Ztraceni v Banátu - 2.část

Ztraceni v Banátu – den druhý

Probouzíme se uprostřed lesa v rumunském Banátu někde mezi vesnicemi Bígr a Rovensko. U snídaně měníme včerejší plány s výstupem do kopce, jelikož zkušenosti z předchozího dne nám radí, že nemusíme mít takové štěstí a trefit správnou cestu. Rozhodujeme se proto pro napojení na značenou cestu, která je asi pět kilometrů od nás a po ní dojdeme v klidu do Rovenska. Opouštíme tedy jezírka a vydáváme se vstříc novému dobrodružství. Bohužel cesta není o moc lepší než včera a my znovu bojujeme s kopřivami a popadanými stromy, které nám neustále blokují cestu. Naše cesta připomíná spíše kličkování mezi překážkami než plynulý pochod. Odhadli jsme, že na červenou se napojíme asi po pěti kilometrech. Ale čas běží a značená cesta nikde. Někteří z nás sundávají boty, nasazují sandále a vydávají se potokem. Podle mapy červená trasa křižuje potok a tak žijeme v domnění, že na ní narazíme jako na křižovatku a poté už v klidu dojdeme do Rovenska. Jaké je ale naše překvapení, když na červenou značku narážíme na jednom břehu potoka. To znamená, že se kus cesty musíme vrátit zpět. Naštěstí to je jen pár metrů. Tak teď už jsme opravdu na správné cestě. Do cíle nám už zbývá „jen“ dvacet kilometrů a my věříme, že to zvládneme. Jaký je to ale omyl, když jsme si mysleli, že už nás nic těžkého nečeká. Čeká, a to dlouhé a prudké stoupání. Už si myslíme, že jsme vystoupali nahoru, když potkáváme turistu, Čecha, který nám říká, že stoupání zdaleka nekončí. Zároveň tento pán chce jít k jezírkům, což mu nedoporučujeme. Stoupáme opravdu ještě dlouho, za což nás nahoře čeká odměna v podání krásné vyhlídky na okolí. Bohužel to někteří z nás ani nedocení, za což se zcela určitě zapříčinila hlavně únava. Jsme tedy nahoře a to, co jsme teď vyšli, musíme zase sejít dolů. Holt banátské kopce jsou vysoké, prudké a nedají se obejít. Z klesání nás bolí chodidla. Naštěstí dole teče potok, ve kterém smočíme nohy a odpočineme si. Čeká nás ještě deset kilometrů a musíme si pospíšit, abychom se sešli v Rovensku s druhou skupinou, jak bylo v Bígru domluveno. Vyrážíme, bohužel jsme špatně odbočili a zašli si tak další kilometr. Další čtyři kilometry zase stoupáme do kopce, který už není naštěstí tak prudký. A na jeho vršku potkáváme rovenské Čechy, kteří pracují na seně a sdělují nám, že nám zbývá šest kilometrů. S každým krokem se blížíme cíli a to je pro nás dobré znamení. Bolest chodidel se dá vydržet a tak docházíme do Rovenska před setměním. Jsme přivítáni milými lidmi a brzy se také setkáváme s naší druhou skupinou, která šla jen po značené cestě, a tedy dorazila do Rovenska o několik hodin dřív. Stavíme stany. Večeříme a jdeme unavení, ale šťastní spát.

I když tato cesta byla velmi náročná jak fyzicky, tak psychicky, tak jsem velmi rád, že jsem ji absolvoval a zážitky z této cesty se mi vryjí do paměti asi nejvíce z celého pobytu v Banátu.