Jeskyně Šipka.

      Jedná se o jednu z nejznámějších jeskyní na severu Moravy. Jedna z mála přístupných. Oproti tomu na co jsme zvyklí v Moravskoslezských Beskydech i jejich bližším nebo vzdálenějším okolí se v případě jednoho z největších přírodních lákadel Štramberku jedná o jeskyni krasovou, vápencovou. Naopak v Beskydech se jedná o útvary spojené s jílovci, pískovci a jejich pro jeskyně velice významným útvarem - „flyšem“. Vesměs zešikma nad sebou umístěné vrstvy pískovcových lavic nebo kamenných bloků pod nimiž je tenčí „kluzná plocha“ jílovců. Ta má na starosti těžko odhadnutelný pohyb. Je základem vzniku i konce (tzv. denudace, zjednodušeně řečeno postupného zarovnávání terénu) pseudokrasových jeskyní, tak běžných v Moravskoslezských, Těšínských i polských a slovenských sousedech těchto pohoří. Jeskyně Šipka je jakýmsi „exotem“, protože se jedná o jeskyni podobnou těm z Moravského krasu.

      Zvláštní jeskyní, v očích jeskyňářů spíš jeskyňkou, je tajemný malý otvor v Mankově skále v Palkovických hůrkách jimž se mají podle pověstí otevírat daleké chodby vedoucí třeba až na Hukvaldy. V současnosti mohu říci, že mě se zatím touto „zkratkou“ na hrad Hukvaldy nepodařilo dojít nebo spíš doplazit se… :-) Vzhledem k tomu, že po velkých deštích se v ní vytváří menší nebo o něco větší jezírko z potůčku tekoucího po levici a mající patrně mezi kameny cestičku do skály, která se zde zjeví „zčistajasna“, tak by snad mohl být útvar považován za krasový – v uvozovkách. Na druhou stranu to nechci vzhledem k Moravskému krasu říkat až tak nahlas, přece jen mi toto pojmenování až tak nesedí. To ovšem nic nemění na kráse i posvátnosti (vedle se nachází lurdská jeskyně) místa. Onen lehce průlezný otvor napravo je nádherným zpestřením místa s nečekaně prostornou „komorou“. Jeskyňáři zde prý nalezli i nějaké povrchové útvary spojené spíš s vápencem než pískovcem, tak snad i z tohoto pohledu je možné místo velmi opatrně s přimhouřením všech očí označit „minikrasem“.

https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail

     Když se začnu více posouvat na jihozápad, tak vápenec začne více a více „nabírat na síle a významu“. Už jen kopec Tichavská hůrka slavná svým jihozápadním svahem s přírodní památkou „Travertinová kaskáda“ má s vápencem, respektive jím silně „nasycenou“ vodou hodně společného. Nebýt jej, tak se vysoké „hradby“ po stranách úzkého „čůrku“ pramene během dlouhých staletí nevytvoří. Ve vodě je vápenec ve formě uhličitanu tohoto prvku. Na jiných místech, třeba v oblasti „Damašek“ nedaleko rozhledny „Maruška“ se mají nacházet podobné přírodní jevy, ovšem ne v tak výrazné formě – pěnovcové útvary v bezejmenném potůčku, levostranném přítoku říčky Ratibořky. Rozdíl mezi travertinem a pěnovcem je v tom, že travertin se vytváří z minerálních pramenů a pěnovec se usazuje v potůčcích.

      V případě světově proslulé jeskyně Šipka se již jedná o poctivý vápenec. Jak by ne, více než polovina kopce Kotouč, na němž se jeskyně nachází byla vytěžena v lomu. Štramberk byl občas součástí mých cyklistických výletů, ale pěšky jsem zde šel jen párkrát a na Šipku jen jednou. Už teď, při pohledu do mapy vidím, že jsem spoustu zajímavých a přístupných míst nedaleko opomenul, což je škoda a snad budu mít někdy čas to napravit. Jedná se například o nedalekou Jurovu jeskyni, která by snad měla být volně přístupná jako severněji vzdálená Šipka. Dalšími objekty hodnými zájmu určitě bude skála Raškův kámen s vyhlídkou a hrad Šostýn.

     U jakéhosi skalního monolitu se jménem „Váňův kámen“ jsem již byl, ale lahůdky typu Pouťová jeskyně nebo dokonce „Slámova sluj“ jsem ještě neviděl ani z povrchu. Nahlédnutí dovnitř je již věcí jeskyňářů – jedná se totiž o vertikály. „Pouťová“ má hloubku asi 40 metrů a „Slámova sluj“ dokonce úctyhodných 65 metrů. Dokonce i jeskyňáři, kteří na jedné, děs nahánějící fotce svislého vstupu do Kněhyňské jeskyně vstupují bez jištění - volně, ve Slámově sluji lano používají.

      Sluj byla objevena před stavbou Rašínova chaty kolem roku 1924. Po asi 8 metrech hloubky byla průlezně rozšířena aby se mohlo pokračovat níž. Nejkrásnější a nejrozlehlejší „dóm“ se má nacházet v hloubce necelých třiceti metrů. Ve skvělé knize [1, str. 535] se dále uvádí, že by se zde měly nacházet sintrové útvary, až 30-ti centimetrové krápníky a povrchy s nickamínkem. Často se o něm v jeskyňářské literatuře mluví a mnoho lidí jej zaměňuje se sintrem, bělavým povlakem nejrůznějších ploch v krasových jeskyních. Dokonce v jedné veřejnosti přístupné jeskyni – té klasické se vstupným a nejčastěji (až na některé zajímavější výjimky) s betonovými nudnými chodníčky – se průvodkyně nezmiňovala o sintru, ale o nickamínku. Jsou to útvary podobné, ale ne stejné. Vzhledem k jejímu mládí a kráse je tato chybička omluvitelná. Navíc je chvályhodné, že termín „nickamínek“ znala.

     Nickamínku se také říká „mondmilch“, „moonmilk“, Slováci jej dokonce spojili i se sintrem samotným, označují jej jako „plastický sintr“. Sintr je pevný, což si ovšem většina lidí neověří, protože v těch veřejnosti přístupných jeskyních s průvodcem je skoro vše zakázáno. Kdo je dobrodruh, tak má možnost se občas dostat do míst, kam se nechodí úplně běžně, například při „Dnech otevřených dveří“ různých jeskyní nebo nevšedních („zážitkových“) trasách jeskyní známých – s těmi betonovými chodníčky. Lahůdkou v tomto ohledu je určitě Rudické propadání. Něco málo jsem napsal zde:

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail

      Zato nickamínek by měl být měkčí, spíš forma jakéhosi nabobtnalého, tvarohovým hrudkám podobného „zjevu“. Jeho vznik je výsledkem chemických, fyzikálních a možná i biologických pochodů. Vytváření se mohou zúčastňovat například plísně, houby a nejrůznější menší živočichové nebo mikroorganismy. Základem je již několikrát zmíněný uhličitan vápenatý, podobně jako u travertinu nebo pěnovce.

     Vznik nickamínku je v jistém ohledu stále záhadou, jako třeba vysvětlení nevšedního chování vzácných kamenů pojmenovaných tugtupit nebo hackmanit (jsou to jedny z mála kamenů, které na slunečním světle mění svůj odstín a pod UV zářením svítí oranžově – to je již ovšem zcela jiná problematika). O nickamínku se zmiňuje i slavný Agricola a dokonce i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Mezi lidovými označeními bude převažovat patrně „mléko Panny Marie“.

      Nickamínek, který je velice vzácný, se taktéž zmiňuje v oblasti Českého krasu, v okolí úchvatného Svatého Jana pod Skalou, který je pro mě mnohem lákavější než samotný Karlštejn, který je od něj vzdálený jen asi 5 km vzdušnou čarou jihovýchodněji. Jedna z oblastí se jmenuje „U Stydlé vody“ nedaleko Solvayových lomů a zde měly „čarodějnice“ pro své lektvary používat místo skutečného nickamínku jen rozdrcený prášek z krápníků.

https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-svateho-ivana/detail

https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail

      Nyní zpět do Štramberského krasu a propasťovité jeskyně „Slámova sluj“. Z povrchu se do podzemí také dostává poměrně značné množství vody (velký „skap“) a hladké stěny vertikál mají být díky tomu ještě zrádnější. Nahoru prý taktéž vystupuje značný průvan, který bývá známkou rozsáhlých podzemních prostor. Inu místo, které budí zaslouženou úctu.

     Na opačné straně, v botanické zahradě by se měla nacházet jeskyně „Pouťová“ s hloubkou 40 metrů. Mocnost vápencových vrstev pod „Skalkou“ nebo také „Obecní skálou“ se odhaduje na neskutečných 90 metrů! V mapách je nedaleké místo označeno jako přírodní památka „Kamenárka“. Vstupní profil je zhruba oválný o největších rozměrech 2 * 4 metry pod přístřeškem. Jedná se o již „letitou“ jeskyni, objevena byla před 142 roky, ale poté zase zasypána. Znovuobjevení provedla dnes již neexistující speleologická skupina ČSS ZO 7-07 Ostrava v roce 1999. Zkoumání jeskyní Beskyd a okolí a nejenom jich dnes provádí skupina z Bohumína. Právě ti machři, kteří vydali před třiceti lety knížečku již pracovně a ve všech svých článcích v rámci utajení :-) nazývám „Biblí beskydských jeskyní“, kterou nepochybně je. Místní dobrodruzi i ti trochu vzdálenější moc dobře ví jak se jmenuje ve skutečnosti. Jako oslavu nevšedních objevů „Bohumíňáci“ taktéž vydali minulý rok další knížku s poutavým textem a skvělými fotografiemi [2].

https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-zajimavou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-cast-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-dokonceni/detail

      V chodbách i propastech jeskyně prý byly nalezeny i schránky dávných živočichů – hlavonožců. Existuje pověst, která tvrdí, že pod městem je velmi rozsáhlá soustava chodeb a propastí. Tomu trochu nahrává i provedený „barvící pokus“, kdy se měla obarvená voda dostat až o kilometr dále. Proti tomu hovoří naopak informace, že by se prý mělo občas v hloubce vytvářet jezírko [1, str. 535].

     Je nejvyšší čas vzdálit se od nevšedních míst, kam se patrně jen tak brzo nedostanu a vrátit se tam, kam může každý běžný smrtelník a to je na kopec Kotouč a opět k jeskyni Šipka. Vápencové útvary vznikaly v období jury až spodní křídy z usazovaných schránek živočichů tehdejších mělkých moří. Maximální mocnost (hloubka) vrstev vzniklých z těchto usazenin může místy dosahovat hodnoty až půl kilometru. Nic není zdaleka ideální a tak ani vrstvy nejsou jen vápencové. Blíž ke Kopřivnici nebo třeba kopcům v okolí Hukvald se již výrazněji prosazují slepence, flyše někdy i náznak pískovce. V horských oblastech Beskyd již převažuje především flyš a pískovec, vápenec zde asi již nenajdeme. Nečekanou informací je to, že v některých oblastech v okolí nádrže Šance se může projevit něco tak vzdáleného, jako je „Český masív“. Nicméně geologické mapy to v některých malých ostrůvcích naznačují. Vůbec podloží je zde velice zajímavé a často překvapí podobně jako příroda samotná.

     Vápence u Štramberku by měly vystupovat v devíti výrazných ostrovech [1, str.532]. Už zde je první zajímavost. Ač Bílá hora má „základ“ pískovcový, Kotouč a Skalka jsou již vápencové. Váňův (Čertův) kámen je vápencový, stejně tak jako Raškova skála s vyhlídkou. Vápencové by měly být také výchozy na severním svahu Libhošťské hůrky. Oproti vápencům Moravského krasu by se spíš mělo jednat jen o takové chudé příbuzné a kras se zde může mísit s pseudokrasem (podobný problém jako u jeskyňky v Mankově skále Myslíkovských lurd, kdy si zdaleka nejsem jistý kam útvar zařadit – vápenec nebo slepenec či „jen“ obyčejný pískovec?) a vápenec s útvary flyšovými. Protože nejsem člověkem, který by věci nějak zvlášť moc chtěl „škatulkovat“, tak mi to zas až tak velký problém nečiní.

     Co jsem si neuvědomil, netušil a v době mého dávného a zatím jediného seznámení se s Kotoučem asi ani nemohl vědět a teď toho i trochu lituji, že jen kousek od jeskyně Šipka se nachází místo, které patrně bude podobně zajímavé, možná zajímavější než samotná jeskyně – minimálně pro mě. Měly by se zde nacházet pozůstatky dávného hradiště nebo dokonce hradu se jménem „Jurův kámen“ i s menší stejnojmennou jeskyní nebo spíš jen nějakým výklenkem o délce pár metrů. Podle všeho by měla být volně přístupná. Doufám, že pro čtenáře bude článek zajímavý alespoň jako inspirace. Už teď vidím, že mnou poněkud, spíš více, zanedbávaný Štramberk by si zasloužil další výlet, abych si alespoň já odpověděl na nemálo otázek. Jedním z největších lákadel pro mě určitě bude Jurův hrad s jeskyní, Raškova vyhlídka na stejnojmenné skále a určitě i „Pouťová jeskyně“.

      Řeka Sedlnice je dnes mnohem níž než tomu bylo v dávné historii, kdy její hladina byla na úrovni jeskyně Šipka. Vápencové odolnější útvary stlačují mnohem méně odolný a pevný flyš a vznikaly tak hluboké rozsedliny jako například Slámova sluj nebo jeskyně „Pouťová“. Jeskyně byly i v dávných časech přístupné a tak je obývaly jak pravěcí lidé, tak i živočichové. Našly se zde ostatky jak zvířat (které může občas najít i v nejrůznějších skalách Beskyd i jiných pohoří, které obývají naše šelmy, hlavně vlci), tak i pravěkých lidí. Z nich je nejznámější nález čelisti neandrtálského dítěte.

     S nejznámější dominantou krajiny, s kopcem Kotouč je spojena i pověst o čaroději Kotouči. Byl tak mocný a zlý, že neuznával nikoho nad sebou. Byl tak namyšlený, že jakékoliv slova natož činy proti němu velmi tvrdě trestal. Jednou se mu zalíbilo krásné a hodné děvče, které jeho lásku neopětovalo, taktéž i její otec, statný rytíř byl silně proti, protože věděl co je čaroděj zač. Ten to bral jako neslýchanou drzost a nejvyšší urážku sebe samotného. To nemohl nechat jen tak a způsobil v „Zemi Štramberské“ takovou vichřici, že vítr bral střechy domů, stromy i samotná obydlí. Málem měli spadnout nebesa. Vařil čarodějné lektvary a při tom se nad nimi slétali nejrůznější temní duchové, blesky a hromy byly tak děsivé, že horší to snad ani být nemohlo. Nakonec se vše uklidnilo a z lektvaru se vytvořilo zrcadlo v němž jasně zahlédl svého soka v lásce. Ještě téhož dne soka zabil. Čekanka zaklínala všechny dobré duchy, aby se za tuto smrt svého milého, zlému čaroději Kotouči pomstili. Od tohoto okamžiku neměl Kotouč klid. Pronásledován všemi duchy neměl zlý čaroděj už nikdy klid a tak se raději vrhl do velmi hluboké propasti. Duchové pro jistotu tuto propast zasypali kamením a to tak neúnavně až navršili kopec, který se dnes po temném černokněžníkovi jmenuje Kotouč. A od té doby je v „Zemi Štramberské“ klid. Jen abychom do tohoto kopce příliš moc „nerubali“, už více než jeho dobrá polovina je pryč.

     Z historických období byl Kotouč a jeho okolí výrazně osidlováno nejrůznějšími kulturami. Jmenovat budu alespoň lid neandrtálský před více než 35 tisíci lety před naším letopočtem, následovaný mladším paleolitem (30 až 10 tisíc let před naším letopočtem), nálezy lineární keramiky neolitického lidu kolem pátého tisíciletí před naším letopočtem. Lineární keramika je charakteristická jednoduchými kresbami z přímek na této keramice. Kolem třetího tisíciletí před našim letopočtem již měli obyvatelé k dispozici vyspělé kovové předměty, jednalo se totiž již o období eneolitu, který je pojmenován po významném kovu té doby – mědi. Velmi užitečným nástrojem té doby bylo oradlo a technika křížové orby. V té době již bylo známé i kolo (to již od pátého tisíciletí před naším letopočtem) a tím pádem i jednoduché formy povozů. To znamenalo taktéž značné ulehčení zemědělské práce. Kolem třetího tisíciletí jsou na severovýchodě dnešní Moravy – ve Slezsku zjištěna dávná sídliště kultury kulovitých amfor. Nálezy jsou především v okolí Opavy, tedy Vávrovic, Palhance a Kateřinek či Slavonína. Ke Štramberku, ale patrně tato kultura nedorazila. V mladší době bronzové (po roce 1200 před naším letopočtem) se jednalo o významné obchodní centrum té doby. Není možné opomenout významné období halštatské (750 až 400 let před naším letopočtem) a obývání i v období laténském. Někdo tvrdí, že Kotouč a současný Štramberk byl obýván i v období Velké Moravy.

     Na Kotouč mířili i nejrůznější poutníci, proto se někde kopec nazýval i „Hora Olivetská“, prý se v dnes již neexistující jeskyni Čertova díra nacházel i „Boží hrob“. Jeskyně zanikla s těžbou v lomu. Zničení jeskyně postupujícím lomem by již v dnešní době nemělo být možné, existuje na to zákon číslo 114/1992 Sb, známý také jako „Zákon o ochraně přírody a krajiny“.

      Ke konci se dostanu k nejznámější části jeskyně Šipka a to ke krápníkové chodbě. Člověka, který je u jeskyně poprvé, může mile překvapit její délka asi 60 metrů. Až na její konec je relativně dobře viděl, ale světlo je nepochybně vhodné, alespoň se člověk vyvaruje šlápnutí do kaluží, které zde po dešti mohou být. Někde jsou zbytky po vylámaných krápnících. Mnohem zajímavější je ovšem užší chodba nalevo od té „Krápníkové“. Jmenuje se „Jezevčí díra“ a je mírně skloněná. Člověk se již musí trochu více snažit, aby se protáhl. Může to být také prvním impulzem k tomu, aby „jeskyňářský klíček“ začal klíčit… :-) Malý úspěch může vzbudit touhu po zkoumání těchto nevšedních přírodních útvarů. Snaha může skončit třeba až v Moravském krasu po boku skutečných jeskyňářů procházením takových nádher jako jsou podzemní řeky, po žebřících překonávat (ti lepší i slaněním) nejrůznější hrůzu nahánějící, ale o to i krásnějšími propastmi, úzkými plazivkami, kde je třeba se někdy i nadechnout a zatlačit břicho, aby se dotyčný vůbec alespoň trochu protáhl, přesouvat se po lanových traverzech a spatřit taková místa, která si dotyčný bude ještě roky potom pamatovat. Krásu světa, který je velice nevšední. S láskou se bude vracet i do těch, kde to vše začalo, tedy třeba i do Šipky nebo „Podkovy“ a dalších podle toho, která byla tou „první“… :-)

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] JESKYNĚ – Chráněná území ČR, svazek 14 … vydaná AOPK za vydatné pomoci samotných jeskyňářů pod vedením Jaroslava Hromase. Seznam autorů a spoluautorů by vydal na velmi dlouhý seznam, z nejznámějších uvedu: Pavel Bosák, Václav Cílek, Vojen Ložek, Ladislav Slezák, Roman Mlejnek, Antonín Zelenka, Ivo Baroň, Jaromír Demek, Petr Chvátal, Milan Geršl, Barbora Šimečková – vedoucí Zbrašovských aragonitových jeskyní a nemohu zapomenout Josefa Wagnera ze skupiny ORCUS, který onu „Bibli beskydských jeskyní“ s kolegy vytvořil. Vedle nich je spousta známější i méně známých jeskyňářů a milovníků tohoto nevšedního světa)

[2] V říši boha Radegasta … Josef Wagner a kolektiv