Jak se opětovně změnil pokus na můj první ULTRABĚH na "pouhý" dálkový pochod, aneb "ŠVIHÁK ROŽNOVSKÝ 2024" - 60km.

   Už nějakou dobu se snažím dálkové pochody alespoň trochu zrychlit, ale většinou se jednalo jen o seběhy. Nyní se snažím „běžet“ i na rovinkách nebo dokonce do kopců. Snadné to není ani trochu, ale není jiné cesty, pokud nechci být stále na konci. Mnohdy je těžké i strávit s jakou lehkostí zkušenější běžci vybíhají kopce a pak se nekompromisně ztratí z dohledu. To je pak motivací se sebou něco dělat. S postupem času se forma zlepšuje (naštěstí) a člověk pociťuje skoro jako by mládl. Inu cítím se lépe a silnější než třeba před pár lety. Souboj s časem je těžký, ale běh určitě člověku dokáže přidat nemálo let navíc. To co šlo před pár léty ztuha, teď jde kupodivu mnohem lehčeji. Nyní už jenom doufám, že se vše bude ještě zlepšovat.

   Někdo neodtrhne oči od fotbalu, ale mě v poslední době nesmírně zaujaly horské běhy (například GTWS, místní „odnože“ jsou označovány jako GTNS a u nás nejznámějším bude asi „Valašský hrb“). Oni běží rychlostí jako blázen v těžkém terénu, naprosto nepochopitelné…

   Já jsem mnohem skromnější a tak mě stačí dálkové pochody. Jejich krásu jsem poznal už před mnoha a mnoha léty. Zaručené dobrodružství, protože nikdy nevím jak daný pochod dopadne a co se bude dít. Dalším stupněm je pokusit se tyto štreky trochu rozeběhnout. Cesta to bude náročná, dlouhá, ale o to krásnější.

   První běhání je vždy těžké. Postupně (během třeba roku nebo dvou) se po poctivém tréninku situace mění k lepšímu. Člověk uběhne větší a větší vzdálenost a pokud si občas dá i nějaké TEMPA, tak i zrychlí. Pokud je trpělivý, tak najednou zjistí, že to co před x měsíci šlo ztuha, jde najednou mnohem snadněji. Výsledné časy se asi moc výrazně ještě zlepšovat nebudou, ale každý bude schopen dávat do běhu více síly (energie). Pak přijdou i menší kopce, které vybíhá až s neuvěřitelnou lehkostí. Něco co si nebyl schopen před rokem ani představit.

   Mám rád více běhy v terénu než na asfaltu, protože jsou zábavnější. Tak se už delší dobu pokouším o svůj první „ULTRA“. Co se mi podařilo několikrát uběhnout maratónskou vzdálenost a zcela nedávno i svůj první „závodní“ maraton, tak mi nějak zase pookřálo a já začal plánovat a zpestřovat si během i své dálkové pochody. Protože už pár měsíců jsem po „Ostrava City Marathonu“ přihlášen i na nový „Emil Zátopek Ostrava Golden Marathon 2024“ a tak nemohu příliš polevovat a kochat se výsledkem. Jako poctivý trénink jsem předešlý víkend využil dálkový pochod „ŠVIHÁK ROŽNOVSKÝ“ [14]-[17] na přibližně 60 km z Ostravy do Rožnova pod Radhoštěm (Dnes regeneruji po PMK 2024 – 28. ročníku „Půlmaratonu Moravským krasem“, konaným 28.9.2024, kde jsem si po velmi dlouhé době výrazně zlepšil osobní rekord z 2:39:20 [18] na krásných 2:24:38 [19]).

   Zpestřením „Šviháka rožnovského“ jsou i zajímavé kopce na trase. Postupně se jejich nadmořská výška zvětšuje. Z Ostravy je to skoro až do Místku prakticky jen po rovině. První zajímavý kopec je „Štandl“ nad Frýdkem – Místkem. Jedná se o poměrně výrazný a z dálky nápadný kopec, nejzajímavější však je, že je opředen legendami a pověstmi [1]. Pokračuje se kolem přehrady Olešná na další pěkné stoupání na hřeben Palkovických hůrek s nejvyšším vrcholem Kubánkov s vysílačem a krásnými výhledy. Poté následuje klesání do Hukvald. Přes hradní oboru putujeme až do Tiché, kde je menší, ale vcelku prudký kopec „Janíčkův vrch“. Kolem něj se sestupuje do Frenštátu pod Radhoštěm a z něj se vydáme na nejvyšší vrchol celého výletu, na Velký Javorník. Od něj už je to do cíle jen přibližně 10 kilometrů, nejprve mírně zvlněnou „rovinou“, ale nakonec přijdou prudká klesání. Když klesání skončí, tak jsme již kousek od Rožnova, ale těchto posledních „pár“ kilometrů se může pěkně táhnout, zejména když člověk spěchá například na autobus, aby mu neujel.

    Z Ostravy (Bělského lesa) startujeme přesně 21.9.2024 v 6h10. Většina lidí jde svižně, ale já vím, že pokud má být můj smělý plán na „MŮJ PRVNÍ ULTRA“ alespoň trochu úspěšný, tak musím být rychlejší a našetřit si čas i energii na okamžiky, kdy se mi už tolik chtít nebude. Takové okamžiky u dálkových pochodů mohou vždy a často bez většího varování přijít. Vím, že se s nimi umím vyrovnat (zatím jsem se s nimi vždy vyrovnal), ale vždy to znamená značnou časovou ztrátu. V Bělském lese, tedy kousek před jedním z jezírek všechny předbíhám a překvapuje mě jak i menší kopečky, spíš jen malé terénní vlnky, překonávám s úplnou lehkostí. Jako by snad ani nebyly. To je SUPER a dodává mi to elán do dlouhé šedesátikilometrové trasy. Rozhoduji se tedy, že nebudu mnoho věcí dokumentovat a prostě si pokud možno co nejdelší trasu z Ostravy „vyklusám“. Padá jeden kilometr za druhým. To co se mi před nějakou dobou táhlo, nyní příjemně utíká. Musím si v zápalu nadšení dávat pozor, abych se neztratil jen kousek za městem. Les kolem rybníku „Palések“ je mou „oblíbenou“ oblastí na ztrácení se. V nelepším případě se zde jedná o ztrácení času. Nyní se mi daří oproti minulému roku se zde neztratit a dokonce neztratit ani čas. Spolehlivě zanechávám všechny ostatní za sebou. Jsem zvědav na jak dlouho mi to vydrží. Ale pocit je to uklidňující. O to více, že stále běžím velice lehce. Mírná, ale dlouhá stoupání vůbec nevnímám. Jako by ani nebyly. I ty kratší, ale prudší vybíhám skoro stále stejným tempem, aniž by mě to nějak zatěžovalo. Najednou přebíhám hlavní cestu před Krmelínem a při zastavení se před přechodem zjišťuji, že už zde nohy trochu tuhnou. Ale nic, co by mě mělo nějak moc ovlivňovat. Možná právě zde začíná má hlavní chyba tohoto, již nepočítaného, pokusu u ULTRABĚH.

   Mám něco málo přes osm kilometrů ze šedesáti. Dyť to nic není, dyť běháš běžně 20 kilometrů. To, že jsem ovšem po 18, 20 nebo třeba 22 kilometrech měl VŽDY zasloužené „padla“ a nemusel dále běžet, jen se třeba kousek projít a pak někdy třeba i ryzí „nicnedělání“. Po možná ani ne 100 metrech se opět dostávám do nasazeného pohodového tempa a běží se mi stále skvěle. Cesta lesem za Krmelínem je rovinka a skutečně si běh vychutnávám jako už dlouho ne. Možná, že i ta iluze jak je mi skvěle byl „skrytý ďábel“. Stále si to neuvědomuji…

   Stále si neuvědomuji, že ač se krajina poměrně hodně mění a určitě mě nenudí, tak ve skutečnosti běžím „jen pouhou rovinu“. Něco z čeho budou nohy dřevěnět. A to je ta ZRADA.

   Běžím dále, překonávám železniční přejezd a cestu v Oprechticích a vbíhám do lesa, do kterého byl dva dny po pochodu zakázán vstup [2]. Za sebou mám zhruba 12 kilometrů, pohodička… Na hlavní značené cestě není absolutně nic, co by bylo výrazně nebezpečnější nebo rizikovější než v lesích kdekoliv jinde. Mimo cesty to pochopitelně může být jinak, ale zde není absolutně žádná překážka nebo nebezpečně nalomený či vyvrácený strom. Strom může v lese spadnout na člověka kdykoliv a kdekoliv, ale i tak je tato pravděpodobnost i v ryzím pralese mnohonásobně nižší než na chodníku ve městě podél cesty, kde jezdí auta, že někdo do chodce vrazí – I NA TOM SAMOTNÉM CHODNÍKU NEBO DOKONCE I V „PĚŠÍ ZÓNĚ“!

   V divočině je dobré chodit bez sluchátek, poslouchat kdejaký zvuk, dát na svůj šestý smysl a zkušenosti. To je vše co je nutné pro zajištění dostatečné bezpečnosti. A pokud se člověku něco nezdá, tak na tento pocit určitě dát. Strom spadne spíš tam, kde ten zákaz nebude – například v městských parcích. Je jasné, že v některých místech je zákaz vstupu na místě a také když lesníci něco v lese dělají. Pokud tedy slyším motorové pily, tak je třeba zpozornět a třeba si zvolit jinou cestu. Ne vždy o zákazech člověk ví. Mnohem nebezpečnější je to, když mají myslivci „rej“ a pálí po všem co se pohne (viz jedno starší číslo jakéhosi českého běžeckého časopisu, kdy běžce tito „zbojníci“ - omlouvám se všem starým poctivým zbojníkům – zasáhli a málem to dopadlo úplně špatně). Zatímco o zákazech vstupu do Lesů ČR se lze dozvědět něco, případně informovat tady [2], tak u myslivců na hony žádný centrální systém neexistuje, nelze se nikde informovat a nebezpečí je mnohem, mnohem větší než u „okolí vnímajícího turisty“ v případě padajících stromů. Snad jen jednou v životě jsem na vlastní uši slyšel pád stromu v lese. To bylo v Moravském krasu nedaleko jeskyně Jáchymky (Evina jeskyně). Zato bezhlavou palbu myslivců v lese jsem už slyšel mnohokrát a jen orientačně můžete zjistit odkud vychází, jen výjimečně najdete v blízkých obcích alespoň nějakou informaci o honu.

   Ale chápu, že pokud lesníci potřebují někde udělat pořádek, tak je skutečně dobré aby tam lidi nechodili. Ovšem v tom případě je dobré alespoň někde dát mapku kam se nesmí a kde je „obchůzka“. Vzhledem k tomu, že lesníci jsou ti poslední, kteří by lidi z lesů vyháněli, tak se ty zákazy dají lépe strávit než některé jiné, které si i v hrubém rozporu s platným nařízením soudu vytvářejí samolibí vlastníci například některých obor na Opavsku.

   Je to tajné: jedná se například o oboru JELENICE, jejíž majitelé arogantně zakazují vstup v rozporu se všemi soudními nařízeními a nelze s nimi absolutně nic udělat. To je již ovšem jiná kapitola. V následujícím textu bude uvedeno, že například na Valašsku, právě na trase tohoto pochodu, bude další obora nebo usedlost přes kterou už dlouho vede turistická trasa a nevím o tom, že by zde snad kdy vznikl jakýkoliv konflikt. Inu jiné místo, jiný mrav a když se chce, všechno jde.

   Pohodově probíhám Panským lesem a přes Paducký potok, o kterém zde nyní výjimečně ani nevím, vybíhám na louku s krásným výhledem po okolí v celých 360 stupních. Po louce je to rovinka a ke cvičným štolám ve Staříči lesní cesta trochu více stoupá, ale jen chvíli. Na křižovatce pod štolami [3] odbočuji doleva a po asfaltové cestě klesám do obce. Jedná se v dolní části o poměrně rychlý úsek. Na křižovatce s ulicí Sviadnovskou odbočuji doleva a stále klesám. Po zhruba 400 metrech odbočuji pro změnu doprava a stále sleduji žlutou turistickou trasu. Za sebou už nám více než 17 kilometrů a poprvé se na delší domu zastavím. Omámený radostí z běhu jsem si ani předešlé kilometry neuvědomoval. Teprve teď při chůzi to začínám cítit. Nohy jsou už relativně dost ztuhlé a najednou si začínám uvědomovat, že jsem nějak unavenější. Nohy v botách ale zcela v pohodě, neškrábou a není problém. Prvních deset, dvanáct kilometrů jsem se držel zcela v čele. Mou „meditaci“ tehdá přerušil člověk, který vydával v Bělském lese startovní čísla. Vyběhl o dost později než my všichni ostatní a přesto už po pouhých deseti kilometrech se lehce dostal přede mě. S provokativní poznámkou, že už dlouho netrénoval, tak tedy na pohodu. Já jsem doplnil, že „regeneruji po maratonu“… Sám jsem tušil, že dnešní šedesátikilometrová trasa přes nemalé kopce moc o odpočinku nebude, ale dokud je člověku dobře a vše jde jako po másle, tak je třeba si to vychutnávat plnými doušky. V kopci přechází do chůze, ale já se stále snažím v rámci tréninku držet své tempo v běhu. Zatím se dařilo. Tak či onak, během pár minut vychází jeho „odpočinkové“ tempo tak, že už jej ani nevidím… Jak to tak vypadá, tak vedoucí pozice dlouho nevydržela.

   Podél potoka Olešná už jdu více než jen pár minut a delším krokem se snažím nohám na chvíli změnit stereotyp. Nohy jsou mnohem tužší než bych si přál, ale jinak nemám žádný problém, nic výrazněji nebolí. Psychicky se připravuji, že bych měl v rámci tréninku výrazný kopec Štandl nad Místkem vyběhnout. Vím, že se jedná o vcelku táhlou, technickou (často rozbahněnou a rozbitou) lesní cestu a pokud nic, tak bych pro dnešek považoval za hezké úsek celý vyběhnout. Nikdy předtím se mi to nepodařilo, ale úspěšný maraton před „pár dny“ mě nabil obrovským elánem. V technické části zjišťuji, že elán by byl, ale dobře rozvržené síly a rychlost rozhodně ne. Asi jsem vyběhl klasicky rychleji než by bylo rozumné. Faktem je, že se jedná o několik desítek, možná stovku metrů dlouhý úsek, kde je chůze ve všech ohledech výhodnější a během jen ztratím část drahocenné energie, kterou budu potřebovat na další desítky kilometrů v mnohem větších kopcích i ostřejších stoupáních i klesáních. Naopak klesání z kopce mi uběhlo, i když se mi zdálo, že běžím velice opatrně, vcelku rychle a už stojím na asfaltové cestě s názvem „Pod Štandlem“. Zde mám v nohách přibližně 19,6 km. Zde klesám k rondlu. Za chvíli mě předbíhají další běžci dálkového pochodu a já začínám ztrácet medailové pozice. Oni volí variantu indiánského, ale rychlého běhu, já strategii starých maratonských nebo „vrchařských“ matadorů – BĚŽET DOKUD TO JDE, I KDYŽ TŘEBA HODNĚ POMALU. Strategie mnohdy nepovede k lepším časům, ale alespoň mě se zdá sportovně hodnotnější (později pochopím, že při pokusu o „ULTRA“ to nemusí být vždy až tak dobrý nápad – po dvou třech, pěti nebo možná deseti letech, až se mi podaří do skupiny ULTRABĚŽCŮ snad alespoň na chvíli „dostat“, napíši jak to je a jak by se měl správně „ULTRA“ běžet). Propadám se z předních příček mimo bednu, ale má strategie se občas přetaví tak, že na chvíli zase držím třetí nebo dokonce druhé místo. Na zábradlí u přehrady Olešná si oba, před chvíli mě předbíhající, protahují nohy. To je mou šancí se opět posunout výše. Opět mám své druhé místo, ale vleču se již jako s hnojem, nohy už chtějí odpočinek a cítím, že tělo nyní i při chůzi chce trochu více kyslíku než když jsem před deseti kilometry zcela pohodově běžel. Dobíhám, spíš tedy jen doklusávám svou nejoblíbenější, ale také většinou i nejdelší běhanou vzdálenost – přibližně půlmaraton. Není to vzdálenost, která by byla pro mě „příliš krátká“ a tedy v mém současném pohledu nepříliš zajímavá (proč vycházet z baráku a věnovat pár sekund nazouvání bot, kvůli „pouhým“ pár kilometrům – nejsem přece sprinter a nikdy nebudu), ale zároveň pro mé hodně pomalé tempo zvládnutelná tak aniž bych musel něco jíst, tedy do zhruba tří hodin délky.

   Pak ovšem přijde situace, kdy se vše poměrně rychle začne zhoršovat. Nadšení ze zvládnutého maratonu, kde jsem si velmi výrazně zlepšil osobák, že jsem se dokonce i přiblížil limitu šesti hodin v relativně dobrém „poběhovém“ stavu ně najednou opět nabudilo tím, že bych mohl, jako zhruba před dvaceti lety „mohl hory přenášet“, dokonce zvládnout i ULTRABĚH. Chemie nadšení z běhu dokáže dodat spoustu sil (na chvíli), ale hlavně sílu rozvíjet další cesty ke svým ještě těžším snům. Prvních deset, patnáct kilometrů, zkrátka do té doby než si HLAVA vymyslela něco jako mírnější únavu a mnohem výraznější ztuhlost nohou, jsem byl velice optimisticky naladěn, že bych třeba dnes svůj ULTRA pokus mohl dovést alespoň částečně k pomyslné metě „delší vzdálenost běžet než jít“, kdy bych si snad mohl říci, že to byl můj první ULTRA. Pokud půjdu déle než poběžím, tak to v mých očích bude bohužel stále jen „DÁLKOVÝ POCHOD“. :-(( Jako na smilování čekám na „večerku“ u přehrady, kde si pomyslně budu moci říci, že mám svou první část z dnešního plánu za sebou a úspěšně splněnu – POKLIDNĚ UBĚHNOUT ALESPOŇ DO FRÝDKU-MÍSTKU, což by mělo být kolem 21,5 km.

    Po této třetině trasy bych chtěl někde, pokud možno co nejdříve, najít zase trochu více energie. „Večerka“ u přehrady ještě není otevřená a tak místo abych si sedl (protože zde jako naschvál už lavičky nejsou), tak pokračuji, nyní již jen chůzí dále. Snažím se neloudat a rozchodit ztuhlé nohy. Běžet na jeden zátah něco co bývá mým obvyklým maximem a čekat, že potom budu svěží jako bych před chvíli vstal asi nebude moc reálné. Začínám si myslet, že by možná bylo vhodnější místo souvislých 21 kilometrů třeba po pěti přejít, i když se budu cítit skvěle, na chvíli do chůze a pak se zase rozeběhnout a občas úplně změnit tempo, délku kroku atd. Aby tělo netuhlo. Zkušenější běžci říkají, že také zkouší při dlouhých vzdálenost nečekaně ještě vložit velmi rychlé, ale kratší úseky. Toto se budu muset také pokusit do tréninků zařadit a uvidím. Zvládnout alespoň trochu vzdálenosti větší než 42,195 km, respektive spíš více než 50km, již bude vyžadovat pochopit většinu běžeckých „pravd“, která se já zatím jako dobrodruh snažím jen opatrně poodhalovat. Ujdu další zhruba 3 kilometry (za sebou mám z Ostravy 24,5 km) a zastavuji se kousek před „Studánkou V Kotlině“ , kde si připravuji kamerku. Toto mé zaváhání využívá skupinka možná šesti, sedmi lidí také se účastnících tohoto dálkového pochodu a já již definitivně ztrácím svou krásnou pozici „na bedně“. Hluboce se propadám a tuto skupinu se mi již nepodaří dohnat.

   Když píši tento článek, tak si alespoň mohu, jako takovou „náplast na zklamání“ říct, že udržet se na předních pozicích po celých zhruba 24 kilometrů také není k zahození. Na druhou stranu také vím, že je to jen velice ubohé chlácholení, protože „nevyhlášený závod“ se ani ne v polovině zdaleka nerozhoduje. Později vše nakonec dopadne ne jako souboj o pozici v „nepsané výsledkové listině“, ale opětovně jako souboj se stíháním autobusových spojů (jet vlakem se mi po záplavových problémech moc nechce – je to tedy dost velká motivace „zabrat“). To ještě netuším, že postupem času přijde na problémy, které by mě ani nenapadly.

   Od „Studánky v Kotlině“ začne další prudké stoupání a to na Palkovické hůrky. Po několika stech metrech se stoupání zmírní a následuje již vcelku přívětivá cesta až k přístřešku u asfaltové cesty vedoucí z „Horního Konce“ (část Palkovic). Po ní pokračuji opačným směrem ještě kousek do kopce k odbočce k rozhledně „Panoráma“ a vrcholu Kabátice. „Švihák rožnovský“ ale tudy nemíří a jdu doleva po modré turistické trase kolem „Holého vrchu“ až na Kubánkov. Zde již stoupání končí a začíná se klesat. Po necelém půl kilometru se dostávám na konec lesa a nesmím přehlédnout turistický rozcestník a nepokračovat dále po cestě. Je nutné odbočit doprava po modré. Pokud by tuto odbočku někdo minul, tak se dostane na úplně jinou stranu Palkovických hůrek než je třeba. Vydali bychom se ke krásnému poutnímu místu „Myslíkovské lurdy“ s nejzajímavějším skvostem, kterým pro dobrodruhy nepochybně bude tajemný temný otvor v „Mankově skále“ [4].

   Ten, kdo najde odvahu a vstoupí dovnitř, tedy spíš pokorně a s úctou po čtyřech, jak je na poutní místo hodno, tak objeví velice zajímavé prostor. Je mnohem zajímavější, když kolem lurdské jeskyně a zvoničky nalevo teče i výrazný potůček z rokliny za jeskyní. Tehdy se tajemný otvor o kterém mohu jen hádat, zda je prací lidské ruky nebo přírodní náhody, stane ještě mnohem tajemnější. Před zrakem žasnoucího návštěvníka se otevírá sice malá, ale o to krásnější jeskyně. Stále si ji prohlíží spíš v pokleku než vzpřímeně. V zadní části se vytváří podle mohutnosti občasného potůčku vedle jeskyně větší nebo menší jezírko průhledné vody. Místo je o to tajemnější, že netuším jestli se i někde jinde v okolí nachází podobný skalní monolit. Nejbližší oblast slepenců je hradisko Myslík přístupné po hřebeni jihozápadním směrem asi 700 metrů vzdušnou čarou. V jeskyni se ale částečně začíná projevovat i vápnitá složka. Nacházíme se totiž na pomezí „beskydského flyše“ a štramberského vápence. Pro dobrodruhy ještě uvedu, že o kus dále po štěrkové lesní cestě lze dojít k v mapách neznačenému dávnému lomu s „klasicky“ nepřístupnými svahy pod stěnami. Na jednom místě se nachází i úchvatný pískovcový blok který každým okamžikem hrozí zřícením. Místo, které má svou silnou duši.

   Ale zde „Švihák rožnovský“ nemíří. Naopak správná cesta vede na Hukvaldy. Tady zjišťuji, že s dalším během to nebude tak slavné. Asi ztvrdnutím nohou po prvních cca 24 kilometrech a někde, absolutně netuším kde, jsem asi nohám udělal něco, co se jim moc nelíbilo a nyní se rozhodly mi to „oznámit“. Zrovna při klesání do Hukvald, neméně „šťavnatém“, určují že „takto dále rozhodně ne“. Po věku, kdy jsem hory přenášel (skoro doslova) a bylo mi o dvacet let méně, již nyní proti bolesti silou nebojuji, ale spíž už se ji snažím „jen ukecat“ a na její názor přistoupit o něco později. Doufám, že to „později“ vydrží do cíle v Rožnově pod Radhoštěm a že to nebude o stíhání odjezdu autobusu v 18h35. Ještě netuším jako moc velký souboj nebude ani tak se dostat do cíle, ale stihnout vše právě do odjezdu.

    Nezbývá nic jiného než se podrobit rozkazům „HLAVY“ a doufat, že se to ještě více nezhorší. Nejprve cítím, že bolí pravé koleno po pár kilometrech se přidá i bolest nějakého nártního svalu (neptejte se mě kterého) a noze druhé. Mám před sebou ještě zhruba stejnou vzdálenost, nicméně kopce, respektive nyní také mnohem bolestivější klesání.

   Začíná dobrodružství, které jsem neplánovat a ani si nyní moc nepřeji. Asi už zcela definitivně se vzdávám naděje na to, že bych si mohl splnit svůj další sen po maratonu [5] – [7], kterým je ULTRABĚH. Cesta k němu bude dlouhá a nadmíru dobrodružná. Ještě budu muset mnohem více trénovat a věnovat času na desítky kilometrů dlouhé běhy. Také budu muset celkově zrychlit, jinak mi o víkendu příliš moc času na třeba třicetikilometrové běhy nezbude.

   Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě tato nespolupráce nohou nemrzí nebo příměji řečeno - pořádně neštve. Nezbývá mi ovšem bohužel nic jiného než se uklidnit a „jen“ jít a doufat, že se vše postupně uklidní a třeba za deset, patnáct kilometrů se zase budu moci pomalu rozeběhnout. Zjišťuji, že klesání bude asi to největší utrpení, zatím se jedná jen o „nepříjemnost“. Nepříjemnost, která mě ovšem velice ochuzuje o energii na každý kilometr klesání a pochopitelně i rychlosti přesunu. Představa, že by se mi dařilo držet tempo alespoň 9 až 8 min/km se přesouvá k ubohým dvoučíselným hodnotám. Bohužel s tím nemohu nic dělat a klesání si místo seběhu musím vydřít „klesáním jako s hnojem“.

   Jsem šťastný když skončí a stoupání kolem „motýlů“ je pro mé nohy nečekaným balzámem. Kéž by je takové úseky stejně účinně léčily, abych se pak mohl s mnohem větší lehkostí rozejít a klesání opět nebyly problémem. Bohužel nestalo se tak, pocit „slasti“ se po prvních pár metrech roviny natož klesání změnil v původní bolest a dokonce bych řekl, že s postupem času se situace ještě více zhoršuje. U večerky před branou do hukvaldské obory si dávám kofolu a doplňuji vodu. Přestávku si vychutnávám, smířil jsem se s tím, že běh už řešit nemusím. Pokud stoupám je to v pohodě. Když z obory vyjdu na druhé straně nad zvoničkou v Měrkovicích, kde začne klesání, tak opět musím mírně zatínat zuby. Jdi dokud můžeš a nezastavuj se raději moc…

   TO, CO BYCH MOHL BĚŽET NEBO ALESPOŇ RYCHLEJI JÍT, SCHÁZÍM VELICE „NEPOHODLNĚ“.

   Ale postupně se prokousávám dále. Čeká mě dlouhá cesta do Tiché. Zde chvíli jdu po hlavní cestě a opět potkávám dalšího „pochodníka“, kterému místo sil nepřeje „zdraví“. Zde se mi ho podařilo dojít, protože si dává odpočinek do dalšího BOJE. Oba se mnohokrát zdravíme a loučíme a přejeme mnoho štěstí do další cesty. Oba moc dobře víme, že ani trochu zadarmo nebude. Nikterak rychle a to ani na naše, ani na poměry ostatních, ale přece jen krok za krokem pokračujeme dál. Kolega to nakonec přece jen pod Javorníkem vzdává, já jsem odhodlán bojovat. Mám to štěstí, že při stoupání mě nohy nebolí.

   Ani by mě nenapadlo, že se budu na „postrach“ všech ostatních, kteří se na poctivých 60 km v kopcích vydali, skutečně těšit. Dokonce s doufáním, že nohy nějak ukecám a dál již to bude snadnější. Naopak se bojím toho, kde budou určitě všichni ostatní získávat čas, tedy při zhruba deseti kilometrech zvlněného klesání do Rožnova. Kdybych cestu neznal, tak budu možná v klidu, ale není tomu tak. Vím, že většina tohoto klesání bude pro mě obrovským trápením, kde budu zaručeně „ztrácet“.

   „Spolupochodník“ mě na levém břehu potoku Lubina dohání a nejde nikterak pomalu. To mě nutí se hýbat trochu rychleji. Dokonce i hraniční čas kolem čtvrt na tři odpoledně (rád bych byl na vrcholu Velkého Javorníku nejpozději kolem čtyř odpoledne) mě nutí se neloudat. Lehce se to říká, hůř dělá, když už je únava poměrně hodně cítit. Spoustu sil mi ubral „boj s bolestí“. Paraleny mám s sebou, ale vím, že mi asi příliš moc nepomohou. Mám obavy, že by spíš uškodily. Uklidnění mi už ani rovina nedopřeje a tak se v jednom místě spletu a příliš rychle odbočím na stoupání doprava. Mnohem blíž než jsou skokanské můstky v Rožnově. Ale zato se dostávám na velice nevšední cestičku, s hlubokými pohledy do rokle, kterou jsem během chvíle vystoupal. Určitě je zajímavou inspirací pro místní běžce si toto místo vybrat k tréninku stoupání i seběhů. Jedná se o místo, které mi z celého výletu asi na dlouhou dobu zůstane v paměti – podobně jako úchvatné, dech beroucí výhledy z Velkého Javorníku i pokračujícího hřebene do Rožnova.

   Nejprve se ale na vrchol Javorníku musím dostat. Cesta je známá a určitá část z ní popsána zde [8]. Po velkých větrech, deštích a záplavách z Jeseníků už mě jako unaveného poutníka čekají i zpestření, které bych nyní, při „stlačování času“, až tak moc překonávat nemusel. Popadané stromy přede mnou nezmizí a tak je musím nějakým způsobem přelézt, podlézt nebo nějak jinak nad nimi vyzrát. Nejvíce jich a nejšťavnatějších (ale opět nic ve srovnání s cestou k Jáchymce po kalamitě v Moravském krasu) nacházím na nejnižší lesní cestě pro těžkou mechanizaci, která Velký Javorník jen obchází. Za nimi se po pár desítkách metrů připojuji na serpentiny zelené turistické trasy. Táhne se to, ale snažím se neloudat. Nohy nebolí a toho je třeba využít na alespoň nějaké „stažení“ ztraceného času. Dostávám se na hřeben s menším sedlem, kde mám na pár minut od stoupání pauzu. Pak se ovšem připojuji na „DIRETISIMU“ až na samotný vrchol. Je otázkou co je rychlejší, jestli jít po zelené dalšími serpentinami nebo takto. Na vrcholu si dám na chvíli pauzu a nahraji alespoň nějaké videa [9].

   Nemohu příliš otálet, je čtvrt hodiny po čtvrté odpoledne. Dvě hodiny na sestup minimálně deseti kilometrů, které zdaleka nebudou odpočinkové, naopak se jich s mými nohama bojím nejvíce z celého výletu, bude veleúspěch. S během příliš moc nepočítám. Největší utrpení očekávám při sestupu právě z Velkého Javorníka po kamenité a velice ošemetné cestě. Jen ať si zde nevyvrtnu kotník, to by mě ještě scházelo. Se zatínáním zubů se mi možná po dvaceti minutách tento nejnáročnější úsek daří ve zdraví překonat. Na rozcestníku Malý Javorník si oddychnu a na chvíli přijde mírné stoupání - co si mohu více přát. Daří se mi dokonce dojít i ty, kteří mě v klesání lehce předběhli. Nyní se dostávám před ně já a nenápadnou odbočkou doprava na rozcestí „Zadní Javorník“ se vydává pro změnu po zelené dále. Tato značka mě již dovede až do Rožnova pod Radhoštěm. Očekávám nepříjemné klesání, nohy to samozřejmě cítí, ale není to až tak nezvládnutelné. Snažím se jít co nejrychleji, ať si vytvořím náskok před skupinkou na „těžké časy“, které přijdou níž. V některých okamžicích se mi daří bolest překonávat a trochu běžet. Snaha o ušetřením každé sekundy času sestupu mě motivuje k „heroickým výkonům“. Rozebíhám se. Skupinku za sebou sleduji již jen ušima. Tuším, že už mi nestačí. Nepolevuji. Vím, že pokud se zastavím, tak každé další rozeběhnutí bude masakr. A moc dobře vím jaké „škarpy“ mě čekají níž…

   Tam budu muset určitě výrazně zpomalit. Jen abych někde nepřistál na čumáku. Endorfiny a adrenalin se chovají jako ideální (a ve skutečnosti také jsou) anestetikum.

   BOLEST ODCHÁZÍ DO POZADÍ A JÁ ZASE KONEČNĚ BOJUJI O STIHNUTÍ AUTOBUSU DO OSTRAVY.

   VYPADÁ TO TAK, ŽE JSEM SNAD ZASE VE HŘE. VÍM, ŽE VŠE ALE BUDE VELICE NATĚSNO, JESTLI VŮBEC SE ZADAŘÍ. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ SE UŽ NESMÍM VZDÁT A HLAVNĚ NESEJÍT NA ŠPATNOU CESTU.

   Lehčí úseky mírněji klesající nebo i stoupající se mi stále daří běžet. Až v jednom místě, někde u „Myší hory“ (Bačův vrch (hřeben)) se vydám po špatné, již hodně vybledlé zelené značce, která je neplatná. Je třeba v tomto místě postupovat tou cestou, která vypadá jako o něco výraznější. Já jsem si místo toho zašel na louku a zbytečně prodloužil trasu a ztratil čas. Naštěstí se mi daří poměrně rychle vrátit na zelenou turistickou cestu, ale jen díky naznačené, ne příliš výrazné cestičky z louky. Zde je sestup „nejkrutější“, ale adrenalin stále pracuje.

NEZASTAVUJ SE!!!

si důrazně přikazuji. Můj styl chůzo-běhu je asi velice srandovní (pro ostatní) a hodně na hraně únosnosti jestli zakopnu, uklouznu nebo si domrvím kotník – musím bojovat seč to jde. Zjišťuji, že mám zhruba hodinu na cestu do Rožnova. Vím, že klesání bude ještě vcelku „technické“ se spoustou příležitostí udělat menší nebo i větší chybu. Nemohu si dovolit žádnou. Dokonce si příliš času nemohu dovolit ani na „odskočení“, každá sekunda se počítá. Dostávám se k závoře nad jakousi oborou. Vede zde turistická trasa a ke zvířectvu se člověk dostává velice blízko. Probíhám také kolem jedné studánky. Pokračuji dál až na druhý konec obory, kde je jakýsi lesní obchod s produkty „farmy“. Při obou „Švihácích“ jsem neměl čas moc sledovat o co jde.

   Je zde ovšem vidět obrovský rozdíl mezi „náturou“ Valachů a některých „snobů“ na Opavsku. Zde je vidět vřelost a srdečné přijetí každého (Valašsko je pro mě stále jakýmsi rájem na zemi, který se už skoro všude vytratil), oproti například majitelů obory „JELENICE“ na Opavsku. Jejich arogantní, ani soudem platná nařízení nerespektujícími majiteli již vedou velké skupiny ostatních nerovný a asi i zcela marný boj. Ale svůj obrázek si takto dělají sami a pochopitelně i já s chutí zde toto uvedu, i když si myslím, že to asi žádný význam pro opětovné otevření průchodu přes oboru Jelenice mít nebude. Když nerespektují ani SOUD.

   Ale radši zpět do srdečného prostředí Valašska, kde jsou lidé vítáni. Konečně se dostávám nad cestu z „Dolních Pasek“ do Rožnova. Podle směrovníku to tam mám asi dva kilometry. Je zhruba šest hodin večer. Odjezd autobusu 18h35. To ještě musím doběhnout do cíle pro medaili :-) a zase se vrátit k nádraží. Na této cestě mě může velice zdržet semafor (jednalo by se o „prostoje“ v řádu minut!!!). To je ohromná časová ztráta. Netuším ani na kterém nástupišti autobus do Ostravy bude stát. Mohu jen doufat, že jako minule, tak i nyní to bude buď č.11 nebo č.12.

   Tuto část Rožnova pod Radhoštěm neznám a tak se občas ptám lidí na správnou cestu i odhadovaný čas na náměstí, kde má být cíl. Mou intuicí i dobrými radami místních se mi daří stále běžet s relativně rozumným (na již značnou únavu i ztvrdlost nohou) rychlostí. Jsem velice rád, když konečně před sebou vidím něco, co je mi povědomé. A nemýlím se. Přebíhám hlavní cestu a semafor je na mé straně. Nemusím čekat příliš dlouho a skoro hned po stisknutí tlačítka pro chodce mám zelenou. Pozdravím i řidiče, kteří mě pouští (piráti z Ostravska a okolí by ani na červenou většinou nezastavili – zde ovšem obecně panuje jakýsi celkový klid a pohoda oproti uspěchanému „severu“ - i proto jsem na Valašsku tak rád - úplně vypnu). Dobíhám do cíle a na lavičce dokonce poznávám lidi se kterými jsem se potkal u Hukvald a radili mi kde na Javorníku jsou a nejsou popadané stromy. Díky i jim, minimálně za pár ušetřených minut. Do cíle dobíhám tempem „zkušeného maratonce“. V překladu to znamená velice rozvážným a pomalým tempem, hodném správného „chvostoběha“. Pro mě je ovšem úsek z Velkého Javorníka sem spíš výkonem siláka a sprintera.

   Kdyby mi nešlo o stihnutí autobusu a limitu pro pochod, tak jdu mnohem pomaleji. Je obdivuhodné, že jsem se byl schopen v závěru takto obrovsky překonat.

SICE SE JEDNÁ O DALŠÍ MARNÝ TO POKUS O ULTRABĚH, ale určitě ryzí dobrodružství, kterým jsem získal spoustu drahocenných zkušeností.

   V cíli jsem v 18h20, tedy po 12 hodinách a 10 minutách. Vidět známé tváře s předáváním zasloužené medaile je zážitek. Opět jsem dokázal něco o čem jsem si už zhruba v polovině pochodu nebyl až tak jistý. Rád bych si popovídal déle, ale určitě nechci nechat ujet autobus ke kterému to mám ještě kousek a zrádné dlouhotrvající semafory. Přibíhám s rezervou asi pět až 7 minut a doufám, že fronta nebude příliš velká. Určitě bych nechtěl stát. Naštěstí se mi daří sednout a pomalu regenerovat. Vím, že jsem si dal pořádně zabrat (jako už dlouho ne) a že další hodiny, hlavně vystupování z autobusu a následující dny budu ještě „dobře“ cítit po tom všem, co mám za sebou. LEV na medaili má nyní svou obrovskou hodnotu… Občas se snažím alespoň trochu protáhnout nohy, protože tuším co přijde po hodině nebo dvou při vystupování z autobusu…

A TAKÉ PŘIŠLO…

DOKONCE BYLY I „ČEKANĚ“ „POMARATONSKÉ SCHODY“…

   A byly joooo „výživné“. Ještě, že jsem se mohl držet zábradlí… Druhý den úplně na „volnoběh“ a i ten další jsem mnoho energie na rozdávání neměl.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

[1] https://www.turistika.cz/mista/zahadny-kopec-standl/detail

[2] https://lesycr.cz/podzim-2024-zakaz-vstupu-do-lesu/

[3] https://www.obec-staric.cz/cvicna-stola-staric

[4] https://www.turistika.cz/mista/velice-nevsedni-jeskyne-s-obcasnym-jezirkem-v-mankove-skale/detail

[5] https://www.turistika.cz/mista/krasa-a-dobrodruzstvi-prvniho-maratonu-pohledem-chvostobezce-uvod/detail

[6] https://www.turistika.cz/mista/krasa-a-dobrodruzstvi-prvniho-maratonu-pohledem-chvostobezce-dil-druhy/detail

[7] https://www.turistika.cz/mista/krasa-a-dobrodruzstvi-prvniho-maratonu-pohledem-chvostobezce-dil-treti-zavod/detail

[8] https://www.turistika.cz/mista/v-psim-pocasi-na-velky-javornik/detail

[9] https://www.youtube.com/watch?v=Rjhka9--ASE

[10] https://www.bezvabeh.cz/svihak-roznovsky

[11] https://www.bezvabeh.cz/articles/index/detail/hash/c154dd2c4362c5b9e976956fc4e8869d

[12] https://www.tvbeskyd.cz/turisty-laka-svihak-roznovsky/

[13] https://sohajek.cz/zavody/ … ZAJÍMAVÉ ZÁVODY NA VALAŠSKU, i ty o kterých se moc neví…

[14] https://valeas.cz/cestovani/470-svihak-roznovsky-ohlednuti-za-prvnim-rocnikem

[15] https://www.spektrumroznovska.cz/svihak-roznovsky-zvedl-lidi-z-gauce/

[16] https://www.echovalasska.cz/zpravodajstvi/prijdte-si-zkusit-novinku-turisticky-pochod-svihak-roznovsky/

[17] https://x.com/KultTurista/status/1837539566648950991

[18] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/256724

[19] https://championchip.cz/akce/2024092810