí. Avšak nikde není vidět než jen les, kopec, les a kopec. Ptáme se sami sebe: „Jdeme vůbec správně?“ Všichni věříme, že ano, ale nikdo si tím není jist. Povzbuzujeme se, že za chvíli už ty doly najdeme. Popravdě nic tomu nenaznačuje. Vzdáváme to. Takhle to už nejde. Cesta je horší a horší. Rozhodujeme se. Vyjdeme na kopec a zkusíme projít les. V nejhorším případě se vrátíme zpět do „džungle“. Stoupáme do prudkého kopce a věříme, že najdeme dobrý výhled na krajinu. A našli jsme! Jdeme přes louku v husím pochodu, čímž se snažíme eliminovat možnost napadení zmijí. Docházíme na cestu a vidíme i opuštěnou salaš. Uf, jezírka nejsou daleko, myslíme si. Tipujeme to na dva kilometry. Musíme sejít či spíše seběhnout prudký kopec, kde je další potok, který by měl vtékat k jezírkům. Do této doby víme, kde jsme a můžeme se vrátit, ale až seběhneme dolů, tak už nemusíme najít cestu zpět. Přesto se nedáme odradit a jdeme. Běžíme dolů, jinak to nejde. Kopec je tak prudký, že běžet musíme, i kdybychom nechtěli. Občas se snažíme zastavit o stromy, které jsou někdy tak prohnilé, že je povalíme. Ale už jsme dole. Teď jen podél potoka a jsme tam. Tak jednoduše to bohužel ale nejde! Musíme jít nad potokem a po kopci „traverzovat“ z čehož nehorázně bolí chodidla. Už se stmívá a my nemůžeme najít ani místo na utáboření! Za každým zákrutem potoka hledáme jezírka. Jaké je ale naše zklamání, když nevidíme nic, co by jen naznačovalo jejich přítomnost. Nyní už jdeme vedle potoka. „Traverzování“ jsme vzdali. Na oplátku nám ale hrozí uklouznutí na mokrých kamenech. Jsme opatrní a to nás ještě zpomaluje. Najednou vidíme něco, co určujeme za jezírka. Ale vzhledem k jejich velikosti (velké má asi necelých 15 metrů v průměru a to malé asi 10 m, přičemž hluboké jsou okolo půl metru) si myslíme, že najdeme ještě ty „pravá“ jezírka. Necháváme věci v blízkosti jezírek a vysíláme dva z nás, aby se šli ještě podívat dál. Ti jen po návratu konstatují, že jsme u jezírek. Jen jsme si mysleli, že to tu bude hezčí. No nic, aspoň že víme, kde jsme. Stavíme stany a jdeme se koupat. Voda je studená, ale nic není lepšího se po tak náročném dni pořádně vykoupat. Už je tma. Teď si teprve všichni uvědomujeme, jak jsme udělali dobře, že jsme nešli ke skalnímu převisu. Zapalujeme oheň, pořádně se najíme a jdeme spát s vědomím, že zítra musíme brzy vstát a čeká nás dlouhá cesta do Rovenska.