Jak se létá motýlům v Jastrabí dolině
Turistické cíle • Příroda • Údolí
Po článku „Jak se bydlí svišťům ve Žiarské dolině“ se pokusím v dalším svém příspěvku přiblížit Jastrabí dolinu v Chočských vrších z „motýlí“ stránky. Chočské vrchy jsou jednou z nejzachovalejších přírodních lokalit na Slovensku, doslova přírodním rájem. Dokazuje to mimo jiné i množství poletujících okáčů a dalších okřídlených krasavců.
Jastrabí dolinou budete procházet, pokud se rozhodnete vystoupat na nejvyšší horu Chočských vrchů Veľký Choč (1.608 m n. m.) z jihovýchodní strany po červené turistické značce. Ústí doliny začíná u potoku Ráztočná dva kilometry od lázní Lúčky. Zpevněná cesta stoupá pozvolna smíšeným lesem, kilometr a čtvrt ji provází Žimerov potok. Dalo by se říct, dolina jako mnohá jiná. Avšak nemohli jsme si nevšimnout velkého počtu především okáčů, kteří si na jásavé barvy, jako ostatní druhy motýlů, zřejmě nepotrpí. Jak jinak si vysvětlit jejich usedání na černé a tmavě šedé části oblečení, výstroje a do mých tmavých vlasů. Okáči se rádi fotografují, často pózují s rozevřenými křídly. Jen mne trochu matou, když je doma na fotografiích rozlišuji. Porovnávám počet oček na křídlech, zdobení okrajů křídel, třásně a další znaky. Není vůbec jednoduché se orientovat v množství druhů a poddruhů. Nejsem entomolog.
Druhým nejčastějším druhem vyskytujícím se v dolině jsou perleťovci. Ti jsou plašší. Když však mají kam ponořit sosák, objektiv fotoaparátu je příliš nezajímá a zvuk zoomu je také neruší. Plaší jsou především bělásci zelní, ti dlouho neposedí a rozevřít křídla se jim většinou nechce. Největší výskyt motýlů jsme zaznamenali asi sto metrů za turistickým ukazatelem u rozcestí, kde cestu křižuje potok. Rozestupující se les dává proniknout více slunci a přibylo i květinových pochoutek.
Motýli se vyvíjejí dokonalou proměnou. Samička podle druhu naklade na příhodné místo až několik set vajíček. Z nich se vylíhnou housenky, které jsou lysé, s ostny nebo chlupy. Bývají většinou hnědé, hnědočervené, zelené či šedozelené, některé pestře zbarvené. Housenky jsou hlavně žravé. Aby na potravu dobře viděly, mají šest párů drobných oček a pod nimi krátká tykadla. Nejdůležitějším orgánem na hlavě jsou však kusadla. Každý ze tří hrudních článků má jeden pár nohou. Tělo housenky uzavírá zadeček.
Kukla je předposledním vývojovým stádiem. U denních motýlů připomíná malé mumie, které jsou k rostlině přichycené vlákny a háčky. V kukle se děje hotový zázrak. Současné tkáně se rozpouštějí a přeměňují v jiné. Kukla tuhne, chrání tak vývoj budoucího motýla. Ten po prasknutí kukly vyleze. Nejprve však musí oschnout a roztáhnout křídla. Teprve poté může vzlétnout.
Tělo motýla se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Na hlavě má motýl oči, tykadla, makadla a sosák. Z hrudi mu vyrůstají křídla pokrytá drobnými šupinkami s pigmenty určujícími celkové zbarvení a vzorování a dále končetiny. V zadečku má motýl rozmnožovací a vyměšovací orgány a také část trávící, cévní a nervové soustavy.
Na titulní fotografii je dobře viditelný sosák, kterým perleťovec nasává nektar z květů, vodu nebo mízu vytékající z listnatých stromů, případně šťávu ze spadaného ovoce.
Možná si položíte otázku, jak dlouho motýli vlastně žijí. Odpověď není úplně jednoznačná. U našich denních motýlů, a považujme ty slovenské také za naše, se během roku jejich životní cyklus od vajíčka přes housenku, kuklu až po dospělého jedince opakuje maximálně třikrát. Většinou však jen jednou nebo dvakrát. Jednogenerační motýli žijí pouze rok a můžeme je vidět přibližně ve stejnou dobu. Dvouletý larvální vývoj má z denních motýlů pouze několik druhů. Například modrásek hořcový a někteří horští okáči.
Během vegetačního období probíhá životní cyklus velice rychle. U přezimující generace se však na dlouhé měsíce vývoj v některém stadiu pozastaví. U každého druhu motýla je přezimující stadium dané. U některých přezimují vajíčka, u jiných housenka nebo kukla. Babočka (paví oko, osiková, kopřivová) například přezimuje jako dospělá v dutinách stromů, mechu, listí a často i na půdách lidských obydlí. Nízké teploty jí nevadí, spíše střídání teplot, které přeruší spánek. To někdy vede až ke smrtelnému vysílení. Někteří motýli (babočka admirál, babočka bodláková) u nás nepřezimují. Na podzim odlétají do jižních krajů, na jaře se další generace vracejí.
Délka života je u každého druhu rozdílná, a to od několika dnů až po jedenáct měsíců. Nejkratší délku života má soumračník máčkový, nejdelší pak žluťáskové. Nepřezimující motýli se dožívají většinou tří týdnů. „Tuhý kořínek“ mají zmínění okáči, kteří se dožívají až dvou měsíců.
Vícegenerační motýli se líhnou přibližně najednou v krátkém časovém rozmezí, aby se samci i samičky měli možnost potkat a spářit se. Nebezpečím pro množení motýlů, ba až jejich vyhubením v dané lokalitě, může být studený a propršený týden nebo v nevhodnou dobu celoplošné posekání luk. Nešetrné zacházení s krajinou izoluje populace denních nestěhovavých motýlů a nevytváří jim podmínky pro život, protože ulétnou pouze několik set metrů.
V Chočských vrších, nejen v Jastrabí dolině, motýli vhodné podmínky zatím mají. Na otázku, jak se jim létá, se dá odpovědět, že stále ještě dobře.