Drážďany – Brána vévody Jiřího Bradatého (Dresden – Georgentor / Georgenbau)

Drážďanská Georgenbau je stavbou, která představuje více než 800 let z dějin tohoto krásného saského města. Ve své historii navíc byla tato zdobná budova nejen městskou bránou, ale také panovnickým sídlem, modlitebnou i muzeem. Během staletí se ovšem neměnilo jen využití budovy, ale i její vzhled. 

Historie Georgenbau se začala psát někdy na přelomu 12. a 13. století, kdy byla mostní bránou dnes přibližně 100 m vzdáleného Augustusbrücke. Tehdy se však jednalo o objekt s padacím mostem, který byl 10 m vysoký a 8,5 m široký. V 15. století došlo k rozšiřujícím přestavbám, aby pak jednu z nejstarších částí královského hradu nechal věvoda Jiří Bradatý nebo – chcete-li – Vousatý (Georg der Bärtige) v letech 1530 až 1535 přestavět na rezidenci svých synů. Vznikla tak velice zdobná – téměř 30 m vysoká - budova, která je považována za jednu z prvních ukázek raně renesanční architektury ve středním Německu. A tehdy byl vlastně předurčen i vzhled současné stavby, která už je ovšem neorenesanční.

V roce 1701 vyhořela horní část budovy a její někdejší lesk a slávu jí vrátili až na konci 19. století architekti Gustav Dunger a Gustav Fröhlich. Vše bylo dokončeno v roce 1901, ale na konci II. světové války byl Georgenbau opět vážně poškozen, tentokrát leteckými pumami. V letech 1964 až 1967 byl celý drážďanský zámek rekonstruován a tím povstal jako bájný pták Fénix z popeloviny.

Na závěr ještě pár dalších informací.

V 16. století zde zásluhou architekta Bastiana Kramera vznikla třípatrová budova se stupňovitým štítem, nad jejímž portálem se ve druhém patře nacházelo arkýřové okno. A nechyběla také bohatá figurální výzdobou, které dominovali heraldičtí lvi, portrétní medailony vévody Georga a jeho manželky Barbary i synů. Většinově se však jednalo o křesťanské ikonografické motivy (hřích, smrt a vykoupení), z nichž stojí za zmínku zejména reliéfní Tanec smrti od slezsko-saského sochaře Christopha Walthera I. Nechyběl ani Adam s Evou, Kain s Ábelem, Archanděl Michael s ďábelským hadem nebo Panna Marie s Ježíškem. Po první renesanční stavební etapě se celé průčelí ještě více zviditelnilo úpravou v roce 1556. Z celé bohaté renesanční výzdoby převážně lombardského typu však toho dodnes zbylo jen velmi málo, např. na Chiaveriegasse přesunutý portál s Adamem a Evou.

Přestavba z 18. století podobu stavby výrazně zjednodušila, což je přičítáno jejímu architektovi, kterým byl levoboček saského kurfiřta Johann Georg Maximilian von Fürstenhoff, specializující se jinak na budování vojenských pevností. Přesto, že se palác stal stavbou až stroze nevzhlednou, zůstal Georgenbau až do roku 1918 sídlem saských vladařů a jejich rodin. Funkčnost tehdy vítězila nad krásou. V letech 1833 až 1834 budovu znovu rozšířil dvorní architekt Otto von Wolframsdorf, a to včetně tzv. Lovecké brány (Jagdtor), která bývala hlavním zámeckým vstupem. Portál této brány se dnes nachází vlevo (při pohledu od Labe) od současného průjezdu se dvěma postranními průchody pro pěší.

V letech 1865 až 1869 došlo k úpravě interiérů, kde byl nově vytvořen Malý sál a Audienční místnost královny. V podobě interiéru tak zavládlo saské neobaroko a neorokoko. V roce 1889 pak vzniká projekt renovace královského sídla i někdejší mostní brány, pod kterým byli podepsáni již zmínění Gustavové Dunger a Fröhlich. Díky tomu zde dnes můžeme obdivovat nádherné neorenesanční průčelí, které svou současnou podobu získalo v letech 1899 až 1901. Ze stejného období pochází i průčelní jezdecká socha bradatého Jiříka, kterou vytvořil Christian Behrens. Naopak se předpokládá, že některé části průčelí ve štítu a středové úrovni pamatují i renesanční stavbu I. poloviny 16. století.

Výrazným prvkem stavby je centrální portál, který byl v roce 1900 enormně rozšířen kvůli průjezdu aut z obou směrů (současná podoba tohoto vstupu byla ale definitivně dokončena teprve v letech 1933 až 1934). Nejvíce na něm každého jistě zaujmou dva gigantičtí řečtí argonauti. Tito slavní hledači Zlatého rouna zde nahrazují obvyklé Atlanty a jejich tvůrcem je rovněž Christian Behrens. Pozornost vzbuzují také obě nárožní arkýřové věžice. Z Lovecké brány se stalo boční křídlo a současně vznikla malá soukromá kaple.

Bombardování Drážďan v letech 1944 a 1945 změnilo Georgenbau na zcela vyhořelou budovu bez oken a se zříceným východním štítem. V 60. letech 20. století hrozila objektu demolice (Georgenbau by prý bránil výhledu z Augustusbrücke na kulturní palác, který měl být postaven jižně od zámku). K tomu naštěstí nedošlo, ale do své současné podoby byla budova kompletně renovována až v roce 2006. Ale již od roku 1995 je budova využívána pro muzejní a výstavní účely (od různých časových výstav přes studovnu nebo expozici mincí až po zbrojnici).