Čertovy kameny u Zašové

Různými „čertovými kameny“ je naše republička přímo posetá, a tak není divu, že se řada těchto pekelníky odhozených břemen nachází i na Valašsku. K těm méně známým patří Čertův kámen u Zašové. Nachází se severovýchodně od obce na zalesněném hřebeni vrchu Pohoře (455 m), který k jihu a severu spadá prudkými svahy. Ke skále nevede žádná značená tur.trasa, ale přímo na hřeben se lze dostat dlážděnou (!) silničkou odbočující ze zpevněné cesty mířící k lesu od východního konce obce. Dlážděná silnička stoupá bez jakýchkoliv serpentin přímo „rovno hore“, ale převýšení činí jen něco málo přes 50 m, takže to taková hrůza není. Tahle ústřední hřebenová komunikace pak už ve formě normální lesní cesty protíná směrem k západu celou Pohoř a klesá nazpět do Zašové.

 

Z ní směřují na jednotlivé vyvýšeniny hřebene krátké odbočky ve formě chodníků anebo lesních cest. Čertův kámen není na mapách.cz přímo označen (na hřebeni jsou ale nakresleny hned tři ikonky skal), takže je nutno jej pohledat.

Já nejprve z ústřední cesty po vyšlapaném chodníčku odbočil na kótu s nadm.výší 447 m, kde jsem pod temenem na jižním svahu narazil na několik balvanů a skalních výchozků. A také na lavičku s omezenou vyhlídkou do doliny Rožnovské Bečvy a pásmo Vsetínských vrchů.

 

Zdejší forma neživé přírody mne moc nenadchla, neboť skalky bohužel nebyly tvořeny malebným pískovcem, ale málo atraktivním slepencem, jehož masa připomínající pohled na rozbitý beton dosáhla nejvyššího stupně estetičnosti jen ve známých Súlovských skalách… a mně osobně se líbily ještě některé jeho projevy, s nimiž jsem se potkal v Rakoveckém údolí na Drahanské vrchovině.

 

Od vyhlídky jsem se vrátil zpět na „hlavní“ a po několika stovkách metrů odbočil vlevo na lesní cestu procházející další vyvýšeninou. Tady už jsem narazil na vlastní Čertův kámen, který je sice – soudě podle ohnišť – oblíbenou destinací zašovské omladiny, ale běžný tůrista nad ním své velectěné chřípí spíše jen ohrne. Jedná se totiž o 5 m vysoký, dlouhý skalnatý hřbítek, kde zaujme jen její převislá severní stěna, pod níž prochází chodník.

 

Ten mne po asi 200 m dlouhé procházce borovým lesem přivedl k dalšímu, už mnohem nižšímu seskupení slepencových výchozů. K poslední na mapě vyznačené skalní ikonce bylo nutno překročit ústřední lesní cestu a vyšplhat na protější hřeben. Tady se nacházel opět dobře vyšlapaný chodník a po čtvrt kilometru chůze jsem stanul u skalky.

 

Pěšina odtud prudce klesala k poutnímu místu Stračka, já ale ještě předtím navštívil jeden místní pozoruhodný lom.

 

Novodobá historie zcela opomíjí Čertův kámen, ale zmiňuje se o hřebeni Pohoře, který se měl stát na sklonku druhé světové války důležitým německým opěrným bodem.

Koncem roku 1944 a začátkem roku následujícího zde byli mladí muži nasazeni na kopání zákopů po celé délce hřebene. Ty měly zpomalit postup Rudé armády směrem od Rožnova i Valmezu. Totálně nasazené chasníky pak po večerech v chalupách, v nichž byli ubytováni, místní oblažovali všelikými legendami a strašidelnými historkami vztahujícími se k okolí. Jedna se zmiňovala také o hřebeni Pohoře, kde prý po nocích tklivě naříká pohozené dítě místními nazývané „záhubenča.“

 

Jen tak mimochodem: ty zákopy se hloubily naprosto zbytečně, neboť když se Rusové skutečně objevili, Němci odtud zdrhli tak rychle, že ze zákopů nepadl ani jeden výstřel!