Cefalù – katedrála Proměny Páně (Cattedrale della Trasfigurazione, Duomo)

Turistické cíle • Chrám

katedrála Proměny Páně v Cefalú • Fotografie (27) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (27 fotografií)

interiér

detail mozaiky s postavou Krista Pantokratora

Vstoupit do fotogalerie (27 fotografií)

Katedrála Proměny – nebo chcete-li Proměnění – Páně je všeobecně považována za nejvýznamnější i nejkrásnější památku severosicilského historického města Cefalù. Jedná se o románskou stavbu z 12. století, pro jejíž stavební styl se nejčastěji používají výrazy normanský, arabizující a byzantský. A protože byla tato katedrála – spolu se svou „sestřičkou“ z Monreale - v roce 2015 zařazena na prestižní seznam památek UNESCO, jsou řady turistů z celého světa, mířící do jejího interiéru, stále širší a delší. Italskou národní památkou je tato stavba již od roku 1941.
Hned na úvod si ještě můžeme prozradit, že katedrálu najdeme na náměstí Piazza del Duomo, že vstup do ní je volný (což ovšem neplatí pro její klášterní část) a fotografování v jejím interiéru beztrestné. A také fakt, že ji založil v roce 1130 první sicilský král Roger II. (jeho velkolepý projekt monumentálního katedrálního mauzolea sicilských králů později podstatně „ořezali“ králové z dynastie Štaufů) a že z časů její prvotní výstavby už dnes pochází jen transept a sanktuarium. Hlavní chrámová loď i průčelí vznikly teprve v letech 1180 až 1240 a u slavné mozaikové výzdoby se předpokládá, že je dílem místní byzantské mozaikářské školy, pocházejícím z let 1145 až 1148.

Základní kámen chrámu Proměny Pán byl položen v roce 1131 a v roce 1145 se zde objevily první královské sarkofágy (pro Rogera II. a jeho choť), které později Frederick II. nechal přemístit do Palerma, kde je využil pro sebe a svou manželku. Roku 1263 byla katedrála zastřešena a o tři roky později oficiálně vysvěcena. Teprve roku 1471 přibyl k průčelí vstupní portikus. Součástí katedrály (placená část, vstupné 3 eura) je také krásný, byť jen velmi neúplně dochovaný, klášterní ambit, který se pyšní souborem elegantních dvojitých sloupků se zdobnými hlavicemi, které patří mezi nejvýznamnější příklady středověkého sochařství na Sicílii.

Ze stavitelů této obdivuhodné památky jsou v podstatě známá pouze dvě „pozdější“ jména: Johannes Panictera, který je autorem podoby dvojvěžového průčelí, a Ambrogio da Como, tvůrce trojobloukového portiku. Dnes je katedrála také nositelem titulu basilica minor, což je označení upozorňující na význam katedrály.

Další pelmel informací a zajímavostí je určen zejména nadšeným obdivovatelům katedrál a příznivcům historických památek všeobecně.

Terasové prostranství před budovou katedrály bylo původně hřbitovem. Podoba chrámu vychází ze stylu velkých románských benediktinských bazilik severoevropského typu, který obohacují vlivy arabského světa. Průčelí katedrály ohraničují dvě mohutné normanské věže s elegantními románskými okny (jednoduchá i sdružená) a pyramidovým zakončením. To je ovšem „přístavkem“ z 15. století, symbolizujícím moc církve (čtyřhran) i krále (osmihran). Stejně stará vstupní předsíň má dva oblouky hrotité a jeden kulatý, její klenba je křížová. Součástí portika je krásný bílý mramorový portál Porta Regum s figurální výzdobou. Apsidy pocházejí z let 1215 až 1223 a zdobí je zvířecí hlavy a lidské postavy. Transept zdobí dvojice kruhových oken.

Interiér katedrály, na jejíž podobě se podíleli také špičkoví řemeslníci z Francie a Řecka, má tvar latinského kříže a na trojlodí jej rozdělují dvě řady sloupů, mezi nimiž najdeme i dva s mramorovými patkami a hlavicemi z 2. století. Dvojice sloupů z 12. století a regionu Puglia podpírá vítězný oblouk. Transept je vyšší než lodě, což je u severské architektury poměrně časté. Normanský styl určil také podobu dvojité křížové klenby chóru. V apsidovém presbytáři je umístěn moderní oltář Virginia Ciminaghiho z roku 1992. Moderní jsou i okenní vitráže v lodi.

Samostatnou kapitolou je mozaiková výzdoba, která měla původně pokrývat celý interiér chrámu, ale nakonec vznikla pouze v prostoru kněžiště, kde pokrývá apsidu a polovinu bočních stěn. Mozaiky pokrývají plochu více než 600 m2 a vznikly ve dvou etapách, a to v období let 1145 až 1148 a v letech 1154 až 1166. V Itálii se s výzdobou tohoto typu setkáváme poměrně často, ale tady zaujme spojení severské architektury s dekorativní cykly orientálního typu. Dominantní je pak mozaika s postavou Krista Pantokratora, který v levici drží otevřené evangelium s řeckým a latinským textem na téma „Já jsem světlo světa a ti, kteří mě následují, nebudou nikdy bloudit ve tmě“.

Pod Kristem můžeme vidět modlící se Madonu a čtveřici archandělů (Rafael, Michael, Gabriel a Uriel). Třetí skupinu tvoří postranní postavy sv. Petra a Pavla, resp. čtyř evangelistů (Marek, Matouš, Jan a Lukáš). Ve spodní části jsou pak zobrazeni apoštolové (jejich jména si u každého světce můžeme přečíst v latině i řečtině) Filip, Jakub, Ondřej, Šimon, Bartoloměj a Tomáš. Všechny postavy obklopuje zlaté pozadí a stylizované geometrické nebo rostlinné motivy. Mozaiky v lodi zobrazují cherubíny a serafíny (též cherubové a serafové), ty na bočních zdech pak různé proroky a světce. V katedrále se nachází také fragment polychromované byzantské mozaiky ze 6. století. Všechny mozaiky byly renovovány roku 1860 a v roce 2001.

Z interiérové výzdoby a mobiliáře musíme zmínit ještě také min. nástěnné malby zobrazující Urbana V. (konec 14. stol.) a Madonu (15. stol.), několik sarkofágů (z období od starověku do 18. stol.), monumentální křtitelnici se čtyřmi vyřezávanými lvy (12. stol.) nebo mramorovou sochu Madony, pocházející z roku 1533 a dílny Antonella Gaginiho. Opomenout nemůžeme ani dvoje polychromované varhany z 18. století a oboustranně malovaný dřevěný kříž od Guglielma da Pesaro (okolo roku 1468, ikonografická témata dnes již hodně poškozených maleb i textů, velikost 512 x 404 cm, za autora původně považován malíř Tomasso De Vigilia a zmiňován občas rovněž bývá Antonello da Messina). Většinu návštěvníků katedrály jistě zaujme kaple Blahoslavené svátosti. Strop centrální lodi zdobí malované busty, fantaskní zvířata a dekorativní motivy, které vytvořili arabští a normanští mistři a které – již v gotickém stylu – roku 1243 doplnil Enrico Ventimiglia.