Flascharův důl u města Odry.

     Jedná se o jeden z mála zpřístupněných hlubinných dolů na břidlici v oblasti Oderských vrchů, právě nad městem Odry. Je nutné se předem objednat, ale systém je přijatelný a tak lze návštěvu naplánovat i poměrně „akčně“ - ze dne na den. Množství lidí na jednu prohlídku i počet prohlídek za den je omezený. Jedná se o velmi nevšední a skutečně zajímavé místo. Samy Oderské vrchy jsou historií břidlice protknuty skrz na skrz. A nepozná člověk Oderské vrchy pokud se nepodívá do podzemí. Zde je možné navštívit toto podzemí oficiálně s „klidnou duší“. Ve Flascharově dole se nachází i přírodní zajímavosti, které jinde nenajdeme (tedy pod zemí). Určitě doporučuji návštěvu všemi deseti. Pokud nepojede člověk autem, tak je rozumné si dát i vcelku velkou časovou rezervu na příchod na místo.

 

     Já jsem zde jel nejprve vlakem z Ostravy do Suchdolu nad Odrou a za chvíli odtud do Oder. Z města Odry mě už pak čekala cesta na Veselský kopec s výškou 557 metrů nad mořem. Pokud sem jde člověk poprvé, tak je rozumné si dát časovou rezervu o to spíš. Nejprve je třeba najít přes město tu správnou úzkou cestičku k Veselskému kopci, která se světe div se jmenuje „Veselská“. Když má člověk projít městem a hledat ty správné odbočky, tak určitě také „trochu“ času ztratí. Od železniční stanice se vydávám jihozápadním směrem po ulici „Nádražní“ na jejímž konci odbočím doleva, přejdu most přes s hlavní silnicí číslo 47 na ulici „Prvního máje“ a na křižovatce s kapličkou svaté Rodiny odbočím doleva. Následuji zelenou turistickou trasu, která po přibližně 150 metrech odbočuje na křižovatce doprava. Pokračujeme asi 200 metrů ke kinu, kde je vlevo odbočka na úzkou ulici „Veselská“. To již je ta pravá ulice, která nás dovede až k naučné stezce „K Flascharovu dolu“.

 

     Cesta zde již začne pořádně stoupat a jen sem jsme mohli jít dobrou půlhodinu. Prohlídku mám objednánu na jedenáct hodin a zde jsem kolem osmi hodin – slyším zvonit kostel. Přemýšlel jsem jestli vybrat termín na devět hodin nebo až na jedenáct. Nevím kudy se půjde a tak jsem si dal rezervu. V tom případě bych si během dvou hodin prošel ještě případně nějaké další zajímavosti místa – například rozhlednu na Veselském kopci, v jednom místě by se měly nacházet podle mapy i nějaké výchozy, skalky, případně strmé svahy a pokud by cesta byla snadná, tak sejít i někam do údolí. O několik kilometrů dále je i v Hynčicích rodný dům J.G.Mendela.

 

     Už před nějakou dobou mi bylo naznačeno, že stoupání je zde poměrně výrazné a tak jsem nemarnil času a do kopce jsem se snažil jít vcelku svižně. Podstatné je, abych našel nejprve naučnou stezku a té se držel. Už na ulici „Veselská“ vidím, že jdu dobře. Na některých stromech nebo sloupech jsou ručně nakresleny symboly horníků a havířů, tedy „mlátek a želízko“. V různých místech byly hovorově označovány i jinak, například „fajslík“ - z výrazu je cítit zkomolenina německého výrazu (také se říkalo „fajstl“, „fajsel“) nebo také i „pucka“. Zkrátka kladívko či kladivo (podle toho kam jej bude chtít dotyčný zařadit) a „šlígl“, želízko byl jednoduše sekáč, kterým se hornina získávala. Kombinace těchto dvou nástrojů je hornický symbol. Musí být zobrazovány jako skřížené, což si já vysvětluji tak, že jeden bez druhého byl o ničem, byl jen na dvě věci. Bez kladiva mi sebelepší želízko nepomůže, to by se do něj mohlo mlátit prachobyčejným šutrem. A bez kladiva bych si taky moc nepomohl. Na některých místech bývají zobrazovány odděleně, ale to je podle mě špatně. I když se technika změnila, tak symboly by se měly zobrazovat reálně a „funkčně“. Tady je vše v pořádku, ale určitě nejsem ten pravý, kdo by to měl hodnotit. Na druhou stranu jako člověk z Ostravy, jejíž hodnota právě na hornictví, koksárenství a zpracování železa velice vzrostla, bych alespoň něco málo vědět měl a když se nabízí možnost poznání historie, tak bych ji určitě měl využít. Nebýt hornictví, tak zde tak brzy nevzniknou jedny z nejvýznamnějších železničních koridorů, které také později velice přispějí k významu místa.

 

     Před mnoha staletími byla jednoznačně centrem místní kultury a obchodu Opava. Ostrava jakožto město mladší si svou pozici musela teprve vydobýt. A průmysl byl právě tím, co ji pomohlo. A i v současnosti problematika Ostrava x Opava je v práci stále víc než živá – jsem totiž na „nepřátelské“ straně hřiště :-)))) , v Opavě… Historickou část Opavy mám stále rád, nedělá mi problémy, že mají i nejstarší muzeum v zemi. Na druhou stranu já si je mohu podat například v zimě, kdy jednoznačně význam uhlí stoupá. :-) Dnes již tolik ne, ale kdysik byli Opaváci za „ostravské“ uhlí nebo koks víc než vděční. A v dávných časech to nebyli jen Opaváci, ale i obrovská část území přesahující Moravu. Lidé chtěli cestovat po železnici a k tomu bylo třeba uhlí a to široko daleko. V dnešní době se tato činnost hodnotí spíš negativně, ale výrazná historie zde byla a je dobré na ni alespoň nezapomínat. A to o to spíš, že by tuto těžkou práci naprostá většina z nás nedělala. Do jeskyně spousta lidí v klidu vleze, ale do štol se starými „výdřevami“ případně žádnými se už mnoha lidem chtít nebude. V jeskyních klidně prolezou ve vápenci nebo ještě nestabilnějším pískovci „plazivky“, ale havíře by nedělali ani za nic. Vlézt do něčeho, co je z principu nestabilní, nejisté a ještě to narušovat?

 

     Zkrátka, já osobně bych na to odvahu neměl. Možná zvědavost tam vlézt ano, podívat se (jak by asi vypadal pohled do 400 metrů hluboké klecové šachtice – to si nedokáži představit), ale rychle, rychle ven do bezpečí. Pro dobrodruhy jen uvedu, že na Ostravsku by již všechny uhelné doly a jámy měly být zasypané. Jestli vyjde čas, tak bych v nějakém z dalších článků chtěl popsat i některá zajímavá přístupná místa OKR (Ostravsko-Karvinského Revíru). Nyní ovšem k těžbě materiálu úplně jiného, ale neméně důležitého a to k břidlici.

 

     Oderské vrchy jsou právě o břidlici. Často není třeba vstupovat do nebezpečných, nejistých a mechanicky nestabilních štol nebo po strmých či kluzkých svazích (pohyb po břidlicovém svahu může být jeden z nejobtížnějších a nejméně jistých (kromě kolmých ústí propastí, pinek - „důlních jam“, atd.), které turista může u nás zažít a je třeba k němu přistupovat s respektem a opatrností neboť i malý pohyb se může velmi rychle změnit na takový, že to již nemusí být „nešťastníkovi“ milé. Faktem je, že přístup na tato místa není příliš „košér“ a asi vždy se dají tato místa obejít. Na druhou stranu je třeba uznat, že mohou mít určité kouzlo a to i v případě, že se díváme jen odkud můžeme: něco jsem napsal například zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/zatopeny-lom-sifr-a-jeho-pribuzni/detail

 

     Pokud bude turista dostatečně všímavý a bude mít i trochu toho štěstí, že „náhodou“ narazí na „odval“ - zjednodušeně řečeno: hromadu nepotřebné „nekvalitní“ horniny u lomů, na základové části dávných hornických budov, či ústí do nejrůznějších štol. Ač jsou nepřístupné, tak i pohled na citlivě provedené práce vstupů s mřížemi někdy i mohutnými vraty stojí za to. Často jsou udělány i tak aby netopýři i jiní letouni – u nás především vrápenci malí, měli možnost jak bezpečného vletu, tak i opuštění svého „zimoviště“, případně letního „přechodného stanoviště“. Naprostou většina těchto starých důlních děl obývá spousta zajímavých živočichů. Z nich jsou nejznámější právě „netopýři“. Kde jsou netopýři, tak jsou často i další živočichové, třeba z hmyzí říše.

 

     Břidlice se v Oderských vrších (i v okolí) netěžila pouze povrchově, ale i hlubinně. Mnohé doly budou určitě velice děsivé mnohapatrové (mnohoetážové) a do některých se dá dostat a vrátit na povrch pouze pomocí lanové techniky. Chiropterologický průzkum (věnující se letounům) zde provádějí severomoravští jeskyňáři. K těmto místům jsem ještě neměl čas se podívat, ale dá se čekat, že se budu držet v uctivé vzdálenosti. Možná se k nim ani nebudu moci více přiblížit a neuvidím nic, ale pokud ano, tak i pocit pohledu do děsivé hloubky bude nezapomenutelný. I název místa vzbuzuje respekt, ale nebudu jej uvádět. Naopak pomalu se budu přibližovat k místu, kde se s klidným svědomím a s průvodcem vydat dá a s největší pravděpodobností uvidíme i většinu toho co bychom viděli i v těch dolech do nichž přístup pro běžného smrtelníka bezpečný určitě není.

 

      Asfaltová cesta stále prudce stoupá. Slunce začíná hřát a tak jsem rád, když nad chatkami vcházím do lesa. Nakonec se dostávám ke křižovatce s hlavní cestou která by mě dovedla až k rozhledně na Veselském kopci. Zde se konečně připojíme na naučnou stezku „K Flascharovu dolu“, ale cesta k němu samotnému je ještě poměrně dlouhá. Po většinu cesty se již nebude moc stoupat, jen v několika závěrečných úsecích. V konečné části se přibližuji ke spodnímu vchodu do dolu a přes okýnko nahlížím dovnitř. V jedné části vidím i paprsek slunce, který osvětluje část chodby. Je něco před třičtvrtě na devět ráno. Co mě zaujme, je velice silný proud studeného vzduchu přes toto okénko. U žádné jiné „ďury do země“ jsem tak silný proud vzduchu nezažil! U tohoto vchodu se ale lístky neplatí, je třeba ujít ještě pár set metrů dále a minimálně třicet výškových metrů překonat (výškový rozdíl „větracího komínu“ - v mých očích největšího lákadla prohlídky). Na začátku naučné stezky je i menší geologická expozice našich nejběžnějších kamenů a o kus dál i menší výchoz. Na stezce je třeba lépe sledovat cestu, symboly mlátku a želízka jsem zde již neviděl. Na informačních tabulích je naštěstí i pruh se symbolickou mapkou a na místech, kde se odbočuje z cesty jsou dřevěné šipky s popisem. Nakonec se po kratším stoupání lesem dostávám k chatkám, kde již si mohu vstupenku zakoupit a nějaké další drobnosti (magnetky, turistické vizitky a nálepky, taktéž turistickou známku, ale hlavně literaturu o tomto dole i o městě Odry a jeho zajímavostech. Obě jsou velice dobře provedeny a je možné si jak projít hezké fotky, tak i něco přečíst. Jsem tady před devátou hodinou a kolem dokola mnoho lidí není, tak uvidím jestli bude možné jít už se skupinou v devět nebo budu muset počkat až na tu v jedenáct. V tom případě bych využil záložní „program“. Naštěstí to nebylo třeba a místo se našlo.

 

     Program začíná nejprve venku krátkou historií získávání břidlice i samotného dolu. Před začátkem vyprávění byl ještě čas a tak jsem si prohlížel informační tabule. Narazil jsem schéma profilu dolu – mapky. Mým očím netrvalo dlouho a zaregistrovaly oblasti pod vodou, nicméně také označené jako nepřístupné :-( Hned mi naskočilo, že jsem někde před mnoha roky slyšel nebo četl o tom, že v blízkém okolí (kam mohu lehce dojet hromadnou dopravou) by se mělo nacházet důlní dílo ve kterém by mohla být možnost projížďky na lodičkách. Mělo se jednat o jakýsi zpřístupněný nebo zpřístupňovaný historický důl v němž mělo být dokonce i jezírko či zaplavené chodby. A když jsem na mapce viděl část vyplněnou modrou barvou, tak jsem hned začal přemýšlet, které patro to je a kde by asi mělo být?

 

     Teď se snažím získat nějaké bližší informace, ale vypadá to tak, že se zatím jedná o otázku budoucnosti. Pokud by se tohle podařilo, tak by se místo mohlo v mých očích dostat i před Punkevní jeskyně!

 

     Jisté je to, že se nejedná ani o Flascharův důl ani o žádnou štolu v Zálužném, ale spíš blíž k vojenskému újezdu Libavá. Mělo by se jednat o podzemní jezero s hloubkou až 40 metrů, dávný podzemní zatopený lom. Budu sám sobě i všem ostatním přát ať se toto místo podaří, snad v dohledné době, zpřístupnit veřejnosti, určitě by to byl zážitek, který by překonal spoustu jiných. Ale zpět k dolu Flascharovu. Když byla skupina kompletní vydali jsme se ke spodnímu vchodu. Tedy to co jsem asi před dvaceti minutami stoupal jsme nyní scházeli a dostali se před vrata z nichž jsem před chvílí cítil velmi výrazný proud studeného vzduchu. Po otevření vcházíme dovnitř, kde je příjemných sedm až devět stupňů a osobně jsem si na tyto teploty tak zvykl, že již mikinu nenosím – necítím až takový chlad. Po tom jak vedro bylo na slunci už ráno, byla tato teplota více než příjemná.

 

     K jemnému naladění se na tu pravou tajemnou atmosféru dolu, do kterého člověk vchází poprvé a netuší co přesně jej čeká, si dovolím citovat z malé knížky o tomto dolu vydaném v malém nákladu 1000 kusů městem Odry v prvním vydání s názvem: „Flascharův důl – důl břidlice a vrás“

 

     Nejenom dnes, ale i v bližší či vzdálenější minulosti byly tato místa všude na zemi pro dobrodruhy, trempy a podobně smýšlející velmi silným magnetem. Ne jinak tomu bylo i u dolů a štol pod Veselským kopcem či kopcem Pokoř, což dokládá i text v knížce na straně dvanáct:

 

     „Doly neměly již žádný hospodářský význam a byly opuštěny. Leckterý sedlák by byl rád, kdyby velké hromady nepotřebného břidlicového kamení, které se mu před vchody všude vršily, tam vůbec nebyly. Avšak pro nás, „oderskou mužskou mládež“, nebylo nic v okolí městečka, co by mělo větší přitažlivost, než staré, tajemstvím zavánějící břidlicové lomy na Veselském kopci.“ [1]

 

    Doufám, že i návštěvník v okamžiku otevření vrat pocítí tento závan tajemství. K podpoře nic netušícího návštěvníka dodám i jednu „tajnou“ větu …. Nachází se zde i jakési lezní (lezecké) oddělení větracím komínem do výšky několika desítek metrů a že i tam se nacházejí tajemná zákoutí. Dokonce uvedu, že ač se o jeskyni nejedná, lze zde v miniaturní formě objevit i něco co se může nacházet právě v jeskyních. Také nezapomeňte, že i zde jsou schovaní a hlídají místo proti všemu zlému i postavičky ne nepodobné permoníkům – někteří zde skutečně i létají….. !!!

 

     Vstupujeme do prostorné chodby jejíž stěny jsou nakloněny pod charakteristickým úhlem kolem 40 stupňů. Možná o něco málo víc nebo míň. Po levé straně chodby je malá stroužka vody – chodba byla postavena tak, aby jí mohla voda odtékat ven. V jiných důlních dílech by se takováto chodba nazývala „dědičná“. „Dědičná“ proto, že odvod důlních vod byl velice důležitý pro všechny, i když na místě bylo více štol jež náležely třeba i jiným majitelům, ale starost o „dědičnou“ štolu měli vždy všichni. Pokud při návštěvě nevšedních míst v jeskyních Moravského krasu (i jiných) je člověk (pokud se nejedná o potápěče) závislý na počasí (hladině podzemních vod), tak může být trochu naštvaný nebo zklamaný, ale jinak by nebyl žádný zásadnější problém, tak stojící důl je vždy i významná finanční ztráta, proto patří starost o zbavení se nadbytečné vody v chodbách k jedné z nejpodstatnějších.

 

    Chodby jsou vcelku dlouhé a přechod z hicu venku dovnitř je velmi příjemnou změnou. Dostáváme se do jednoho místa, kde průvodce zastavuje a povídá o nějaké zajímavosti. Najednou vidím, pro mě již charakteristicky známý tichý let tmavého „nic“. Právě kolem mě prolétá nějaký netopýr nebo vrápenec. Nezaměnitelný let „šedého stínu“ zaregistruji jak já, tak i průvodce. Není třeba mnoho slov – víme… :-) Ač v mých očích a nejenom mých, nejsou letouni až tak nejvzácnější - když se chce člověk dívat, tak je může vidět na více místech nejenom v dolech nebo jeskyních, ale třeba i v některých budovách. Pohled na jejich techniku lovu nad vodními hladinami i výrazně pozdě večer (vzpomínám na lety spousty „nevýrazného šedého nic“ nad „Hlučínskou štěrkovnou“ - naprosto nezapomenutelný zážitek) je více než zajímavý. Samozřejmě problém jejich zamotávání se do vlasů i podobných pověstí je více než „uvalený“. Ani v době, kdy jsem byl dlouhovlasatý metalista tohle nenastalo. Nyní už jsem jen metalista s kratšími vlasy – praktičnost nakonec vyhrála… :-))) Někdy to bylo tak, že se mi vyhnuli na poslední chvíli, možná i zavadili jemně křídly, ale určitě neměli chuť se někde „zamotávat“.

 

     Život letounů je tak fascinující a odlišný od všeho jiného živého, že určitě stojí za to věnovat trochu času jeho poznání a ne strašení povídačkami typu „jedna paní řekla“. Pokud člověk překoná určitý odpor k těmto „létajícím myším“, což je další srovnání jež je na hony vzdáleno realitě a začne se pokoušet pochopit jejich strategii přežití, tak asi uzná, že jsou to možná největší machři na přežití v těžkých podmínkách! I když mnozí z nich nepřežijí a to někdy i z důvodu nevhodného chování člověka. Je to škoda a také jeden z důvodů proč se jak známé, tak i ty méně známější (nepřístupné) jeskyně nebo i doly stávají a to i samotným jeskyňářům v určitém období nepřístupné. Jen malé skupiny dělají pravidelné sčítání, ale způsobem nejvíce šetrným. Pokud je myotis myotis (netopýr velký) vcelku odolný a jen tak se něčím nenechá vyrušit, tak například sledování vzácného, i když v poslední době bych řek, že ne až tak moc, rhinolophus hipposideros (vrápence malého) je již obtížnější a dokáže zaregistrovat sebemenší svit, změnu tepla nebo dechu. Odstup několika metrů i na jaře je více než na místě, natož v zimě. Taktéž u nás patří k nejcitlivějším letounům, pro něž je přežití zimy asi vůbec nejobtížnější. Pro srovnání uvedu, že jej může vyrušit totéž jako když se snažíme někde venku v horách vyfotit nějakého vzácnějšího ptáka a ten nám jen málokdy dovolí (bez maskování) se přiblížit více než na několik metrů.

 

     Kousek za vchodem je i jakési menší „svaté místo“ se soškou svaté Barbory, kde se věřící horníci modlili k této patronce horníků, aby se zase po konci šichty vrátili ve zdraví na povrch. Pokud je člověk věřící, tak zde určitě chvíli zůstane a často i ten nevěřící si bude alespoň přát to co je nejpodstatnější. I v sebelépe zabezpečeném místě i ten nejzkušenější a nejtrénovanější člověk se může dostat do úzkých. V podzemí stačí málo, aby byl velký problém. Dnešní moderní doba toto rizika výrazně omezila, ale i tak jde především o chování každého jedince.

 

     Procházíme nejrůznějšími místy, někde vidíme výdřevy, někde naplněný důlní vozík na kolejnicích. Dostáváme se také k jedné z nejzajímavějších prostorných dobývacích „síní“, kde napravo vidím i žebřík „lezního oddělení“ vedoucí asi dvacet metrů nahoru „Větrací šachtou“. Místo stojí za zastavení i z dalších důvodů. Především se zde nachází jediná podzemní veřejnosti přístupná vrása. Další vrásy v blízkém okolí jsou již na povrchu - „Vrásový soubor u Klokočůvku“.

 

     Jsme v prostorné komoře, jež je spodní částí větracího komínu lezního oddělení. Na snímcích, kde je místo zachyceno bez žebříků nepochybně budí respekt a je hodno svého pojmenování – postupovat jím tehdy bylo možné pouze pomocí lanové techniky. Bez žebříků by výstup i sestup byl možný jen malé skupině zkušených lezců spolehlivě ovládajících jednolanovou techniku. Nyní s žebříky, které jsou navíc v příjemných délkách asi 5 metrů ukončeny „odpočinkovou plošinou“. Žebříky jsou dokonce zajištěny „zádovými obručemi“ a těžko bych si je dokázal představit bezpečnější. Jedinou odvrácenou mincí této bezpečnosti je, že s objemným batohem zde budu prolézat jen velmi těžko, ale i na to je před vstupem průvodcem upozorněno.

 

     K tajemnosti i kráse celého dolu přispívá i to, že není nasvětlen a dovnitř člověk „vyfasuje“ přilbu a čelovku. Je velmi vhodné si brát oblečení a boty na kterých člověku příliš nesejde. Na druhou stranu právě v úseku „Lezního oddělení“ je vhodné aby tyto boty neměly úplně nejhorší podrážku. Klouzající boty by mohly být problém. Další „drobnost“, kterou velice ctím a chválím je zdrsnění příček žebříků, takže ruce nekloužou. Pozor je třeba si ale dávat na koncových příčkách a při přeručkování na zábradlí mezipater. Ty již zdrsněny nejsou a ruce již na nich velice kloužou.

 

     Já jsem se trochu připravil a vzal si „lehkou verzi“ přilby se světly a kamerou, takže jsem si mohl vytvořit i jednodušší videozáběry na památku. Bohužel, člověk by to ani neřekl, jak už to v podzemí bývá, ale za chvíli byla kamera vybitá, takže záběry jsou právě jen ze spodní části štoly „Hortenzie“ pojmenované po manželce pana Flaschara. Člověk by řekl pár minut, ale ve skutečnosti uplynula již určitě více než hodina času v podzemí. Kamera je velmi sympatická, malá, lehká, ale tím pádem i kapacita baterek je omezená. Ty bohužel není možné vyjmout. Musím také uznat i to, že je využit každý milimetr jejího vnitřního prostoru, skutečně je elektronikou naplněná až po okraj. :-) I kdybych měl powerbanku, tak při nabíjení zas není možné bohužel natáčet.

 

     Velmi hezký je i okamžik, kdy se návštěvníkům pustí převedené hlasy netopýrů i dalších běžných letounů. Z vysoké frekvence u některých druhů dosahující až kolem stovky kilohertzů do běžnému člověku slyšitelné oblasti, tedy do cca 15 kHz. Další, ještě zajímavější okamžik je kdy si všichni vypneme světla a prostor je nasvětlen jen světlem dávných lamp, které horníci při práci používali. Podle dostupných informací v dole moc horníků nepracovalo, jen několik desítek za použití nejjednodušší techniky dobývání. Flascharův důl a jeho okolí se taktéž nazývá „Nový svět“. Pokud by se zde někdo ztratil, tak by tento nepatrný svit byl „darem z nebes“ aby se dostal na povrch. Druhým dobrým efektem, pokud bychom měli i jiný zdroj světla, je jednoduchá kontrola obsahu kyslíku v důlním prostředí. Pokud by plamínek svítilny (nebo kahanu chcete-li, i když tak nevypadá) zhasnul, tak je nejvyšší čas fičet ven! I dnes v úzkých nevětraných prostorech riziko zvýšeného obsahu CO či CO2 hrozí. Jejich největším nebezpečím je, že se drží v nejnižších polohách chodeb nebo jiných prostorů a pokud se někomu zatočí hlava a spadne, tak si již většinou nepomůže – stačí několik nádechů. V uhelných dolech hrozí i další riziko a tím je vývin metanu při narušování horniny, ale menší množství vzniká i v případě pokud se s ní nic nedělá. Tam otevřený plamen není možné používat, ale zde jsme v dolu na břidlici, tak by riziko hrozit nemělo.

 

     Právě zde v prostoru komory s nástupem do „Větracího komínu“ se nachází jednak další informační tabule naučné stezky „K Flascharovu dolu“, tak i právě největší lákadlo celé prohlídky – viditelné vráse, k ní se může člověk dokonce i dostat „na dosah“. Pak již lidí stoupají nahoru a já jsem ten předposlední – posledním je průvodkyně, která skupinu uzavírá a hlídá aby se někdo „nezapomněl“. :-) Schody jsou pěkným zahřátím a za chvíli jsem již v horním patře dolu, které se jmenuje „Johannes“. Jen kousek od žebříků vidím další zajímavost, o kterou bych mohl být velmi rychle ochuzen a tím jsou nenápadné malé „brčka“. V Moravském i jiných krasech jsme fascinování obrovskými krápníky nebo obrovskými plochami sintrů, ale v Beskydech a okolí je takováto výzdoba velmi vzácná – nemá z čeho vzniknout. Je pravdou i zde, respektive v Javornících nebo spíše přesněji ve Vizovické vrchovině se nachází malá, velmi těžce průlezná, ale podle mapky hodně strukturovaná jeskyňka s názvem „Krápníková“, ovšem toto pojmenování je spíše symbolické a měl by se zde nacházet jeden malý několikacentimetrový krápníček. V jeskyni Cyrilka by se prý také měly nacházet brčka. Zde ve Flascharově dole je možné si je prohlédnout bez jakéhokoliv rizika a oficiálně. Pro jejich vznik je zapotřebí alespoň trochu ve vodě rozpuštěného vápence.

 

    Jsme v horním patře jímž se dostaneme na místo, kde jsme platili vstupné. Na řadu přijdou ještě upozornění na zajímavé, ovšem již nepřístupná místa. Asi ani ne tak nepřístupná, že by se zde člověk nebyl schopen dostat, ale protože se ze „statického“ pohledu nezdály bezpečné. Tam někde dál by se měla nacházet i ta největší mnohametrová vrása. Při vyprávění o tom jak asi vypadá a co zajímavého ještě může být vidět, je mi trochu líto, že jsem nepatřil do skupiny té „oderské mužské mládeže“ uváděné na straně 12 v knížce [1]. Každé místo si má uchovat nějaké tajemství a tak můžeme jen hádat jak to vypadá v místech označených na mapce jako „nepřístupné“. Podobně jako některé místa v jiných jeskyních či dávných důlních dílech. Některé příklady tajemných míst jsem popsal v následujících článcích:

 

https://www.turistika.cz/mista/velice-nevsedni-jeskyne-na-turoldu/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-lomy-velke-ameriky-a-desiva-povest-o-hansi-hagenovi/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/seznameni-s-ceskym-krasem-cast-i-karlstejn/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/vylet-k-ledovym-slujim-a-skalam-u-vranova-nad-dyji-cast-treti/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/velmi-tajemne-misto-samorostly/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/stola-sintrova/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/okoli-knehynske-jeskyne-v-zime-a-hledani-kamennych-utvaru-ve-svahu-nize/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/vyprava-za-poslednim-vlkem-v-beskydech-pres-certi-mlyny-a-trojmezi/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/nejtajemnejsi-misto-tesinskych-beskyd-girova/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/ondrejnik-a-znovunalezeni-ztracene/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail

 

    Když se teď sám dívám na těch „pár“ odkazů, tak vidím, že i já jsem přispěl svou malou hrstkou příspěvků na téma - „tajemné“. A další už mám navštívené a pomalu si je v hlavě připravuji pro články nebo mám v plánu je ještě navštívit. Jsme v krásné zemi a ještě mnoho máme před sebou skrytého a nepoznaného – já tedy určitě.

 

    Pro ty kteří chtějí popustit uzdu fantazii nezbývá než hledat na internetu, prohlížet historické mapy nebo se jen tak sami seznamovat s více či méně přístupným terénem. A při všem tom nadšení nezapomínat na pravidla a svou vlastní bezpečnost. „Oderská mužská mládež“ nepochybně byla odvážnější než zkušenější a opatrnější generace starších dobrodruhů. Ale i ti byli kdysik mladí a zvědaví. Je třeba držet zvědavost alespoň trochu na „uzdě“, jinak může být cestou k velkým problémům. A ač se může zdát Nízký Jeseník a Oderské vrchy malé, není tomu tak a díky důlním dílům mohou být i velice nebezpečné. I v dnešní době je možné se právě zde dostat do situací a míst, z nichž se již samotářský dobrodruh nemusí svou vlastní silou dostat zpět!