České Švýcarsko - Brtníky

Před vjezdem do Brtníků jsem upozorňoval Pavlínu, že má dávat pozor na odbočku k restauraci U Krkovičky. Nedávala. Silnice byla úzká, i auta tu jezdila, a já cedulku zahlédl jen koutkem oka, když už jsem ji minul. Za mnou auto, couvat jsem nemohl. A to se děvče hádalo, že tam žádná nebyla. Vsadit se nechtěla, já se v nejbližší vesnici otočil, a byli jsme na místě.

Pokoje tu mají rozlišené podle barev. My jsme dostali oranžový, až v podkroví, ale to se večer, když si někdo dole v hospodě pustil automat na hudbu, ukázalo jako výhoda. Ale hospoda byla parádní. Nebyla tam televize, a i jinak byla útulná. Jen první, co mě zaujalo, byla petice, která, pro místní obyvatele ležela připravená na stole. Měl to být protest proti záměru zřídit tu ubytovnu pro sociálně slabé rodiny. Mimochodem tu bylo psáno, že už jich tu pár je, a od té doby tu párkrát hořelo.

Počkal jsem tam na Pavlínu a šli jsme okouknout okolí. Napřed najít výchozí místo zítřejší procházky a potom se podívat na Křížový vrch, který na mapě upoutá hned při prvním podívání.

Bylo poznat, že vesnice pamatuje lepší časy. Z podezdívek dříve honosných chalup rostlo kapradí, komín bývalé továrny obrůstal břečťan, a samotná továrna, původně tuším vyráběla punčochy, taky už nejlépe nevypadá.

Evidentně opravenou budovou byl ústav pro mentálně postižené, a vedle něj požární zbrojnice (taky kdysi opravená), novým objektem pak informační středisko s pro mě poutavým názvem Minerál. Zašli jsme tam, a já jsem, z Pavlínina pohledu, zase udělal ostudu. Kromě map, brožurek a propagačních materiálů tam měli i spoustu kamení. Slečna, která tam tráví asi dost dlouhé osamělé dny, byla hrozně ochotná. Ale já měl bohužel nějakou učitelskou náladu, a začal ji tím pádem učit. Na prodej tam měl majitel nějaké načervenalé kamení, které vydával za karneol. No ten mám v kapse, pro štěstí a jako vzpomínku na pěkný výlet na Novopacko. Děvčeti jsem ho ukázal a ona uznala, že to vypadá trochu jinak. Potom tam byl podivný kámen, který byl představen jako melafyr, původem z Frýdštejna. Bohužel, ten mám v druhé kapse, já to kamení holt mám rád. Melafyr se česky řekne mandlovec, takový kámen, většinou tmavý, se zelenými mandličkami olivínu nebo bílými chalcedonovými, tohle byl strakatej kámen. Možná sebrán na parkovišti pod hradem, tak jsem přišel k tomu svému. On hrad Frýdštejn na vyvřelině (to by mohl být ten melafyr), nestojí. A z jakého lomu pochází kamení, kterým je zpevněno parkoviště, jsem se tehdy nedozvěděl.

Pavlína se slečně omlouvala. Něco jako, že jsem pošuk a ať mě nebere vážně, ale děvče se mě zastalo, že se o těch kamenech musí něco naučit, když už je tam předvádí. No a já to zaslechl. Nejsem až takový odborník, ale správně jsem odhadl, že Krásné ametysty jsou z Brazílie, o zkamenělém dřevu jsem prozradil, že se jmenuje araukarit (však araukárie rostou dodnes) a upřímně jsem se vyděsil u prodávaného sádrového odlitku, u kterého byl popisek „belemnit a ortoceras“. Tito dva živočichové se, ačkoli jsou to oba hlavonožci, opravdu potkat nemohli, o pár set milionů let. Prvnímu bychom mohli podat chapadlo v hodně mladých druhohorách (svrchní křída), druhému ve starších prvohorách (nějaký silur a devon). Ale velkoformátové fotografie místních skal jsem pochválil. Ty byly opravdu dobré.

Chtěli jsme se podívat na místní Křížový vrch, cestu jsme naplánovali nahoru po silnici, potom doleva po polní cestě. Tam jsme měli narazit na červenou, dorazit na kopec trochu zezadu, a sestoupat jím vlastně až skoro k penzionu. V břiše mi kručelo už tak, že jsem nezareagoval na projíždějící mopedy. Ona tu byla, jak jsem se později dozvěděl, přehlídka historických motocyklů. Silnější kategorie měly přijít zítra, ale tahle milá vozítka prostě nemám.

Ze silnice jsme sešli dříve, než jsme původně zamýšleli. I bez mopedů tu byl provoz dost hustý, ale na tu značku jsme přeci narazili, sice trochu jinde, ale co.

Já jsem sice nestihl Krásné prskolety, ale za podvečera jsem k Lužickým horám objektiv obrátil. Ten kopeček v pozadí jsem si i přitáhl. Ejhle, Vlčí Hora i s rozhlednou.

Ale tam zítra namířeno nemáme, snad někdy jindy.

Křížový vrch nás poněkud zklamal. Celé je to tak trochu došeda, nejpoužívanější materiál je beton a z něčeho, co vypadá jako betonové pražce, jsou i klekátka u některých zastavení.

Hlad nás do hospody zahnal hodně rychle. I když jsme nechtěli žádné speciality, trochu to trvalo, Pavlína remcala, mně kručelo, ale po dvaceti minutách se čekání vysvětlilo. Prostě nám k sekané a kuřeti pan kuchař dělal čerstvé brambůrky. A měli je tu vynikající, nezapomněli jsme složit za tu delikatesu poklonu. Dokonce jsme zauvažovali o tom, že si zítra dáme k večeři jen dvojitou porci brambor.

Při čekání si Pavlína všimla diplomu, který vykukoval za soškou říjícího slona.

Vzal jsem si brýle a moje první reakce byla:“Kde jsme se to ocitli“. I text jsem celý přečetl, bylo to poděkování za vyvrcholení prvního kola kampaně, kterým byla zabijačka připravená panem kuchařem. Jeho dcerka, která to tu vede, mu cedulku strčila za slona a brejle. Když jsem se ptal, jestli si mohu vzácný dokument zvěčnit, smála se, svolila, a nakonec jsem dostal i opožděný dárek k narozeninám (všimla si z občanky), prostě mi popřála a škrtla pivo.

Pavlína zatím, protože se ještě nesetmělo, odešla bádat po okolí. Potom už tma začínala a ona nikde, mapku sice nějakou v informačním středisku vyloudila, ale baterku ne. Zkoušel jsem žhavit telefon, ale tady. Jen nouzová volání. Jako by operátor nevěděl, že já volám většinou jen nouzově. Ale nakonec se objevila a oči navrch hlavy. Šla ke hřbitovu (a bývalému kostelu, ten byl ovšem zbořen), od kterého to chtěla tady od severu obejít. Na mapě si tu cestu našla. V dálce uviděla nějaké ovečky, slyšela i nějaké štěkání, ale šla po cestě. Prý už jen kousek, když přiběhli dva pejskové (snad labradoři), nechali se pohladit a podrbat, ale po chvilce ji jeden z nich vzal něžně za ruku a odvedl ji zpátky ke vsi. Naštěstí byla tentokrát poslušná a podívala potom radši někam jinam.

Když jsem uléhal, zazníval z přízemí nějaký zpěv, ale jen tiše. Byl jsem rád za pokoj v podkroví.

Druhý den, po výletě jsme chutně povečeřeli, chvíli jsme si dávali přednost, kdo se půjde vykoupat, ale šla Pavlína. Dole v hospodě panovalo nějaké napětí. Prý tu pojede závod historických motocyklů, ale nikdo nevěděl kdy. Cosi na nedaleké silnici zahučelo, někdo usoudil, že by to mohlo být už ono, a já si uvědomil, že jsem si chtěl vyfotit místní malebný viadukt, tak jsem se vydal na průzkum. Poplach by zatím planý, ale silnici přechází pěkné železniční dílo. Možná ho odněkud lze vidět i v celku, ale já to místo po výletě už nehledal. Ze vsi je vidět z hlavní, a potom z vedlejší silnice.

K tomu jsem si přibral i výzdobu oken jednoho z domů. Pavlína se potom přiznala, že ač tudy taky šla, nevšimla si.

Proud starých motorek přiburácel za chvíli, a i přes smrákání se mi i nějaký obrázek i docela povedl. A to jsem poprvé vyzkoušel režim sport.

Večer byl potom příjemný, ráno dobrá snídaně, při které jsme chválili všechno, ale zejména to, že se tu nevyskytuje televize. A to příjemné děvče, které tu vládne, začalo vysvětlovat: Původně ji tu měli, kvůli sportovním přenosům, potom si tu sousedi začali pouštět zprávy, a hádat se při nich. Z televize umístěné ve veřejném prostoru se samozřejmě platí poplatky podivné organizaci OSA (rád bych věděl, kolik vybraných peněz dostanou ti, pro které jsou vlastně vybírány). Když se ale objevila další taková „autorská“ organizace a chtěla ty samé poplatky a to zpětně, veškeré sdělovací prostředky přestaly mít v restauraci i penzionu místo. A je tak dobře.