Jak hořický ponocný pískal půlnoc ve 4.00 hod. ráno v Jičíně

Od dávných dob procházel ulicemi města ponocný a na věži stával na stráži hlásný, aby hlídal, zda někde nevypukl oheň a hned zvonil na poplach. Za ta staletí se zde vystřídala řada různých postaviček, někdy smutných až zvláštních, někdy veselých nebo směšných. Právě mezi posledně jmenované náležel ponocný František Mádle, který v roce 1862 bloumal po nocích Hořicemi a většinou měšťanstva byl brán svou službou za vzorného.

Avšak opak byl pravdou! Když pravidelně odpískal 22.00, 23.00 a 24.00 hodinu, přešel náměstí a sedl si v podloubí Seisrovy lékárny, kde se vždy uložil ke spánku a takto vydržel až skoro do 4.00 hodiny. Tu následně odpískal a šel domů, kde si lehl do peřin za pec a doháněl to, co zameškal během své služby před půlnocí.

Protože všichni vážení měšťané po půlnoci spali, nikdo nevěděl, že takto ledabyle vykonává svůj úřad. Místo ochrany života a majetku ostatních držel siestu. Ale jak to tak bývá, nic netrvá věčně! Měl však štěstí v tom, že ho při tom nechytil starosta či radní, nýbrž zdejší cukrář Stašek, jenž byl známým šprýmařem a spícího ponocného chtěl nějakým způsobem potrestat.

Vzpomněl si, že v na Borku pronajaté třešňovce má na stromě velkého strašáka, který byl až příliš věrně podobný živému člověku a napadlo ho, že když straší ptáky, aby mu neoklovávali třešně, mohl by posloužit rovněž k postrašení spícího a nic nevědoucího nebožáka.

Sundal ho tedy dolů a svému učni poručil, aby vyndal z koše velkou láhev s dobytčí krví. Tu pověsil na krk strašákovi, jehož vzal na ramena a spolu s učněm, který nesl žebřík, vyrazil noční tmou do města k lékárně, kde ponocný Mádle tvrdě spal.

Protože byla krásná vlahá červencová noc, nechal lékárník v pokoji, kde nikdo nespal, obě okna otevřena, aby do domu proudil čerstvý vzduch. Cukrář Stašek opřel o jedno z oken žebřík, na ramena vzal strašáka a nahoře v okně ho upravil tak, aby to vypadalo, že se do lékárny chce dostat nějaký nezvaný host.

Když se v postranní uličce schoval jeho učeň, tak slezl Stašek dolů a nic netušícímu ponocnému zakřičel do ucha: „Mádle, Kotyk leze do lékárny!“ Po těchto slovech pelášil rovněž za učněm, aby ho nebožák neviděl.

Mádle se samozřejmě velmi lekl, protože Kotyk byl v letech 1862-1864 postrachem celého Hořicka. Byl tak odvážný a smělý, že beztrestně loupil, kradl a snad i vraždil. Leknutím mu však zdřevěněly nohy a místo toho, aby vstal, tak se pouze svalil na dlažbu a nějakou dobu tam ležel, než se mohl na ně opět postavit. Když se mu to podařilo, chopil se své sukovice a do druhé ruky vzal lucernu, aby uviděl onoho drzého lupiče a dal mu na pamětnou.

Téměř okamžitě uviděl ve světle lucerny onen žebřík a na něm postavu, jež se vkrádá do nitra lékárníkova domu. Tiše vylezl na žebřík a jeho odvaha ještě vzrostla, když viděl, že si ho lupič nevšiml. Co mu síly stačily, přetáhl ho sukovicí po zádech. Strašák spadl dolů na dlažbu a tam ho ponocný začal opět bít, a to hlava nehlava.

Pak se rozhodl na lupiče zasvítit a ve slabém světle uviděl kaluž krve, která vytekla z rozbité láhve. Nejdříve se lekl, že ona postava se vůbec nehýbe, ale znenáhlu ho začala prostupovat pýcha, že on – ponocný Mádle – chytil a zabil tuto obávanou postavu hořického podsvětí. Hluk s tím spojený však přilákal ostatní ponocné, jež mu poradili, že se má takováto událost oznámit úřadům, protože by z toho mohlo přeci jen něco „kápnout“. Mádle se chtěl vydat za purkmistrem Kunzem, ale jeho kolegové ho přesvědčili, aby se vydali za policejním komisařem.

Ten byl probuzen ze sladkého spánku, takže byl zprvu přímo nevrlý, ale když vyslechl zprávu o zabití Kotyka, okamžitě se oblékl a vyrazil na místo činu. Když uviděl, že tělo leží v krvi, nařídil, aby bylo odneseno na podloubí staré radnice. Dvojice ponocných se chopila těla a teprve nyní poznala, oč se ve skutečnosti jedná, že jde pouze o prázdné šatstvo. Jejich strach jim však nedovolil věcně přemýšlet, takže zprvu si mysleli, že Kotyk uprchl nahý a zraněný pryč a zanechal po sobě pouze zakrvácený oděv. Komisař však nebyl dnešní a hned mu vše bylo jasné, že si z ponocného kdosi vystřelil.

Mádle byl přísně pokárán, aby se mu takováto věc již nikdy nepřihodila a jeho kolegové museli krev vodou z dlažby smýt. Ponocný však nechtěl mít z ostudy kabát, a tak přesvědčil všechny účastníky této noční příhody, aby o tomto případu taktně pomlčeli. Takže vedle nich o tom věděl pouze onen cukrář se svým učněm, jinak nikdo. Teprve až o mnoho let později o tom promluvil.

Tehdy se přítomní dozvěděli to, že se nejednalo o jediný žert, jenž Mádlemu ztropil. V říjnu téhož roku totiž opět narazil v podloubí na ponocného. Sice ještě nespal, ale mnoho do toho nezbývalo. Cukrář se s ním tedy dal do hovoru a přitom vytáhl z kapsy láhev žitné. Mádle se nenechal ani příliš ponoukat a hned si zavdal, protože sychravé počasí mu zalézalo až za nehty. Stačilo několik doušků a již byl v limbu. Dokonce již nedokázal ani odtroubit půlnoc.

Na to čekal Stašek, který byl domluvený s povozníkem Černým, jenž téže noci jel do Jičína pro nové zásoby tabáku. Dal mu znamení a povozník zajel s vozem až na náměstí k lékárně. Společně naložili Mádleho na vůz, přikryli plachtou a Černý se vydal do Jičína. Protože byl taky velkým taškářem, složil ubohého ponocného před 4.00 hod. na jičínském náměstí pod zámeckým loubím. Když vedle něj položil na zem hůl a lucernu, křikl mu do ucha: „Mádle, dvanáct.“

Rozespalý a žitnou posilněný ponocný zdvihl hlavu, rozhlédl se po tmavém podloubí, zdvihnul hlavu a s klidem odpískal půlnoc. Potom se zvedl a ještě několikrát opakoval pískání, jež k němu přilákalo rozezlené jičínské ponocné, kteří chtěli hájit svá práva a zatočit s výtržníkem. Mádle byl tedy odveden na městskou strážnici, kde byl v cele až do 7.00 hod. Ráno se věc vysvětlila a potupený ponocný byl propuštěn, aniž by však znal, co se stalo.

Po vyjití ze strážnice se dozvěděl, že je v městě povozník Černý, aby pro tabáčníka Kubáta nakoupil kuřivo. Zanedlouho ho našel a poprosil, aby ho svezl domů, že vůbec netuší, jak se dostal do Jičína, navíc ještě k tomu v noci.

Povozník si udržel kamennou tvář a dělal hloupého. Vyzvídal dále a kroutil hlavou, co se jen to ubožákovi ponocnému stalo. Uvnitř však ukrýval nesmírný smích, který postupem času téměř nedokázal zadržet. Zahrál si na hodného a Mádleho vzal na povoz, kterým ponocný dojel zpět do Hořic. I tehdy poprosil povozníka, aby o této příhodě pomlčel. K uším měšťanstva se tak nedostala a pouze Stašek s Černým se za břicho popadali.

Výsledkem toho však bylo, že od té doby Mádle spal pouze ve dne a v noci odpískával všechny hodiny přesně, přičemž procházel ulicemi a dbal na to, aby se někde neděla nějaká nekalost. Jeho nadšení a přesnosti si všimla městská rada, která ho dávala za vzor ostatním. A jako vzorný ponocný odešel i na onen svět!

Pokud si chcete přečíst jedno z literárních zpracování těchto událostí, doporučuji nalistovat stránky knihy „Hořické obrázky. Črty veselé a vážné“, kterou vydal v roce 1898 Václav Kudrnáč a obsahuje řadu dalších příběhů z Hořic a okolí. Na závěr ještě dodávám to, že nejde o vymyšlený příběh, jak by se mohlo zdát, neboť ponocný Mádle skutečně žil v čp. 373 a na onen svět se odebral 13. dubna 1873 ve věku 68 let.