Loading...
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
O kláštereckém kostele se toho už hodně napsalo. Tajemné rudé postavy ho proslavily. Namalované na jižní straně věže. Jsou to čerti, rytíři, mnichové? Jsou to mimozemšťané? To na hlavě, to jsou rohy? Anténky? A ta čára od pasu šikmo dolů? Ocas? Meč?
Kdo je namaloval? A kdy? A hlavně, proč? Nikde nic podobného není k vidění. Stával tu klášter. Dobyli ho husité. Umírali tu Mnichové. Ošklivě umírali.
Senzibilové mluví o energeticky velmi silném místě. Jen se nemůžou shodnout na vcelku důležitém faktu, zda jde o energii pozitivní či negativní.
Měl jsem v Klášterci chvilku čas. Hlavní branka zaskřípala, vcházím na hřbitov. Obešel jsem kostel. Ano, jsou tu. Koukám na malby a moc bych si přál znát jejich tajemství. Ale neznám.
Procházel jsem se hřbitovem a přemlouval se k pocitům mystické tajemnosti. A docela se mi to i dařilo.
Pomalu jsem se mezi hroby došoural až na konec hřbitova. Zarostlý svah, nestříhané keře. Márnice, malá železná branka…
Je ticho. Genius loci už si mě vzal. Pohlédl jsem zpět na kostel. Dvě podivné postavy vysoko na věži. Rudě svítí…
Otočil jsem se opět k hřbitovní zdi a chtěl pokračovat v chůzi...
...a vytřeštil jsem oči. Ze hřbitovní zdi kouká démonická tvář. Výrazné oči, hledí přímo na mě. Stojím jako přimrazený. Několik vteřin. Tak teď už věřím v mystérium kláštereckého kostela.
Prohlédl jsem si podivnou hlavu, zazděnou do hřbitovní zdi. Není to stylizovaná lebka? Ty se často tesaly do náhrobků, coby symbol pomíjivosti a marnosti. Jenže tenhle strašidelný obličej je vytesán přesně mezi dvěmi starými náhrobky. Nepatří k žádnému z nich.
Sklonil jsem se ke zdi a přejel prsty po kamenné hlavě. Drsný, hrubý kámen. Hluboké důlky na místě očí. „Na co se asi tak zarputile dívá“, napadlo mě. Otočil jsem se po směru zamračeného pohledu…
A najednou jsem to uviděl. Strašidelná hlava upřeně pozoruje dvě rudé postavy na kostelní věži…
Stmívá se. Stojím bez hnutí a mráz mi jde po zádech. Tak tohle opravdu není obyčejný kostel…
Ještě se sem vrátím...