Lourdes
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
LOURDES, Francie
Jsme po jídle a začneme balit stan. Já a můj manžel. V noci pršelo, i teď je zamračeno, ale zato se nám dobře pojede. Máme namířeno do Lourdes (Lurd) poutního místa křesťanů. Leží v předhůří francouzských Pyrenejí. Nejsme věřící, ale i víra patří do kulturního bohatství tohoto světa a tak se toho také chceme dotknout. Je poledne čas oběda, musíme ho odbít v autě, protože leje jako z konve.
Pomalu a jistě se blížíme k horám. Cestou všude prodávají malé melouny, asi je čas jejich sklizně. Za oknem ubíhají do daleka sady s vlašskými a lískovými ořechy. Jaké asi jsou Lurdy? Představuji si je jako klidnou, tichou obec. Na jejím okraji v otevřené krajině leží poutní místo, ke kterému se sjíždějí věřící. Nemocní navštěvují pramen se zázračnou vodou, která uzdravuje. Za jízdy pročítám turistického průvodce:
Je půl třetí odpoledne a právě jsme dorazili do cíle. Městečko je velmi hezké, ale o klidu se tu vůbec nedá hovořit. V uličkách popojíždějí kolony aut, mezi nimi se občas proplétají chodci, kteří se již nevešli na úzké chodníky. Zaparkovat v ulicích je nemožné. Trochu chytáme zmatek, popojíždíme dál a dál, ale fakt vůbec nikde se nedá zastavit. Za městem otáčíme a opět se vrháme do toho zmatku, již o něco klidnější. Cedule. Stojí na ní, že tu jsou podzemní garáže. Šipka ukazuje směr. Odbočujeme. Závora se zvedá. Konečně jsme zaparkovali.
Moje maminka je hodně věřící a tak nesmím zapomenout koupit jí růženec právě zde. Ulice jsou plné obchodů a krámečků a tak vstupujeme do jednoho obchůdku s náboženskou tématikou. Velmi ochotná, mladá, milá prodavačka nám ukazuje zboží. Tedy spíše mě. Muže více než růženec zajímá právě ta krásná prodavačka. Je to asi číňanka nebo vietnamka nebo tak něco. Má nádherně sametovou pleť. Manžel se sní dává do řeči svou ochablou angličtinou, ale zdá se, že se domluví. Dívka byla rovněž velmi zvědavá, co jsme, odkud jsme. Nějak dobře si rozumějí, smějí se nahlas a usmívají se na sebe jako milenci. Myslím, že budu muset urychlit výběr růžence, abych nakonec nemusela odjet sama. Néé, dělám si legraci. I když, kdo ví?
Tak. Růženec mám, zbývá ho ještě posvětit. Samozřejmě bychom mohli mamce říct, že je posvěcený, ale kdyby to nebyla pravda, měli bychom s mužem špatné svědomí. Vydáváme se do baziliky, postavené u místa zázraku, kde růženec posvětíme. Je asi 18°C, zamračeno a poprchává, a to je léto v nejlepším. Proplétáme se občas mezi lidmi pěší zónou. Je tu jeden krámek vedle druhého, úplně nahusto. Procházíme pod jejich markýzami a roletami. Většina z nich nabízí zboží s náboženskou tématikou. Korále, přívěsky, náramky, náhrdelníky, prsteny, náušnice, vše s křesťanským křížkem, podobiznami svatých apod. Ale nejen to. Sochy a sošky, obrazy, plakáty, svícny, roucha, sklo, keramika, krucifixy, domácí oltáře, pohlednice, časopisy, knihy, pohlednice a nevím co ještě.
Jdeme kolem Starého hradu, přes most nad řekou až k bazilice. V kalužích se odrážejí její pozlacené věže. Na nádvoří vidíme lidi snad všech ras. Další přicházejí, jiní odcházejí. Nekonečný had nemocných na unifikovaných zelených vozíčcích jsou taháni řádovými sestrami či jinými osobami někam vedle baziliky, ale není vidět kam, protože je tam tlačenice lidí. Z baziliky se začíná linout varhaní hudba. Asi začíná nějaká bohoslužba. Ostýchavě vstupujeme dovnitř. Lavice jsou z ploviny plné, někteří lidé stojí u vstupních vrat. Řečník v kostelním rouchu něco říká, nerozumím tomu, mluví asi latinsky. Opět hudba. Lidé říkají „amen“, tomu rozumím. Manžel filmuje kousek z průběhu bohoslužby přes hlavy ostatních diváků. Aha. Je tu kamenná nádoba se svěcenou vodou. Postříkat nebo ponořit? Myslím ten růženec. Pro jistotu udělám obojí. Tak. Hotovo.
Vycházíme ven. Muž říká, že to musí být ohromný byznys. Věřících i nevěřících sem jezdí mnoho, každý si někde něco koupí, třeba jen na památku. Většina platí za parkování, Restaurace či ubytování a jiné služby. Dál přemýšlí nahlas. Aby se tento stav nezměnil, musí se udržovat a stále nějak podporovat legenda o zázraku a o uzdravujícím prameni. Docela je nakloněn věřit tomu, že sama církev ve spolupráci s městem udržuje proud nemocných mířících k prameni, i kdyby si je měla snad najmout. Nevím, třeba se plete a je to úplně jinak. To ví jen ten „nahoře“. „A ještě pár vysokých církevních a městských představitelů“ , dodává manžel. No a proč ne, vždyť to přináší obživu lidem z Městečka a z širokého okolí. To jo, ale jde o to, z jakého pohledu se na to koukáš, odpovídá manžel.
Odjíždíme blíže k horám směr Argeles-Gazot, a cestou ještě můžeme přemýšlet. Byli jsme svědky zneužívání duchovních potřeb věřících pro obchodní účely? Nebo je to velmi šikovný ekonomický plán či záměr, plynoucí ze spolupráce města a církve, z kterého mají užitek obě strany i obyvatelstvo? Chápu, že církev také musí z něčeho žít, ale nejedná se již o komercionalizaci církve? Až se tam někdy podíváte, jistě si vytvoříte svůj vlastní názor. Tak šťastnou cestu.