Hrad Ronov
Turistické cíle • Památky a muzea • Hrad
Na tuto zříceninu jsme se chystali již delší dobu a tak už jsme se konečně dočkali, po příjezdu do Blíževedel se ptáme na cestu mladého páru, ti nás posílají ke blízko ležícímu statku, kde máme nechat auto. Po příjezdu ke statku se ptáme ještě tam, a ukázalo se že jsme udělali dobře, starší pán nás posílá dále po hlavní s tím že máme odbočit doleva na polní cestu, po té se dostáváme až k turistické značce označující 0,8km do cíle odtud už vyrážíme pěšky, po chvíli se cesta prudce zvedá a chvílemi to vypadá že se budeme nahoru muset škrábat, ale naštěstí se to dá zvládnout celkem bez problémů, první dojem ze zříceniny hradu byl, že je to jen malý kus obvodové zdi, ale zdání klame a při pokračování v cestě jsme dorazili na nádvoří, kde je Ohniště i lavičky, zachovalé torzo hradní věže i vyvýšená Vyhlídka na opěrné zdi, byl to opravdu krásný výlet až na všudypřítomný plevel kterým jsme se museli, hlavně uvnitř hradu, prodírat
Kdyby se hrad Ronov zachoval v celé své kráse do dnešních dob , tvořil by dominantu kraje podobně jako Bezděz. Oba tyto hrady mají společný výrazný kopec na kterém stojí a výstup k nim je poměrně namáhavý. Zatímco se Bezděz zachoval v podstatně větším měřítku , z hradu Ronov, který se nachází 11 km jihozápadně od České Lípy nedaleko Blíževedel , zbylo několik zdí , sklepů , část paláce a věže.
Na obranu hrad nepotřeboval ani náspy, ani příkopy, postačily vnější hradby, které se dodnes dobře zachovaly. Hrad totiž stojí na osamělém čedičovém kopci 250 m nad okolním terénem.
Na hrad jsme se vydali z obce z Kravaře od Vísecké rychty směrem k nádráží ČD po zelené trase . Před kolejemi u sloupu elektrického vedení jsme zabočili Doprava a cestičkou přes koleje a nějaký domek jsme šli dál po poli. Cesta mírně stoupala nahoru až k lesu. Zde jsme došli na rozcestník, ukazující Doprava na hrad - 800 m. Hmyzu přibývalo, až jeden nezbedník přistál synkovi v oku. Na velký hmyz zde v lese si dejte pozor , je jich tu plno. Nicméně lesní cesta a poté i pěšina neomylně směřovala ke hradu , cesta stoupala vzhůru, až na vrchol kopce zbývala nejprudší pasáž, místy jsme lezli i po čtyřech.
Hrad nás uvítal několika zdmi , pár jednoduchých laviček pro potřebný odpočinek nás potěšilo. Prolezli jsme co se na hradě dalo, pokochali se vyhlídkou, která je opravdu úžasná. Občerstvili jsme se ,no a zase dolů....lezení vzhůru nám připadalo podobné jako na Starém Bernštejně. Nicméně najdete tu božský klid a nádherný výhled . A to za ten výšlap a mraky hmyzu v lese stojí. O problému přístupu k hradu svědčí nález základů stájí pod vrcholem, kde bylo nutné nechat koně a do hradu dojít pěšky.
Kdo a kdy založil hrad Ronov, zůstává nejasné. Lze nicméně soudit, že to byli Ronovci a že se tak stalo snad někdy ve druhé polovině 14. století. První zmínka o Ronovu pochází až z roku 1429, kdy na něm a na Milštejně seděli bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé.
Roku 1437 získal Ronov od Berků bojovný Vilém z Illburka , který ho nechal opevnit a přestavět. Hrad se tak stal místem velmi pevným a bezpečným, nikoli však pohodlným pro běžné panské bydlení. To první se ukázalo již roku 1444, kdy Lužičané při svém tažení proti Vartemberkům a jejich spojencům vypálili mj. i Stvolínky, ale o Ronov se zřejmě ani nepokusili; druhé pak zhruba o sto let později, po smrti Viléma II. z Illburka , kdy se jeho vdova Anežka přestěhovala z extrémně položeného Ronova na obnovenou tvrz ve Stvolínkách.
Hrad Ronov pak ve zbytku poklidného 16. století stále více upadal a r. 1608, se označuje jako pustý. Naposled si na něj vzpomněli za třicetileté války místní poddaní, kteří v jeho zdech hledali útočiště. To už byl ale Ronov spíše zříceninou než pevností, a tak nedalo Švédům r. 1643 mnoho práce, aby se ho zmocnili a vypálili.
V roce 1845 nechal majitel panství, litoměřický biskup Augustin Hille, na Ronov zřídit Křížovou cestu a přístřeší pro poutníky , ale vše bylo bohužel zničeno.