Györ – klášter s kostelem sv. Ignáce z Loyoly (Loyolai Szent Ignác templom)
Kostel sv. Ignáce patří mezi nejznámější, nejvýznamnější a nejmonumentálnější památky maďarského historického města Györ. Jedná se ale o celý komplex budov jezuitského kláštera s kolejí a gymnáziem, který po zavedení josefínských reforem převzali benediktini. Kostel vznikl v letech 1634 až 1641 jako jednolodní bazilika s úzkými průchozími kaplemi a bohatou štukovou výzdobou. Autorem projektu stavby byl Ital Baccio del Bianco. Kostel pak v raně barokním stylu – a v roce 1667 – dokončil severoitalský stavitel Bartolommeo della Torre. V budování klášterního komplexu ovšem nadále pokračoval - již pražský – stavitel Francesco della Torre. V této souvislosti bývá občas zmiňována také stavební zásluha Miklóse Dallose a Györgyho Szelepcsényiho (biskup a arcibiskup, díky kterým komplex vznikl). Chrámové věže byly ovšem dokončeny teprve v polovině 18. století. Pro nás je také jistě zajímavé, že zdejší školou prošli mj. také Josef Dobrovský a Ľudovít Štúr.
V interiéru klášterního kostela, který však nebývá běžně přístupný, se nachází mj. hlavní oltář s vysoce ceněným obrazem rakouského malíře Paula Trogera Apoteóza sv. Ignáce z roku 1744. Troger je rovněž autorem nástropních maleb a freskové výzdoby vůbec (v této činnosti mu ale zřejmě v roce 1747 silně vypomohli Gaetano Fantival z italské Bologni a Kasper Sambacho z polské Wroclawi. Za zmínku jistě stojí také krásná rokoková kazatelna se zlacenými řezbami Ludwiga Godeho, pocházející z roku 1749, nebo postranní oltář s cenným raně barokním obrazem svatých patronů Uher (Béla, Imro, István a Lászlo).
Na úvod bychom si ještě měli prozradit, že se tento raně barokní kostel s dvojvěžovým průčelím a klášterem nachází na nejvýznamnějším náměstí v Györu (Széchenyi tér) a že se vpravo od kostela – snad jako bonus - nachází nádherná barokní lékárna s muzeem lékařských nástrojů (lékárna byla funkční již za jezuitů). Zmínit je nutno také fakt, že kostel je považován – zejména svým mobiliářem – za vůbec nejstarší, svým způsob nejkrásnější a jistě naprosto nenahraditelnou, barokní památku v celém Maďarsku. No a všechno dále popsané už je možno brát jako informace pro „fajnšmekry a sběratele kuriozit“.
Klášterní komplex byl - spolu s historickým centrem – poměrně nedávno rekonstruován (dokončeno v létě roku 2010). Kostel je dlouhý i vysoký (věže) 44 metrů, jeho šířka je pak 24 metrů. Jeho interiér pohodlně pojme až 600 věřících. Průčelí jednolodního kostela zvýrazňují mnohé sochy a okna různých velikostí i dvojice věží se stupňovitými cibulemi. Kromě prací již zmíněného Paula Trogera stojí v chrámovém interiéru za pozornost zejména oltářní mramorová mozaika, kaple z let 1743 až 1744, sochy Josefa Rösslera a velké, zlacené, dřevěné reliéfy, zobrazující sv. Petra, sv. Pavla, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého. Velmi cenná je také dekorativní výzdoba chrámových lavic a dveří – jejich tvůrce však neznáme. Varhany pocházejí z roku 1757, kdy je vytvořil místní varhanář Gáspár Burghardt. Mezi kaplemi bývá nejčastěji zdůrazňován význam kaple Požehnané Panny Marie a moderní Křížové kaple, mezi bočními oltáři a oltáři v kaplích pak ty, které jsou zasvěceny sv. Štěpánovi, sv. Pavlovi, sv. Jiří a sv. Rozálii. Kostel má celkem sedm zvonů, jejichž hmotnost se pohybuje od 97 kilogramů do 3,3 tuny.