Cesta do země plné Uhrů aneb Maďarsko 2017 / 4 (z Györu přes Pannonhalmu a Ács na Slovensko)

Přesto, že jsme původně plánovali návrat domů až na pondělí, začínalo být nad slunce jasné, že letošní kola o den zkrátíme. Některé nepřístupné památky a množství v pátek najetých kilometrů náš program prostě nečekaně posunuly. Navíc nás Györ hned od počátku tak trošku zklamal, takže jsme se i tady zdrželi o dost kratší dobu než jsme původně počítali. V každém případě bylo brzké ráno, sobota 5. srpna 2017, a my do stotřicetitisícového Györu teprve vjížděli. Město, které je sídlem známého fotbalového týmu a čtyřnásobného maďarského mistra Györi ETO FC, nám ale od první chvíle přišlo takové pošmurné, smutné a špinavé a kolem nás bylo i dost snědo. Měli jsme svíravý pocit, jako když jsme před časem projížděli okrajové části Ústí nad Labem nebo Větřní. Když jsme zastavili u první zdejší památky, hned k nám přiběhl nějaký mladý silný občan, pocházející zřejmě z jiného kontinentu, a anglicky nám vysvětloval jak je ubohý a dožadoval se z naší strany dotace v eurobankovkách. V té chvíli se raději schovalo i ranní slunce ...

Pravděpodobný budoucí nositel Nobelovy ceny a genetický spasitel Evropy po chvíli odešel s nepořízenou (Šabatová, Merkelová, Kocáb a jim podobná, zavrženíhodná, individua nás v té chvíli jistě proklela) a my si mohli zvenku v klidu prohlédnout györskou Velkou synagogu. Jedná se o monumentální budovu z II. poloviny 19. století, postavenou na půdorysu osmiúhelníku. Naším hlavním cílem však bylo až historické – vysoce ceněné a převážně barokní - centrum města, nacházející se na druhém břehu řeky Ráby. Ale ani tady nás moc radosti nečekalo. Bylo ještě příliš brzy, ale s tím, že bude goticko – barokně – klasicistní katedrála Nanebevzetí Panny Marie v rekonstrukci jsme moc nepočítali. Zvláště proto, že jejím hlavním klenotem je nádherná gotická kaple sv. Ladislava … a László má letos kulaté výročí (tedy skoro kulaté, protože na královský trůn poprvé usedl před 940 lety). A protože celý vrch Káptalan, včetně Biskupského hradu, působil hodně nepřístupně, sestoupili jsme opět k říčnímu toku, kde jsme si prohlédli zajímavý most a s chutí využili uliční „sprchy s vodní párou“.

Poté jsme se již vydali do ulic města. Uliční síť zde dodržuje urbanistické uspořádání z období 17. až 19. století a ze stejné doby pochází také většina domů. Tato část města – oproti předměstí – působí velmi příjemně, čistě a upraveně. Dokonce jsme si zde ani nezamykali kola. Nejvíce jsme se asi zdrželi na náměstí Széchenyi tér, kterému vévodí barokní jezuitský klášterní kostel sv. Ignáce (na zdejší jezuitské koleji s gymnáziem svého času protáčeli mozkové závity i Josef Dobrovský a Ľudovít Štúr) v té nejtypičtější podobě a mariánský sloup s vrcholovou Immaculatou, zvěstující od roku 1678 vítězství nad zlolajným Osmánem. Interiér byl, bohužel, nepřístupný, a proto jsme si nástropní malby Paula Trogera ani vyřezávanou rokokovou kazatelnu neprohlédli. A „zasklili” jsme dokonce i postranní historickou lékárnu s muzeem lékařských nástrojů. Na tomto náměstí se nachází také sousoší, jehož součástí je i zdejší rodák a slavný fyzik 19. století s velmi sympatickým jménem Š.A. Jedlík.      

Když si k výše uvedeným památkám ještě přidáte pozdně barokní Karmelitánský kostel, rokokově-klasicistní Starý evangelický kostel, Radnici s 59 m věží, pocházející z konce 19. století, a několik zajímavých domů a soch, znáte vlastně celý Györ. My si ještě přidali jedno studené před známým OD Skala a za brblání neobdarované žebračky město opustili. Čekala nás totiž Pannonhalma, a tak jsme se vydali směrem k Balatonu. Provoz pochopitelně houstl a cesta se tak stávala méně příjemnou. Naštěstí to ale nebylo nijak daleko a brzy jsme z hlavní silnice odbočili prudce doleva a „radostně“ se podívali na slavný areál na vrcholku kopce. Však také halma znamená vrch a tady ten – i když vlastně nepatrný – se v okolní rovině tyčí jako nějaká osmitisícovka. S plným kolem a v tom horku nebyl výjezd ničím příjemným, ale nevzdali jsme to a z kola nesesedli. Jenom velká infobudova v polovině prudkého stoupání přišla celkem vhod.

Pannonhalma je čtyřtisícové městečko, které proslavilo „vrcholové“ benediktinské arciopatství sv. Martina (ona si i obec původně jmenovala Szentmárton). To bylo založeno roku 996 a ke svým kulatým 1.000. narozeninám dostalo milý dárek – bylo zapsáno na prestižní seznam památek UNESCO. Pro nás je potěšitelné, že ho založili mniši  z Benátek a Prahy (a také to, že si dnes areál může každý návštěvník projít sám – s „kecafonem, který obsahuje i slovenštinu, na krku), méně už to, že jej obléhali Mongolové a že se zde na přelomu 16. a 17. století jako majitelé pravidelně střídali Maďaři a Turci. Současná barokní podoba pak vznikla začátkem 17. století, aby na počátku století 19. přibyly proslulá klasicistní opatská knihovna a kostelní věž ve stejném slohu. Budova gymnázia s kolejí byla přistavěna dokonce až ve 20. století .. a on to tak trošku nesourodý slepenec je již na první pohled i dnes.

V každém případě si Pannonhalma pár řádků navíc zaslouží. Asi nejhezčí částí opatství je zmíněná knihovna z roku 1836, která je považována za nejrozsáhlejší soukromou knihovnu v Maďarsku a jednu z největších církevních knihoven Evropy (najdeme zde přibližně 300 tisíc knih a vzácných listin). Zajímavý je i klášterní svatostánek s křížovou chodbou (na stěnách zde jsou vytesány malé tváře, znázorňující lidské zlozvyky), ale mě se velmi líbilo hlavně muzeum opatství, uváděné někdy také jako umělecká galerie. Původně se nacházelo u východu z knihovny, dnes ho ale najdeme dole v obci. Díky kombinovanému vstupnému jsme si prošli „podzemní muzeum klášterního vinařství“, expozici moderního maďarského umění 21. století i ono muzeum, které nabízí různé kamenné artefakty, liturgické nádoby i roucha a hlavně díla holandských, italských a rakouských mistrů z 16. až 18. století. Tolik vychvalovaný Rembrandtův žák nebo následovník zde – alespoň podle mě – k tomu nejlepšímu nepatří a jediné, co mi tady vadilo, byl zákaz fotografování (hlídá se dost, ale je to jediné míst v Pannonhalmě, kde vám to nedovolí – jinak se tady fotí všude a zadarmo, což se nám za celý týden zase až tak často nestávalo).

Pannonhalmou byly všechny hlavní úkoly naší expedice splněny a cíle navštíveny. Čekala nás cesta ke slovenským hranicím a poslední maďarská horká noc. S jednou zastávkou jsem ale ještě počítal (naopak překvapením byl další silniční úsek, kam nesměla kola a kde neexistovala jiná cestovní varianta – čekalo nás tedy pár kilometrů „na černo“ a poté putování po jakémsi „tankodromu“ v neobývané krajině, připomínající něco mezi vojenským prostorem a oborou s pokusnými zařízeními na chov kohoutů za využití vápna) - měly jí být „maďarské Kladruby“ se 4.000 obyvateli, tedy městečko Bábolna. Zde se totiž nachází barokní zámek Szapáry z roku 1700 (současná podoba však pochází z roku 1810), jehož areál je v současnosti maďarským národním hřebčínem. V zámeckém areálu dnes najdeme slavnou sochu koně, starý akát, vysazený v roce 1710, Napoleonovu jízdárnu, hotel, Bránu hrdinů i Železniční muzeum. A my tady viděli i svatbu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zdejší trafika s chlazenými nápoji nás upoutala nepoměrně více. A i zde obsluhovala silně tapetózní slečna ... zkrátka barva Avataru je v Maďarsku pořád hodně v módě.

Ani Bábolna však nakonec ještě nebyla definitivou. Čas byl dobrý, a tak nás ještě čekalo pozdní odpoledne, večer a noc v sedmitisícovém městě Ács. Piva jsme popili, strouhanky (mezi kterou snad bylo i nějaké maso) s hranolky (objednali jsme si přitom maďarský řízek s rýží) pojedli a v zámeckém parku se ubytovali. Památek se zde najde povícero, ale zámek z konce 17. století, označovaný jako Zichy-Liechtenstein-Esterházyovský, je tou nejvýznamnější. A nebýt noční zábavy, po které se těsně za našimi hlavami předvádělo pár skejťáků místním kráskám (bohužel hlavně řevem a rozbíjením lahví), mohla to být docela klidná a pohodová noc. Z lože pod hvězdami nás pak definitivně vystrnadila ranní přeháňka. Byla neděle 6. srpna 2017 a nás čekalo nejprve jedno ranní zdravotní u trafiky a potom již cesta mezi poli a křovinami dál, směrem na Komárom.

Toto dvacetitisícové město nepůsobí zrovna jako klenot světové architektury, a tak nám stačil pohled na fontánu na náměstí Jókai-tér, exteriér kostela a poslední maďarské trafikové pivko. Potom už jsme se jen přemostili do Komárna slovenského, vzdali návštěvu zdejší pevnosti a vydali se k nádraží. Zde i ve vlaku jsme se vrátili o pár desetiletí zpět, ale do Nových Zámků jsme přesto dorazili v pohodě včas. Tady jsme přestoupili do mezinárodního expresu a vyrazili směr Kúty. Brzy sice zmizely dvojjazyčné nápisy, ale naopak se objevily dešťové kapky. A déšť sílil a sílil. Nakonec neprošel můj návrh dojet vlakem až do Břeclavi a my vystoupili plánovitě v Kútech. Po – pro nás zde již zcela tradiční – borovičce jsme se vydali k hranicím s Českou republikou, která byla o pár kilometrů dále než trasér výpravy předpokládal. Výsledkem toho všeho bylo konstatování, že už dlouho jsme tak nepromokli. To ovšem po těch vedrech nebylo nic hrozného, katastrofou byl naopak fakt, že veškeré publikace a materiály, které jsem bez jakékoliv „újmy na zdraví“ protáhl mnohdy i třemi státy, navlhly a mnohé se změnily v jakousi – po všech stránkách - nepoužitelnou kaši. Tím ovšem veškeré problémy skončily, domů jsme dojeli bez zpoždění a celou poměrně vydařenou akci zakončili rozlučkovým „škopkem“ U Švába.

A co ještě dodat na úplný závěr? Minimálně dvě podstatné věci zaslouží zvýšenou pozornost (když už pominu ten prapodivný postoj Rakouska k turistickému ruchu). Během naší cestou nebyla ani jednou polévka halášlé (tedy ona by se i našla, ale vždy bylo ještě moc brzy nebo jsme zrovna spěchali ke konkrétnímu cíli – a odpoledne prostě tyto provozovny pokaždé najednou zmizely) a nedošlo dokonce ani na maďarský guláš, takže sem prostě musíme vyrazit co nejdříve znovu. Díky premiérovi Orbánovi, který se EU mezi hýždě rozhodně iniciativně nehrne, se koneckonců zřejmě bude stejně v nejbližší době jednat o jednu z nejbezpečnějších zemí Evropy …

No a starostovi Šumperka (není v tom sice u nás rozhodně nikterak osamocen, ale lokální patriotismus je zkrátka lokální patriotismus) i našim zákonodárcům a navrhovatelům komunikací by patřilo nakopat … a nejen tam. I v Maďarsku se totiž běžně potkáte s klasickými asfaltovými cyklostezkami, kde má cyklista přednost ve chvíli, kdy se jedná o souběh s hlavní silnicí, a kde není nutno budovat předražené nadjezdy, podjezdy a umělecky tvarované můstky. Průser byly naopak úseky, kam se najednou na příslušnou komunikaci na kole nesmělo a každá objížďka by znamenala pár desítek kilometrů navíc. V takovém případě jsme byli občas nuceni – na pár desítek metrů i několik kilometrů - platně předpisy porušit. Maďarští řidiči jsou ovšem k cyklistům – a nejen v tomto případě – podstatně ohleduplnější než to známe z naší domoviny …