Drastihlava. Tajemná hora s tajemným názvem a tajemným tajemstvím. Ratiboř u Vsetína.

Ano, máme dobu GPS souřadnic, detailních satelitních map, internetových aplikací. Klasicky laděný turista svírá v ruce zelenou edici map KČT v měřítku 1:50000. Ale propadnete-li někdy záchvatu nostalgie a retro náladě, možná sáhnete tak jako já po staré edici turistických map ze 70. a 80. let v měřítku 1:100000. Kdysi to bývalo to jediné. a tam jsem tu větu četl. Mapa zelené barvy, s obrázkem hroznu vinné révy.  Hostýnské vrchy. Čtverec C3. Jen jediná věta: „Drastihlava, vrch s puklinovými jeskyněmi, vesměs zapomenutými a nepřístupnými“. Na mapě zelený kosočtvereček, značka chráněného přírodního útvaru. To mi bylo asi patnáct let. Na druhý den už jsem se škrábal úbočím Drastihlavy nahoru…

Už jenom to jméno. Drastihlava. Co to má být? Dračí hlava?  Kdo a proč takové jméno vymyslel?  Máme na Valašsku Grúně a Magury, sem tam něco s čertem… Ale drak?

Stačilo pár zběžných dotazů a rychle jsem zjistil, že mezi hlavně starší generací v Ratiboři a Hošťálkové je Drastihlava dobře známá. Tedy, to jméno ano, samotná hora už míň. Skoro každý znal někoho, kdo znal někoho, kdo v těch jeskyních byl. Jeden staříček z Hošťálkové přísahal, že ví na Drastihlavě o místě, kde je zřetelně slyšet šumění podzemní řeky. A že mě tam dovede. Což se nakonec, k mé Velké lítosti nestalo. A že i v nejparnějším létě z Drastihlavy vytékají vydatné a horkem neztenčené prameny vody.

I Jan Kobzáň ve své knize „O zbojníkoch a o pokladoch“ Drastihlavu zmiňuje. Píše o „ďůrách“ na Drastihlavě a o zbojnických pokladech, zde ukrytých. A další a další pověsti. Ve všech jsou jeskyně, chodby, podzemí, podzemní řeky. Ohniví kohouti s obrovskýma očima. A poklady.

A ještě jednu pověst jsem zachytil. Zvláštní pověst. Drastihlava je prý plná vody. A tato z ní zatím jen vytéká. Ale až budou lidé tak zkažení, že v Hošťálkové nebude ani jeden spravedlivý, který by byl ochoten potřebného podarovat třeba jen douškem vody, Drastihlava pukne a celou vesnici zatopí. Taková valašská Sodoma a Gomora.

Nenašel jsem na Drastihlavě tehdy nic. Tedy, nic, co jsem hledal. Našel jsem však krásný kopec, skoro 700 výškových metrů hustých lesů, se strmými úbočími, plnými kamenů a balvanů. Pokud je pod některým malý otvor do podzemí, můžu jej tady hledat celé roky.

Nebyl jsem tenkrát sám, na Drastihlavu chodilo podobných dobrodruhů víc. A projevem úžasné spolupráce byl notes, pečlivě zabalený do igelitu a ukrytý pod kamenem vrcholové mohyly. Ručně nakreslená mapa Drastihlavy, úbočí rozdělené na sektory. A popisy od jednotlivých hledačů. Který sektor ten který den prozkoumali a s jakými výsledky. Nápady, postřehy. Informace, které získali. Pro inspiraci ostatním bláznům. Moc rád bych ten notes ještě jednou viděl. Bůhví, kde je mu konec.

Mluvil jsem se zdejším profesionálním geologem a speleologem, zná na Vsetínsku každou myší díru. Přísahal mi s pravicí položenou na bustě Karla Absolona, že na Drastihlavě najdu nanejvýš tak jezevčí noru. Což nakonec není nepravděpodobné, pomístní název drastihlavského hřebene je „Jezevčí“. Ale existenci jeskyní zde kategoricky popíral. A když jsem mu o hlavu otloukal Kobzáňovy „Zbojmíky“, bránil se příručkou „Jeskyně Moravskoslezských Beskyd a okolí“ z roku 1990, kde je popsána i puklinová díra na Křížovém, ale o Drastihlavě ani písmenko.

Když ale stojím nahoře na vrcholovém hřebeni, nemůžu nevěřit. Stačí pár kroků ze strmého svahu a zakopávám o balvany kamenného moře. Smrkový vývrat. Rychlý pohled mezi vztyčené kořeny. Balvany. Viditelně vystupující odněkud z hloubky. Mezi nimi úzká škvíra. Strčím do ní ruku. Po zápěstí. Dál to nejde…

Tento hřeben se táhne od semetínské Nivky až na Troják. A skal a skalek na něm je. Křížový, Vysoký Grůň, Tisový… A těch balvanů, po úbočích rozházených…

Tak jako je Atlantida ukrytá pod mořem, tak jsou zdejší skály ukryty pod zemí. Někdy vystupují kouskem nad povrch. Třeba na Křížovém. Ale jinak je pokrývá peřina z hlíny, listí a jehličí.

Možná až před námi se skály schovaly. Kdopak ví, co tady naši prapradědečkové viděli a my už nevidíme. Co před námi skály ukrývají...

Obejdu vrcholovou mohylku a vytřeštím oči. Pár kroků za ní je v zemi vykopaná jáma. Zjevně lidskou rukou. Metr v průměru, metr do hloubky.

Tak někdo tady kope! Někdo tady hledá! Někdo ještě věří na drastihlavské slepení, tajné chodby, zbojnické poklady a podzemí plné vody! Nesmírně mu fandím. A cítím, jak se kdesi hluboko ve mně zase hnula ta dětská touha vstoupit do útrob této kouzelné hory.

Tak honem domů. Ještě stihnu v obchodě koupit notes. Večer do něj na první stránku nakreslím Drastihlavu rozdělenou na sektory. A zítra s ním poběžím zase nahoru…