Habřina

Tento zčásti zalesněný slínový kopec má ve svém nejvyšším místě nadmořskou výšku 268 m n. m. Jak je vidět z jeho pojmenování, tak se zde původně nacházel habrový les, na který severně navazoval panský jehličnatý les zvaný „Vosyk“ (též „Osyk“ a později „Osík“), zmiňovaný již v 16. století, kdy však byl nejspíše složen zejména z osikového porostu. Na jižním svahu „Habřiny“ bývalo kdysi také pravěké pohřebiště z období lužické nebo slezskoplatěnické kultury, protože již od 19. století tu byly vyorávány různé střepiny, popelnice a další předměty. O „Habřině“ si zdejší lid vypráví, že chová ve svém nitru dutiny a že na některých místech se při podupání ozve dunění. Podle všeho jde o sklepy, které vznikly při místních vinicích, jejichž existence by měla být doložena názvem jedné lokality - „Na vinici“. Zdejší lesy se dostaly do rukou místních hospodářů v 18. století. Dokladem toho může být indikační skica stabilního katastru od adjunkta 2. třídy Karla Ružka a geometra 4. třídy Vinzenze Wildnera z roku 1840, kdy lesy na „Habřině“ patřily ke statkům čp. 53 a 44. Celá oblast však byla tehdy nazývána jako „Hořejší konec“ a předtím jako „U Třebechovských hranic“.

Větší zajímavostí však dříve bývaly pozůstatky evangelického hřbitova na vrcholu „Habřiny“, nacházející se při severní hraně lesa, jenž byl založen po vydání tolerančního patentu pro pohřbívání reformovaných evangelíků z Nepasic a Blešna. Jednalo se o čtvercové prostranství o ploše 20 x 20 m, které bylo obrostlé hložím. Pohřbívalo se sem až do doby, kdy byl zřízen nový hřbitov poblíž státní silnice z Hradce Králové do Třebechovic pod Orebem, k jehož posvěcení došlo 4. července 1886. Jedním z důvodů, proč došlo k přemístění pohřebiště, byla i nesnadná cesta k němu. Právě z toho vycházel i posměšek obyvatel okolních obcí, kterým bylo na občany vsi voláno - „Nepasičtí, vraťte se!“ V dobách dávno minulých totiž ze vsi vyšel pohřební průvod na hřbitov na „Habřině“, ale kvůli velkému dešti nemohl s nebožtíkem vylézt po strmé a kluzké cestě nahoru, a tak se nakonec vrátil s nepořízenou zpět do Nepasic.

Obecní cesta kolem „Habřiny“ byla upravena až na podzim 1920, a to nákladem 1 060,12 Kč, z nichž obec zaplatila 200 Kč a zbytek vlastníci zdejších pozemků. O 10 let později požádala Českobratrská církev evangelická z Třebechovic pod Orebem, aby jí byl postoupen do vlastnictví potoleranční hřbitov na Habřině, který byl do té doby zapsán jako veřejný statek. Obcí bylo vyhověno s tou podmínkou, že žadatelka musí uhradit všechny výlohy s převodem spojené. K změně majitele této lokality tedy došlo v roce 1931. O tomto hřbitově vyšla krátká zmínka i ve 2. čísle „Královéhradecka“ z roku 1924:

„F. Probošt:

Starý hřbitůvek.

Asi čtvrt hodiny nad Nepasicemi na severní straně vypíná se malé návrší, smutné a tiché. Po stráni rozkládá se malá habřina, s níž dolů z jara rozběhnou se bílé hlavičky sasanek, ze země vykukují modravé kvítky podléštky. Ba jaro slétne ještě níže až na širokou mezi a rozseje všechnu svoji krásu.

Za habřinou je starý hřbitůvek, dnes již bez hrobů. Ty slehly se v bujný trávník, mech a lišejník měkce je rozbořily, jen mateřídouška vydechuje vůni. Uprostřed stojí jediný pomník Vávrův.

Pusto a ticho. Je a bude. Pohřební žalmy se tu neozývají, ani pláč, ani nářek. Všecko srovnáno, zapomenuto – hroby i bolest.

Všecko tu tiše spí. - -

* * *

Hřbitůvek prvních evangelíků, který obestírá melancholie svými křídly. A smutné byly i pohřby. Bylo to roku 1804, kdy evangelíci vyprovázeli chudého „bratra“, jenž pamatoval časy, kdy museli bratrské a evangelické knihy schovávat a potají číst. V oknech všude plno hlav, každý chce viděti průvod bez muzikantů, hlavně však kněze, jenž bez ministrantů vážně kráčel s knihou v ruce v čele svých věřících. Po cestě bratři pobožně zpívali. Tím vážným zpěvem doprovodili ho až ke hřbitovu, pak ztichli. Stanuli u hrobu. „Pastor“ rozloučil se v dojemné řeči se zesnulým bratrem, a píseň roznášela v tichou habřinku zvěst o pohřbu bratrově.

Večer se klade na hřbitůvek, kraj vůkol tichne a jen chvílemi zavane větřík přes orosené hroby zapomenutých „bratří“ a „sester“.

V roce 1936 byl listnatý lesík na „Habřině“ poničen záplavou chroustů. Díky přívalovým srážkám 29. a 30. srpna 1938 zaplavilo bahno z „Habřiny“ a z dalších vyvýšených míst nížeji položená pole a dostalo se i do obce. Následujícího roku byla opět upravena cesta pod „Habřinou“. Ještě počátkem 70. let 20. století byly na zarostlém paloučku částečně znatelné rovy evangelického hřbitova a jeden rozvalený pomník s kalichem ve vavřínovém věnci a textem: „MIKULÁŠ VÁVRA z Blešna zemřel v Pánu 7. dubna 1867 v 72 roce věku svého. Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého a díl můj Bůh jest na věky. Žalm 73,26.“, jenž byl v 50. letech 20. století povalen a poničen, nejspíše v souvislosti s obhospodařováním všech těchto pozemků 29. prosince 1952 založeným JZD. Později byl jeden pískovcový blok přeražen a na místě dokonce kopáno. Nejspíše šlo o nějakého vykradače hrobů.

Díky Václavu Mokerskému z Blešna, který se obrátil na Klub ochrany památek a přírody v Hradci Králové, byl 14. března 1973 proveden místní průzkum (V. Laštovička, V. Mokerský a J. Polák) a následně posouzeny možnosti rekonstrukce rozvaleného pomníku. Technické podrobnosti byly dohodnuty s tehdejším předsedou MNV v Nepasicích Josefem Pilcem. K praktické práci bylo přistoupeno 19. září 1973, kdy byl místními občany J. Kašparem, F. Kašparem a F. Švarcem připraven potřebný materiál (malta, cement, cihly) a nářadí (ocelové tyče, vodováha, lopaty, krumpáč a fošna. V. Laštovička z Hradce Králové naopak dovezl štukatérské náčiní a chemické pojidlo. Nejprve však došlo k úpravě terénu a vyzdění cihlového základu. Pomník se skládal ze 3 pískovcových částí – 2 základních hranolů a horního komolého jehlanu. Jeho jednotlivé bloky byly po úpravě terénu osazeny na cementovou maltu a přeražený jehlan stmelen epoxidovou pryskyřicí. Později došlo k jeho přenesení na nový evangelický hřbitov, aby zbytečně nevadil zemědělské výrobě. Dnes tu najdeme pouze sad rakytníku řešetlákového. Zbytek lokality je nadále lesem a část je obhospodařována jako louky nebo pole.