Drahé a ledové

O Vánocích se lidé rozdělují na dvě kategorie. Darující a obdarovaní. Obě jsou velice rizikové. Jak moc rizikové jsou, jsem si letos vyzkoušela na vlastní kůži. O originálním dárku pro manžela jsem začala přemýšlet už vříjnu. Bylo to těžké . Chtěla jsem něco neobvyklého. Něco nezapamatovatelného. Ale co? Vzhledem kjeho sportovnímu založení mu přece nebudu kupovat kuchařský kurs. A na víkend smladými boxery by se zase nechtělo mně. Takže co pro oba?

A pak to vnuknutí přišlo. To jsem ale ještě nevěděla, že nebylo sesláno shůry, ale zúplně jiných míst. Co takhle přespat vledovém hotelu? To by bylo něco! Usedla jsem kinternetu a začala pátrat. Jednoduché to nebylo. Norsko je daleko, vDánsku je draho a na Aljašce je daleko a draho. Takže zbylo Rakousko. Ve středisku Zell am See byl inzerován jako báječná atrakce Volvo Ice camp. Podle prospektů něco nevídaného. Společenská místnost zledu, jídelna zledu, postele zledu. Super společenský program, sauna,vynikající večeře a důstojná snídaně. Kdo si zakoupí pobyt „Romantika", obdrží ještě láhev dobře vychlazeného šampaňského, chi, chi.

I šla jsem do akce. Po několika meilech a platbě, která za jednu noc odpovídala týdennímu pobytu pro dva ve čtyřhvězdičkovém hotelu, jsem obdržela vouchery a návod. Obsahoval popis oblečení a předmětů, které nám pomohou přežít tu drsnou přírodu. Něco mně trochu zarazilo, například doporučení vzít si malý ručníček. Za ty peníze by tam asi spíš měli nabízet svůj a pěkně velký! Totéž stermoforem. Fakt se mi ho nechtělo vláčet do výšky 2500 m. Ale takové drobnosti jsem se rozhodla přehlédnout, romantika určitě bude!

Dorazili jsme raději dříve, abychom si užili lyžování a obhlédli terén. Lyžování bylo fantastické, ani jednu sjezdovku jsme nemuseli jet dvakrát. A pak jsme dorazili kLedovému kempu. Optat se, jestli jsme očekáváni, a vkolik máme dorazit. Servírka za ledovým barem na nás hleděla sice súsměvem, ale pravila, že nemá tušení, musí se zeptat. To jsme ještě nevěděli, že to bude vnásledujících hodinách nejčastější odpověď, kterou uslyšíme. Šla se tedy optat a doporučila nám dorazit okolo čtvrté. Zároveň nám sdělila, že jeden zobsluhy je Čech a bude se nám věnovat.

Vurčený čas jsme dorazili a začali se shánět po Čechovi. Přišel a na náš dotaz, kam slyžemi, pravil že neví a šel se zeptat. Přišel nás informovat, že asi kbufetu, ale že to neví jistě. Vyžadovali jsme vstup do iglú abychom si uložili zavazadla, ale dostalo se nám ujištění, že neví, kdy nás tam pustí, ale půjde se zeptat. Poté se nadlouho vytratil. Pořídili jsme romantické fotky, ale pak už začalo být opravdu chladněji, tak jsme se vydali kbaru. Tam nám barmanka sdělila, ať se zatím občerstvíme, program že bude později. Zároveň nás upozornila, že si každou objednávku musíme zaplatit ihned hotově. Dost jsme zírali, ale žízeň byla, tak jsme sáhli po nápojovém lístku. Za dvě jednodeckové skleničky vína jsme se rozloučili sobnosem, který by dole vúdolí vystačil na dvě láhve. Štědrá barmanka nám však nabídla konzumaci čaje zdarma. Sjásotem jsem se vrhla ktermosce. To, co zní teklo, nemělo ale sčajem nic společného. To už snad měli nechat tu horkou vodu bez těch divných příměsí.

Po celém baru postávali skupinky našich spolunocležníků a nikdo evidentně nevěděl, co dělat. Podle voucherů měl být zábavní program a večeře, ale zatím si nás nikdo vůbec nevšímal. Za nějakou dobu se mezi kuřáky (ti museli se svým zlozvykem před iglú) rozkřiklo, že venku zahlédli nějaké lidi sšípy a luky. Vyhrnuli jsme se před kemp. Stál tam skutečně terč a opodál ležely luky a šípy. Ještě dále stáli tři lidé zpersonálu a družně se bavili. Mezi sebou. Nás si opět nikdo nevšímal. Ti, kteří měli sportovního ducha (nebo jim byla největší zima), se posléze odhodlali ke střelbě. Ovšem bez instrukcí a při - 15 °C nám však tato zábava moc dlouho nevydržela. Opět jsme dotírali na Čecha, kdy si můžeme dát zavazadla do iglú. Zíral na nás, jako by jsme se ho vyptávali na přesné množství kaolínu ve složení karlovarského porcelánu. Pak pravil, že nemá tušení, ale půjde se zeptat. Jen tak ze zájmu jsme ještě chtěli vědět, jak dlouho vkempu pracuje. Jeho odpověď - dva roky nás přivedla skutečně do rozpaků.

A začalo být hůř a hůř. Někdo zobsluhy nám vysvětlil, že večeře bude všest. Zatím se máme napít u baru. Vůbec nejčastějším doporučením tam byla výzva kpití. Jelikož bylo tři čtvrtě na šest, nehodlala jsem se příliš napájet a raději jsem zvolila zase ředěné horké bahno ztermosky. Byla to chyba. Večeře byla ve čtvrt na osm. První chod tvořila polévka vdlabaném chlebu. Jednou jsem už něco takového jedla zkonzervy, ale nadšení to ve mně nevzbudilo. Následovat měly sýrové fondy. Na ty jsem se těšila, protože jsem o této lahůdce zatím jen četla a byla jsem zvědavá, jak chutná roztavená směs nejlepších švýcarských sýrů. Nechutnala vůbec nijak. Místo sýrových fondů jsme dostali kovový kužel zahřívaný lihovými kahany tzv. „Turecký klobouk". Na ten jsme měli pokládat plátky masa a opékat je. Všichni účastníci na to zírali stejně jako já. Pak se do toho přece jen někteří pustili. Český průvodce seděl vedle mne a zpestřoval konverzaci příspěvky jako: „ Je zima co?" případně „ Vnoci bude ještě větší zima!" Když se maso skoro všem ke klobouku pěkně přiškvařilo, dorazila servírka sbujónem, do kterého se to maso mělo původně namáčet, aby se nepřipeklo. Chybka, no. Kvečeři jsme si mohli vybrat dokonce i nápoj. Do dvoudecových sklenek nám byla pečlivě odměřena deci a půl vína. Kdo ho vypil hned, měl smůlu, doplňování se prostě nekonalo.

Podle původního programu měla být po večeři sauna nebo program ve společenské místnosti. Jelikož se celou večeři sedělo na kostkách ledu přikrytých sobí koží, drkotala jsem zuby tak, že jsem skoro nedokázala vyslovit „sssaunnna!" Ale takových zoufalců bylo víc. Všichni jsme se nahrnuli do stavební buňky, kde jsme měli věci a která byla kromě WC jedinou vytápěnou místností pro ubytované. Tam nám členka personálu podrobně popisovala, jak spát ve spacáku při -18°C a několikrát, tuším že šestkrát, to opakovala vněkolika jazycích. Nám oznámila, že nám to vysvětlí ten Čech, ale že neví kde je, ale půjde se zeptat. Tímto zdržením nám ostatní saunu zcela obsadili. No, saunu. Byl to starý sud, vněm dvě lavice a nepříliš dobře usazené dveře. Navíc nikdo zpersonálu nepoučil ostatní, že by měli přikládat. Takže když jsme se tam probojovali, bylo vmilé sauně asi 50°C. Ale aspoň všichni utekli a my si mohli kamna pořádně rozhodovat. Vytáhli jsme to na 75°C a to už potom bylo možno i vybíhat do sněhu. Prašan byl úžasný a Hvězdy nahoře také. Pobyli jsme tam určitě aspoň hodinu, pak už nezbývalo než se přesunout do baru za účelem doplnění tekutin.

Ostatní účastníci tam už byli. Popíjeli záhadnou tekutinu ztermosky a tvářili se ztuhle. Stejně tak barmanka. Naše objednávka dvou piv ji nijak nenadchla a jemně nám naznačovala možnost odchodu. Souhlasili jsme, protože už jsme toho měli fakt dost. Ještě jsem na půl ucha zaslechla, že ráno bude pro všechny káva a sušenky a pak už hupky šupky do iglú. Speciálním prádlem jsme byli vybaveni, spacáky fungovaly, ale chybka se zase vloudila. Manžel nemohl spát, asi kvůli řídkému vzduchu. Tvrdí, že to byla nejdelší noc jeho života. Jenom si rozmýšlel, jestli mě zabít ještě vnoci, nebo ráno, až na to uvidí. Já spala jako dudek, takže mě musel budit.

Ráno jsme se vypotáceli ziglů a vydali se hledat ranní kávu. Potkali jsme našeho Čecha a na dotaz po kávě nám řekl hádejte co? Ne, ne, špatně. Na tento dotaz nám sdělil, že se mu strašně chce na záchod a odklusal. Hledali jsme po vlastní ose a zjistili, že kávu podávají vjedné stavební budce pro personál, kde si nebylo kam sednout a pomalu ani stoupnout, zato tam bylo přemnoho předmětů kúdržbě kempu. Vidět po ránu třináct hrabel na sníh se mi fakt povedlo prvně. Žádali jsme vedoucí, aby nás Čech vzal na snídani Sněžným skútrem. Protože jsme byli na lyžování moc ztuhlí. Také jsme chtěli vědet, jak postupovat, když nám permanentka na lanovky došla včera a potřebujeme se dostat dolů. Nevěděla nic ztoho, ale šla se zeptat. Čecha sehnala, zavazadla jsme naložili - on nevěděl, jak se tam dávají a dali jsme Ledárně sbohem. Snídaně vAlpin centru byla sice průměrná, ale bylo tam TEPLO! Čech chvíli konverzoval se slečnou na informacích, ujistil nás, že můžeme klidně jet a rozloučil se. Pospíchali jsme klanovce. Ale ouvej. Obsluhující pravil, že neví. Ale že se nepůjde zeptat, protože je mu to jedno. To byla fakt příjemná zpráva. Další super zpráva je, že mně manžel ještě pořád nezabil. Jenom jsem mu musela slíbit, že už nebudou žádná překvapení.

Autor: doupovcova

Další články autora: 1

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli