Boreč (Borečský vrch)

České středohoří každého návštěvníka zaujme kopci roztodivných tvarů i rozmístění, člověk by chtěl postupně každý z nich navštívit, protože ani jeden se nepodobá druhému a je tak unikátní lokalitou, ať již z přírodovědného hlediska, tak kvůli rozhledům do krajiny a dalším věcem. Mezi Boreč a Režný Újezd je vklíněn kopec Boreč o nadmořské výšce 449 m n. m., jemuž se jinak ještě říká Borečský vrch, na který je krásný pohled z Lovoše (570 m n. m.). Dříve byl však jmenován též jako Borečská hora, což dokazuje zmínka v knize "Severní Polabí od Litoměřic až k Hřensku. Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína", publikované Václavem Wachsmannem v roce 1888: "Východně od Sutoma pod horou Borečskou, s jejíhož trichtýřovitě prohloubeného vrcholku, zvláště v zimě znatelný teplý proud vzduchu vystupuje, nalézá se vesnice Boreč; nejspíše zmíněná hora jest ne zcela ještě vyhaslá sopka. V zimě i při nejkrutějších mrazech stkví se vrchol její v jarní zeleni." Podobně píše též Ladislav Hons v publikaci "České Středohoří, dolní Polabí a Českosaské Švýcarsko (Lovosicko, Litoměřicko, Ústecko, Teplicko, Podmokelsko, Děčínsko)" z roku 1924: "Na to jdeme lesní cestou k obci Borči, nad níž k severní straně trůní vrch Boreč (440 m), zajímavý tím, že v zimě na jeho temeni sníh taje vlivem par, z nitra vycházejících; odtud lesem jdeme na vrch Ovčín (428 m) a zpět do Jenčic a do Třebenic." Není tedy nic divného, že se zmínka o tomto kopci objevila také v "Národních listech", jež 31. prosince 1903 napsaly: "Zajímavý zjev přírodní. Píše se nám z Třebenic: Na Borečském vrchu, vzdáleném asi 3/4 hodiny na sever od Třebenic, pozorovati jest nyní při mrazivém počasí, jak na vrcholu vychází asi z 10 míst pára, sníh pak kolem jest tam úplně roztaven, zvláště na jednom místě, jež se podobá šachtě, jest tak silné proudění páry z podzemí, že i hořící papír uhasne. Vegetace pak jest tam jak na jaře. Se všech stran spěchají tam lidé podívati se na tento zajímavý přírodní zjev."

Právě spolu s Lovošem a Ovčínem patří mezi geomorfologicky nejvýraznější objekty zdejší krajiny, čeho si všimli již lidé v době kamenné, kteří se na kopci museli vyskytovat, neboť na něm bylo na přelomu 18. a 19. století nalezeno několik kamenných industrií a k různým nálezům docházelo i v pozdějších obdobích, jako příklad dejme v roce 1946 nalezený depot pazourkových čepelí z konce neolitu či z eneolitu, o němž píše Doc. PhDr. Slavomil Vencl roku 1967, i když můžeme uvažovat, že zde byla vzhledem ke zdroji dobrého kamene jakási "pravěká dílna", ne skutečné trvalé osídlení, protože to bylo vždy vázáno na zdroj vody, což nebylo na tomto kopci možné, pokud nepočítáme jeho spodní stráně, kde byl dříve nespočet pramenů. Podle PhDr. Milana Zápotockého byla lokalita spíše kultovním místem, a to kvůli často se vyskytujícím mikroexhalacím, jež v lednu 1881 podrobně prozkoumal chemik Prokop Krejčí (syn prof. PhDr. Jana Krejčího, který popsal kopec geologicky již dávno předtím), přičemž bezpečnostní zkoušky vykonal jeho čtyřnohý průvodce, jemuž byla zima a zalezl do nejhlubší jeskyňky, aby se ohřál. Jeho majitel se bál, že se mu něco stane, ale stalo se úplně něco jiného. V těchto teplých exhalacích pes pookřál a vesele pak dováděl na vrcholku kopce, z čehož profesor Krejčí usoudil, že nemůže jít o unikání sirných zplodin či oxidů uhlíku, protože jinak by jeho miláček již nebyl mezi živými. Další důkazy o výskytu pravěkých obyvatel na Borečském vrchu máme z doby bronzové, kdy se zde ve stejném období nalezly ojediněle střepy, jež jsou datovány do kultury knovízské a píší o nich: PhDr. Peter Budinský v roce 1966, Doc. PhDr. Slavomil Vencl, DrSc. roku 1967 a PhDr. Milan Zápotocký, CSc. v roce 1969, přičemž tyto předem zmíněné nálezy měli na svědomí lesní dělníci pří výsadbě stromků a do teplického muzea je odevzdal řídící učitel František Frühauf.

Od dávných dob patřil tento rozpukaný znělcový kopec lovosické vrchnosti, která na něm prováděla lesní hospodářství, což je vidět jak z I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c039), tak z indikační skici stabilního katastru z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT036018430), v němž ještě nesl pojmenování v německém jazyce "Kahler Berg", k němuž ve stejné řeči přibyl posléze název "Boretz Berg" a podle K. Hrdiny a R. Turka byl tento vrch nazýván v Kosmově kronice jako "Připek" (Pržípecz). Vzhledem k prvnímu jménu však musíme uvažovat o tom, že dříve býval vrch holým a teprve později, někdy v období středověku, byl opětovně osázen lesem, aniž by tehdejší malotěžby zdejší zalesnění nějak ohrozily. Protože však byl kopec výsledkem vulkanické činnosti, tak byla půda kolem nesmírně úrodná, proto jeho stráně sloužily jako ovocné sady, zahrady a pole. Svého času jsme tu mohli potkat i vinohrady. Jeho osázení ovocným stromovím je krásně vidět zejména z leteckého měřicího snímku z roku 1938 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.LITC75.05456&bz=-766736.87,-991718.10).

Avšak kopec není vzácným jen z geologického hlediska (viz https://lokality.geology.cz/137), nýbrž také z botanicko-zoologického ohledu. Výsledkem toho bylo zřízení státní přírodní rezervace "Borečský vrch", jež byla zřízena ministerstvem školství, věd a umění 23. června 1951 a dnes je z ní stejnojmenná národní přírodní památka (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=21). Není tedy žádnou zvláštností, že si zdejší obyvatelstvo vybájilo ohledně kopce řadu roztodivných pověstí a legend, mnohdy zajímavějších a barvitějších než u mnohem známějších vrcholů, ať již bájného Řípu, či Lovoše a podobných. Na závěr bych chtěl pouze poznamenat, že v zimě je cesta na vrchol tohoto kopce skoro neschůdná, to samé platí i za vytrvalých dešťů a podobných extrémů, ale stojí to za to, se nahoru alespoň jednou podívat. Člověk si na těchto "schodech" zlepší fyzičku, z vyhlídky se podívá do kraje a uvidí z puklin vycházející ventaroly neboli drobné vyvěrání teplého a vlhkého vzduchu, na což je sem nejlépe vyrazit za chladných a studených období, zejména však v zimě jak to udělal např. M. Krejčí v letech 1928-1929 a svá pozorování popsal následně ve "Vesmíru" (1929, č. 2), případně pracovnici Státní památkové správy z odděleni pro ochranu přírody, kteří tu koncem 50. let 20. století zkoumali původ a složení unikajících plynů, jejichž výsledkem byly mj. články a doplňky o exhalaci vodních par od Jana Šimra, L. E. Drahoše a Vlastislava Zázvorky). Dříve byly totiž zdejší výrazné průduchy považovány za pozůstatek někdejší sopečné činnosti, později však došlo k jejich jednoznačnému vysvětlení dynamikou vzdušného režimu. Neopomeňte však, prosím, že jste v chráněném území a musíte pokračovat pouze v trase naučné stezky, jež se tu nachází od roku 1981 a byla zřízena za spolupráce ochránců přírody s odborem kultury ONV (viz https://www.stredohori.cz/detail/naucna-stezka-borec).