Czerwony Strumień (Červený Potok), téměř zapomenutá historie

S mnohými místy i vesnicemi je to jako s lidmi; někde prostě bývá štěstí každodenním společníkem, ale mnohem častěji je to jako na houpačce nebo spíše smůlovitě. A u osad pohraničních to platí dvojnásobně. Vyprávět by o tom mohla například polská víska Czerwony Strumień (Červený Potok, Rothflössel), kterou koncem 16. století založili majitelé zdejšího panství z rodu von Tschirnhaus a která zanikla vznikem hraničního pásma v 50. letech minulého století.

Dnes již dávno neexistující obec s průměrnou nadmořskou výškou 690 metrů se rozkládala v Bystřických horách (Góry Bystrzyckie) a její demografický vrchol nastal zřejmě v letech 1840 až 1890, kdy zde trvale žilo více než 130 obyvatel (po I. světové válce jich zde už ovšem nezůstalo ani osm desítek). Přesto se i Czerwony Strumień dodnes pyšní několika zajímavými historickými památkami a také jedním velice významným rodákem. Tím se stal pozdější vratislavský biskup Joseph Knauer, který se zde narodil roku 1764. Přibližně ve stejné době zde žil i kameník a sochař Franz Hornich, tvůrce rokokových schodů a kamenných soch pro věhlasný kostel v Neratově.

Ukončení života obce, která byla od konce 19. století oblíbenou turistickou destinací s hostincem, pivovarem, školní budovou, tkalcovnou a nedalekým penzionem Gruppenbaude (za války rehabilitační centrum SS), přišlo nečekaně s koncem II. světové války. Při vytyčování státní hranice byla vesnice vysídlena a následně v podstatě rozorána. Červeným Potokem pak zůstal už jen stejnojmenný potůček, který dnes onu hranici vytváří. Z vesnice – jak tvrdí mnohé informační prameny – zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky kamenných základů. Zcela pravdivé ovšem toto tvrzení, naštěstí, není.

Je pravda, že z původních – asi dvanácti - domů (na konci 19. století jich už ovšem bylo 25 – a dopadly stejně mizerně) ani školy se toho do současnosti moc nedochovalo, ale fragmenty jednoho z nich se i dnes pyšní tabulkou, že se jedná o zbytky barokního sudetského domu. A rozhodně to nebyl žádný 1+KK. Občas zde můžeme narazit i na fragmenty kamenných soch či křížů nebo na připomínky toho, že tady žili lidé (rezavé nádobí, kování dveří apod. 

Zdejší barokní kaple je dnes krásnou romantickou zříceninou, o které se dnes už neví ani kdy vznikla, ani komu byla zasvěcena. Při podrobnějším pátrání alespoň zjistíme, že se jedná o stavbu z 18. století, která byla do počátku 19. století sídlem samostatné farnosti a před kterou stával kamenný kříž s Ukřižovaným z roku 1733 (dnes se nachází u kostela v Kamienczyku). Dějiny kaple v podstatě skončily s odsunem původního německého obyvatelstva po II. světové válce. Je i tak zázrak, co všechno se z ní mezi stromy hraničního pásma dochovalo. A je zřejmé, že kaple svým způsobem zůstává „živoucím organismem“ …

Nejzachovalejší památkou někdejší polské pohraniční obce tak zůstává zajímavá – částečně polychromovaná a nedávno rekonstruovaná - socha sv. Jana Nepomuckého pocházející z roku 1801 nebo 1873. Ta se však paradoxně nachází na opačném břehu hraničního potoka a je tedy už dnes památkou Českých Petrovic