V psím počasí na Velký Javorník.
Poslední dubnovou sobotu se před frenštátskou průmyslovkou (Gymnázium a Střední průmyslová škola elektrotechniky a informatiky ve Frenštátě pod Radhoštěm) již mnoho let pořádá radioamatérská burza [1]. A tak jsem se i já do těchto míst vydal. Jak jinak než vlakem. Prvním nečekaným překvapením byl jiný odjezd ze Svinova. Byl jsem zvyklý na to, že směr Frenštát, možná dokonce až Valašské Meziříčí pojede „jako vždy“ vlak v 8h24. Nicméně změna: Vlak jede do Těšína a tak je nutné v Ostravě – Kunčicích přestoupit. Tam zbývá jen pár minut (asi tři) na přestup, což u vlaku není žádná rezerva, ale prakticky jistá ztráta. Vlaky na sebe většinou čekají, ale když to bude zrovna třeba, tak určitě ujedou o pár sekund. Proto akčně volím dřívější spoj, kterým je „Lysohor“ jedoucí na Ostravici. Ze Svinova vyjíždí 8h05. Rychle vypínám počítač, odcházím a dobíhám na spoj, který mě doveze do Svinova. Zde vlak s rezervou stíhám. Ve Frýdlantě nad Ostravicí je již spoj do Frenštátu přistaven na stejném nástupišti a tak v klidu přestupuji. Jedu až na konečnou stanici, tedy Frenštát pod Radhoštěm – město. Většina lidí vystupuje na větším nástupišti „Frenštát pod Radhoštěm“ o zastávku dříve.
Čekal jsem, že školu budu muset hledat, ale vypadá to tak, že to ani není třeba. Při vystoupení z vlaku vidím jen pár desítek metrů před sebou, na cestě kolem jakési budovy, spoustu aut i menších stánků. Toto asi bude ona průmyslovka. Když u těch prvních vidím nejrůznější elektronickou „bižuterii“, tedy především elektronky, tak je jasné, že jsem došel na správné místo. Není třeba jít o mnoho dál a přiblížím k místu, kde již za chvíli budou některé věci říkat pane mě. Jedny z těžce sehnatelných věcí jsou velké ladící (tady lépe řečeno spíš proměnné) vzduchové deskové kondenzátory z (nebo pro) ATU – anténní tunery, které se vkládají mezi anténu (například dlouhodrátovou či jinou obtížně vyladitelnou) a transceiver (radiostanici). Zde jsem tedy nepřemýšlel ani chvíli a hned dva kusy zakoupil. Jeden s kapacitou kolem 150 pF a druhý měl přibližně 170 pF. Tyto měly značné, mnohamilimetrové mezery a tedy jsou stavěny na skutečně velké výkony, kterých určitě jen tak brzo nedosáhnu. O to spíš jako zastánce QRP či dokonce QRPP. Tyto zkratky označují styl vysílání se snahou o používání minimálních vysílacích výkonů. Někdo říká: „že na QRP nemá dost dlouhý život“…
Ano v případě závodních (soutěžních) týmů, promakaných jako stáje formule 1, kde jsou operátoři jako v bavlnce, aby dosahovali špičkových výkonů, je to asi pravda.
Na druhou stranu je spousta radioamatérů, případně i „jen“ uživatelů „volnějších“ pásem - myšleno z hlediska radioamatérských zkoušek, tedy například uživatelů občanských pásem, pásma PMR nebo některých (nemnoha) sdílených pásem, případně rádiových posluchačů a to jak radioamatérských, tak i rozhlasových, kterým k plné spokojenosti stačí někde na louce nebo kopci „vyhodit“ drátovku a jsou vděčni za každé spojení nebo poslech.
Mé oči zaujaly i stánky, kde se prodávaly nejrůznější „ptákoviny“ do historických přijímačů. Na jednom místě jsem dokonce zahlédl i staré dobré osmibitové počítače DIDAKTIK. Mezi vysílacími elektronkami (nebylo jich mnoho) jsem zahlédl jako zajímavost mikrovlnnou 2C39 [2] nebo 4CX350. Na jednom místě byly taktéž starší „homemade“ mikrovlnná zařízení na 23 cm. To je již ovšem jiná kategorie a ten kdo se vysokým pásmům nevěnuje, tak ani nemusí vědět k čemu ony krabičky vlastně jsou. Velká část prodávajících nabízela ale úplné „kráv...“ Z tohoto ohledu vcelku zklamání. Alespoň jsem si koupil několik SMA konektorů – ty se využijí vždy.
Říkalo se, že burza se má konat ve škole, ale zatím to vypadá, že je jen venku. Zvědavost mi nedá a tak se přiblížím ke vstupním dveřím. Na nich je ovšem napsáno, že je zde uzavřená společnost. „Líná huba – holé neštěstí“ a tak se ptám jestli mohu jít nebo ne, jestli musím být koncesovaný, atd. Prý stačí jen „volačka“ - takže zde mohou i nekoncesovaní, případně i SVL, CB, PMR, atd. Stačí jen zaplatit symbolické vstupné a tím je zajištěna i účast na „tombole“ :-) která by měla začínat kolem dvanácti. Hned za vstupem se prodávaly ruční a základnové radiostanice pro „dvoumetr“ a také antény. O kus dále i nějaké další, ale to bylo asi tak všechno.
Velkou zajímavostí byl určitě pohled do ladící „černé skříňky“ „magických“ antén MLA. Antén, které jsou relativně malé (vhodné do paneláků), principielně jednoduchých, ale nesmírně těžko nastavitelných a vyžadující prakticky dokonalou konstrukci, jinak bude výsledek zcela bídný. Běžné drátové nebo i směrové antény jisté nepřesnosti v konstrukci „stráví“, zato tento typ magnetických antén (neplést s „magnetkami“, kterým se tak říká jen proto, že mají naspod kruhový magnet, kterým se uchytí na parapet (z příjmových a hlavně vysílacích parametrů naprosto nevýhodné umístění) nebo na nějaký roh kapoty auta – kupodivu není výhodné její umístění na střed střechy), MLA v žádném případě. Měděné trubky ze kterých je „stočen závit“ antény musí mít velice kvalitní provedení spojů s ohledem na minimální odpor. Ladící kondenzátor musí zase být na vysoké napětí. Čím lepší parametry budou tyto dva díly laděného obvodu mít, tím vyšší kvalitu, ale i menší šířku pásma (proto je anténu nutné přesně dolaďovat), tím více budou muset „vydržet“ - především kondenzátor. I tak je anténa použitelná jen pro pár watů výkonu, tedy např. CB nebo QRP zařízení. Bylo velmi zajímavé nahlédnout dovnitř na vcelku malý kondenzátor a mechanismus ladění motorkem. Jinak to reálně ani moc nejde. To vše s kulisou „telegrafu“ na nějakém z krátkovlnných pásem uvnitř budovy.
Návštěva burzy byla zajímavá, ale čekal jsem více. I podle slov ostatních, kteří zde již byli několikrát, se nejednalo o žádnou slávu. Ale třeba příště to bude zajímavější.
Osobně jsem poznal i lidi, které jsem znal z pásma jen po hlase a to je asi tím největším kladem všech těchto setkání. Něco jsem si koupil a batoh vcelku zaplnil. Ani jeho váha nyní nebyla nejmenší. Nad městem se stahovaly šedé a chvílemi i černé mraky a z toho se dalo čekat ledasco, jen ne pěkné počasí. Jdu na nástupiště a studuji, kdy pojede vlak. Podle IDOSu by měl jezdit zhruba co hodinu. Nicméně na jízdním řádu to vypadá tak, že zde asi jen projíždí a zastavuje jen přes pracovní dny. To bych musel jít o zastávku dále a trochu do kopce podél nudné cesty – to se mi příliš nechce.
Vcelku dlouho se rozhoduji kam vyrazit. Zajet do „Frenu“ jen kvůli burzy se mi zdá jako promarněný den. Promarněný každý víkendový den, kdy nikam nevyrazím. Je vcelku chladno a moc se mi nikam nechce. Únava, ale nakonec rozhodne, že jsem lenivý zajít na autobusové stanoviště naproti kostelu svatého Jana Křtitele, natož až na „hlavní frenštátské“ vlakové nádraží, ještě vzdálenější. Lenivost tedy rozhodla, že v čase, kdy bylo jen otázkou času, kdy se shora spustí voda, jsem se vydal směrem Velký Javorník. Už jsem na něm dlouho nebyl a je jedním z výzev na Vrcholovce [5] - „Král hory – Velký Javorník 2023“ [6]. Vydávám se směrem skokanské můstky a je rozhodnuto. Ještě netuším, že opět kopce ukáží svou nadmíru dobrodružnou stránku. Kopečky se najednou stanou horami :-) a nevšední dobrodružnou atmosféru si vychutnám plnými doušky. Inu hory jaké mají být. Takové, že slabší povahy by to již nepochybně vzdaly. Má určitá urputnost bude ovšem korunována něčím, co bych rozhodně nečekal. Psí počasí totiž vyhnalo na povrch i zástupce druhu, kterého jsem naposledy viděl možná před deseti lety v jedné skalce s jeskyní nad Satinskými vodopády. Nyní toto setkání nastalo pod východním svahem Velkého Javorníku. V tom okamžiku jsem již nevnímal, že je nevlídno (on také již déšť přestával). Nebyl to o nic menší zážitek než například setkání se v divoké beskydské přírodě s vlkem nebo rysem. Okamžiky na které se nezapomíná, protože jsou velmi vzácné.
Ale nyní ke skutečnému začátku výletu. Chvíli kličkuji uličkami Frenštátu až se dostanu pod skokanské můstky. Určitě by se dalo na Velký Javorník dostat méně náročnou cestou než tou, která vede podél můstků. Krásou cestičky (ne až tak úplně přístupnou – cedulka zákazu vstupu je jen z horní strany, místo aby byla i dole – dá se ovšem čekat, že bláznů, kteří půjdou tímto směrem nahoru protože „je horší a těžší“, asi mnoho nebude). Jinak bych spíš raději neprovokoval majitele a obešel můstky jinou přijatelnější cestou. Na druhou stranu i majitel můstků by tedy měl dát na viditelné místo cedulku se zákazem vstupu i někde dole u budovy.
Pohled na konstrukci skokanských můstků je úctyhodný a nikdo mi nevymluví, že na něj poleze jen „sebevrah“ s prakticky vymizelým pudem sebezáchovy. I cesta kolem řetězů a tyček v určité části silně nutí se těchto rezavých tyček i řetězů chytat pro jistotu i lehčí postup nahoru. Určitě je lepší použít nedalekou lesní cestu. Když se dostávám k pilíři držícím nejvyšší část skokanského můstku, tak již začíná mrholit. Postupuji dál k malé naučné stezce „Život v korunách stromů“ a od ní k jeskyni „Panny Marie Lurdské“ (na Horečkách) pod vrcholem Vlčina. Pro cyklisty je v okolí sít singletrailů. Postupuji dál směrem k vrcholu Velký Javorník a začíná pršet víc a víc.
Nechávám se nést cestou necestou a právě jí začíná to největší dobrodružství. Pohybuji se v místech ve kterých jsem nikdy předtím ještě nebyl. Vidím nějaké úzké lesní cestičky, později vzhledem k jejich zvláštnímu sklonu chápu, že jsou to terénní trasy pro horská kola. Opouštím je, i když s největší pravděpodobností žádný cyklista zde v tomto počasí nepojede. Snažím se najít klasickou lesní cestu, která by mě někam dovedla. A skutečně, po chvíli se mi to daří. Nicméně během dalších minut zjišťuji, že by mě cesta dovedla dolů, ale na stranu, kam nechci. Musím se tedy vydat skrz les a někdy i křoví tím směrem, kde tuším Velký Javorník.
Mám sice s sebou GPSku, ale jen pro záznam trasy, podívat se do ní bych považoval za prohru. A celé dobrodružno by tím nepochybně okamžitě zaniklo. Mám rád, když se alespoň na některé okamžiky mohu od techniky odprostit a nechat se vést jen svými smysly a hlavně odhadem. V tom je ta pravá svoboda a dobrodružství. Menší deštík se statečně drží a ani v nejmenším to nevypadá, že by mělo přestat pršet. Nakonec se dostávám na jeden konec lesa a pod mlhavým „kloboukem“ občas vidím rozhlednu na Velkém Javorníku. Tam je můj cíl a mám tedy vytyčen směr další cesty.
V okolí vidím další cestičky po svazích protějších kopců, po nichž by se dalo jít určitě pohodlněji. Také ovšem vidím pod sebou hluboce zařezané údolí. První dojem říká: “Tak tam v tom dešti určitě nepůjdu, to bych uklouzl stoprocentně už při prvním kroku níž“. Prohlížím si ho více a více a to bych neměl…
„Nerozum“ mi říká: „Zkus to, bude to zajímavý trénink mrštnosti, když se dostaneš na druhou stranu údolí...“
Těžko se takovému volání dá říct ne, o to spíš, když máš plány na Západní Tatry, které tvou psychickou odolnost nepochybně ještě otestují. Je tedy NUTNÉ trénovat i toto a tedy HNED TEĎ!
Velice opatrně a pomalu sestupuji do údolí. Později doma zjistím z map, že se patrně jednalo o údolí potůčku se jménem „Muchač“. V mnoha okamžicích si myslím, že už už teď mi musí noha na vlhké zemí ujet. Čím více velice opatrně sestupují, tím prudší se svah zdá být. Jsem zvědav jak „daleko“ tato hra dojde. Nakonec přestupuji malý potůček a stoupám do protějšího svahu. I ten se mi daří nečekaně dobře přejít. Postupuji nenápadnou pěšinkou, která místy skoro končí, ale nakonec se zase objeví. Terén již není tak prudký a po kratším úseku kůrovcem napadených smrků se dostávám do oblasti převážně již jen s „listnáči“. Stále prší a nemíní přestat. Pěšinka nyní prochází vcelku dlouhou oblastí s nižšími listnatými stromky a keři. Během tohoto „průstupu“ jsem v okamžiku mokrý jako „ščur“. Je chladno a po této očistě je mi vcelku úplně jedno kudy jdu.
Jen doufám, že veškeré „rádio úlovky“ mám dobře schovány v batohu, abych je nakonec nemusel doma vyhodit rovnou do popelnice. Byla by to vcelku škoda. Občas si dávám na hlavu akční kameru, kterou jsem si po více pokusech, kam ji umisťovat, aby bylo video vcelku plynulé, upravil na držák k páskům od mohutnější (těžší) čelovky, nyní používané především do jeskyní. I tak kamera nedrží na hlavě tak dobře, jak bych si přál a hlavně přenáší nejrůznější pazvuky do nahrávky. Inu budu muset stále přemýšlet co bude vhodnější. Vyzkoušel jsem třeba držák na hruď, ale pak se zase nedívá kamera tím směrem, kam mířím, tedy zhruba kam se dívám. V nahrávkách stoupání přes skalky tedy míří na zcela neurčité kameny přesně přede mnou. Při výstupech na skalky je naopak nejzajímavější to hledání správné cesty a poněkud zmatečné rychlé kývání záběru, tam, kde je to důležité. Pokud je kamera uchycena „hrudním“ držákem, tak zase při běhu nepřirozeně „klepe“ do zvuku a záběr je rušen rychlým pohybem rukou ve významné části záběru. Při úplném začátku používání těchto kamer před mnoha lety jsem ji měl umístěnou na rameni a záběr nebyl špatný. Ovšem jen do té doby než mi vlasy starého dobrého metalisty zcela zakryly záběr. Dnes už tomu tak bohužel není. Zájem o metal a hard rock stále zůstal, ale nepraktičnost dlouhých vlasů, které si většinou dělaly všechno jiné, jen ne to co jsem si přál, později rozhodla. O to více při sportu. Vzpomínkou na ty zlaté časy, kdy jsem měl spoustu energie, „skutečně“ jsem mohl hory „přenášet“ a bylo mi pětadvacet, jsou nenávratně pryč, je dlouhovlasatá fotka v profilu. To co tehdy šlo elegantně, lehce a bez velkého zapření, nyní chce hodně zatínat zuby, abych alespoň něčeho dosáhl. Udržet se například v druhé polovině startovního pole je pro mě obrovským úspěchem a mám z toho možná ještě větší radost než „za mlada“. A taky si toho nepochybně mnohem více vážím.
Už je mi úplně jedno jak jdu, mokřejší snad už ani být nemohu (vzhledem k tomu, že jsem jel spíš jen na burzu s doplněním výletu – pršet mělo až kolem páté odpoledne, ale nějak deštík přišel o „pár“ hodin dřív než jsem čekal). Stoupám do dalšího prudkého, ale již menšího kopečku, patrně se jménem „Na Stašku“ s výškou 610 metrů nad mořem. Sestupuji do údolí „Nad Horečkami – rozcestí“ a vydávám se lesní cestou vstříc Velkému Javorníku. Zatím odbočují a jdu dobrým směrem. Vzpomínám si kudy to bylo – naposledy jsem zde šel před mnoha a mnoha lety a to pouze jednou. Vše pořádně klouže a občas upadnu, ale zvednu se a jdu dál. Vylézt na Javorník nyní beru jako zkoušku mé odhodlanosti. Vlastnost, kterou budu v mnohem náročnějších místech – Západních Tatrách – nepochybně také potřebovat. Zde mám možnost odbočit, sejít, vzdát to, ale na nejtěžší turisticky přístupné trase slovenských Tater ne.
Už i já si říkám, že prší (to už musí být solidní slejvák, abych to řekl) a ani se mi nevyplatí ústup. To bych jednak prohrál a hlavně než bych sešel do míst, kde bych se skryl, tak by to vyšlo „na jedno“. Odbočku značené cesty jednoduše přejdu - později pochopím, že vlastně i má „nevšední zkratka“ byla nečekaně lepší než oficiální cesta na vrchol. Pokračuji lesní cestou až do míst, kde se mi zdá, že se od vrcholu již jen vzdaluji a také i tato cesta vypadá, že již začíná klesat. Tudy se na vrchol asi nedostanu a tak volím směr, kde tuším nejvyšší místo. Procházím nebo spíš jen velmi pomalu stoupám prudkým kamenným svahem s popadaným vlhkým a pořádně klouzajícím listím po většinu času s pomocí všech čtyř. Odměnou mi je ryzí divočina, přelézání a podlézání padlých stromů, mlha, sychravo, tedy nadmíru dobrodružná a tajemná atmosféra. Svým způsobem jsem na takových okamžicích, které se hluboce vryjí do paměti, závislý. Po velmi dlouhé době se konečně dostávám na úzkou, balvany zpestřenou pěšinku, kterou budou znát patrně jen největší znalci těchto míst. Místo mě velice překvapilo a vůbec bych je tady neočekával. To ještě netuším jaké překvapení mě za chvíli úplně dostane. Uvidím zástupce živé přírody, kterého jsem viděl před mnoha a mnoha lety u jedné jeskyně nad Satinskými vodopády. Ano, nejednalo se o nic menšího, než zástupce ne všemi lidmi oblíbené skupiny „slimáků“ a to slavného beskydského endemitu – modranky karpatské. „Slimáka“ s velice výraznou modrou barvou. Její nádech i sytost se může měnit a déšť ji nepochybně vyhnal z úkrytu ven.
Kdybych nebyl již dost unaven a neměl hlavu skloněnou dolů, tak si ji patrně nevšimnu. Inu do deníku v mé hlavě si mohu uložit další lokalitu (již druhou :-) výskytu tohoto velice nevšedního živočicha). Zařadí se k neméně zajímavým setkáním s beskydskou divočinou jako například v mém dětství s vlkem nebo v době ne až tak dávné s jeho určitým „protipólem“ - rysem ostrovidem. Okamžiky, které se nezapomínají.
Toto byla krásná odměna za ryzí „psí počasí“ a i kdybych nevyšel až nahoru, tak jen kvůli tomuto setkání stál výlet, promrzání i promoknutí jednoznačně za to. Udělám několik fotek, pokusím se i nahrát i video a pak se již připojím na známou strmou cestu k vrcholu Velkého Javorníka. Když stoupám, tak již také pomalu začíná prosvítat slunce a vzpomínkou na předešlý déšť je již jen bláto na chodnících. Vzhledem k tomu, že na vrcholu je i dřevěná rozhledna, tak musím i na ni vystoupit, pokusím se z ní i zavysílat, ale blízký vysílač dělá problém. Slyším jen pár stanic, které velmi těžce „dekóduji“. Naopak se dozvídám, že spousta stanic se na mě chce dovolat, ovšem já jsem nikoho neslyšel. Vše se zlepšilo až o hodně níž pod vrcholem. Navázal jsem necelou desítku spojení na PMR pásmu, což je pěkné. Sestup již byl za slunečného počasí, ale oficiální cestička dolů tak blátivá, že jsem se na několika místech vymázl. No nic, dolů jsem došel a nakonec se do Ostravy vrátil autobusem. Suma sumárum jsem jak s burzou, tak i výletem spokojen a hlavně NELITUJI...
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=UMh8oNd-RMw … radioamatérská burza ve Frenštátu.
[2] https://cbjilemnice.com/index.php?page=historie-mikrovlny1
[3] Radioamatérské konstrukce pro mikrovlnná pásma – Pavel Šír OK1AIY.
[4] http://www.crk.cz/CZ/SWLINFOC
[6] https://www.vrcholovka.cz/vyzva/kral-hory-velky-javornik-2023/
[7] http://www.cbpmr.cz/deniky/33521.htm … vysílání z Velkého Javorníku.
Přidat do oblibených uživatelů
Veřovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí V psím počasí na Velký Javorník.
