Podle lidové tradice i různých zápisů býval v těchto místech ještě v roce 1785 vrchnostenský dvůr, alespoň podle parcelního protokolu z téhož roku (Hlawni Fasse neb Prziznani Obcze Swinar). S jistotou však nemůžeme říct, zda šlo o ten původní, který byl spolu se vsí v roce 1547 zabaven městu Hradci Králové a odprodán Janu z Pernštejna, po němž následovala velká řada vlastníků. Stáje dvora se nacházely až naproti přes náves v místě pozdějších stavení čp. 19, 20 a 21. Z toho obdržela svoje pojmenování tato lokalita „Podstáje“.
Dvůr však nepřinášel svým majitelům přílišný zisk, a tak došlo k jeho zrušení a pozemky od něj byly odprodány poddaným. Někdy v té době, kolem roku 1800, vznikl rovněž blízký obecní rybník. Podle některých pamětníků byl bývalý dvůr zbourán a z materiálu z něj postaveno stavení čp. 1 a ještě několik dalších v obci samotné. Objevují se však i informace, že ke vzniku tohoto domu, náležejícího v roce 1818 Františku Šrámkovi, došlo pouhou přestavbou obytné části panského dvora. Ať již tak, či onak, v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Johanna Kordika a geometra 4. třídy Martina Samudy je zakreslen již jako zděná budova (viz
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA494018400), z čehož vyplývá, že opravdu musel vzniknout na přelomu 18. a 19. století.
Tehdy byl vlastníkem objektu poloviční sedlák Václav Šrámek, majitel čp. 17. Po něm následovali: syn Václav Šrámek (nar. v roce 1830), Josef Matuška (nar. roku 1842, veterán války mezi Rakouskem a Itálií v roce 1859), pocházející z čp. 35, jeho manželka Emilie Matušková, syn František Matuška (nar. roku 1875) asi od roku 1906, po jeho smrti v roce 1913 jeho manželka Františka, roz. Machová z čp. 14, a od roku 1918 její druhý muž František Novotný z Vosic, který byl v pozdějších letech obecním zastupitelem a řezníkem v Třebechovicích pod Orebem.
Během vichřice na přelomu let 1833-1834 přišel objekt o část střechy, ale vše bylo v brzké době opraveno. Následně došlo k přístavbě hospodářské budovy na západ od objektu. Na přelomu 60. a 70. let 19. století byly přestavěny též dřevěné chlévy, čehož důkazem může být reambulace stabilního katastru z roku 1872 (viz
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_7477_2). 21. dubna 1895 málem vyhořely stáje Emilie Matuškové čp. 1, když vznikl oheň v jen 50 cm vzdáleném obecním domku čp. 42, který byl ze dřeva a kryt slámou. Díky rychlému zásahu v roce 1882 ustaveného SDH však zůstaly bez poškození. Stejné štěstí měl objekt během častých povodní, z nichž některé zaplavily celé jeho okolí, ale dům přímo ne. Naopak během známé vichřice 4. července 1929 byla jeho střecha doslova očesána. Horším však byl požár stodoly v noci z 20. na 21. října 1930, ale opět díky místním hasičům nedošlo k rozšíření požáru na obytné stavení či na okolní domy. O 6 let později byl zaveden do domu elektrický proud, neboť jeho vlastník v něm viděl příležitost, aby si ušetřil práci.
V roce 1949 vzniklo JZD, které 30. května téhož roku odkoupilo čp. 1 od automechanika Václava Halounka z Hradce Králové. Následně došlo k jeho adaptaci, po níž v něm byla zřízena společná prádelna, sběrna mléka a konservační místnost. Ze stodoly se stalo skladiště strojů, hnojiv a různých dalších věcí, kůlny posloužily k uschování 3 traktorů, strojního náčiní a vlečných vozů. Nově upravená budova byla jako hlavní středisko JZD slavnostně otevřena 13. října 1949. Památkou na toto období je nápis ve fasádě: „KONSERVAČNÍ KUCHYŇ“.
Později se z objektu stal opět rodinný dům, jehož vlastníkem byl technik, člen rady MNV a kulturní referent místní osvětové besedy Václav Runštuk, který byl známý nejen svými politickými referáty, ale snažil se i o vzdělávání motoristů. Dnes je nemovitost majetkem Ing. Václava Runštuka a v letech 2010-2011 zde bylo truhlářství Luďka Runštuka.