Vojenské muzeum "U Hynků". Údolí Borčí, Ratiboř u Vsetína.

Už jako malé děti jsme sem chodili. Školní výlety, dlouhá řada žáků, vepředu i vzadu kráčející soudružky učitelky. Ještě předtím ve školních lavicích poučení o konci války, německé brutalitě, o hrdinných partyzánech a statečných pasekářích.

Úplně se mi ty vzpomínky vybavily, když jsem opět po několika desetiletích zase zabloudil na samotu „u Hynků“…

Je tu krásně. Závěr malebného údolí, malá dolinka, uzavřená mezi zalesněnými stráněmi. Končí tu cesta, dál už jenom lesní pěšiny a koleje od lesácké techniky. Vím, že ještě o pár generací zpátky by místní pasekáři dali nevím co za to, kdyby mohli žít jinde. Na místě možná míň romantickém, ale snadnějším pro živobytí. Dneska je to jinak.

Typická valašská usedlost, dřevěnice, polouzavřený dvůr. Štěkot psů už z dálky. Nad tím vším mohutná Lípa. Lípa republiky, zasazená 28. října 1918. Na stožáru nad štítem chalupy česká vlajka, na zdi pamětní deska rodiny Hynkovy, ozdobená trikolórou.

Jako mnoho podobných míst se na podzim roku 1944 i tato samota stala útočištěm partyzánů. Rusů, Čechů, Slováků. Po nezdařeném slovenském povstání se boj přenesl na moravskou stranu hranice. Majitel, Ludvík Hynek byl upřímný vlastenec. Ostatně, Lípa republiky mluví za vše. Pobýval zde kapitán Grekovskij, jehož smrt v přestřelce na ratibořské pile je dodnes nevyřešenou hádankou. Pobýval zde Stěpanov, pobýval zde Murzin. K usedlosti byla tehdy přistavena i dílna, částečně zapuštěná do svahu. A ještě hlouběji do hlíny, za tajnými dveřmi z dílny byl vybudován kryt. Malá místnost, pár čtverečních metrů. Nouzové útočiště v případě nečekané razie.

Válka skončila, všichni přežili. I když to kolikrát bylo na hraně. I v poválečné době byla Ratiboř hrdá na partyzánskou tradici, ceduli „Ratiboř“ u hlavní silnice doplňovala ještě druhá s nápisem „partyzánská obec“. Na národním výboru pamětní síň, na hřbitově hroby partyzánů, pomníky po okolních kopcích. Kladení věnců, československé a sovětské vlajky, družby, pionýři a tak dále. I já jsem v modré košili a červeném šátku držel čestnou stráž.  Ale samota „u Hynků“ byla jaksi stranou. Příliš daleko od centra, centra obce i dění. Žádný pomník tady nestál, žádný hrdina tady nezahynul. Vědělo se o ní, to ano, o partyzánech u Hynků, o kapitánu Grekovském. V brožurkách se o ní psalo. Ale žádný reprezentativní průvod s věnci sem nešel. Snad jen ta školní mládež, ale i ta hlavně v rámci vlastivědné vycházky do přírody.

Poslední dobou se leccos změnilo. Současní majitelé, manželé Vackovi (stále rod Hynků, jen jiné jméno) zde vybudovali malé, soukromé muzeum. Tradice místa zavelela, genius loci se nedá dlouho obcházet. I to vlastenectví se asi dědí v genech. A jistě nemalou roli hrál i fakt, že syn manželů Vackových je vojákem z povolání, člen mírových sborů OSN.

A tak vzniklo vojenské muzeum. Starý partyzánský kryt byl rekonstruován, doplněn o vitríny, v nich umístěny exponáty. Uniformy československých vojáků od legií přes druhou válku, anglické letce až po současnost. Vojenská vyznamenání, medaile. Esšálky. Plynové masky. Zbraně, pušky, pistole, nože, bajonety. Vlajky, dokumenty, fotografie. Občas někdo něco daruje, věcí z konce války se po valašských chalupách ještě válí dost. V dílně před krytem další exponáty, modely vojenských letadel, cedule, fotografie. Na ponku návštěvní kniha. Mezi tím zemědělská technika, na stojanech čerstvě nalakované dveře…  Pan Vacek s nadšením ukazuje poslední přírůstek – originální list vrtule z německého messerschmitta. Další z darů pro muzeum, který do téhle chvíle překážel někomu někde v kůlně.

I na propagaci se zapracovalo, což podpořila i obec Ratiboř. Na návsi informační tabule, kontaktní telefon. V údolí Borčí cestou k muzeu několik šipek. To asi aby se návštěvník ujistil, že jde správné. Turistická značka se totiž tomuto údolí vyhýbá a bez této bývá často turista obecný lehce dezorientovaný.

I vydal jsem se na výlet se svojí šestiletou dcerou. Babí léto, vítr, barevné listy, šikmé slunce. Údolí Borčí je nejhezčí z ratibořských údolí, ubránilo se zatím invazi chatařů a suburbariálních okupantů. A aspoň dcerce ukážu něco z historie, všechny pohádky, co jsem ji vyprávěl před spaním, jsem přece na českou historii rouboval.

No tak dejme tomu, že zdejší muzeum neuchovává žádné klenoty nevyčíslitelné historické a umělecké ceny. Ani vědec a odborník se zde asi nedopátrá originálních a převratných informací, které by zcela změnily pohled na konec války. Vůbec to ale ničemu nevadí.

Paní Vacková uvařila kafe, nabídla buchty a trochu se už nudící dceru odvedla do chalupy. Já s panem Vackem a lahví vína usedl pod Lípu republiky, cinkli si skleničkami a probrali partyzánský odboj v Ratiboři a přilehlém okolí. Dcera se vrátila za půl hodiny, úsměv od ucha k uchu, v ruce tatranku. Pak si hrála se psem. Taková idyla…

Tmou jsme se s dcerkou vraceli zpátky do vesnice. Baterka blikala na cestu. A já přemýšlel nad jednou větou pana Vacka. „Němci tehdy stejně všechno věděli. Kdyby válka trvala ještě dva, tři měsíce, byly by z Ratiboře druhé Lidice“. Zamrazí z té věty…

Dcerka se mě drží za ruku, statečně šlape, ale je už unavená. Beru ji na ramena. Světla prvních ratibořských domů už nám svítí na cestu…