Hrad Zvíkov

Kouzelný hrad Zvíkov

Až zase budete jednou svižně uhánět od Prahy směrem na Strakonice a dál třeba na Šumavu, sundejte nohu z plynu a před obcí Mirotice odbočte doleva a vydejte se po státní silnici č. 121 do jednoho z kouzelných zákoutí Povltaví. Až se Vaše auto zhoupne při nájezdu na mostovku a po obou stranách probleskne hladina Otavy, jste prakticky na místě. Ještě pár set metrů rovně, pak odbočka doleva, průjezd obcí Zvíkovské podhradí, na návsi znovu odbočka vlevo a na jejím konci, na okraji lesa „upelešíte“ Vašeho plechového miláčka a hezky po svých dojdete k cíli dnešní cesty – hradu Zvíkov.

Rod Přemyslovců je tím šlechtickým rodem, který je už od samého počátku spjat s historií zdejšího hradu. Když samotný Přemysl Otakar I. v roce 1226 koupil od kláštera v Doksanech zdejší Oslovský oujezd nezdálo se to být příliš dobrým obchodem. Na místě budoucího panského sídla se tyčil pouze skalnatý ostroh. Ale do budování hradu se Přemyslovci pustili opravdu s vervou, protože už v roce 1234 byl jeho purkrabím ustanoven Konrád z Janovic, což znamená, že tu už něco muselo stát. Být majitelem něčeho, co ještě není, je snad možné v dobách našeho dnešního Kocourkova, ale v tehdejších dobách osvícených……….?

Zvíkov, Loket a Most – víte co měla tato 3 místa v minulosti společného? Jedna věc by se našla. Právě tato 3 místa byla jedinými, která zůstala věrna Václavovi I v době, kdy mladý kralevic Přemysl Otakar vystoupil proti svému otci. Právě ve zdech Zvíkova bylo přijato a hned nato uvězněno poselstvo odbojného mladíka. Když rozbroje ustaly, horké hlavy vychladly a mnohou číši spolu vypily, nastal znovu čas na práci. Z pověření Přemysla Otakara II. se úkolu zbudování královského paláce a opevnění ujal purkrabí Hirza. Stavební práce šly místním zřejmě pěkně od ruky a nic světoborného se na hradě nedělo, neboť další zmínka o hradní stavbě nad soutokem Otavy a Vltavy je datována až v roce 1306, kdy po vymření rodu Přemyslovců přechází objekt do rukou Jindřicha z Rožmberka. Popularity a obnovy se však dočkal až za vlády Karla IV (1346-1378), který zde rád pobýval a zřejmě i proto investoval do jeho rekonstrukce. Dokonce tu po určitý čas byly uloženy i korunovační klenoty, dokud mu tuto výsadu „nevyfoukl“ právě dostavěný Karlštejn. Brzy nato význam zdejšího hradu upadá a na jistý čas se stává zástavním hradem v držení pánů z Rožmberka a poté pánů z Vamberka. Husitské války přestál bez úhony a charakter královského hradu si, i přes držení několika majiteli, udržel až do roku 1575, kdy byl prodán znovu pánům z Vamberka, načež byl tento skutek zaznamenán do Desek zemských. Vamberští šáhli do svých truhlic a nechali na Zvíkově provést rozsáhlé renesanční úpravy. Pevnostní systém hradu to však nijak nenarušilo a ten bez problémů odolal i útokům za třicetileté války. Teprve v roce 1622 jej opustilo štěstí a byl císařským vojskem zpustošen. Nastává smutnější období jeho historie. Bez velkého entusiasmu si jej přebírají do svého vlastnictví v roce 1623 Eggenberkové, kteří moc dobře nedopadli. Vymírají! A na scénu vstupuje nám dobře známý rod Schwarzenbergů. Víte co je to výraz sekundogeniturní? Já ne, ale v chytrých knihách jsem se dočetl, že se jedná o mladší větev šlechtického rodu, v tomto případě rodu Schwarzenbergů, sídlící na nedalekém zámku Orlík. Tak si tak někdy říkám že bych taky chtěl být sekundogeniturní! Peníze asi u nich problém nebyl (a není), neboť se pustili do zajišťovacích prací na zchátralém objektu, což však nezabránilo zřícení nejen Nové brány v roce 1829 a následně i části paláce. Dodnes jsou patrné barevné rozdíly mezi původními a zrekonstruovanými částmi budov a hradeb, jejichž obnova skončila na přelomu 19. a 20. století. Tak a to by jsme měli hotovo. Hrad je zrekonstruován a tak šup s ním v roce 1948 do rukou státu.

Co je na národní technické památce – hradu Zvíkov, z pozice dnešního návštěvníka velmi pozitivní, je ten fakt, že jeho areál je otevřen celoročně, pochopitelně v rámci návštěvní doby. Do jeho areálu se vstupuje Píseckou bránou. Její název je logický, neboť je orientována právě ve směru na Písek. Ještě o něco zajímavější je však věž Hláska, přirozeně dominující celému areálu. Zbudována byla někdy v druhé polovině 13. století a dodatečně osazena tzv. břitem, který znesnadňoval oblehatelům použití metacích strojů. Dnes je tato věž návštěvníkům bohužel nepřístupná, ale ani dříve nebyl výstup na ni ničím jednoduchým. Dělo se tak po žebříku, později po strmém a úzkém schodišti.

Hlízová věž je nejstarší dochovanou stavbou hradu. Její půdorys je čtvercový, přičemž dosahuje výšky 20 metrů, síla jejích zdí činí 3,5 metru a na některých kamenech jsou dochovány původní kamenické značky. Její název se odvozuje od hrubě opracovaných kvádrů. tzv. hlíz, podle černé barvy kamene se jí však také někdy říkalo „Černá“. Snad ještě dvě zajímavosti vážící se k této stavbě. V místnosti v patře této věže měly být údajně uloženy na přechodnou dobu korunovační klenoty a sídlit zde měl i známý zvíkovský rarášek. Určit datum vzniku Červené věže není vůbec jednoduché, ale hledat bychom ho mohli nejspíše někde mezi 13. – 15. stoletím. Působí dost nenápadným dojmem, čemuž „vděčí“ jak za svou polohu téměř za horizontem, tak i okolní zeleni. Ve své minulosti sloužila i jako hradní vězení, do kterého byli vězni spouštěni, což jí vyneslo dřívější označení „Hladomoří“. Kaple Sv. Václava patří k tomu nejcennějšímu, co na Zvíkově naleznete. Přispívá k tomu fakt, že tato část hradu nikdy nebyla nějak výrazněji porušena a přečkala celkem bez úhony i období devastace celého areálu. Kaple vyrostla v době vlády Přemysla Otakara II ve 13. století a od té doby stále prezentuje moc a slávu zmiňovaného panovníka, čehož dokladem jsou třeba četné dlaždice s německými nápisy. Nejvzácnější částí kaple je sousedící sakristie, sloužící původně jako soukromá kaple, vyzdobená četnými malířskými motivy neznámého autora, který je „podepsán“ i pod oltářním obrazem a znám pod označením mistr Zvíkovského oplakávání. Paradoxní je, že Kaple Sv. Václava přestala plnit svou funkci po roce 1780 z obav nad její údajně narušenou statikou, což se však nikdy nepotvrdilo. K návštěvě zámku patří i návštěva zdejšího sklepení, z něhož je však zpřístupněna pouze část. Důvodem je velmi nízký strop v nejspodnější části sklepů. Přímo pod královskou ložnicí se nachází ve skále vytesaná velká čtyřhranná místnost, u níž se usuzuje na její využití v minulosti, jako nádrže na pitnou vodu.

Silueta zámku se vznešeně shlíží na hladinách Vltavy i Otavy, které se právě pod hradem stékají. Není divu že se její romantikou nechali unést nejen autoři odborných publikací, ale inspirovat se nechali i mistři krásné literatury. Jmenujme za všechny alespoň J.P. Koubka a jeho Zřiceniny zvíkovské., Františka Vlnu (Zvíkov), A. Hejduka (Ve Zvíkovské kapli), Ant. Klášterského (Sonety zvíkovské, Zvíkovský orel), nebo Antonína Sovu (Páže ze staré malby). Zapomenout samozřejmě nemůžeme Ladislava Stroupežnického a jeho Zvíkovského raráška. I František Kožík napsal hru Noci na Zvíkově, každoročně uváděnou v rámci divadelního léta, a na zdejší hrad nezapomněl ani Ladislav Stehlík ve 2. dílu svého lyrického cestopisu Země zamyšlená.

Vraťme se ještě na chvilku ze světa romantických představ do reálu dnešních dní, abychom si řekli, že areál zámku je otevřen po celý rok od 8 – do 18 hodin, ale návštěvní doba se během léta prodlužuje až do 22.00 resp. 23.00. V době konání divadelních představení se otevírací doba příslušně upravuje. Standardní cena za prohlídku Královského paláce činí pro dospělého 70 kč, přičemž děti, ZTP i senioři mají nárok na příslušnou slevu. Rodinné vstupné je určeno na částku 180- Kč.

V prosluněném odpoledni se silueta Zvíkova pyšně shlíží v zrcadle vodní hladiny a my jen v duchu závidíme těm, kteří mohou na tomto romantickém místě strávit svou dovolenou. Jak nádherné musí být ranní svítání u doutnajícího ohýnku na soutoku dvou slavných řek s tajemnou siluetou zdejšího hradu, pomalu se klubající z nočních temnot. Jak krásné musí být vlahé letní večery, kdy hradní areál ožívá divadelními představeními. Ano! Jsme si jisti, že dnešní návštěva není rozhodně naší poslední návštěvou tohoto kouzelného místa. A tak ne snad, ale zcela určitě na shledanou na Zvíkově!